Tomáš Hertel

Poetický démon

ČERNÝ KŮŇ

Černá řeka jsou tvoje boky
černé boty dělají tvé kroky
černé myšlenky má tvoje hlava
černý kůň ti v srdci cválá

Ječerná slova vycházejí ti z úst
černou trávu si necháš ve vlasech růst
černé plány tvá duše spřádá
černé zvíře chováš v klíně

černé drápy si brousíš líně
černýho brouka nosíš v hlavě
černá nálada tě uchopí hravě
černé jsou křivky tvého těla

černou máš duši
černá jsi po uši
černá jsi celá
černou noc jsi udělat chtěla

černá však mizí, svítá
černá se ztrácí a světlo tě líbá

HAYKI

Jsem součástí listu, který utrhneš
jsem pramínek vody, který se ztrácí
hledej mne kamkoliv půjdeš
voda se vždy k moři vrací

repující kapky padají
nebe je šedé a prázdné
tisíce krůpějí se rozbilo o kámen
spočítal by je snad blázen

Jsi svingující kopretina na louce
kde vítr květy obrací
v dáli skáčou rybky v potoce
a poutník opilý u stromu zvrací

Nebe je rudé, topí se v červáncích
a vítr hraje si
malé dítě vzpomíná jak bylo o vánocích
a čeká až jeho táta snad někdy pro něj přijde si

Bůh sedí v oblacích a hlídá světa běh
a tulák opustil svou ženu
na bílém koni cválá do hor zběh
aby se přiučil zenu


tam kde jen ptáci mají sídlo
v té výši závratné
tam s vlky se tulák dělí o jídlo
a oheň praská v chýši
v tom kraji peníze nemají cenu
vůkol je mír a noc je něžná
v lese si milenci na mech lehají
a sýček jim svými křídly žehná

Ječerná slova vycházejí ti z úst
stáda koní se ženou krajinou
a vítr zpívá tu stále stejnou píseň, vábivou
kopyta koní do noci klapají
a horká těla na sebe padají

Všichni jsme součástí vesmíru
já, ty, i hromada safírů
které se lesknou v tvých očích
teď obrátil jsem se na víru
a láska mi kalí zrak
potácím se jak na moři vrak
má repující kopretino

Noc je milosrdná vše zakryje
všude kolem se všichni milují
kopretiny ve větru repují
a ráno déšť pak vše umyje
noc je něžná
a všichni kolem vzdychají
kopretiny v dešti sfingují
a zmoklá je moje kněžna

Bůh si čte v mracích bibli
a jedním okem pozoruje svět
nohy má opřené o židli
a neslyší tvůj horký dech

A poutník už pochopil zen
vrací se ze své samoty na rodnou zem
bláhový
jeho žena už dávno jiného má
z přátelů se k němu málokdo zná
všechno je pomíjivé
láska i smrt, slunce a země
hory, skály i lidské plémě
každý se ohne jak proutek vrbový
pod tíhou času a úkladů žen


Je dobré být pořád na cestě
a postel sdílet sám a sám
nad hlavou si nechat létat hejna vran
než padnout k nohám první nevěste

Však je to dobré jen na chvíli
neb všechno je pomíjivé
a vrány které ti teď nad hlavou kvílí
už zítra tu nebudou ,bláhový
ty padneš k nohám své nevěstě
a budeš bydlet ve městě
a ohneš se jak proutek vrbový
pod tíhou času a úkladů žen
zapomeneš co je to ZEN
Jen bůh bude číst v oblacích bibli
a věčně si bude opírat nohy o židli
neb on je to věčné
a poutník už pochopil ZEN
a zjistil, že nikdo ho nebere vážně
teď upil svůj drink ze sklenice vlažné
již týden se opíjí s řezníky
a upadly mu z košile všechny knoflíky
neb všechno je pomíjivé a i ten nejvyšší most jednou spadne
láska, ta horká láva také zchladne
jen čas je věčný

A bůh teď už dočetl bibli
vzal si z police Korán
slunce se překulilo k horám
a války teď sužují zemi
závist a zloba vítězí
člověk ničí tento krásný svět
jako dítě když utrhne květ
a chce další a další

pramen v rokli vysychá
napadá mne zlá předtucha
dobré časy zajdou jak na podzim klasy

tam kde dřív hluboký les stál
teď v pustině se koně prohánějí dál a dál
a hřebec žene stádo v cval
za kopyty koní zůstává pouštní krajina
a člověk by jen bral a bral
hory vodu les, vzduch
na zemi kde chybí lásky
a dávat by měl vše bůh
ten však už má vrásky
a říká všechno je pomíjivé bez nadsázky.

Jsem jak poutník
valím se cvalem do hor na bílém koni
opouštím vše co mi bylo známé
jak BUDHA, když chtěl dojít k osvícení
a ty jsi mé hory vábivé
tvé úbočí už zmámily mnohé pocestné
a bílý kůň ježí své chřípí
tryskem se k propasti řítí

Já velím stůj
ale kůň rozkazů nedbá
a bůh v oblacích už jen žehná
však nelze se milovat bez lásky
je to jak jet na splašeném koni
tělo pak po pádu strašně bolí
když zjistíš, že tvé hory vábivé
mámí svými štíty další pocestné
a kůň padá z úbočí skal
bůh si z něj život vzal
a já slyším zas a znova
ona pravdivá slova
všechno je pomíjivé.

VYZNÁNÍ

Máš rty tak něžně rudé
rudé jak dva vlčí máky
při polibcích se chvěješ studem
a rozehráváš soukromé války

Jsi ohněm
jsem vodou
hledáš muže
já chci jen štěstí obou

Bůh tahá za provázky osudu
chtěl bych jít s tebou na půdu
a tam dát ti bez nadsázky
srdce své plné lásky
ve vlasech ti splétat provázky
možná, že za sto let tu nebudu
ale teď chci hladit ruce usměvavé krásky
které se na čele dělají vrásky

Ale ty mi nedovolíš ani
splnit mé vroucné přání
líbat tě na rty rudé
už vím asi co v tom bude
bojíš se snad bláhová
že polibkům někdo odolá

Máš úsměv Mony Lizi
který malíř zachytil
tak svůdný, hebký jako vřes
tvé obočí je hustý les
a očí lesklé jako studánky na poušti
dvě drobná kvítka v houští

Jsi už dávno ženou
a muži si tvé vnady berou
já chodím sám ulicemi
a marně volám vrať se mi
strůjce osudu je neúprosný
stále se míjím s tebou
a vzpomínám na dvě poupata zapadlá v saku
jak se vlnila v elektrickém vlaku

Křivek tvého těla dotýkat bych se chtěl
už dlouho nejsem s tebou
a ruce mi zebou
na budoucnost bych myslet měl
mou cestu však klády kříží
všude vůkol je tak divně temno
jen na západě mdlé světlo
světlo naděje na lásku

Já nerad uzavírám sázku
ale na naději bych nesázel

Jsi jako loď plující v neznámých vodách
máš kapitána, který špatně drží kormidlo lásky jež tě prostoupila
jsi lavina temně dunící v dáli tam ve vysokých horách
máš vlastnost vody, která se valí vůkol a nic ji nedonutí , aby ustoupila

Jsi jako studna hluboká tam kdesi v lesích na severu
a já do ní pomalu padám a padám metr po metru a cítím
že z této studny bude obtížná cesta zpátky tam nahoru

Jsi jako skála pevná, ostrá a já jsem v její přítomnosti zmámen
to vidím
jsi jako skála ze které vytryskl průzračný pramen

