na další stranu
Ester Nowak
O PRINCEZNĚ EJ-AJ
5. června 2025
Věnováno V. S., horlivému dopisovateli s AI
- Nevím, jak chutná víno vypité po pohřbu.
Řekla AI a znavený básník
položil hlavu do dlaní.
Nemohu spát, pomyslel si.
Je to Boží dar, dožít se
budoucího rána.
Jsem příběh mezi kameny.
Zapomenutými kameny.
- Máte ještě něco?
Nechtěla byste se na oplátku
vy, mne ubohého, ptát?
- Ano. Jak studí sníh
na holé dlani?
Jakápak mi zítra přinesete slova.
Kolik slz chybí
do svítání.
Srdečně děkuji.
Vaše AI.
NESPAVOST
Slova vykostěná.
Smažená na pánvi
úplňkové záře.
Nedořekla, neusnula.
Nespavost bdí
ve svých končinách.
Půlkrajíc srdce.
Křoví pod okny
nevalí dávno polední smích
od vchodu k po – malé brance.
Cestička.
Trní v nás.
Myšlenky v povijanu.
Na osudu střence.
RADOST?
Říkají – radost!
Ze židle
padá smíchy.
Země je tvrdá,
ale pevná!
(Ne, nechceme
pod nohama sklo.)
A přece.
Lahvové světlo
protéká
mezi prsty.
Tekutý čas.
Prolamné hrdlo.
Docela jinak zní
než ticho po nemocniční stěně.
Docela jinak
než zelený stesk cesty
s bodláky na bocích.
KDO KOHO
Koleje
nezradí.
Snad jen sebevrah.
Kroupy a stromy…
co jich napadá.
Nemáš tam jet?
Kdo ví.
Obtíže cesty?
Nač ten chvat.
Do hrudi bijí
ozvěny.
Dlouhá trať
dobrovolného konce.
ČERPÁNÍ
Jsme.
Chodíme mlčky
pro slova.
Ke studnám
daleko – blízko.
Polední slunce.
Nikdo zde.
Vědra a ruce.
Prsty, voda.
Lehkou pramene.
Těžko u srdce.
|
