Tomáš Mladějovský

Narodil jsem se v Praze, 1958, vystudoval Fakultu žurnalistiky UK a pak pracoval jako redaktor v Čs. rozhlase a později jako moderátor na několika soukromých rozhlasových stanicích, deset roků jsem měl svou reklamní firmu, učil jsem rétoriku a marketing na několika soukromých středních školách, ale byl jsem i stavbyvedoucím, průvodcem v Čedoku, vedoucím oddělení PR na jedné z našich zdravotních pojišťoven, manažerem ČPP, ale i prodavačem párků. V současné době pracuji jako hlasový školitel jednoho z největších komerčních call center v Česku. Psát jsem začal asi ve 13 letech, zúčastňoval jsem se Zeleného peří pana Kováříka. Tu a tam mi něco vyšlo v tehdejším Literárním měsíčníku nebo v Mladé Frontě s laskavým svolením Jardy Holoubka, svými kritikami do mne ťal pan Sýs. V současné době se chystám vydat v minimálním nákladu svou první sbírečku, snad to vyjde. Publikuji na internetovém serveru Totem a Písmák.

Jaká vlastně byla ta Eva?

Máš veselkavé oči mandlové panenky
a v nich, ale až kdesi vzadu,
matně probleskává odlesk loďky
s přídí nad levým břehem Kafkovy Vltavy
a v něm, trochu nedokonale,
sčesává si bronzový pel
ze svých více než sta věží
kouzelnice Praha,
v těch věžích má také trochu žal,
tak jako ty ve svém pohledu do minula...
Krůpějíš se něžně na třpytu vína
z jihozápadu jihu zapadajícího mihotu slunce Francie
a pootvíráš Blatničku
/ Bože , pokolikáté už zase zcela náhodně.../
a vinotéky s Pinot noir v La Roche,
jsi gazela se lvím pohledem,
lovící tanečnice Gazy,
máš rytmus čardáše na špičkách ňader
a ve stigmatech extáze
máš to, co mnozí a navíc jen špatně napodobují,...
málokdo cítí tak přesně, tak nenapodobitelně
čardášově,... ale proč se tak blaze
dny rozkoše odečítají, proč tak rychle...
a hlavně, málokdo koštuje
Portugal nebo žlutistý Tokaj do svítání.
Snoubí se v tobě ta už dávno zapomenutá žena,
ta prapůvodní Eva, my si ji hýčkáme,
my si ji vysníváme,
jen ji tušíme...

Kdybys v Ráji byla ty,
tak už jsme tu o mnoho dřív.
I když je pravda,
že s tebou jeden neví,
takže nemám vůbec žádnou jistotu,
že by to bylo právě na Zemi...

Osmý TIBEŤAN se zove PIN

Klidně si dej ještě jedno,
protože jednoho dne se probudíš
a ke svému zděšení zjistíš,
že už se vůbec nic dít nebude...
Nebude ani polosvit,
šero, to taky skoro ne,
ale až se potom
své paměti hluboce,
až do posmrtí pokloníš
/ a jako nikdy nikoho k ponížení poprosíš /,
tak už to nebude nic platno,
jsi v zapomnění,
nemáš se čím otevřít,
nemáš k sobě Pin.

V hlavě to pění,
je matno a šach a teď vlastně už i mat,
na bílé plátno nemoci vyložíš své vzpomínání,
oslňující žlutavé povívající pole kukuřice,
jak od Vincenta Gogha
a v něm tanky s nápisem „68“
a kolem spící nezletilci /daleko je Ukrajina/, přemýšlíš, ale chodíš kolem toho pole dokola, nikde žádný posun, testament všenárodní laskavé pomoci na kraji ulice ve staré popelnici, za dlouho je odsun.
Královské Vinohrady a v hradu rozhlasovém pod vinným hroznem
hlasatelna a v ní do zemdlení stejný zprávy
jen na konci s jiným počasím,
nikde žádná změna,
ornament šedi s páteční liturgií
marně důsledných chalupářů,
myšlenky se páří,
pak ples maturitní,
v noci je blíže k meteoritním snářům,
jindy té a oné klín,
/ kam až se mám ponořit, abych našel nefalusní Pin/
iluze a „dez“, zavíračka,
happening a nahoře bez,
růže, sníh, silvestry a duševní bláboly
a tahanice o nic
a sušený růže a kvetoucí bez,
kdo lže, ten třeba ani nekrade,
protože už nemá v Čechách vlastně co,
/ pak nahoře „s“ a v hlavě nic
nebo všude něco,
ale příliš hlasitý projev
a konto z Nemanic
nebo barák v Limě,
kolem něho služebnictvo
a v podzemí plno krásných analfabetických dělnic,
které myslí jenom na jedno.../,
až budeš kašlat, tak si ty svoje nádherný trojky
důkladně natři,
zajedu za Krkovičkou, přivezu ti sádlo,
vzpomněl jsem si i na Čeňkovu pilu a na její skvostné hradlo,
ale Pin nikde,
hlava nic, smrt není na tři.