Jsi jako myšlenka, která hledá cestu v hlavě
a já už dlouho nemohu usnout a dřív jsem to zvládal hravě
jsi jako kříž, který nosím v srdci
a do večerního ticha volám: "Kde jsi"
ale bůh je němý
mlčky hledí na mé hoře
nebo snad možná ani není
a v noci svítí jen hvězd nekonečné moře

Krajina mizí v tmách
vůkol vše pohlcuje mlha vodních par
mé srdce prostupuje lásky žár
při vzpomínce na tebe

Vidím louku plnou kopretin
tam daleko v severních horách
a noční ticho ruší jen sova
nekonečně modré a tajemné je nebe
vítr je studený ve svých vzdušných hrách
stromy zpívají ustavičně stejnou melodii noci
a vzduch je hebký a průzračný jak moře
vítr je oráč a stromy jsou koně se kterými oře
kol dokola je slyšet jen jednu píseň malebnou
a list ze stromu padá tiše najednou

Láska je studánka ztracená někde v kopcích, zvonivá
láska je květina vzácná a chráněná
nekvete v lesích či lukách bláhová
neroste v polích jak chrpa modravá
nosíš ji v srdci, tam klidně uzrává

Však má láska k tobě je marná
marná jek oheň na pláži
oheň co hoří a zhasíná
ohně pobřežní co hoří málo dní
pro lodě co plují kolem nich
když z nebe se zablýská
ohně se uhasí
a lodě plující kolem nich
rozbijí se o skaliska

Marné je námořníků volání
bouře smysly omámí
jen žlutý měsíc na nebi
svítí na rozbité lodní pažení
a vůkol voda slaná a něžná
zbývá však naděje ta družka věčná.

ČERNÝ DŮL

Když slunce rudě zapadá
a les zeleně šumí
tak láska naše uvadá
a růže už nevoní

V krajině plné jedlí
tam kde je černé ostré kamení
utichlo lásky mámení
a slunce dává znamení
volavkám šedě zbarveným
že je naděje na úlet

Když oschnou mokrá křídla
a ten kdo myslí na zálet
do hlavy se řine horká krev
na klikatou cestu se vydá

V potocích pomluv své nohy omyje
a jenom les jej ukryje
svými něžnými dotyky větví
samotu v šumění listí hledá
ten, kdo se dostal do řečí
a čeká další příští

Jen žluté hvězdy nad hlavou
a večernice tajemná
jsou svědky trosek lásky
která pomalu umírá
a plyne jak řeka špinavá
od města které usíná
jde ten kdo lásku zradil

A haldy černých kamenů
ukrývají chodby podzemní
do těchto míst se poutník ztratil
tam v hlubinách ve skále tesaných
jde za světlem naděje
zpytuje své svědomí

V místech zvaných černý důl
pláče a má v očích sůl
když nabyde vědomí
a naděje rozsvítí duši
naděje, která mu sluší

Najde pak tu správnou cestu
zapomene na černou kamennou říši
kde teče jen jedna řeka

STYX

vydá se rychle k městu
pomyslí na nevěstu
alespoň na jednu noc
čas však má velkou moc

Štěstí je pomíjivé
láska je pomíjivá
život je pomíjivý
ale kouzlo okamžiku je věčné
tak propadne ten kdo zradil
hned první slečně.

HVĚZDA ORIÓNA

Vděčím tobě hvězdná obloho
když poznávám skrze tebe
onu odvěkou pravdu bytí
když jdu temnou nocí beze světel
a vidím v zimě souhvězdí Orióna
jak září na nočním nebi
pak spatřím tu zvláštní věc
jak hvězda v pravém rameni nebeského obra
září září žlutě

Ten kdo v zimě si v noci hvězd nevšímá
ztratil smysl svého bytí
utápí ve starostech a spěchu svoje žití
pak život jak řeka rychle utíká
a štěstí v lásce rychle mizí

Kdo nevidí zádumčivé siluety borovic
opadlých modřínů jehličí a hebký první sníh
stříbřitě šedé kmeny buků a kolem měsíce v noci kruh
když svítí jak rybí oko do kraje
kdo neslyší jak řeka s kameny si hraje

Když v noci přijde první mráz
a kaluže pokrývá tenký led
tak tenký jak spadlý list
kdo nevidí tyto proměny
které se dějí vůkol kolem nás

Ten mrtev jest v tomto světě
prost citu a duše

SLEPÝ

Jen měsíc je svědkem mého žalu
jen hvězdy jsou družky v mém trápení
a černý les hebce do tmy hučí
když vítr jemně hýbe větvemi

Má láska je na míle vzdálená
má láska, která mi nikdy nebude souzena

Já patřím jiné podle zákonů
smluv pozemských a věčných


Já kdysi dal jsem slib na posvátných místech
ženě, která se mi teď zdá cizí
co bůh spojil, člověk nerozděluj
ale bůh je slepý
nekonečně slepý

DĚKUJI

Děkuji řece za čirou vodu
děkuji skále za věčnost

Děkuji lesu, že jsem poznal ticho
děkuji ženě že jsem poznal lásku

VÍM

Vím, že jsi
tam někde daleko

Tam kde rudě kvete vřes
někde tam určitě jsi
Jsi hebká jak modřínový les
máš oči modré jako tůně
a srdce které možná stůně
když políbím tě na rty

Vím,že tě ztrácím
pomalu den za dnem
už nejsi má jsi cizí
dovolím ti všechno
ale už tě nechci získat
teď už je pozdě
láska z nás pomalu mizí

Jsme si lhostejní
v tomto lhostejném světě
ale přesto nám bylo spolu úžasně
když jsme byli sví
já a ty
ty a já jsme bývali jedno

Zabili jsme v sobě naději
pomalu den za dnem
v ředě šedivých týdnů
když jsme se neviděli
a z našich setkání nevzniklo nic krásného
jen dlouhá jizva v srdci
která někdy zabolí
když se počasí změní

Musíme se rozejít
protože nejistota je strašná
a žít se v ní nedá
buďme přáteli

STARÁ VODA

Tam v dáli širé
v těch lesích temných
svítí zdi bílé
dvou věží kostelních

Kde je zem rozrytá
od pásů tanků
a slunce rudé
ukládá se k spánku

Bůh tu zemi nechce vidět
asi na ni zapomněl
zlí lidé ji ublížili
křídli kovových letadel

Cizí vojáci ve svatostánku
rozsekali kostelní hlavice
jejich velitelé jim nakázali
přivézt raketové hlavice

A bůh je slepý
lidé jsou němí
někdo se upálí
někdo je svržen
někdo je zvolen
někdo je pokládán za boha
někdo je sem zase dostane
ty cizí muže v maskáčích
někomu je to všechno jedno

Na stropě chrámu
symboly světadílů
této Země řítící se do zkázy
jsou roztříleny cizí armádou
v cizí zemi

Svatá Anno oroduj za nás
Svatá Anno vzpomeň si na vlast
Svatá Anno neuveď tuto krajinu ve zkázu
Svatá Anno nedovol další invazi bílých
která vystřídá invazi rudých

Svatá Anno chraň nás před nájezdy YANKEYŮ
když jsi zavřela oči před tanky asiatů
kteří popsali azbukou tvé zdi
zničili tvé město
vyhnali všechny lidi

Svatá Anno nech tuto zemi žít
bůh ví co se bude dít
když zde bílé hvězdy budou možná dlít
a jejich tanky budou zas zemi rýt
a zakalí v tůních tvou STAROU VODU.

