Tomáš Mladějovský

BYŤ BYCH TŘEBA I CHTĚLA…

odjet na Šumavu nebo si sbalit plavky, rtěnku a knihu
a odletět na Bali, nemohu,
říká mi má ne už mladá, ale stále krásná a okatá žena,
co má blíže k přírodě, dobrému vínu a k marťanskému bohu.

Třeba jednou, snad někdy
se to třeba stane, to až usne metro v tunelu
a v lednu vykvetou jabloně,
temnou oblohou pětihlaví ráčkující draci poletí
a muži přestanou mít raději fotbal než své milé
a milovat se s nimi nebudou
jen při středeční povinnosti, ale i u nedělního oběda,
hned po domácí knedlíčkové polévce.

Snad jednou, třeba někdy
se to možná stane
a odletí mi mezi květy v moři
na souostroví samoty,
zanechá mi na obálce
obtisk růže svých rtů,
horní jak vzdor z žíhaného mramoru
a spodní plný vášně přelétavých Amorů…

POSÍLEN ŠPATNÝM MÍSTEM

Reinkarnace má několik rizik,
není jisté, že se ocitneš na správném místě,
nevíš, kolik ti bude, až se tam ocitneš
a už vůbec netušíš, s kým budeš vést hovor,
tedy, budeš-li vůbec člověkem…

Dusivá atmosféra,
utažený opasek,
cesta daleko od domova,
kravata usedlých, leč nutných veselkavých barev,
a pak dva, pouhé dva kilometry po silnici blátem,
poloblátem, sněhem a polosněhem,
na kraji lesa oprýskaná samota,
vrtkavá mysl, čekání na recepci a už konečně jde, lev salónů,
gepard lidských osudů, šéf personálního…
Řekl téměř mimochodem: „Přejeme si hezký den, že?“
pak následoval shluk prapodivně nečeských
a vlastně i neanglických slov, jakési „ejčárové“ ptydepe zabalené do operetní intonace…
Dáte si kávu, čaj? A jaká byla cesta? Zajímal se mladík, poťouchlý hejsek, a tak mě napadá, zda jako kluk upaloval mravence
a jestli už ňákou vůbec měl, Cesta byla dobrá…, to víte, trochu poprchává, ale máte tu krásnou přírodu, luka, háje a nikde žádný supermarket,
pasoucí se stáda a hromady hnoje, prostě je to tu jak kus ráje a našel jsem vás podle mapy,
díval jsem se totiž na internet…, jsem navzdory svému věku počítačově gramotný,
víte, ale i tržně gramotný, chápete? Konečně, to dá rozum, proto tu taky jsem a odlišnost mezi náma dvěma, je kromě jiného i to,
že já jsem byl u toho, když ty pitomý tanky přijely, byla noc a já byl u tety na Slapech na chatě
a druhej den ráno nás dva Rusáčkové nechtěli pustit na druhou stranu mostu u Živohoště pro chleba,
tak jsme jedli houby a pili kyselý mlíko, ale to se ještě dělalo „samodoma“, tedy, že se flaška s mlíkem dala za okno a čekalo se, až se mléko zdrcne,
ale to ty, ty asertivní hovádko, nemůžeš pamatovat, ale co s tebou, miláčku, jsem ve tvých rukách…
pousmál jsem se a pokračoval: takže jsem vás snadno našel a mimochodem, máte výtečně propracované www stránky.
„Opravdu? To potěší i našeho pana ředitele.“
Musel jsem mu naznačit, že i my, my starci, jsme seznámeni s pojmem jako počítačová gramotnost
a když už si zase mlsně olíznul spodní ret a ukousl kousek svého nehtíku, chtělo se mi vykřiknout a zeptat se ho jestli zná bítníky,
Keruacka a Stop time, jestli četl Sartera a jestli ví, jaký je rozdíl mezi šábesem a sobotní křesťanskou zabíjčkou
a taky kolik dní v jednom tahu nejvíc kalil a jestli byl někdy na dně a jestli vůbec ví, na který straně života leží a jestli miloval,
tak že se mu nechtělo žít, že nic nejedl, jenom pil, jenom chlastal a jenom brečel…
Podíval jsem se na něj co možná nejpřívětivěji, alespoň jsem se o to pokusil, ale vypadal jsem jako mistr Fazole a pomyslel jsem si:
„Ty idiote, proč se mi na to vlastně ptáš?“

