na další stranu
Jiří Žáček
HVĚZDA
Nepatří mi nic, ani tělo,
i kdyby třeba stokrát chtělo,
mé tělo patří matce zemi,
jen to, co rozdám, zůstane mi,
ani mé snění moje není,
ani můj úsměv, jenž tě změní,
ani mé rýmy nepatří mi,
dělím se o ně s ostatními,
ani mé lásky - patří době,
ani mé děti - patří sobě.
Jen hvězda, co mi svítí oknem do pokoje,
je moje.
DUŠE S TĚLEM, TĚLO S DUŠÍ
Jako všichni lidé prostí
byl jsem stvořen z masa, z kostí,
z tepen, ze žil, abych přežil.
Duše s tělem s hrdým čelem.
Tělo s duší, která tuší.
A to srdce do mě buší.
S duší, která sní a touží,
i když tělo kráčí louží.
A to srdce, to se chvěje
v holomrazech beznaděje.
Byl jsem slepen ze žil, z tepen,
z tepen, ze žil, abych přežil.
SMRT
Smrt je jen slovo, slovo mezi slovy,
to slovo, které z dívek dělá vdovy
a slovo život už nic nezmění
v životě ani v umění,
to slovo, které z mužů dělá vdovce,
kráčíme k smrti pokorní jak ovce,
říkáme: lásko, sbohem navěky,
jako když skočíš z mostu do řeky…
TO JE VONČO
Místo světců máme svědky,
místo štětců máme štětky,
místo paní máme lady,
místo pánů máme šmejdy.
Místo chuti máme choutky,
místo lidí máme loutky,
místo špalků máme třísky,
místo třísek řízky z břízky.
Místo citů máme pudy,
místo lásky moře nudy,
místo tamto máme tuto,
místo netta máme brutto.
Milá Tončo, to je vončo,
kolektivně dohodnuto…
|