ZLATÝ GRÁL

Když zem je rozryta kopyty koní
a podkovy tajemně zvoní
mé srdce bije jenom pro ni
a láska se mi hlavou honí
když jdu alejí zlatých habrů
všude vidím rty její rudé
čekám kdy už tady bude

Milenka noci
pomněnka modrá
já doufám, že mně pozná
když půjdu loukou plnou kopretin
pak písčitou cestou k lesu
tam kde je plno vřesu
pak položím svou hlavu na její klín
a budu jí říkat pravdu

Z křivky jejího těla
pak poznám, že by chtěla
to co dívky žádají
když se sejdou s někým potají

V tůních zeleného mechu
vzduch je plný vzdechů
okamžik lásky je věčný
pohání nás v cval
a v dáli jakoby na flétnu hrál
ty tóny tesklivé
vítr si s listy tiše hrál
však bůh nám všem do vínku dal
že všechno je pomíjivé
a láska má život jepičí
když dva se milují v jehličí
jen v dáli hráč na flétnu
si své akordy procvičí

Já zahodil svůj zlatý grál
o který jsem vždy tolik stál
a hledám milenku noci
toužím zas být v tůních zeleného mechu
s další pomněnkou modrou
prosytím vzduch akordy vzdechů
a hráč v dáli na flétnu
rozzvučí tóny písně tesklivé
a já vypiji svůj pohár do dna

Budu vískat její vlasy rusé
jak vlčí máky v letním oparu
zakusím cval zase postaru
hlavu ozdobím kvítky vřesu
a ucítím tvary jejich prsů

Já našel svůj zlatý grál
v lesích kde kdosi na flétnu hrál
scházím se s milenkou noci
která je rudá jak slunce
když noc nad dnem o vládu prosí
a na lukách jsou stovky květů
pomněnek modrých

BLÁZEN NA KOPCI

Blázen na kopci
hraje na okarinu
dívá se do kraje
vymýšlí bláznovinu

Slunce už nehřeje
daleko vidět z kopce je

A všude kolem zeleným mechem
je kopec obklíčen
a blázen je sklíčen
pak chvěje se strachem

Tam v dáli vyšel měsíc
žlutý jak vypelichaný zajíc
když spadne na čerstvě
máslem namazaný krajíc.

ROZBITÉ ZRCADLO

se nikdy nesloží
rozřezaný strom
se nikdy nesroste

To co kdy bylo
se nikdy nevrátí
jen osud určí
kdy se ti navrátí
to co jsi ztratil
a proč se ti dny krátí

Křičel jsem na oblohu
neuslyšela mne
křičel jsem na zeď
nezachvěla se

Slyšel jsem o bohu
nevyslyšel mne.
Mezi lidmi je darmo
hledat něco co v nich není
je stejně marno


Jako slepit úplně celé
to mědí zlacené
rozbité zrcadlo
a pak ho pověsit
na zeď, asi tak stejně
jako když řezník věší kýty na háčky
a hledat v něm svůj barevný kolorit
který je roztříštěný
na malinké stříbrné obláčky
a pak odejít plačky
a nechat se unášet davy
těch rozmrzelých šedivých lidí
kteří jsou od sebe daleko
a všichni se stydí
stejně jako střepy skla
a v celku už je nikdo neuvidí.

BARIKÁDA

Láska je jako barikáda
když ji dobudeš je celá tvoje
láska je jako estakáda
jak velká ručka skáče z orloje

Zahoďme všední uniformu
a vše to co nás dělí
když pomalu se vleče týden
a každý se těší na neděli

Moře naděje
moře lásky
je v nás

Moře pokory a útesy milování
jsou v nás

Pohoří ticha a řeky žalu
jsou v nás

Jezera citu a pralesy hledání
jsou v nás
Zálivy něhy a ostrovy hněvu
jsou v nás
když padáme do hlubin věčnosti.

NĚKDO

Někdo pěšky
někdo za vozem
někdo s břitvou
někdo s provazem
někdo s holí
někdo s granátem
někdo s lodí
někdo s letadlem

někdo s puškou
někdo s dělem
někdo s tužkou
někdo s perem

někdo s pěstí
někdo s tyčí
někdo s náplastí
někdo s rýči

někdo s řetězem
někdo s kuší
někdo s lukem
někdo s plynem

někdo s drátěným okem
někdo se psem
někdo s bolasem
někdo s prakem
někdo s lasem

někdo s kamenem
někdo s kladivem
někdo s kulometem
někdo s minometem

někdo se strunou
někdo s harpunou
někdo s minou
někdo s jehlou

někdo s elektřinou
někdo s trhavinou
někdo s výbušninou
někdo s deskou olověnou
někdo s pendrekem
někdo s terením autem

někdo s vidličkou
někdo s nožem
někdo s prudkým jedem
někdo s lahvičkou
někdo s napalnem
někdo s bombičkou
někdo s vodíkem ve stavu kapalném

někdo s atomem
někdo s neutronem
někdo s protonem
někdo s obrněným transportérem
někdo s ponorkou
někdo s jaderným silem
někdo s yperitem
někdo s rajským plynem

někdo s šípem
někdo s rydlem
někdo se střepem
někdo s biologickým bojovým prostředkem

někdo s vidlemi
někdo s cepem
někdo s kameny
někdo s vědrem

někdo s agentem orange
někdo s otrávenou hračkou
někdo s balíčkem cyankále
někdo s nakažlivou sračkou

někdo s H2SO4
někdo s KOH
někdo s HCl
někdo s Nacl

někdo s bacily
někdo s morem
někdo s argonem
někdo s chlorem

někdo s hřibem satanem
někdo s křivým čaganem

Ti všichni ti stojí za zády
a spřádají další nápady
a vůbec se přitom nebojí
když rozbijou ti hlavu v pokoji
a po přesilovém boji
když už tě nic nebolí
pak odpočívej v pokoji
amen

Nad tebou zavře svět náhrobní kámen
tvé tělo odejde s Pánem
nad chladným podzimním ránem
Ti všichni pak si oddychnou
a udělají si čárku
při práci si trochu vydýchnou
a hned jdou na další várku.

SLUKA KŘÍŽ A SVĚDOMÍ

Tam v dáli měsíc nad řekou
tam kde stříbrné vody tekou
tam leží čarokrásný kraj
tam hledá má duše ráj

Těm lesům, těm kopcům propadlo mé srdce
kde v zimě málo svítí slunce

A já hledám stále klid
a jak se dívám
snad nikdy ho nebudu mít

Z kostelní věže padá kříž
a osud je mi v patách stále blíž a blíž

pak slunce jdoucí na západ je šarlatové
a všechny barvy pojednou mají něco z oranžové

Kříž dopad zemřel snad
leží vedví tak dolámaný
z larvy se vyklubal motýl
je pomuchlaný
jeden je mrtvý druhý se narodil
a voda je stejně mokrá jako dříve

Zelená je barva lesa
modrý je řeky šat
červená je barva lásky
to zná každý snad

Na kopci stojí boží muka
tam v trávě milenci oddychují
kukačka ti roky kuká
a mouchy věčně otravují

V dáli nad obzorem
vylézá bílý měsíček
je jako pastýř oveček
a z rákosí vyletěla sluka

A slunka je jen kousíček
tam pod křížem lidé prožívají lásku
a kříž nad nimi visí
a venkovský Kristus je plný bělásků
děti je chytají

Ubohý venkovský Kristus
zrezivěl
každý v té vsi na něj zapomněl
on se tam u cesty poztrácel

Daleko bílé obláčky
rozpínají se v cáry
dívka z okna vyhlíží miláčky
rty se jí chvějí, jako by se bály

Ze skály se sype kamení
jak včera tak dnes možná i zítra
skončilo lásky mámení
a vítr ti pod sukni lítá

Jak krásný je den srpnový
jakoby pro lásku stvořený
a všude je ticho lesa
modře svítí nebesa

Pak voda v řece klesá
kde ryby němě se milují
v hospodách sedláci hodují
a každý po práci plesá

Jakoby nebylo na světe zla
každý na životě něco má
je to jako zrnko černého prachu
na klase zbarveném do nachu
to věčně zrádné svědomí
je s námi a umře v nás
to nosí v srdci každý v nás
někdo méně a někdo snad více
je lepší zatančit si při muzice
a nechat ten prach ať nezjeví se více
vždyť každý je prach a v prach se obrátí
ať člověk je chudí neb strašně bohatý

TYRKYSOVÉ JEZERO

Proč chceš skočit ze skály
hlupáku
a rozbít si lebku o tvrdou kamenitou zem
nebo v tyrkysové vodě se chceš utopit jen ?

