Jindřich Štreit

VZÁJEMNOSTI / Mutualities

obr. 1

náhled 1. obrázku

obr. 2

náhled 2. obrázku

obr. 3

náhled 3. obrázku

obr. 4

náhled 4. obrázku

obr. 5

náhled 5. obrázku

obr. 6

náhled 6. obrázku

obr. 7

náhled 7. obrázku

obr. 8

náhled 8. obrázku

obr. 9

náhled 9. obrázku

obr. 10

náhled 10. obrázku

Galerie obsahuje celkem 43 obrázků.
1-10   11-20   21-30   31-40   41-43  

Moderní technika nám umožňuje vidět neslýchané věci: pestrý život v hlubinách oceánu či lesní zvěř v noci. Obrazovka počítače ukazuje při otevření všechny krásy světa, ale zároveň nás navyká vysoké úrovni a podvědomému odepisování všeho, co neodpovídá představám, odepisování či skartování všeho, co nám není po chuti, včetně lidí. Tak si vybíráme přátele na Facebooku, žijeme dobrovolně uzavřeni do své bubliny a vzdalujeme se obyčejné realitě.
Fotografie profesora Jindřicha Štreita jsou vysoce umělecké a zároveň velmi realistické – blízké přírodě, životu, člověku, že umožňují pohled pod povrch, kamsi hluboko do nitra. Jeho pohled není povrchní a podbízivý, neulpí na tom, co přitahuje oči. Jeho černobílá má mnoho odstínů a učí diváky i ve svém myšlení vidět jasně a soustředěně a přitom nezjednodušovat. Jak příhodný lék na dobu povrchních a rychlých soudů, nálepkování lidí či pohřbívání zaživa!
Lidé, kteří za totalitních režimů nesměli být vidět, jsou zase mezi námi. Často kolem nich ale chodíme tak, jako kdyby byli neviditelní, nebo se jim vyhýbáme jako vyšší kasta nedotknutelných. Uzavíráme-li se do svého světa, nejsme realisty. Nejsme-li schopni vidět a přijmout každého člověka, nejsme humanisty a demokraty. Nechceme-li vidět Krista v tom nejposlednějším člověku, nejsme křesťany. V tom smyslu je kniha Štreitových fotografií i zpovědním zrcadlem, které nám umožňuje hlubší sebepoznání. Přístup těch, kteří dovedou těmto lidem sloužit, je pozváním k zapojení se, které moudrý člověk neodmítá, protože by poškodil sám sebe, zastavil by svůj růst, své zrání. Těším se, že poselství této knihy přijmou mnozí.

S velkou vděčností i nadějí
JAN GRAUBNER, arcibiskup olomoucký


Žijeme v době, kdy se zdá, že se na každou věc můžeme dívat z mnoha úhlů pohledu. A bylo by naivní tvrdit, že tomu tak není. Přesto však v sobě tato rostoucí různost skrývá jedno destruktivní ALE: fragmentujeme skutečnost na nekonečné množství znovu již nesložitelných dílků. Při pohledu na lidi v tíživých životních situacích lze pak snadno ztratit smysl pro celek, jímž je právě ono „lidství“, které propůjčuje pohledu výtečného autora této publikace, pana profesora Jindřicha Štreita, pevný a sjednocující úhel pohledu. Možná, lépe řečeno, vrhá „světlo“. V tomto „světle“ pak trochu porozumíme nepochopitelnému…
Po létech spolupráce jsme nesmírně rádi, že se autorovo úsilí zhmotňuje do této velmi oslovující publikace. Kniha, kterou držíme v rukou, je nejen výrazem autorovy práce (i když to především), ale také spolupráce celé řádky citlivých a zapálených lidí, jimž všem patří velký dík. Když s někým mluvím o bezdomovectví a jsem nucen oponovat jistým předpojatým názorům, vždy mi zní v hlavě: „Je jednodušší se lidmi bez domova stát, než je pochopit.“ Děkuji Vám, pane Jindřichu Štreite, že nám umožňujete chápat mnohem více a hlouběji a že se to děje díky Vašemu „světlu“ s takovou lehkostí. Kdo nechce vidět, asi neuvidí, ale tak už to v životě bývá. Díky Vám však tuto příležitost dostal.

