literární časopis založený v roce 1964

Jiří Žáček

O líbezné pošetilosti věcí

První čaj přivezly do Evropy lodě holandské Východoindické společnosti v roce 1610. Přes odpor škarohlídů, kteří pití čaje odmítali jako nečistý zvyk s fatálními následky (muži prý pozbudou svou statnost a vzdělanost a ženy svou krásu), nový nápoj nakonec zdomácněl na celém světě. Čaj se stal vyslancem Východu, který dobyl Západ.

V našem středoevropském barbariku, jež holduje pivu, to však čaj neměl snadné. Ještě za mého dětství se u nás běžně připravoval tak, že čajové lístky v sítku se prolévaly vroucí vodou tak dlouho, dokud barvily. Brrr, to kdyby viděl roduvěrný Japonec, ze zoufalství by spáchal harakiri.

Číňané a po nich Japonci totiž stvořili během staletí teeismus — čajové mysterium, které prostoupilo filozofii, umění a každodenní život. Čaj přestal býti jen poetickým zaháněním dlouhé chvíle; stal se prostředkem k sebepoznání, píše Kazuko Okakura ve své Knize o čaji. Čarovnou mocí tekutého jantaru v porculáně nádechu slonoviny bere podíl, kdo moudrý jest, na sladké křehkosti konfuciánské, pikantnosti lao-tseovské, ba i éterické vůni sakyamunijské. Čaj se stal náboženstvím umění života.

Dnes, kdy se vyrojily čajovny i v končinách zapadlých vlastenců a k dostání jsou stovky různých druhů čaje ze všech koutů světa, snad konečně začínáme rozumět nápoji, jehož chuť nemá ničeho z arogance vína, ze sebevědomí kávy, ani z upejpavé nevinnosti kakaa.

To však je teprve počátek cesty k moudrosti dávných východních básníků, myslitelů a čajových mistrů, kteří za tři klenoty života považovali soucit, hospodárnost a skromnost, tedy to, čemu se sobecky sebestředný Západ dosud brání. Nejspíš nám potrvá ještě dlouho, než si nad šálkem čaje, s otevřenou myslí a s mírem v duši, řekneme: Sněme o pomíjejícnosti a prodlévejme u líbezné pošetilosti věcí…

Jsme jedné krve — ty i já

Kdyby bylo lidstvo školák, jak by asi vypadalo jeho vysvědčení? Řekl bych — samé jedničky, až na chování. Optimisté by jeho mravy nejspíš ohodnotili jako méně uspokojivé, pesimisté jako neuspokojivé.

Každý v sobě máme zakódovanou nedůvěru ke všem, kdo se od nás liší. Od nedůvěry k nepřátelství je už jen krůček, zvlášť když se do čela lidských tlup proderou boje — a mocichtiví fanatici. Je tak snadné přesvědčit své bližní zvrácenou logikou: My jsme Bohem vyvolení, oni jsou nevěřící psi! My jsme čestní a stateční, oni jsou podlí a zbabělí. My hájíme pravdu a spravedlnost, oni jsou zplozenci zla.

Lidské dějiny jsou nekonečný seriál genocid a válek, vedených ve jménu božím, ve jménu pravdy, ve jménu pokroku. Jako první na xenofobii druhu homo sapiens doplatili patrně neandrtálci. Vsadil bych se, že už tehdy lidé vymysleli heslo Pravda vítězí. Ve jménu pravdy vraždili křesťané muslimy a naopak. Ve jménu pravdy vraždili konkvistadoři indiány. Ve jménu pravdy vraždili katolíci hugenoty. A tak dál, až do dneška.

Jaký div, že mi úctyhodné heslo Pravda vítězí připadá poněkud podezřelé. Sugeruje nám, že existuje pouze jedna pravda. Jedna jediná pravda, a každý si na ni dělá nárok. A co když pravd existuje víc? Bílí mají bílou, černí černou, žlutí žlutou, červení červenou, modří modrou a zelení zelenou. Proč by měla jedna z nich, lhostejno která, vyhubit ty ostatní? Jakým právem? Různobarevný svět je hezčí a příjemnější k obývání než svět jednobarevný. Nevěřme lhářům. kteří tvrdí opak!

Myslím, že je načase zkrvavené heslo o vítězné pravdě nahradit nějakým jiným, ne tak snadno zneužitelným. Navrhuji slogan vlčí smečky z Kiplingových Knih džunglí: Jsme jedné krve, ty i já! S jeho pomocí by to mohlo lidstvo dotáhnout alespoň na chování uspokojivé.

Sypejte ptáčkům

Když se slunce prořízne jako autogen podzimním pancířem tmy, mlhy a mračen, ozve se zaťukání na okno chalupy. A ještě jednou, pro případ, že bychom to první zaťukání přeslechli. Soused? Pošťák? Zbloudilý poutník? Ale kdež — na okno nám ťukají sýkorky. Je jich celé hejno, nahlížejí okny dovnitř, a když uvidí člověka, ta nejodvážnější sedne na rám okna a ťuká: Pohni kostrou, člověče, a běž nám nasypat! Máme hlad!