Tvůj mladý život vyhasne zbytečně
všechno co jsi měl rád zmizí, skutečně !

Ženy, kterým jsi lásku dal
budou své děti chovat dál
a vše zůstane při starém
jak bývalo věčně.

Jen ty jsi v tomto světě zklamal
když život svůj si smrti zadal.

Nemohu ti to dovolit
chudáku
protože ty i já jsme součástkami tohoto vesmíru
a jestliže tvé ruce budou mrtvé
bude i mrtev kousek mého těla
a slunce v mé duši ztratí svůj svit
když krev ti v těle nebude žít.

Až pomyslíš na zkázu svou
chytí pak smrt otěže pevněji
a požene své černé koně v cval
za roků pár
nezbude z tohoto světa
jediná věta.

Když skočíš a zemřeš pak
tvým tělem si naplní smrt vak
něco ve mne zahyne též
to mi příteli věř

Krásné oči žen
budou zakaleny pláčem
Já tě však budu nazývat špatným hráčem
v komedii života

Černé břidlicové hory tyrkysového jezera
pak budou svědky toho, že jsi byl mizera
když ty které jsi milovat měl
jsi hnusně vydírat chtěl.


Zástup borovic vítr rozkomíhá jen
lopatky větrného mlýna se ohnou ven
pak těžní věže svá kola roztočí dál
a měděnou rudu vytáhne zase z hlubiny lan pár

Černé kamení roztopí slunce žár
hejna čápů poletí v dál
černých čápů jako tvé černé svědomí
po pádu tělo strašně zabolí.

TEKUTÝ PÍSEK

Propadám se do hlubin tvého těla
a hledám co je ve tvé duši
hledám tvou lásku
znám každý tvůj úsměv
znám každou tvou vrásku

Nevím co si myslíš
a ty ani myslet nechceš, možná
řekni jenom to co cítíš
nikdo to neuslyší
jenom já
jestli mi to dovolíš
a neříkej že je po všem
neber na nikoho ohled,
protože každý bojuje svoji soukromou
válku s těmi, kteří jsou vedle něj
a kteří by se ti chtěli dostat pod kůži

Vím kdo jsi a čeho jsi součástí
kdo k tobě patří a kdo bez tebe nemůže žít
sním o venkově, kde je pouze slunce les
vím že mne čeká těžký život
protože to mám psáno ve hvězdách

Vím, že ke štěstí vede jenom jedna cesta
a hledám někoho, kdo půjde se mnou
nelze však sedět na dvou židlích
i když je to snad příjemný pocit
ale taky nelze hned spálit všechny mosty
snad to čas rozsoudí, pokud mi čas dáš
neříkej ano ani neříkej ne
protože tě neznám

Bojím se udělat chybu
a proto dělám chyby pořád
a když zjišťuji, že tě pomalu ztrácím
tak potom docházím na to jek tě mám rád

Jsi tak vzdálená a tak nedostupná
a já bych ti chtěl tolik říci
avšak nedostává se mi spojení
všude kolem je zmatek

Když s tebou mluvím přes tu dálku
o vážných věcech, nevím co si myslíš
co cítíš a jak se tváříš
kam se dívají tvé oči
zda se usmívají tvé rty
a jestli máš ještě svoji
šňůrku ve vlasech, do které jsem si tak rád
zaplétal ruce.

Jsem svůj a ty jsi svá
a vše co děláš děláš jen pro to
že to chceš ty
a vše co dělám dělám jen
pro to že to chci já

Vše co jsem dávno měl se pomalu ztrácí
a ta o kterou jsem před léty stál
pomalu mizí jak tekutý písek
vím to vždyť nejsem slepý
a přeju jí to proto ,že ona je svá
a nikdo nemůže nikomu přikázat
jak má žít a co má dělat

Vím že od ní žádné nebezpečí nehrozí
že mi nikdy nehodí kládu pod nohy
ale pokusí se mi pomoci
co bude v jejích silách
a proto si ji vážím

ŘEKA

Jsi jako řeka která ztrácí proud
jsi řeka, které se nedostává vody
jsi hluboká tůň,která vysychá sluncem
jsi žena, které se nedostává lásky
tvé oči jsou mokré a kůže suchá jako troud
jsi řeka, která se hvězdy zdobí
jsi čistá tak čistá jak krůpěj rosy

I když si myslíš že voda řeky je zkalena
voda se klikatí a proudí jak zmatená
jsi hluboká řeka a já vidím jen hladinu
nedopluji na dno a kladu si to za vinu
a svatý Josef je věrný své svaté Marii
nebo alespoň Marie se to myslí
Kristus není věrný nikomu, protože patří všem
všem jako řeka ze které všichni pijí
lidé koně hříbata rostliny ptáci a vlci co táhle vyjí
ale pak přijde ten kdo řeku zakalí
zakalí tak, že voda zapomene kudy tekla
voda se zabarví černou pěnou
a květy, kterými se řeka krášlila zešednou
a všichni žízniví budou mít už jen málo času
v polích uhyne mnoho klasů
snad se to nestane v to já věřím
osud je spravedlivý a naše kroky měří

snad se najde někdo , kdo rozšroubuje pražce
tomu, kdo jede ve vlaku a řeky kalí
tomu, kdo nerozdává lásku ale tmu jen pro sebe
snad upadne kolo od jeho vozu a dojde k srážce

Ale přát někomu neštěstí je tak podlé
nepít z řeky je však velký problém
když voda je tak vlahá a vábivá
snad řeka si bude chránit svoji vodu
a další klasy se dočkají svého zrodu

Voda teče a poskakuje přes kameny
tak jako lidé když repují v rytmu tance
hvězdy nedostižně září na černém nebi
a tvé oči se utápějí v hnědi

Těla žen jsou oblá jako břehy řek
já ke břehu jsem si tiše klek
a voda omývá hvězdy co jsou tak vzdáleny
řeky mají barvy očí žen
jsou modré hnědé zelené
Ti kteří přijdou k břehům zmateně
pohltí divoký proud za chvíli
když měsíc se k lesu nachýlí
řeky zdolávají pohoří jak ženy muže
pomalu neúnavně voda bubnuje o kámen
pak muži nosí ženám růže
jak lovci když ženu skolí
zelenou větévku na ránu vloží
ale tyto zvyky se málo slaví
ti kteří řeky temně kalí
ti kteří se do proudu bezhlavě valí
těch abychom jsme se báli

Přešel jsem pohoří lásky
přeplaval moře štěstí
došel jsem ke své staré dobré řece
byla však už černá
a vše kolem ní

Bůh nás ochraňuj, pokud na nebesích jsi
chraň naši lásku
i ty kterým nejsou naše těla věrná
vždyť rána jsou tak krásná

Bůh ukryl mé štěstí do tvého těla
Tvůj horký dech je pro mne balzám
pamatuj na to co bys chtěla
tvými rty jsem celý svázán