Za oknem vrkali holubi, a pod jeho kanceláří se k sobě tulili milenci v loubí,
blížil se čas oběda, začínal jsem mít hlad a taky žízeň, je to docela pěkné městečko, ale žít bych tu…za měsíc by mi jeblo a s lékárníkem a doktorem a právníkem a vedoucím potravin a starostou a taky s jeho ženou bych chodil do nejlepšího restaurantu na rohu náměstí, zovala by se třeba „U zlatého beránka“, ale dělníci a ostatní, tedy „robotnická trieda“ by tomu řikali „U starý koudele“ a vedl bych řeči učené a nevázané s regionálním podtextem hrdosti na tento kraj a na zlepšující se úrodnost a na nárůst zájemců o anglický jazyk a hovořil bych asi i o tom, proč jsem tu jako náplava převelice spokojený a jak v Praze už není blaze a jak jsem to měl těžké s tím přesunem hlavy, srdce, těla a duše a práce a jak se mi tu vlastně líbí a pil bych fernet a pil bych pivo a jak bych měl to zaručeně poslední, tak bych řek manželce zdejšího velitele měšťáků, že jí to velice sluší a ráno bych měl na voze s pražským číslem dvě botičky, jednu za Františka Měšťáka a jednu za jeho ženu, která by byla bývala chtěla být pochválená více a na jiných místech, ale tajně, tak tajně, jak jen to na malém městě jde a večer až se vrátím domů a kde se mnou nebude nikdo uplatňovat své komunikační dovednosti měrou, na kterou jsem byl zvyklý, když jsme bydleli a i duchem dleli ve stověžaté, tak tam, až půjdou všichni spát, budu přemítat o skutečnosti, že je tu sice hezký vzduch a že je tu v zimě hodně sněhu a po létě hodně leváků, ale že tu stále hledám a vlastně asi nikdy nenajdu žádné povzbuzující, i když, pravda někdy i stresující, ach, bože, tady, že žádný, alespoň malinkatý stres k uzoufání tu prostě není, že tu nenajdu ani žádné drama, snad, že si jen vzpomenu na svou, vlastně takto prvou cestu od nádraží kolem restaurace, sem, na můj pracovní pohovor, kde si vlastně, když přeskočím čas, už teď přeji, abych přijat nebyl… To drama proběhlo vlastně němě, skoro bez mého vědomí a dost možná, že jsem to ani nebyl já, kdo tam byl…

Reinkarnace má i několik drobných výhod,
potvrdí ti, že jsi doposud žil na obstojném místě
a že tam nejsou všichni „mimoni“

ROZTROJEN

Už delší dobu mám takový nejasný pocit,
tedy nejsem si tak zcela jist,
zdali jsem já skutečně tím, za koho se považuji
nebo zda nejsem tím, kdo se jen tak vidí…
Možná nejsem ale ani tím, ale kýmsi třetím,
tedy tím, kým si přeje okolí, abych byl.

Takže vlastně trojjediný…

Tedy ten, kterého bych nazval identickým, prostě já,
pak ten, který je sice mnou, ale dívá se
na mne cize od druhého stolu
a zároveň ještě tím třetím, který není mnou,
ale ani tím druhým
a navíc nás oba úkosem pozoruje a chová se úplně
divně, prostě jinak, než my dva.

A tak, když jedu ráno rozpolcen metrem do centra,
dívám se na sebe zvědavě do skel oken vagónu
a nikdy si nejsem jist, koho vlastně vidím…
Jednoho? Tři? Nikoho nebo ty dva?
Jsem slušně vychovaný a proto
zdravím postupně všechny:
/většinou to stíhám do stanice Staroměstská/

„Dobrý den, Tome…“
„Buď zdráv Doriane Greyi!“
„Vítej v pekle, synu a neboj se pokynout též věrnému příteli Mefistovi!“

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další