Tomáš Mladějovský

13. Je jedno, pod jakým symbolem

Kopyta koní boří se do těžkého sněhu…

(svítí měsíc),
z chřípí se jim line pára,
líně stoupá nad koruny stromů
a sráží se v lehce dojatou něhu.
Smějeme se
a je nám tak maličko zima,
vprostřed zapomenutého hvozdu
žmouláme si ruce v jednu,
(slova jsou tak trochu přežitkem)
a na konci úvozu už pozvolna vykukuje
mlžná Dobrá voda
se skleněným oltářem
a rovněž košer místem,
svitkem TÓRY
a taky svátkem,
chanukou.

Slyším se, jak pojednou
říkám:

ano

A zjišťuji,
že bez tebe bylo vše jen
Nesmyslnou prolukou…
Za okny sněží,
uhořívá
našeho neposedného středněvěku,
plápolá
nepolapitelnost smyslu sedmiramenného svícnu,
v krbu praská
(Rabi, Kisch a Aškenazy jsou už jemně zpiti,
doprovází nás až k ránu
nejen sklenkou,
ale také legendami,
které nikdy nekončí jednoznačně,
nanejvýš ironií,
podivně šťastně,
krásně smutně…

Gotické rakety Svaté Barbory
bez váhání protínají nedotčené nebe
Karlovy Kutné Hory

a vůbec jim nevadí,
že kýčovité květy jara
padají do neposedných vlasů
mé lásky…
Lidé jsou pro nás
(jen teď, jen na chviličku),
jakýmisi maketami v oparu imprese
kdesi v dáli.
A ty,
držitelka Cechu dam kutnohorských,
prošeptneš, skoro stejným dechem se mnou,
slova údivného souhlasu…

Jsme stvrzeni Bohem
i když není zcela jasné,
zda Kristus vůbec byl a když ano,
tak jestli byl tím, za koho ho vlastně dodnes máme.
třeba tím pravým byl jeho nevlastní bratr,
veselejší a tudíž déle živ…

Ukřižovaný
nenápadně pokývl hlavou
směrem k harmoniu
a sedmatřicátý potomek Johana Sebastiana Bacha
vbodl pohled za sakristii
a začal dumně hrát
(ach, Bože, nebyli jsme u zpovědi),
obřad skončil, je horko…

Pak vsedáme do čtyřspřeží
plnokrevných kropenatých Kentaurů,
mají odpustky v ústech,
sošně nastrojeni v ohnivých kravatách
a naleštěných kopytech.
Odlétáme,…
ale už jako součást
Ladova neznámého obrazu
do souňovského podhradí.
A k nebi
se line
pláč
a štěstí
okroužkovaných.

15. AŽ /nepochvalné polaskání/

ďábel s přivřenýma očima
jedním pohybem strhne podvazkový pás
a potrhanými punčochami fialových odstínů
čertovsky ovine Karlův most
do pružných lamel antisplínu

potom chvatně upne
opilecký třas
do brokátem a krví vyzdobené svěrací kazajky
podivně drnčících kolejí
cizích jazyků

bude nemračno
ale ani jas
a přivandrovalci lačně oklovou osrdí
a medovinu stehen
našich žen
/jen jednou pro zábavu jak mají ve zvyku/
a vnoří rozeklané jazýčky
do naší krajiny
/za našimi nehybnými zády/
a budou křičet:
Co vám je!
vždyť přece smrt nebolí
a záhy

postaví přenádherně
hnusný hospody
jen z čirého skla a kovu
pivnice s umělým akváriem
a plastovými nohami u stolu
hned vedle zbytku českého slaměného stohu
s výhledem do zohyzděné krajiny
a torzem barokního kostela
co nedohlédne k nebi
natož k Bohu

zapomenem dětem vyprávět pohádky
a český Honza bude jíst hambáče
a nebude to Honza
ale Ian nebo Johnny

/muži teskní
a chlap ten prý nepláče…/
Tak tehdy
se   sejdeme

potají a při svitu louče
v zednářském podzemí
/možná pod pumpou,
možná pod bankou nebo
pod sklepením mekáče…/
dáme nohu přes nohu
bradu pod hlavu
srdce do dlaně
a přečteme si konečně tichým hlasem
ty   totálně
zmagazínovaný
básně...

17. Ženitba /vyznání nejen Ortenovi/

Ivanko, Ivano…

Okroužkován,
ocejchován
/na čele vypálené znamení Kaina/
učinil jsem
nejistě jistý krok
a vstoupil do neznámého známa.
Už jsem tu jednou byl.
/Ty podvakrát/
a tak v srdci bezbranného šarlatána
nastal plusplusový zkrat…

Ivano, Ivanko

/tys skvostná kurtizána/
já modročerný Abbé
a zažíváme slastně i nahořklá
rána.
Vůně mandlí,
tak mnohoznačně nepopsána,
zůstává tak
navždy veřejná
a i tak,
má ženo,
navždy skvostně utajena.

Tam, kam nesmí počítač…

Ležíme čarovně zbiti,
jak po kouzelném zápasu
tajnosnubného Tao
a slunce žhne…
Jsme zachyceni
v jeho síti
a pak, když zmámeni
žmouráme pod jeho žlutistou sukni,
zjistíme, že ke štěstí či k opilosti
nám stačí toho horka
vlastně jenom málo…
Pražské Žluté lázně…,
poslední místo
z pláten starých mistrů,
rozmarné léto,
nikoli z povinnosti
tloušti a tlouštíci leží jako naparafinovaní manekýni,
pivo teče s rozmarností léta
a kiosek praská
a Vltava plyne,
každý se tu slastně fláká,
ryby o půl páté milují se v kleče
a láska, stejně jako malý Fernet
lepkavě ke svým staromilským hrátkám láká.

(současná tvorba)

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 10/2001: Na kus řeči s paní S. a další