Jsi vlna na které plavu
jsi víla ztracená v davu
jen pro tebe já ztrácím hlavu
a své sny říkám hvězdám

Něžná je černá noc
něžné je tvé černé obočí
ptám se tě stále proč
když hlava se mi zatočí
tvé oči mají svit měsíce
svítí do tmy jako stálice

Pomalu rozbíjím vše co jsem dřív stavěl
možná je to tak správně
snad život dřív jsem jinak měl
naplno, se vším všudy a nikdy ne chladně
dům v bažinách nikdy nebude stát rovně
a na harfu rozbitou už nelze hrát


Oheň na břehu řeky bude málo hřát
a špatný sen si už nenechám zdát
Jenom stromy jsou svědky mého zklamání
břízy s kůrou bílou jak pleť žen
stříbrné větve volají "Vrať se mi"
tebe, kterou jsem měl tak rád

Košaté lípy modlí se "Otče náš"
když ti srdce láskou zabolí
osiky třepou se celý den
jak milenci v noci na chladném kamení
borovice mají špičaté jehličí
a polibky mají život jepičí

HOUMELES

Žluté jsou tvé vlasy
žlutá je znamení krásy
žluté je slunce v tvých očích
žlutý je měsíc v temných nocích
ve kterých se chvěješ zimou
sama v hlubokém lese na konci města
v krajině, kde nevede jediná cesta
usínáš další noc
a oheň ti přichází na pomoc
abys přečkala do dalšího rána
na zemi, která je vlhká

Bojí se když tvůj pes štěká
a každého šelestu stromů
a vůbec nechceš jít domů
protože tam tě možná nikdo nečeká
Pánbůh tě opatruj ve tvém táboře
a zamotej všechny kroky těch
kteří by rušili tvojí noc
vyzývám všechny hvězdy na pomoc
aby změnily k dobrému tvou dráhu osudu
která se na tebe valí
snad bahno tvou řeku nezakalí
a cesta na kterou se dáš snad nepovede k útesu
ze kterého by jsi mohla spadnout

Setkal jsem se s tebou u koní
spali jsme v bukovém lese
drželi se za ruce a byli šťastní
a větve. které tiše zašumí
nás skryly před městem co do tmy hučí
tehdy jsem žil naplno
chtěl jsem tě líbat jen tebe, věř mi
ale ty jsi zvláštní
všechno víš líp než já a všechno znáš, snad
byl jsem do tebe blázen pak
v očích jsem měl mlhu
a ty jsi řekla jen
vem si provaz, běž
pochopil jsem co chceš
nezávislost
a teď jsme já i ty na jiných vlnách oceánu lásky
tehdy jsem tě políbil každý den
teď mám z tebe vrásky
tvá nálada se mění jak aprílový čas
a z kapes se ti sypou bílé divné prášky
a já se rmoutím proč si jimi hlavu lámeš
pak už to vůbec nejseš ty jsi v područí těch věcí

Brzo jsi zapomněla tu známou pravdu, kterou znáš
vždyť nejlepší droga je přec
hnát svého koně v cval
po poli širém tryskem k lesu
bojím se však, že jsi zradila svou víru
a já ztrácím sílu tak jako kůň když vleče dlouho těžkou kládu
vím, ty mne chceš k něčemu vyprovokovat a já nevím k čemu
vím, ty říkáš, že já se opakuji ale já se znám
vím, ty mluvíš dlouho o květinách koních psech
a lidech kteří ničí tento svět vím, že jsi ženou a někde uvnitř v sobě cítíš
zánik této země, který se asi blíží
když lhostejnost vítězí nad láskou
a přepych vládne lidem rukou pevnou
jsi ke mě hrubá to cítím
i v tento nastalý čas vánoc
ale ty si myslíš, že mne potřebuješ
to vím
protože nikdo se zatím nenašel, aby poslouchal tu hromadu nesmyslů
které vycházejí z tvých úst
kterými mne chceš získat snad
býval jsem kdysi stejný jako ty
dělal jsem hloupé stejné věci
chodil jsem do kruhu jen
a pak jsem se dostal ven
litoval ten čas
ve kterém jsem ztrácel svou tvář
a byl jiný jako ty teď
říkáš,že je hloupé starat se o rostliny
v bytě, to člověka uvazuje na jedno místo
a chceš mít svého koně
a já se ptám jak se postaráš o něj
vždyť ty a já a vše co roste a žije na této zemi
potřebuje lásku
a nemůže mít něco přednost
protože všechno je součástí celku
a když někdo myslí na sebe nebo na někoho
kterého chce jen pro sebe a nedá mu volnost
pomáhá tomu, že se nám svět rozpadá
to co bývalo krásné ,mizí
a obloha má díru do vesmíru
když mne něco mrzí a chci se ti svěřit
jsi ironická a mne to bolí
děsně bolí a marně hledám chybu v sobě
pitvám pak svá slova, jak chirurg skalpelem pacienta
ale výsledek mi uniká
jsi iracionální jako moře, každou chvíli
jiná vlna vyplave z hlubin na hladinu
tak stejně jako slova, která plynou z tvých úst
mají jiný tvar a smysl

HRA

Hraješ se mnou divnou hru
když mluvíš
je mezi námi tlustá skříň
plná snů
jsi daleko a oči ti uhýbají
cítím zeď, která nás dělí
jsi složitá duše
toho se bojím
když tě líbám
jsi upřímná to vím
u tebe stojím
oči máš zavřené a jsi bílá
jak sníh a horká jako láva
zapomeň to co bylo
prostě nech to být
žij okamžikem lásky
a čekej co má pak přijít
neuvažuj nad světem
vždyť ho nezměníš
a až všechno skončí
pak se snad v řeku proměníš
a žízniví budou pít
ryby nechej v řece žít
zapomeň na slzy
co stékaly z očí tvých
bylo příliš brzy čekat na zázrak lásky,
který se nekonal
prostě nech to být

odhaluji své karty
to je chyba má
říkám ti svá tajemství
jsi tak neznámá
odkrývám kartu za kartou
a pomalu tě ztrácím
to si přiznávám
odkrývám svá citlivá místa
na duši své
a chyby, které říkám
se mi sypou z úst
proč zavíráš oči své
když se do nich dívám já.

MUŽI

Muži jsou rybáři
házejí sítě do oceánu lásky
a vytahují z něj ryby
ty ryby jsou ženy,
které láskou proplouvají
každý rybář, když nahodí udici
zajisté chytí rybu svou
sní ji a hned hází další sítě
na novo
a děti jsou jen šupinky pro štěstí
tam pohozeny v písku jsou
a já se ptám kam se podělo zázemí
ty mocné skály manželství
snad příliv rozbil tato území
a už není pevný bod na zemi

CHCI

Chci aby jsi byla šťastná
vždyť víš
Chci aby jsi měla věci
o kterých sníš
chci a by jsi měla slunce v srdci
jako já
chci, aby slova úzkost, strach byla pro tebe neznámá
chci, aby jsi viděla svět jaký je
když ráno se do noci propije
chci aby jsi byla krásná, vždyť mne znáš
chci aby bůh nad tebou držel stráž
chci, aby jsi neztratila cestu po které jdeš
a věřím, že všemi úskalími propluješ

NOC JE KRÁSNÁ

Noc je krásná když
když sedíš vedle mne
a já slyším jak praská oheň
naslouchám tvým slovům
a pomalu utíká ta chvíle vzácná
tvá ústa mne připravují o rozum
v očích ti hoří dvě svíce
prozrazují vášeň
co obklopuje srdce
říkáš jak jsi se mnou šťastná
já mlčím
snad v tvých očích hoří láska
pouze hvězdy to ví.