PETR PRINZ, vedoucí střediska Samaritán


Jindřich ŠTREIT
Obrazy, s nimiž lze rozmlouvat

Muž s psíkem v náručí, portrét ženy a muže bez přístřeší, kteří prosili o snímek se slovy: „Vyfoťte nás, my se máme moc rádi,“ či vzkaz „Pán Ježíš tě miluje“ připevněný na improvizované polici… Poeticky laděné, nevtíravé, leč silně vypovídající fotografie ze života lidí bez domova autora Jindřicha Štreita nejsou pouze negativní výpovědí o palčivém fenoménu dnešní doby. Citlivým uchopením obrazů každodenního života v strastech i drobných radostech bezdomovectví razí cestu porozumění k těm, kteří se ocitli na okraji.

Jak dlouho trvalo hledání cesty k lidem bez domova a co obnášelo?
Problematiku bezdomovectví fotografuji čtyři roky. Začínal jsem v Olomouci díky terénním pracovníkům Charity Olomouc, postupně
se oblast působiště rozšířila o České Budějovice, Svitavy, Šternberk. Nejpodstatnější pro mě vždy bylo doprovázení sociálními pracovníky, bez nich by mi to celé trvalo mnohem déle.

Znamená to, že sociální pracovníci byli určitou zárukou k získání důvěry těch, za nimiž jste se s hledáčkem vypravil?
Ano. Oni se vždy zaručili, že nejsem člověk, který by získaný materiál jakkoliv zneužil a já potřebuji mít pro svoji práci důvěru lidí, které fotografuji. Zásadně nikdy nefotografuji bez souhlasu. Jde o dlouhodobé sledování tématu a pro mě je to právě o tom okamžiku, kdy mě okolí začne vnímat jako svoji součást. Teprve poté začíná skutečné tvůrčí hledání.

Chápu správně, že by to vlastně na ulici při náhodném setkávání a fotografování ani nebylo možné?
Ono je to o způsobu práce. Já pracuji v cyklech, a když si vyberu téma, tak nevidím, neslyším… Námět dlouho promýšlím, a pokud už znám prostředí, mohu pracovat s pravděpodobnostmi daných situací a „vymýšlet“ obraz dopředu. A když už vím, co chci zachytit, pak je to následně jen o fázi čekání, kdy nastane ten správný okamžik souznění fikce a reality. A navíc, mě ani tolik „nezajímá“ tzv. „člověk na ulici“, to je ve své podstatě jen vnější efekt bezdomovectví. Mě zajímá člověk, který si vytváří svůj „pseudodomov“.

Znamená to tedy jít hlouběji a mapovat přímo z utváření každodenního života lidí, kteří se ocitli na okraji společnosti?
Ano. Veřejnost vnímá bezdomovce především z letmého kontaktu na ulicích, ale to je jen povrchní pohled. Každý si hledá domov a potřebuje nějaký pocit jistoty. Ten, kdo o zázemí přišel, si stále vytváří někde místo, kam večer složí hlavu, kde spočine, kde má alespoň něco svého. Mě zajímají třeba chlapi, kteří si stlučou svůj domov a ukotví se tam. V cyklu Uzel v životě jsem fotografoval muže, který přebývá sám ve srubu v lese, muže bydlícího v maringotce, dvojici žijící v bunkru, muže i ženy přebývající celoročně ve stanech. Vydal jsem se ale i do sociálních bytů k těm, kterým se už podařilo nějakým způsobem odrazit ode dna.

Může mít fotograf, který má sociální cítění, viděl tolik osudů a lidské bolesti a přitom nemohl „udělat nic víc“, pocit zadostiučinění ze své fotografické práce?
Víte, mohu fotografovat i několik let, setkávat se s lidmi bez domova, navštěvovat squaty, azylové domy, sociální byty, ale pokud neudělám výstavu a na problematiku tímto způsobem neupozorním, nikomu tím neprospěji. Problém je třeba v první řadě zviditelnit. Nikdy jsem nefotografoval „l‘art pour l‘art“, vždy jsem chtěl zároveň pomoct lidem, poukázat na ty, kteří jsou společností opomíjeni nebo nedostatečně pochopeni.

Změnila se někde situace k lepšímu právě díky fotografování?
Tak například ve Šternberku, kde vznikal cyklus Uzel v životě, se na mě obrátila ředitelka tamní Charity s prosbou, že ve městě není žádná pobytová služba pro lidi bez domova a že by na tento problém bylo třeba upozornit. Uspořádali jsme vernisáž, které se účastnili městští zastupitelé, a dnes má Charita Šternberk přislíbenou finanční spoluúčast města a hledá prostory, kde vznikne nová noclehárna.

