Stanislav Adler

POLÉČKA

Pole žitná s pšeničnými v tanci s ječmenem,
úkosem pletou zjevem hlavy nemocným.
I ten ječmínek jest oděn týmž břemenem,
lékem jsou i jedem všem chlapcům poutnícím.
V cestách klaní se jim všechen pýr i jiní,
a chlapci padají před nimi, kolena sedřená.

KOSTELÍČEK

Přede mnou černá se věžička,
a na jejím vrcholku třpytí se věcička.
Zlatá je a blyští se,
zlatem k sobě oko vábí.
V neskonalé záři světla tříští se,
a oči chudých cudně mámí.
Lid vzhlíží, krky kroutě,
mam plíží, srdce rmoutě.
Ve znaku Krista trpce zračí se,
jak ta šelma značí se.
Vichry dují lidstvu navzdory,
řinou se hbitě k prazdroji.
Před hlasem se člověčenstvo slepě kaje,
haně i falši tvář a jim háv hnedle taje.

BĚLAVÁ KOLONÁDA

Oblakové táhnou v dál,
ti poutníci, ta karavana bělá.
Pěšáci vpředu pádí o překot do země par,
na pás duhový občas žárlí - ten se dělá!
Kde jen vyčaroval si barev toliko?
snad pěknější než kohoutovo brko.
Za nimi s dusotem jízda mžiká,
a s sebou táhne nahá dítka, s oji smýká.

POUTNÍK

Vzbudil se do nové náruče dne,
hledí do oka krvavé zoře, jež rozplývá se rychle.
Sbalil se a rychle šel…”Snad hlad nesežere mne.”
Dýchala tehdy odkud vesna,
ochutnávala vůkol chuť i vůni - ta lítice mlsná.
Duly tehdy divné vany,
odnášely na vše strany.
A vždy navečer sklaný padl pod hvězdy,
tehdy lunný svit prováděl své sjezdy.
Klouže a plachtě po celém jeho těle,
vysmívá se, jak malý je, jak sele.
Jindy nebylo se komu smát,
když šlojíř beránčí nedal Luně plát.
Žehral tehdy svit,
nemohl se oprostit.
Mnohokráte děvice luzné vidíval,
stokráte by si oči býval vidíval.
Baže pouť opustit nemohl,
k smrti by se domohl.

Zrána jednoho mhavého,
našli na zemi jej smavého.

IMPRESE MLÁDÍ

Nachově modrá stojí nad parami zář,
medem, mlékem vonící, zraky mne si snář.
Zas hřejivého spánku rozplývá se tvář.

Jsa zmaten, syčí smaragdové oči luk.
tiše, tiše tu, tráva jen jeden je zvuk.
Nymfí sten vane lesem sem, dál ani muk.

Pachuť mědi hochu přes jazyk se cedí,
myšlenky nítí se v čele, na štěstí sedí.
Povinnost z nudy a zmaru žít se dědí.

TURÍNSKÝ KŮŇ

Krajina turínská prohýbala se tehdy,
lidé žárem bezživotni padali mnohdy.
Vždy až k obzoru skláněl se prach,
vždy až k večeru stmíval se strach.
Večera onoho, moc lidí nikde nebylo,
v ten čin přesně sedm odbylo.
Koník stál na mrtvé tržnici,
postroj s ojem i ohlávkou cinkal.
Koník stál na chladné dlaždici,
přešlapoval, jen tiše minkal.
Olizován bičem odevzdaně čekal konci,
bičovník křiče, třásl se zlatými zvonci.
Oko koní uzřelo dalšího,
botky klapou, oblek šustí.
Pádí ku mně, oka smírčího,
tluče do toho s bičem, až mě pustí.
Smutnými steny drže mě za krkem,
vodnaté hrachy valí se jeho okem.
Laská mě téměř, velkým knírem šimrá,
mluví tou jejich řečí a těžce sípá.
Mužíček poté ještě pánu mému spílá,
trhl sebou, už mu svítá.
Drže si hlavu stoupá pryč,
vedle mne na zemi leží bič.

Knírač doma sedí a píše vztekle,
o hanbě své, že choval se tak změkle.

BRNĚNSKÁ

Procházeje uličkami, mlhou opleteny,
sázím se s drakem o špinavý groš.
Někde vysoko viklá se věž petrovská,
pláče tiše v nyvých vanů popěvcích.
Medovým šeptá ranní slunce hlasem
a zraky planoucími shlíží na chladný
kámen, jenž protkán je verši padlého
veršotepce, by vzpomněl jeho památky.
Tam, kde vězněm Drouet kdys byl,
dnes duše též němě ve tmě řičí.
Douškem německé aury já cizince zpil,
svítající řeka lkavě ku městu syčí.
Opět kdesi v jednom ze středověkých měst,
u cesty hledím na hrozivě jasnou zvěst.
Sta visících viníků s vínem v rukách v pěst,
nic jiného, jen trest za opilost to jest.
Slovanské hradiště stávalo pod mými prsy,
slovanské písně otřásaly lidskými trsy.
Gerdin a Gerdův germánský plál runový meč,
slavové a vojové zpívali, když táhli jim na zteč.

TRINITY

Tam, u cesty na kameni,
jest vryto jméno - samotné.
Jen, usnout tak na rameni,
zdroj štěstí mého - matky mé.

Tam, u cesty na kameni,
jest vryta stuha - mléčný běl.
Slyš, hlasem jsou omámeni,
zemřela duha - slečny běl.

Tam, u cesty na kameni,
jest vryt jen přísvit - svatozář.
Ach, připij mi na znamení,
dovol mi vysnít - smavou tvář.

SVOBODA

Panenko má, vlaješ nahá po poli,
trav sivými klasy k vodě kol luk.
Večer - karmínová ústa stodoly,
tak hořce mi, nesu gladiol pluk.

Divo! hezčí kolonády úžasů,
setřes si jitřních snů do vlasů.
Hle, jak kolt nosíš noc u pasu,
slávy i krásy, neboj se, dočasu.

NEZNÁMÁ

Přines mi květ, bělý prám,
vůní věčnou celý plám.
Obraz tu je, mám tu rám.
Nevidíš mě? jsem tu sám.
Neslyšíš mě? snad se jen zdám.
Pojď mi vstříc, než se vzdám.

PRVNÍ MÁJ

Podvečerní metastáze soumraku,
májová vznícení báze jsou vraků.
Od neviny do mé viny,
to zve blíny, to Tvé (s)plíny.
Van rovná a hladí vlasy za uši,
což, vytahá je důkladně, za duši.