Anna Chabrová

V NEODBYTNÉ TOUZE

nebe se leskne v odstínech samoty
a slunce zapadá
ruce své zdvíhá
aby nás ještě naposledy
ukrylo v skrýších za pohledy
bez očí
máme výročí
dalšího dne přežitého na podestě
v posledním patře hořícího domu
píšu své básně a oheň se ptá
komu?
oheň co živí republiku rad
ten stejný oheň co mě nutí psát

když skrze sklíčko pustíš nepoznané
plamínek po plamínku pomaloučku vzplane
a splétá ručky v neodbytné touze
jen bloudit uličkami žilek
žil
a tepen
zaklepat na dveře z komory do síně
zapálit svíčku v potemnělém rohu...
a splétá ručky v neodbytné touze
noty své písně zahrát pomalu a dlouze

nebe se leskne v odstínech samoty
slunce mě chytá dlaní
těsně než mě zas prudce pustí
když klesá dolů
do tmy ústí...
a nebe neleskne se
nebe sténá
a místo mraků
mořská pěna
a když se nebe v bouři noří
dala bych krk že v bouři Moří

ten žhavý kotouč ještě mává
ještě nám dává kousek práva
když stojí krůček od smrti
a vlny
zas ho
pohltí

NIC JE TAK KRÁSNÉ

spal mi konečky prstů kouřem plným dehtu
dívej se jak stoupá k nebi a prudce se kroutí
spal mi konečky prstů a s nimi i kousky nehtů
k hvězdám už dolétne jenom vodní pára čistá
a že je nezraní
na to vem jed
to dozajista

tam někde nahoře sráží se atomy
kondenzace
věřím ti na sto procent
možná i na sto dvacet
tam někde nahoře
chytáme úhoře
v bezbožné pokoře

spal mi konečky vlasů protože voní solí
a co je slané to pochází z bolesti anebo z moře
ta ranní mlha mě prostoupí při pádu do údolí
a její závoje zachytím v letu a přeměním v nic
nic je tak krásné a lehké
jak sny okenic
opuštěných domů

tam někde za mraky proplují naše duše
tak doufám že trochu radostně
a ne jenom hluše
tam někde za mraky
počítám čtvrťáky
na metra
na vlaky...

které nás odvezou z bílého papíru
do stránek básníka
cíl cesty na míru

POSLEPU

při výběru z nabídky si volím možnost poslední
slunce lehce napoví a pak se skloní k poledni
otazníky vyšisuje
vykřičníky vypálí
spojí věty v jednolitý patos přednesový
žhavě dýchá na zátylek lapenými slovy
musím zavřít všechny oči
den se oddálí
ochuzena o pár smyslů hledám cestu ke smíru
všeho co mi v světě chybí s tím čeho je nad míru

odpovědi na otázky řeším cestou úniku
přestože se zdá být slepá
volím tuto taktiku
verše které znějí vznosně rezonujíc u stropu
jsou pro moje plaché řádky varovnými signály
nadsvětová témata svou konkrétností odňaly
abstraktnímu světu možnost provést mělkou potopu
rozechvět pár srdcí
a pak vyvrátit pár kořenů
na dřevěné židli čekat trpělivě na změnu

není žádný prohřešek mít duši celou naruby
chladný řád a pravidla mě jednoho dne zahubí
odměřenost
sterilita
čirá cizost přírody
nezdá se být ani krásná ani přemýšlivá
neutralita mrtvě bílé zbarví do jízliva
všechno co se utápělo v naději na podvody
skryté v hávu temné noci
elektřina probíjí
báseň jako souhra náhod v mimozemské režii

jako dohra téhle písně znějí kroky ozvěnou
stačí jenom jistá slova
snad si na ně vzpomenou