Uzavřeli jsme totiž počátkem léta s ptactvem dohodu: my je budeme krmit a oni nás na oplátku zbaví much a jiného obtížného hmyzu. Much bylo letos poskrovnu: vychytala je naše okřídlená ochranka? Hádám, že ne — kdo by se honil za muší havětí, když se může bez námahy nasytit na krmítku? Ale kdoví, možná podceňuji jejich sportovního ducha. Ať tak či tak, s ptačím hemžením a cvrlikáním je zahrada veselejší.

To ptačí Sypej, sypej! mi však připomnělo výhrůžný sbor všech těch úředních vyděračů: Zaplať činži, elektřinu, plyn, vodné a stočné, vysol daně, pojištění zdravotní, sociální, domácnosti, auta, nezapomeň na telefon! Opozdíš-li se nebo dokonce zapomeneš, napaříme ti takové penále, že budeš mrkat! Oslíčku, otřes se — a mysli na obušek v pytli! Ovšem, za civilizaci, za komfort se platí. Kdo dnes vystačí se sudem jako moudrý Diogenes?

Je čas nakrmit ptactvo nebeské. Nasypu jim do krmítka slunečnicová semínka a v duchu se jim omluvím. Neboť to srovnání s úřady ptákům křivdí. Ptáci jsou hraví a je s nimi legrace. A žádnými sankcemi mi nevyhrožují, na rozdíl od úřadů, s nimiž není žádná legrace a zaručeně neumějí ani cvrlikat.

(2000)

Potopa světa

Všichni známe báji o potopě světa, jejímž hrdinou je Noe, spravedlivý a dokonalý muž, který zachránil život na Zemi poté, co Bůh rozezlený lidskou zkažeností seslal na svět přívaly vod. Jako bychom ještě slyšeli ozvěnu Hospodinova hněvu: Vyhladím ze země člověka a vše až do zvířete, až do zeměplazu, až i do ptactva nebeského, neboť mi je líto, že jsem je učinil.

Příběh o potopě je pozoruhodný mimo jiné tím, že je příběhem božích pochyb o božím díle, ale také příběhem božích pochyb o trestu, jejž seslal na lidské pokolení. Můžeme také přemítat o podivné spravedlnosti, která pro lidské hříchy hodlala vyhubit i nevinná boží hovádka. Anebo o tom, proč se božím vyvolencem stal zrovna Noe, jenž podle bible neustále chodil s Bohem, civilně řečeno soustavně se ometal a prdelkoval okolo Všemohoucího: nevnukl mu právě on fatální nápad s potopou?

Můžeme však také uvažovat o tom, zda se biblické podobenství netýká i nás, lidí 21. století. Jaký boží trest může stihnout lidstvo, které vypudilo Boha za hranice sluneční soustavy a zmocnilo se jeho kompetencí? Není-li Boha, jsme beztrestní? Smíme se tedy chovat podle hesla Po nás potopa?

Možná že k boží spravedlnosti není Boha zapotřebí. Možná že potopa už dávno probíhá. Co když tou novodobou potopou světa je právě modus vivendi člověka, který se k Zemi chová jako dávní dobyvatelé, drancující dobyté území? Bude mít vůbec nerozumné lidstvo čas uvědomit si, že nepustoší nepřátelskou krajinu, nýbrž svůj jediný domov? A zbude mu čas na nápravu?

Tato verze potopy postrádá velebnost biblické báje. A možná i její happy end. Nebude tu žádný Bůh, aby řekl: Postavil jsem na nebe duhu, a kdykoli se ukáže na mračném oblaku nad zemí a popatřím na ni, rozpomenu se na smlouvu svou mezi sebou a vámi a všelikou duší živou v každém těle.

Co nám chybí

Co nám Čechům v naší útulné vlasti chybí nejvíc?

Moře, říkají světoběžníci, neboť moře otvírá ducha dálkám a dobrodružstvím, moře zoceluje muže, a konečně, jak dodávají pragmatikové, nějaká ta kolonie oplývající exotickým strdím by také nebyla k zahození. Kdyby Čechy ležely u moře, možná by dnes Brazílie zvučela jadrnou češtinou…

Moře by samozřejmě naší nátuře, po staletí dušené v uzavřeném středoevropském papiňáku, nesmírně prospělo, ale možná ještě víc než moře nám chybějí větrné mlýny. Ne proto, abychom se stali mlynářskou velmocí, ani pro malebnost lopatkových kolosů či jejich ekologickou bezúhonnost. Kdykoli vidím větrný mlýn, vzpomenu na pošetilého, ale velkomyslného španělského zemánka Quijana, veselým hostinským řádně pasovaného na rytíře Dona Quijota de la Mancha, který se pustil do boje s větrnými mlýny, neboť je považoval za obry sloužící zlému čaroději Frestonovi.

Stavějme větrné mlýny, ať mají Quijoti na čem trénovat. Náš pragmatický svět oplývá dostatkem chytráků i hrdinů, ale fatálně se nedostává Quijotů, vrhajících se do ztracených bitev na obranu dobra. Anebo jsou všude mezi námi, jen jim schází publicita, jaké se těší političtí, estrádní a sportovní šampioni?