Zažil jste třeba i momenty frustrace, kdy jste nemohl zmáčknout spoušť fotoaparátu?
Frustrace se snažím vyvarovat. Kdybych podlehl psychickému tlaku, beznaději, nemohu nic vyfotografovat. To se mi stalo jednou právě tady v Olomouci, když jsem zde po letech našel lidi, které jsem kdysi foténkoval, v tak katastrofálním stavu, že jsem nebyl schopen pokračovat. Musím vidět i tu naději, smysl své práce, bez ní nemohu pracovat. To je směr i těch vytvořených cyklů „Kde domov můj“, „Uzel v životě“, aby dávaly naději a zároveň přispívaly k řešení otázky těch, kteří se ocitli vlivem nejrůznějších příčin na okraji společnosti. Víte, vždy jsem také našel něco, co mě obohatilo, co jsem se díky těmto setkáním naučil.

Možná jsme si mysleli, že jsou jiní, protože nežijí tak, jak se žít má, ať už proto, že z nějakého důvodu nemohou nebo to prostě jen neumí. Kniha Vzájemnosti fotografa Jindřicha Štreita je svědectvím, že to není o tom, že „my jsme tady a oni tam“… Fotografická výpověď autora sjednocuje v jedno společné „my“, kterým je naše lidství a jemu vlastní touha po lásce a sdílení osudu, která je nám všem společná.

Za rozhovor poděkovala Eva Štefková



Jindřich ŠTREIT

pedagog a profesor, přední český představitel humanisticky laděné dokumentární fotografie, laureát Ceny Olomouckého kraje za rok 2008 a Ceny hejtmana Olomouckého kraje za práci ve prospěch osob se zdravotním postižením za rok 2017

Narozen 5. září 1946 ve Vsetíně. Dětství prožil na Valašsku v podhůří Jeseníků. Vystudoval rýmařovské gymnázium (1963) a obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1967). Po studiích vyučoval na základní škole v Rýmařově a poté se stal ředitelem školy v Sovinci, později v Jiříkově.
První impulz k fotografování dostal od otce. Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování vesnického života a soustředil se také na portrét a na romskou tematiku. V letech 1974–1977 absolvoval se souborem fotografií z divadelního zákulisí Školu výtvarné fotografie v Brně.
V roce 1982 vystavoval na nepovolené výstavě neoficiálních výtvarných umělců v Praze a následně byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky.
Po propuštění z vazby nesměl Jindřich Štreit učit, pracoval krátce jako knihovník v Okresním pedagogickém středisku v Bruntále, a poté jako dispečer Státního statku v Ryžovišti. Po státním převratu v listopadu 1989 byl rehabilitován. V letech 1991–1994 byl zaměstnancem okresního úřadu a posléze muzea v Bruntále. Od roku 1994 je samostatný fotograf.
Externě vyučoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (1991–2003) a na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (1991–1992). Od roku 1991 učí na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.
Habilitoval na AMU v Praze (2000), profesuru získal na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (2009) a titul doctor honoris causa na VŠVU v Bratislavě (2014).
Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí, a rovněž se jako pedagog podílí na vedení několika studentských projektů. Je členem Sdružení Q Brno, Spolku olomouckých výtvarníků, Foto Forum Praha a Umělecké besedy v Praze.
Věnoval se rovněž galerijní činnosti: od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od roku 1997 v Bruntále. Poprvé samostatně vystavoval v roce 1967 a do současnosti připravil více než 1300 autorských výstav a mnoha kolektivních se zúčastnil. Vydal 35 knih a řadu katalogů. Je zastoupen v tuzemských i zahraničních nejvýznamnějších uměleckých sbírkách.


OLOMOUC

Středisko Samaritán Charity Olomouc poskytuje služby lidem bez domova už bezmála 25 let. Jindřich Štreit se problematice bezdomovectví začal věnovat ve spolupráci s charitními sociálními pracovníky v Olomouci, postupně se oblast rozšířila o Šternberk, Svitavy, České Budějovice, Ostravu, Tábor a Prahu. Fotograf doprovázel terénní pracovníky na cestě za lidmi bez zázemí do improvizovaných příbytků ve volné přírodě, do squatů, zahradních chatek, pod mosty, navštěvoval klienty v azylových domech a sociálních bytech. Jejich příběhy zachycené ve fotografiích mnohdy zamrazí, avšak na pozadí těžkostí, v nichž se ne vždy vlastní vinou lidé bez domova ocitají, odhalil Jindřich Štreit ohromující hloubku lidskosti a nikdy neutuchající touhy po lásce. V roce 2016 vyšla u příležitosti 70. narozenin autora netypická publikace fotografií v podobě kartonové krabice Kde domov můj, která se v roce 2017 umístila mezi nejkrásnějšími knihami roku v kategorii Bibliofilie a autorské knihy.