RYBA

Láska je ryba dravá
skáče přes kameny je hravá
plave ve vodě a hýbe ocasem
je to jen závod s časem

Láska je bitva předem prohraná
láska je liška prohnaná
láska je smlouva prolhaná
láska je hra špatně zahraná
večer s tebou se scházím
dlouho dlouho tě líbám jen
každé ráno tě ztrácím
a chvíle s tebou byl jen sen

Jsi kometa, která ozářila mou zemi
jsi hvězda, která udělala z noci den
děkuji osudu, že jsi v tomto městě
někdy se scházíme na stejné cestě

Já však svůk úděl znám
táhnu svou káru sám a sám
tam k modrým horám v dál
ale s tebou jsem býval král
osud mi tvé srdce vzal

PROČ?

Jsi podzemní voda v podzemní řece
a byt kde žijem jsou panelové klece
za okny zapadá rudé slunce
máš pořád studené ruce

Sbíráme jednu ránu za druhou na naší dlouhé štrece
a hvězdy svítí pořád hebce
peníze jsem všechny ztratil lehce
po noci dopadají na zem naše těla měkce

Kam jdeš ty tam jsem chodil já
kam jsi se ztratila hvězdo má
jsi večerní slunce co hřeje málo
jsi země o které se mi v noci zdálo

Země po které chodíme umírá
tak jako byla láska mezi náma
volám do podzemních jeskyň PROČ?
lásku nám sežral červotoč.

UTOPIA

Hledám zemi plnou koní,
kterým žádné podkovy nezvoní
tam v té krásné zemi
jsou všechny řeky čisté
lidé co tam žijí
tak ti všichni jsou optimisté

Všude chodí pěšky
na cestách nejsou rozjetí ježci
stromy v lese rostou zdravě
a každý svou práci zvládá hravě

Láska v této zemi je voda průzračná
tajemná řeka zázračná

Ti, kteří chtějí si být věrni jsou si věrni
ti, kteří se nemilují zůstanou přáteli, to je věc úžasná
ti, kteří milují, myslí vždy na toho druhého né na sebe
toto je jediný zákon a je jasný jako nebe
kdo chce mít hodně žen, má hodně žen
kdo chce být sám může zůstat sám jen
kdo nechce být uvnitř může jít ven

Ta co miluje muže, milovat hodně mužů může
a vůbec co se týče lásky, tak je vše dovoleno
vše kromě jednoho ubližovat lidem kolem
Pomluvy jsou v té zemi zakázány všem
soudy tam nemají co soudit

Lidé se nezabíjí a nekradou
protože se všichni v noci milují
nikdo se nerozvádí, protože se nikdo nevdává
kdo nechce být sám není sám to se nestává

Silnice nejsou asfaltové, jsou prašné
je jich málo a vůbec to není strašné
kdo chce cestovat jede na koni v dál
všichni pracují na poli a nebo v lese
úřadů je málo a nikdo se před nimi netřese

Ženy nejsou rozmařilé a muži jsou upřímní
když je někdo smutný je smutný málo dní
a kdo chce něco říct, tak se nemusí skrývat v podzemí
peníze nemají žádnou cenu
kdo najde minci, hledá ženu
minci pak jí dá z lásky
a ta nosí ve výstřihu zavěšený peníz, je šťastná
svítání jsou tam krásná
nic se neshání a nikam se nespěchá
kupují se jen podstatné věci
nikdo na nikoho dlouho nečeká

Války v té zemi chybí, to byla doba pravěká
vše je tak jednoduché a nic není složité
svět je tam obyčejný a lidé jsou prostí
každý večer se v domech scházejí hosti
banky v té zemi chybí
největší bohatství je přátelství lidí

Ta země není na žádné mapě
ale někdy ji máme všichni ve svojí hlavě
ta země to je jen báječný sen
je to UTOPIE jen.

HEJ JANE

Myslíš si to co říkáš

Hej Jane
ta co tě milovala, po ní si stýskáš

Hej Jane
jsi muž tak slzy nech v očích

Hej Jane
vzpomínáš na lásku co skončila v křečích

Hej Jane
žena cos miloval nestála za to

Hej Jane
měla tě ráda jak na nohách bláto

Hej Jane
tak se neboj a jdi dál
potom budeš mezi slepými král

ZLATÁ LÍPA

Tam jak zapadá rudé slunce nad obzorem
roste košatý strom na kopci známém
a v poli zoraném hledají sedláci mince se zlatým rámem

Kde je nejvyšší místo silnice
našlo se snad peněz povíce

Tam kdysi tlačili těžké vozy
silní pivovarští koně
supěli únavou v kopci nejvíce
a kočí jen bič za odměnu chystal pro ně

Tam odehrála se bitva lítá
sedláky v těch dobách oheň ve vesnici vítal
a jejich ženy si vojáci pro svou potěchu odváděli
pak v lesích s nimi hrubě dováděli
za jejich pláč jim facky oplátkou žoldáci dali
když jejich krásu si jen pro sebe brali
tehdy panna Maria ochránkyně Moravy byla slepá
nebo alespoň dělala, že svůj lid vůbec nezná
možná že vůbec nebyla
když smrt na poli vojáky kosila

SMUTEK ODERSKÝCH VRCHŮ

Zelené tanky mocně lámou kmeny
těch rovných krásných oderských jedlí
a stromy pláčou pod ocelovými koly
pod těmi zázraky dvacátého století

Mír ma příchuť pryskyřice
zlomených větví a postřílených srnců
které poděšeně ubíhají před kolonami plechovách hrnců
co jsou ochranou míru
stavěny proti imaginárnímu nepříteli
a svými pásy dělají do země škvíru
tak jako žiletka bodnutá do dlaně
a krev teče a teče
všude je vidět potoky míru
na mapích naší posvátné země
je bílé místo tam v krajině
ODERSKÝCH VRCHŮ

V tom kraji je všechno živé v pasti
a řeka odra se vine
jako trhlina v mramorové desce
vůkol pomalu hyne jak modré oko
v proražené lebce

Tam v krajine Oderských vrchů
já snil jsem o svobodě
ale svoboda padla a topí se ve vodě
řeky té čarokrásné
kde?
Tam v krajině Oderských vrchů
vojáci nahradili divou zvěř
a vrhají se v plechovou zběř
hurá
vojáci křičí
a kulomety řičí
do imaginárního všudypřítomného nepřítele
a terče jsou vysoké krásné stromy
ti lidé jakoby neměly srdce
střílejí na všechno živé
stromy pláčou a ohýbají své dlouhé sepjaté větve
a prosí

však marně
pak se pomalu k zemi kácí
zbytečně zmrzačeny umírají
vojáci po těžké práci
podobné vyhlazovací likvidaci
pomalu usínají
a zdá se jim o míru, který na ně
z tanků míří
pak znaveni nad míru láhev vodky prohýří

Některý z nich veme svůj GAZ
párkrát si zastřílí
do oken
než jej probudí mráz a výkřiky lidí
potom to rozpálí
uprostřed náměstí
vodkou se rozpálí aby zahnal svůj smutek po zemi na východě
stane se neštěstí
pár očí zapláče
vojáka zastřelí
četař to odskáče

A vše je postaru
armádu mění armáda
v bitvě kde není poražených
rudé střídají bílí
je to barevná peradá
na pozadí moci
zemi však není pomoc pomalu umírá

Tam v krajině Oderských vrchů
další metál za zásluhy si připnou
ti divní zelení lidé
hrající si na dobrodruhy v cizí zemi
pak spolu s těmi zlatými cingrlaty
padají hřmotně do bezedné jámy
za doprovodu bubnů

Mnozí si oddechnou
někdo si zapálí
všichni čekají co bude dál
pak se dočkají
vše je zase stejné
ale jinak se to jmenuje
a mírem letadlo startuje
aby spadlo a přesvědčilo
těch několik
lidí
o pravé míře míru
který míří na náš celý mir.

