na další stranu
Tomáš Mladějovský
PODIVNÉ SETKÁNÍ /aneb nejenom o kohoutovi/
NE KRISTUS KE KŘÍŽI, ALE KŘÍŽ K I.N.R.I.MU BYL PŘIBIT.
A kohout, krví pekelně zbarvený neurotik,
co ráno řve, aby z vejce vykloval
ospalý nový den, je si sám sebou,
jak jinak, než jist.
Před pátou ráno,
dnes s úlevou a jistě naposledy, zakokrhal.
Nevídáno,
básníci mohou ještě chvíli spát,
na návsi Třebonína je klid.
Vražedný ostrý zobec svoboden,
to jen houbám a psům
dávají pošetilí lidé košík.
Nechápe, proč na kohouty křičí
a přitom ti submisivní psi mají tolik jmen!
Dvounozí jsou z nich celí pryč…
„Coco“ sedí na bidýlku
jako impresionistický zapomenutý balík
od van Gogha na stoleté poště.
Nemá noc a nemá ani den
a vládne, avšak ani on sám
neví vlastně proč. Proč ještě.
Je to zkrátka dědičné
a navíc je to zvyk,
neurčité améboidno,
jakési prapodivné „pro slepičí kvoč“…
Takže nemá neklid a ani sen...
A v noci žádný křik.
Je mírně přitupělý,
patřičně svou krásou oblouzněn
a nic mu nechybí...
Náhle přestane řvát ty své nápěvy od Janáčka,
otočí se a svéřepě,
pouhým pohledem,
zpražítu svou nejkrásnější z harému.
Ona však neví proč
a úlekem z ní vypadne do slámy vejce.
Jedno vejce…
/dala by světu dvě, ale když na ní hledí kokrhel,
má trému/ a pak už se jí nechce.
Vyhladovělý hubený třicátník s torzem kříže na zádech
kvapně v ústrku vysrkává jeho obsah
a pak, zejména žloutkem posilněn,
potkává u kostela místního opilce, básníka a filozofa,
/šel do kopce od Souňova, tak krátí se mu dech/
a ptá se ho na cestu k hoře Sinaj.
Jaromír šeptem říká tato slova:
„ Na Čáslav a pak pořád jihojihozápadně.“
Svatý mlčí a proto je už hlasitěji opakuje znova.
„Nechcete jablko na cestu? Je to štreka“
„Děkuji, dám ho Adamovi a Evě,
kdyby chtěli odprositi Boha.“
Rozloučí se.
Jaromír ještě chvíli pozoruje toho podivného muže,
jak mizí za horizontem po cestě mezi žlutými poli.
A pomyslí si:
Prokrista, co je to dneska za lidi…
Ach, Bože…
|