V paměti
/ už se smráká, bude půl šestý /
lepkavý tlouštík cholesterol
loudavě ťapká od končetin k podvěsku ořeší mozku / stejně rychle dadaismem dne jako falší postkomshow i lesbibliznou opeřenců noci /.

Trošku,
jen trošku
jsem si teď vzpomněl, vzpomněl si,
že Ona má krásná ústa, oči a duši,
že mám několik dětí,
teď zrovna nevím, dvě nebo tři?
Gróf Pin však nepřichází,
asi taky vzpomíná a leží.
Hnědavá aura je pořád tady,
asi už navždy,
obestřela mě,
oblíbila si mě
a prozatím neodchází.

Podpražcové rozjímání

Krajina se míhá za okny
jak zpomalený film bratří,
co promítali v Praze prvně vedle hospody U štiky
a vůbec nevěděli, jestli někdo vlastně přijde,
koleje si prozpěvují pocvakem
ocelové staccato
„Stálo prase na terase,
včera jsi chtěl, dneska zase“...
Sedím v jídelním voze jako král,
vprostřed klapotu kolejí
přenádherně sám,
vlevo chrámově obnažené Srbsko,
pocukrované výkusy uhlodaných skal,
Máchovy, jak by se třeba dneska řeklo,
samoty kdysi ráj,
vpravo snivý básník sám
s lahví červeného jambu, prodírá se
křovinami lásek a těch pravých
a zatím nenalezených slov Máje
ve hnědavě měnivý podzimní zmar,
jde se mu lehce,
výjimečně totiž zase nespal,
celou noc se miloval a pil a psal,
ráno ji vyhodil i s papíry poznámek,
strofy měnil v kuličky a pouštěl je znaveně
jako malé parníčky po proudu do Berounky
a najednou, těsně před svítáním tu báseň
konečně od kotníku plaše poodhalil,
bolelo ho u srdce
a rozhodl se, že večer půjde zase za ní,
vždyť je tak strašná, že bez ní
je to k uzoufání...
Skoro vlétáme na planinu,
všude kolem sviští oři
se sedmihlavými lichokopytníky pod kapotou
a Lhotákovy barevné balóny se boulovitě
a tiše jako zrada slétávají
na rej kulatých a
ňadernatých,
netočej se tu tramvaje,
tak se neptej a nalej...

Povívají něžně listy ze závěru divadelní hry Freudova přítele,
Krajina – duše širá
Povívají mezi kolejištěm Smíchova a dolétají jenom
k těm méně fotbalových duším,
doktore podejte mi tu knihu s názvem

„Jak se chovati nenápadně ve velkém městě“
a taky ty velké mosazné mozkové kleště
a kružidlo a vodováhu.
Povívají teze vprostřed listí
a pro davy nejsou nezbytné,
možná dovanou až ke kapličce,
co dal kdysi, ještě tenkrát Sobě národ...
a doktore Freude,
buďte tak laskav a dolejte mi ještě
plnou čísi,tak jako tenkrát...

bohužel, dnes už saténově ne...

Popůlenost České kotliny

Tuhle jsem byl pozdě odpoledne u doktora,
v čekárně jsem bloumal s asparágem
jako u řezníka,
chyběla tam jenom prasečí hlava
ozdobená plátkem citrónu
a on se mě pak s úsměvem
vzdělaného idiota,
který kdysi asi křivě přísahal,
nenuceně zeptal,
jestli chci zemřít,...

A tak jsem vstoupil zcela nečekaně,
zaskočen a očištěn
do ovládajícího se bílého
a k nedýchání přepjatého sedmého Dómu neomalenosti
a mlčel jsem...
Pak jsem mu smutně odvětil,
že ne,
že mám chuť jen mřít,
ale pěkně vytrvale a dlouho,
aby to všechny pospolčené hlupce
ne příliš,
ale aspoň trochu štvalo
a on na to,
že už to nejde,
že je to už jen za málo bodů,
že by se mu to nevyplatilo
a že prej to šlo,
ale jenom dřív,
kdy Pán a Bůh neměli ještě tolik práce,
sanity jezdily koňmo
a rychle, to jen výjimečně,
nanejvýš k Apollinairově trepanaci
Deváté brány jeho milenek,
kdy Pán a Bůh ještě věděli,
co komu slíbili
a pamatovali si, komu vlastně řekli ano
a komu nevím
nebo komu, protože nedal plněný masový odpustek,
oznámili rozhodné Ne!...
Když se narodíš, tak je to krvavý zázrak,
jenže jeden
potom neví, co dřív.
Jestli zpívat žalmy nebo insignií
třímat kříž, ale co,
hlavně, že ho máš
a taky čtyři končetiny,
ale nikdo se tě nikdy nezeptá,
jestli se ti tu chce doopravdy bejt.
A tak tu zkrátka jsi,
postupně přibývá slastného hříchu
a i litrů kocoviny,
do kostela nechodíš,
protože všechno se to promyšleně a jaksi bez tebe mísí
i bez rdousících misií a pocitu viny,
stresuješ se,
tykáš si s ulepkaným cholesterolem,
kouříš a málo spíš,
necvičíš,
jen doma s basovými kužely ze západočeské metropole,
jen ve světovém „at home“,
protože tam je čisto a budík
a potomstvo a guláš
a žena bez té druhé ze sebe,
co má vždycky
namalovaný několikerý obličej
a navíc už nekradeš
a bohužel asi ani nezesmilníš...
nebo bohudík?
To je hustý,...
Často se milujte
a raději se pokuste být častěji nadur
než namol,
nenechte přistoupiti k sobě ani malých stran,
jen tu jednu,
tak malebně rozeklanou kolem Nerudovy ulice,
nečtěte noviny,
ale jen básně,
nasávejte smog
a šustot povětrných slov,
zvuk srkotu decky pražský Trója vinice,
očuchávejte pravidelně vazbu ňader
a jedinečnost nečitelnosti prvního dojmu
a knih Hrabala a Werfela
a Hraběte a Sartera
a Dallího,...