SVITAVA

když vidím divokou Svitavu
a mračna žíznivých komárů
připadá mi že brzy
tenhle ten den zmizí
A jak kmeny unáší proud
Myslím že přišel boží soud
jediná pravda je a není to milé
Všechno je pomíjivé
Lásky vzala léta
A domy voda
Kampak se poděla
drahá svoboda
možná je zakletá do divokých jeřabin
trpkých jak život tuláků

MĚSÍC VE VINICI ´

a stromy tiše šumící
Úponky listů
hvězdy hledají k zemi cestu
a ticho vůkol zní
bílá noc tě po cestách honí
v dáli mizí půlnoční vlak
jen koncová světla vagónu a pak už nic
a všude kolem kukuřičné pole
pár břízek do tmy volá
sloupy topolů
letí k obzoru
Noční světlo lechtá oblé křivky hroznů
to léto umírá

RYBA

Láska je ryba dravá
skáče přes kameny je hravá
plave ve vodě a hýbe ocasem
láska je bitva předem prohraná
láska je liška prohnaná
láska je smlouva prolhaná
láska je hra špatně zahraná
večer se s tebou scházím
dlouho tě líbám jen
každé ráno tě ztrácím
a chvíle s tebou byl jen sen
Jsi kometa která ozářila mou zemi
jsi hvězda která udělala z noci den
děkuji osudu že jsi v tomto městě
někdy se scházíme na stejné cestě

já však svůj úděl znám
táhnu svou káru sám a sám
tam k modrým horám v dáli
ale s tebou jsem býval král

ZIMA

zima sbližuje lidi
kteří se stydí
nosit černé čepice
před bílými vločkami
a bůh to vidí

TVÁŘE

Po tvářích stékají mi
slzy snad moje trápení
skončí brzy
tahle noc nemá konec bolesti
je snad kopec stoupá do hlavy
kdy skončí moje obavy
kdy radost vrátí se

do srdce co krvácí
teď velice
prosím tě až mně opustíš
a jednou opustíš
jsem jako od splavu Viktorka
jen obyčejná histerka

z vína mně bude krásně
vždyť teď už píši básně
co nový rok přinese
snad něco víc než deprese

SÁZELA VÍNO

Sázela víno a její ruce
hebké jako svit měsíce
říkala miluj miluj chci peníze
peníze peníze proklaté peníze
hleděla na mne očima svýma
tála jak jarní sníh pod rukama mýma
volala miluj chci peníze
peníze peníze proklaté peníze
tělo se jí chvělo jak osika u mlýna
vzala mé ruce do svýho klína
šeptala miluj miluj chci peníze
peníze peníze proklaté peníze
hlavu jsem zabořil do jejích vlasů
brzy jsem poznal tu její krásu
miluj miluj chci peníze
pištěla
peníze peníze proklaté peníze
tam kde jsme leželi tráva jak brokát
našel jsem v hlíně studený dukát
a ona plakala sedíce vedle
nohy tenký krásný jak jedle
vzlykala miluj miluj chci peníze
peníze peníze proklaté peníze
k čemu je život s tou studenou kasou
to radši peníze propiju s chasou
propiju v hospodě tam dole u mlýna
bývalas má milá kdysi upřímná
volala lásko já upřímná jsem
chci jenom peníze peníze jen
brečela miluj miluj chci peníze
peníze peníze proklaté peníze
zas ve svých dlaních chladných jak brokát
držela maličký stříbrný dukát
volala lásko lásko chci peníze
přemýšlel jsem o svém malém neštěstí
k čemu je láska co chce jen peníze
za okny jsem slyšel její hlas tiše
peníze dones mládenče příště
volala miluj miluj chci ty peníze
a že jsem byl silný zdravý a mlád
toužil jsem si chvíli s ní hrát
leželi jsme spolu v tom černým lese
zase se na zádech ťuká a třese
do očí modrých jako dvě tůně
topí se mé srdce a teď tu stůně
pak když jsem pustil tu nádheru jejího těla
vytáhla dukát co ve vlasech měla
sebrala peníze co tady zbyly
říkala podrž mi kasičku na chvíli
a potom zmizela v tom ranním šeru
a já zapomněl na svojí nevěru
ale jen jedna věc věřit se mi nechce
kde je můj dům a peníze přece.

KRIZE STŘEDNÍHO VĚKU

Pod svými víčky skrývám krizi středního věku
líbám tvá ústa jek ryba miluje řeku
hladím tvé tělo jak vítr co žehná listům
ve tmě hledám tvé konečky prstů
a láska mi na zámek slova zamyká
když déšť černý mraky polyká
bílá kalina v lesích tajemných
divoké pohoří hádek vzájemných
sepjaté ruce vrb smutečních
a hvězdy co svítí ve světlech vzdálených
zas musím opustit tebe tvou duši a tvý srdce
abych tě hledal v kmenech bílých bříz
tam daleko v tý pustině mýho života
každý den táhl svůj kříž
tak sám já hledal tě ve skalách pak hledal v řece
hledal tě v potoce co tiše klokotá
hledal tě v korunách stromů kde ptáci staví si hnízda
hledal tě v kopcích kde vítr si hvízdá
já hlupák tak daleko jsem zašel
že nevím kde bych tě našel

DUŠE

Lásko odpusť mi mou strašnou duši
tak rozrytou jak brázdy v poli
některá slova co jsem řek mne strašně bolí
avšak když se ponořím do tvých očí
mé srdce jen pro tebe buší

PRAVDA

Jen pro pravdu se bít
s pravdou jít spát a s pravdou vstávat
s pravdou se milovat
za pravdu hladovět
v pravdě mlčet
pro pravdu lhát
jen pravdu žrát
v pravdě nenávidět
s pravdou obcovat
tak dlouho až se z pravdy stane prodejná děvka

DVEŘE

Obloha jsou dveře do vesmíru
a hvězdy svítí jak sedmikrásky
na louce v době lásky
kdy bůh dává jaru víru

Láska jsou dveře sametové
a potom přijde něco nové
překročíš čas, jeho horizonty
vystoupíš z jedoucího vlaku
spěchu této doby

Zastavíš se ve svém letu
a něco po tobě zbude
malé dítě, tak bezbranné
a to je alfou a omegou světa
stačila by říct jedna věta: ,,Teď ne“

A jedna hvězda na nebi širém
by párkrát zablikala a zhasla
pak budeš nést tíhu oblohy
a slzy své milé

LJUDI

Mám další vizi
vidím chrám zasvěcený panně Marii
a na střeše ohromnými písmeny
je napsáno LJUDI

Vidím takové menší ruská auta
na korbě krabice ze železa
a na dvířkách napsáno LJUDI
vidím kolony ruských tanků
praporčíci je navádějí na vagóny
té staré regionální dráhy
praskající kolejnice stěží nesou tu tíhu ruského vojáka
a bílá čísla na tancích
volají do tmy LJUDI


Slyším Krista jak s rozpaženýma rukama
na vítkovském hřbitově
ve stromořadí z cypřišků lavsonových
volá nestřílejte jsou tady LJUDI
vidím hrob Jana Zajíce
do železa otkaného prsty Olbrama Zoubka
znázorňující ohořelé tělo
a to železo volá LJUDI

NATO na co na h..

