na další stranu
Ester Nowak
PŘED URČENÍM
Dny utíkají.
Duše je věčná.
Ale dodnes
máš
před očima mladíka,
který vstával na deset budíků.
Smíchovský stín.
- To koukáš, jdu sekat trávu
v městském parku.
Vydělávám na zuby.
Myslel jsi, že o životě víš.
Zatímco Život
věděl o tobě
a drtil i to, co nikdy nestrávíš.
PÁDLO Z RUKY
Těžknou nám kroky
a nikdo neví proč.
Snad je to škvíra
oči slepé
nepromnuté
pro pár
posledních slov.
Kohout se vyšňoří.
Zhasne noc
a zpěvem natře červeň střech...
Je to sen?
Budoucnost?
Zahrádka.
Anebo, nedej, Bože...
odkryl jsi střípkem
druhý břeh?
Nevím.
Sléváme tváře
jiné hladiny.
PŘESÝPNUTÍ
Přednáška o smrti.
Smrt přenáší, bere
s sebou nic, a také nás...
Rozbité hodiny přesýpací
odhodí do kouta.
Písek vysype na duny,
načerpá žízeň.
Před vnitřní zrak
- až čílíme se -
staví
k polibkům na čelo
zabitý čas.
DVOJHMAT
Slepené oči.
Slunce
zapékané cárem oblohy.
Vysoko nad kopci
odvazují fáče.... beránci
šediví a bílí
špetičkou pro pláč
hrstkou
co prstíky chudobek
pochytí ze smíchu
kopretin.
A rozfouká to
vítr, oheň
mlče
in flagranti
dvojí tma.
PŘED USNUTÍM
Večer
z jediné lastury.
Šli spát, budiči
stínů. Tlumené
pohyby ze zahrad
vpisují na okna
času omrzlinu.
Srdce, to kamenné,
padá až tam, kde usedá.
Kypříme sny.
Paměť je chmýří
duše silnější.
Vzduch
měří tep.
Jít do sebe
nic
nezhasnout.
Nebát se tmy.
Hlavu
pod bílý polštář.
|
