Irena Topinková

BAREVNÝ PODZIM

Pro někoho ne.
Pro někoho dušičkově šedý.
Svíčky a věnce.
Uklizené hroby.
Větší čistota než u těch,
co čekají v eldéence.
O mrtvé staráme se dobře.
O bezmocné
nikdo nechce.

LISTOPADOVÉ ROZJÍMÁNÍ

Soumrak smyl
hřbitovní stíny.
Mezičas.
Ani den, ani noc.
Na pozadí šedivého nebe
černý mrak havranů.
Jen vrána samotářka
pózuje
na křídle anděla.
Vůně spadaného listí.
Na místě
patřící odešlým
jediná kvetoucí růže
vzdoruje nočním
listopadovým mrazíkům.
Zářný příklad.
Ticho, klid.
Také zima.
Návrat do tepla.

Ještě na chvíli.

LIDSKÁ LHOSTEJNOST

Na rohu zpustlé uličky
s rozbitým
pouličním osvětlením
noční opilec
líh močí.
Krysy.
Přeplněná popelnice
zívá na měsíc.
Zevnitř naříkavý zvuk.
To lidský pulec
z posledních sil
bojuje o život
aniž by věděl proč.
Neumí ještě prosit Boha
a z nebe je ticho.
Možná hlas nekřtěňátek
v nebi neslyší.
Jen z vytlučeného okna
zní ponurá
přerývaná hudba
plná zámlk
mollových akordů
hlasitých pasáží.
Neznámé rekviem.

Líbí se tato představa
odpůrcům babyboxů?

PROSINCOVÝ MĚSÍC NAD PRAHOU

Staromák.
Moc hluku
moc světel
z megafonů chraptí
falešně koledy
svatí na orloji pláčou hanbou
krásu smrku
zakryl
řvavý šat nevěstky
hlavně, že to bliká
středověké věže opustila pýcha
zmizelo kouzlo luceren
a křehký svit svící
kam uprchl Duch vánoc
prozradíš
měsíci?

Ostatní tvorba Ireny Topinkové publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Blues samotáře a další
DV 96/2018: Nejsi pochváleno, léto… a další
DV 95/2018: Nejsem cizí ženou a další