Ráno mě po dlouhé době
potkala v historické tramvaji má matka
a říkala,
že je na mě něco divnýho
a že mi bude skoro padesát,
že je třeba pohnojit na chalupě ořeší
a že mám doma pozdravovat,
ale především si už konečně uvědomit,
co vlastně chci a nechci
a něčeho dosáhnout,
něčeho, co je hmatatelné a má smysl
a ne pořád jenom psát
a taky říkala
jak se k tomu a k onomu mám vlastně stavět,
aby to bylo akorát,
ale to už byla tramvaj kdesi u hvozdů
u Kostelce nad Černými lesy,
bylo oblačno a mlhavo,
česky polooblečeno
a polosvlečeno,
nakousnuto
a nevyřčeno
a pomyslně popůleno...

Jedni si otevřeli sušenky nebo sardinky
s hlavami na opačné straně než čekali
a polkli kávu Latté
a spustili monotónní mnohasignální neóny
barevných hlušičů
a druzí
tiše a kradmo spěchali,
neboť mají rozpábeno
a před pěti minutami se naráželo...

Purpurová tržnice S.D.

Kolemjdoucí nechápavě postávali
přenášeli váhavě váhu z nohy na nohu,
někteří se bouchali pěstí do hrudi a
křičeli „Pravá!“,
/ kdyby měl Majakovskij
mobil na Pasternaka,
tak by to Boris
stejně už nebral/.

Někteří si významně ťukali prstem na čelo,
po česku a po německy,
po vietnamsky a po rusku
a taky po čínsku a babylonsky,
po francouzsky a ještě po židovsku
a krapetko po ukrajinsky
a taky, najednou, proč asi, i po holandsky
a už dávno po hebrejsky,...
dívali se v neurčito a házeli viktorky
a házeli „cornuto“.
Někteří si k tomu sedli,
nebo dokonce lehli,
aby to myšlení tolik nebolelo,
někteří už nevstali...
Sveřepí hlupci žonglovali s ořechy svých mozků vysoko nad Týn, šlo jim to, neboť jejich bezobsažné hemisféry byly nadýchané a pěnově lehké.
Plaší zadumanci, jako vždy, nadějně mlčeli
a aby nebyli nařčeni z nečinnosti,
pomalu třídili nesmyslné dotazníky
dle Kafkovy abecedy,
a to zpětně
a několikrát
a tiše
a důkladně...
Nervní váhavci opatrně
pokládali bělavé válce rosolu nerozhodnosti na zcizené a seprané
hotelové ručníky,
ale byli tu i veselkaví chovatelé drobných domácích potřeb,
bobulovití pěstitelé velkých maďarských kropenatých fazolí,
sběrači studu a melounovitých záňadří a česneků,
lepiči stromů a dříků,
kuchaři studu
a buditelé ošklivých věrných žen,
smích a taky brek,
růžově vyšňoření prodejci jakýchkoli titulů a velmi dobře postavených
děvek,
k dostání bylo i válečné poranění,
trepanace lebky,
Božský falus,
bičíky, masový dort a tretky,
trhovci vykřikovali bez přestání:
„Máme tu puzzle ušních lalůčků vlády a taky poslední hit,
puzzle na dlouhé zimy, co jmenuje se
„Vjezd do pískovny“!, račte si odložit a přistoupit!,
a taky bezbolestné halucinogeny,
ornitologické panenství v okroužkovaném podkostelí,
luxusní 1 + 1 v blázinci,
rozzářené kasino ve Lhase,
vyhřívanou kancelář daňových úniků s tekoucí vodou a kurtem
v Pekingu,
dále je tu funkční horník v uhláku,
dojička-rekordmanka na setrvačník,
žijící bohatý básník, co mu není už pomoci,
přátelské babičky,
výšivky na kapesník,
fronty na tvrdost,
víkendové stalagmity se slevou pro vdovy,
k dostání je všechno,
radost, láska, podvody...
Základní měnou je jedno deci,
Deci, co naplní se krví...
Nechte maličkých přistoupiti k sobě...
Kolemjdoucí nechápavě postávali,
přenášeli váhavě váhu z nohy na nohu,
ale trvalo to jenom chvíli,
pak se k davu směle přidali...

(současná tvorba)

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další
DV 10/2001: Na kus řeči s paní S. a další