Před zlou mocí čarodějů Frestonů nás nezachrání ani všemi mastmi mazaní chytráci, ani po zuby ozbrojení supermani, nýbrž pošetile ušlechtilí rytíři na chromých herkách, nepokoření porážkami ani posměchem. Jedině donkichoti jsou hodni obdivu a úcty, neboť svými porážkami rostou k lidské velikosti.

Desatero milovníka psů

1. Nejušlechtilejší ze všech zvířat jsou psi. Dáváš-li přednost nosorožcům, nepořizuj si psa, nýbrž nosorožce. Velikost psa zvol podle velikosti odpočívadla. K bernardýnovi se na gauč rozhodně nevejdeš.

2. Nejchytřejší a nejkrásnější ze všech psů je ten tvůj. Nesnaž se pochopit, proč si ostatní psáři pořizují obludy.

3. Nedávej svému psovi posměšná jména, jako Bambula, Jelito, Tatrman atp. Odjakživa platí: jaký pes, takový pán.

4. Při venčení následuj svého psa. On venčí tebe, proto ví nejlíp, kam a kudy jít. Na rozdíl od tebe pes zřídkakdy zabloudí.

5. Nenechávej svého psa sledovat televizní zprávy ani akční filmy. Dozvěděl by se o lidech příliš mnoho špatného. Léčení frustrovaného psa je časově i finančně náročné.

6. Nebij svého psa. On tě také nebije — a přitom by měl určitě mnohem víc důvodů než ty.

7. Nedávej psovi alkohol. Stačí, že sám prochlastáš půl platu.

8. Nenechávej psa řídit automobil — leda v případě, že má platný řidičský průkaz.

9. Nenuť svého psa do domácích prací. Pes není tvůj otrok. Na domácí práce máš manželku.

10. O svého psa pečuj tak, aby sis mohl kdykoli říci: Chtěl bych být svým psem!

Desatero svátečního milovníka

1. Co můžeš umilovat dnes, neodkládej na zítřek.

2. Největší krasavici vždycky utrhne ten největší pitomec.

3. Žena nemůže být vybavena návodem k použití, protože funguje pokaždé jinak.

4. Ať miluješ sebevíc, nikdy to není dost.

5. Milovanou ženu musíš chápat, i když ji vůbec nechápeš.

6. Nejlepší odpověď na každou otázku je: Miluji tě.

7. Ženu je nutné žádat o ruku i v případě, že tě na ní více zajímají jiné orgány.

8. I tvá svatební noc může být bartolomějská.

9. Před vdavekchtivými ženami tě ochrání jedině manželka.

10. Pozor na anděly! Dovedou udělat ze života peklo.

Desatero svátečního řidiče

1. Automobil může být poruchový, ale na rozdíl od člověka nemůže být blbý.

2. Přednost má ten, kdo má silnější vůz. V případě stejně silných vozů má přednost ten, kdo má silnější nervy.

3. Nejkratší cesta od startu k cíli bývá nejčastěji objížďka.

4. Tvůj vůz je ze všech nejlepší, ale zasloužil by lepšího řidiče.

5. Nejnebezpečnější je řidič v klobouku. Jeho reakce nedokáže nikdo předvídat. Jsi-li řidičem v klobouku ty sám, nemusíš se ničeho obávat.

6. Předběhne-li tě za jízdy kolo tvého vozu, začni se modlit.

7. Nikdy nepouštěj k řízení manželku. Řídí-li mizerně, zešedivíš hrůzou, řídí-li bravurně, získáš komplex méněcennosti.

8. Na rozdíl od spánku v posteli je spánek za volantem krajně nezdravý.

9. Dopravní policii v trabantu neujedeš.

10. Přeběhne-li ti přes cestu černá kočka, nevzrušuj se. Přeběhne-li ti přes cestu bílý mamut, zastav a počkej, dokud nevystřízlivíš.

Desatero svátečního houbaře

1. Houby se nedají ochočit; rostou si, kde chtějí, kdy chtějí a jak chtějí.

2. Na Václavském náměstí rostou houby jen výjimečně.

3. V přírodě rostou naprosto odlišné exempláře, než jsou vyobrazeny v houbařských atlasech.

4. I když si přivstaneš, vždycky se najde otrapa, který projde stejnou trasu pět minut před tebou.

5. Chodit na houby s nůší je známka přehnaného optimismu.

6. Lesem choď potichu, aby se houby nestačily ukrýt.

7. Čím víc hub nasbíráš, tím víc tě bude manželka při čištění a zavařování proklínat.

8. Některé houby jsou jedlé jen jednou. Když nerozeznáš bedlu od muchomůrky zelené, sbírej raději samorosty.

9. Máš-li strach z medvědů, choď na houby s hajným. Máš-li strach z rusalek, choď na houby s manželkou.

10. Za dobrý úlovek nezapomeň poděkovat lesu. Za špatný úlovek poděkuj sám sobě.

(současná tvorba)