Tomáš Mladějovský

NA KUS ŘEČI S PANÍ S.

Tak jsem zase po dlouhé době a určitě ne náhodou poseděl se svou starou známou, noblesní smrtkou. Pravda, už je sice trochu v letech, ale obléká se pořád elegantně, podobně jako Coco , do černé a mihotavě bílé, nejdřív mně v pondělí večer volala a ptala se, kamže tentokrát ve středu půjdeme a já na to, že do centra, tak kolem osmé, chvilku jsme se pochopitelně dohadovali, ostatně, tak je to se ženami vždy, ale nakonec, že prý nejlépe do Slávie, to proto, že ona ví, že to tam mám rád a protože se tam jednou za deset let také cítí dobře…, dělají tam silnou kávu a místo cukru nabízejí špetku nostalgie, nejlépe se sedí u okna, kde se mluví, kouká kolem a jen tak pábí a líně pije, žádný antikafkiády, krajky a rajky, něco ze Zoon Politicon a nic z Unie, jen prostě sado-maso Sacher a hříšná pouta ze šlehačky, mlžné cesty nahodilosti a na nich předlouhé zkratky, trocha Absintu a jestli ne, tak ty mně taky… a výhled, kdo ho má, ejhle, tady ho máte, výhled na Hradčana…, pardon, na to bych málem zapomněl, neopakovatelný tanec stínohry pokroucených tonetek a všude plno krásných nejenom českých hrdých a emancipovaných i navoněných žen s ohromnými ňadry a kabelkami, je jich stále více než mužů, takže troufale můžeme říkat, tu ne a k té bychom jen rádi přivoněli, je jich tolik, že nikdo nezjistí, kolik vlastně a kdo je ztratil nebo včera miloval až do rána.

Z druhé strany kavárny je výhled na Národní, do kterého se chodívalo jako na rodinnou slavnost, nejdřív se celá rodina okoupala v jedné vodě ve vaně, děti šly na mikve jako první a každý, kdo pak do kapličky vstoupil, voněl a choval jako slušně vychovaný host…, dnes se tam chodí v teplákových soupravách a většina ani neví na co přišla a tak se po prvním dějství jak trhovci v dešti kvapně vytrácejí do hostince za Karlův most, dámy se chichotají a podnikatelé mají žízeň…
„Na co myslíš? Vypadáš posmutněle…“, řekla smrtka a cvakla si mě na mobil.

„Ale, to víš, znáš to a nefoť mě, ale tobě to moc sluší a kdybych nevěděl, kdo jsi, tak bych se tě pokusil, no, asi bych tě sbalil.“
Dala si nohu přes nohu, abych si všiml červených lodiček s podpatky ve tvaru kříže.
„Říkáš mi to už čtyřicet let a navíc, to jste vy muži, to vaše alibistické „asi“ a nedívej se takhle na mě, chováš se jako zvíře.“

Prohrábla si rozpačitě hřívu dlouhých černých vlasů a tvářila se jako žena v závěru romantické trilogie, jako žena, která už ví, že její velká láska se s ní rozchází.
„Hele, už musím letět, představ si, že některý pracháči mají předplacenej dokonce už i den a přesnou hodinu a ty se, prosím tě, pořád drž toho Carpe Diem a hlavně se víc směj a ne že mi utečeš k budhistům, tam to má totiž pod palcem někdo úplně jinej. Pa, tak se měj a zase někdy zavolej.“

RUŠNÉ BŘEZNOVÉ ÚTERÝ

V roce 1923 šel malostranský daňový úředník v půl dvanácté domů
na vepřovou na houbách, miloval ovšem i dušenou zadělávanou kapustu
s telecími plátky a k tomu pak dostal polibek od ženy,
oběd zapil smíchovskou dvanáctkou,
vyměnil si kapesník a klobouk, venku se totiž udělalo
z ničeho nic úplné jaro a u služebné si objednal dřívější čas večeře,
bylo totiž úterý a šel dnes, výjimečně místo středy,
protože kronikář Malé Strany zítra jede na seminář do Vídně,
do hospody U Fleků. Těšil se na karty a na potlach
s lékárníkem, doktorem duší a těl a taky s doktorem práv
a majitelem pivovaru, stavitelem dráhy
a s farářem od svatého Mikuláše,
ten snad probůh přijde taky, sice možná pozdě,
ale určitě s odpustky
a se svým pocitem trojjediné pravděpodobné pravdy…

Robert Musil pomalu usrkával své oblíbené těžké maďarské červené,
líně ho válel na jazyku a nesměle črtal další zárodky
nekonečné skici Muže bez vlastností,
já to snad niky nedopíšu…, říkal si,
myslí na něj totiž kudy chodí, zdá se mu o něm
a tak trochu se ho snad i bojí.
Bože, proč jen jich je tady všude kolem tolik,
těch nevýslovně krásných žen, rozptylují mě
a špatně se mi píše, takhle to nikdy nedokončím…,
už ani v dopolední kavárně nemá člověk klid,
má na to vliv snad to, že je úterý? Patrně nepatrný,
tyhle okaté víly mají totiž pořád čas, všední den je pro ně
stejný jako svátek a vedle u stolku zas vřeští bohéma, někdy na sekeru,
jindy zase zaplatí, - omluvou, temperou, či retuší,
vrchní Patera už je dobře znal, tyhle mladé muže s mnoha vlastnostmi,
ale zatím beze jména a měl pro ně pochopení.

Náhle dva básníci z té vřavy kvapně odcházejí
a s trochou štěstí dobíhají tramvaj,
teď, nebo nikdy, rychle na vlak rovnou na hlavák
a hurá do Paříže, Seifertovi při tom skoku na stupátka
vypadl z kapsy saka kartáček na zuby, nevadí,
- hned vedle kavárny Rotonde je prý obchod se smíšeným zbožím
a Nezval psal, že ve středu tam mají do půlnoci
i skvělý Pinot Noir, tak, když bude čas, koupí si tam nový…<

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další