ŠTERNBERK

Charita Šternberk navázala s fotografem Jindřichem Štreitem spolupráci už v roce 1997, kdy převzala do své péče klienty s mentálním postižením. Fotograf klienty Denního pobytu Rozkvět navštěvoval i fotografoval. V roce 2016 vznikl nový projekt Uzel v životě na podporu osob bez přístřeší. Autor vytvořil soubor 33 snímků, jejichž cílem bylo seznámit šternberskou veřejnost se způsobem života lidí bez domova v jejich přirozeném prostředí i v charitním nízkoprahovém denním centru Uzel. Výstavou fotografií Jindřich Štreit společně s Charitou Šternberk upozornil nejen na sociální problémy lidí bez domova, ale rovněž na skutečnost, že ve Šternberku není žádná pobytová služba pro tyto osoby. V den vernisáže uvedl, že se nesnažil pořídit fotografie drastické a ponižující, ale hluboce lidské. Kolekce fotografií Uzel v životě Charity Šternberk se stala putovní výstavou, kterou zhlédla veřejnost ve Šternberku, Ostravě, Olomouci a v Zábřehu na Moravě.


SVITAVY

Fotograf Jindřich Štreit spolupracuje s městem Svitavy již více než 25 let. Tak vznikla i myšlenka podpořit projekt Šance – zařízení pro sociálně vyloučené osoby, jehož cílem je zabezpečit podmínky pro komplexní a efektivní systém poskytování pomoci sociálně vyloučeným osobám. Na podporu projektu vytvořil Jindřich Štreit v roce 2015 soubor 33 fotografií s názvem Šance pro život, představující hloubku problému bezdomovectví v regionu. Autor se soustředil na osudy místních lidí prožívajících strádání na ulici často za hranicí lidské důstojnosti. Mezi bezdomovci ve Svitavách se autor snímků pohyboval tak, aby jednotlivé osoby zachytil nejen ve všech ročních obdobích, ale také v nejrůznějších situacích, typických pro jejich způsob života. Smyslem jeho práce nebylo pouze zdokumentovat bezútěšnou realitu lidí bez domova, ale především vytvořit prostor pro skutečné přemýšlení o problému.


ČESKÉ BUDĚJOVICE

Diecézní charita České Budějovice spolupracovala s Jindřichem Štreitem na jihu Čech již v chladných listopadových dnech roku 2014. Během pořizování snímků doprovázeli Jindřicha Štreita pracovníci Diecézní a Městské charity v Českých Budějovicích. Pomáhali mu v tom, co je pro jeho styl nejdůležitější – oslovit a navázat kontakt s lidmi, které fotografoval. Diecézní charita České Budějovice zaštiťuje Terénní program pro lidi bez domova v Táboře, českobudějovická Městská charita provozuje azylový Dům sv. Pavla a Terénní program v ulicích jihočeské metropole. Charitní pracovníci poskytují lidem bez domova celou škálu podpory. Pro Jindřicha Štreita nebyli lidé ocitající se bez zázemí pouhým objektem za účelem vzniku dobré fotografie. S velkým zájmem s nimi rozmlouval, zajímal se o jejich starosti. Veškeré pořízené fotografie jsou tak výsledkem setkání a vzájemného lidského přiblížení.


Fotografie: Jindřich Štreit
Texty k fotografiím: Eva Kavanová
Úvodní text: Jan Graubner, Petr Prinz
Anglický překlad: Jiří Žák
Rozhovor s autorem: Eva Štefková
Úprava fotografií: Svatopluk Klesnil
Grafické zpracování: Blanka Plošticová
Tisk: Profi-tisk group, s.r.o.
Náklad: 1000 kusů
Nakladatel: Charita Olomouc, Wurmova 5, 779 00 Olomouc
Rok vydání: 2018

ISBN 978-80-905260-4-4


Zisk z této publikace bude využit na podporu lidí bez domova.

Ostatní tvorba Jindřicha Štreita publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Fotografie
DV 73/2014: Cesta ke svobodě
DV 68/2013: Fotografie z knížky (AB)Normalizace!
DV 51/2011: Fotogalerie