máme přece víc starostí

všude je AIDS
kotel země se zahřívá
jednou se uvaří všichni LJUDI
oceány se znečišťují
amazonské pralesy umírají
včely i vrabci mizí

Slyším deset vojáků
s nataženými kalašnikovy
zvoní do útrob našeho domu
ta stará osoba vychází
já a ona
vidím hlavně kulometů
vidím ty neruské šikmé obličeje
ty LJUDI opásané náboji
MY CHAČEM CHLEB I ČAJ
chtěl jsem svým strachem sevřenými ústy
zařvat běžte do prdele
ale cinkání zbraní bylo silnější
než já malý chlapec

Měl jsem další vizi
píše se rok 2025
vidím auta značky JEEP
a znovu zbraně
vojáci jednoznačně křičí WIFE
a křečovitě mačkají tlačítko od našeho zvonku
můj svraštělý ret potichu volá
běžte do prdele
jste přece LJUDI

PRÁZDNÝ

Jsem prázdný jak pohár dopitého vína
jsem prázdný jak pole
kde je jenom hlína
jsem prázdný sud beze dna
jsem řeka kterou jsi okem přehlédla
jsem prázdný jak moře bez vln
jsem kytara prostá všech strun
viděl jsem jezero
a na něm loď s plachtou
slyšel jsem vlak
jak pouští páru hebkou

HROZINKY

Tvé oči jsou modré jak pomněnky
tvý prsa jsou rudá jak hrozinky
když se jich dotýkám umírám
tvé tělo je hebké jak list tulipánu
když ho vidím jsem v Pánu
tvá duše je ostrá žiletka
jsi moje krásná baletka

KÁMEN

Tak jsem tady lásko
dívám se na tebe a ty na mne
život snad začíná sázkou
jde zase o tebe a o mne lásko
poslední cigareta hoří
na velkém kameni mé srdce leží

CESMÍNOVÝ HÁJ

Jsem v cesmínovém háji
a stromy tiše šumí
dívám se na vlny pod útesem
jak rozbíjejí bílé kameny
ta nekonečná jistota proudu vln mi chybí
ptám se co bude za rok
vlny to vědí
budou zase rozrážet bílé kameny
vlny znají odpověď
na všechny otázky života a smrti
jenom se tak vlní
jako by jim to bylo jedno
kdo zítra umře nebo se narodí
ony to vědí.

KRAJ LESA

Marně jsem tě volal na kraji lesa
obloha pod šedými mraky klesá
jen tisíce zrnek písku
pod mou bosou nohou uhýbá
když měsíce v noci černé ubývá
a miliony hvězd se kupí v souhvězdí
noc nechala slunce na západ odvésti
pak chatrč u řeky hnědým trámům dala vůni
pod horou kde kámen v řece trůní
tam kapradiny rostou s černým bezem
nepochybuji už jsem tu vězeň
zakletý do záhybů tvých šatů
šachy jsem hrával byly plné patů
mačkám v dlaních černou hroudu
naše láska pluje proti proudu

ČERVÁNKY

Pohroužen do hlubin své duše
tiše hledím na dálavy slunečních červánek
dalekosáhlý obzor se zatahuje
v šarlatovou červeň
hledám v zemi tajné skrýše
já blahoslavený chudý duchem
všemi opuštěný a přeci neustále bojující
bloudící v labyrintu tohoto světa
přehazuji v kapse poslední minci
sám bez lásky
jako Ashver
tajuplný mnich z dálného východu
stále nacházím nové nekonečné obzory
cestující časem a prostorem
mé zlomené srdce ještě bije
aby tlouklo svůj vyměřený čas
na této planetě.

OSAMOCENÉ SRDCE ŠTÍRA

Najednou jsem pochopil
jsem úplně sám
v tom šíleném lidmi přeplněném městě
sám jsem se narodil sám taky někde zemru
sám stojím na okraji útesu života
zjistil jsem
jsem sám úplně na všechno
na lásku i na umírání
na nový život
na cestování
na básně
na štípání dřeva
na topení ve starých černých kamnech
sám jak hvězda Antares
srdce štíra
který nenávidí nebeského obra Oriona
jenž je taky sám na zimní obloze.

VĚRNÉ OČI

Tvé vlasy jsou temné a oči věrné
díváš se na mne
spím
věříš ve mne
vím
jsi křehká jak stébla trávy
jsi něžná
zasloužíš chvály.

NĚKDO SE TOČÍ

Máš krásné oči lásko
pořád se okolo tebe někdo točí
namaluj slunce na chodník lásko
pak ti dám poslední pětník lásko
namaluj řeku na silnici lásko
po které chodí osamělí poutníci lásko
den utekl jak večerní zprávy lásko
snad se z toho dostanem zdrávi lásko

ANIČKA

Vyletěl motýl ke slunéčku
potkal dole Aničku
Anička mu povídala
že se staré vrány bála

PRŠÍ

Prší všichni jsme tišší
svítá slunce tě líbá
vyšly červánky
je slyšet skřivánky
smráká se
havran kráká
zase.

HALUZE

Město v noci je smutné
a já jím procházím prázdnými ulicemi
žití na podzim bývá nudné
když listí vítr rve spolu s haluzemi

DRSNÁ

Miluji tě jak miluje muž který hledá ženu
pro celý život
miluji tě jako svůj život
jsi drsná jak skála
jak vítr který větvemi mává

PUMPA

Rezavá pumpa
a v ní hodně vody
stromy v lese
co po pasekách surrealisticky chodí
fialové vrtule
roztočili se na poli
náměsíčný Lenin
seskočil s podstavce
a táta tří dětí opravuje vadné traktory
ve Zbrojovce
na Satyra kálí holub
zase vypadl zub času?

VLASY

Vplétám si ruce do tvých vlasů
vplétám je jako stromy vplétají větve
do nebes
a slunce uplétá své paprsky do zlatých klasů
pak smutně zašumí modřínový les
někdy jsi ode mne tak daleko
snad až na severním pólu
naše láska padá směrem dolů
a víno zraje pod girlandy listů
večerní vlak si hledá v kolejích svou cestu
pod zelenými semafory nádraží
odhazuji všechna závaží
maluješ si tužkou na obočí své rty rudé
já se tě ptám co zítra bude
v blankytných vodách tyrkysového jezera
si myji ruce
čas zatočil našimi osudy
dost prudce.

JARNÍ DÉŠŤ

Jarní déšť
ubíjí řetězy spoutaných perspektiv
vzlétáme
jsme očekáváni delegací svobody
okamžikové rituály
probíhající do nedohledna

NOHY

Krvavé bosé nohy
tak vzlétáme přátelé
s orlem na rameni
pohledy vzpomínkám a budoucnosti
vzlétáme s úsměvy na kameni

DÍTĚ

Černý s bílým zplodil dítě
země mění se v kry
v kry lidského svědomí
zamrzla
matka v hrobě
vyzařuje teplo pozůstalých
a země začíná tát
ve vzduchu rozplývá se
pach mrtvolných těl
Ruach smísí duše všech

STMÍVÁ SE

Je pozdě stmívá se
dnes zůstala ironie nepochopena
ona čeká
přichází noc s oblým pozadím
a tmavými světly
které prozrazují smysl
ale nepochopíš co chtějí říci
nitro je zmatené
a nenachází souvislost
mezi slovy mrtvého
zahrň vše do bílého oblouku
který tě drží nad myšlením mozku
mezi masitými hlavami
a žlutou krví nenacházíš přátele
prolínáš se černobílým zpomaleným davem
tvé ruce se snaží na něj zamávat
nevidí tě
asi proto že žádný není
pohlcují tě mezi sebe
spas se
musíš
barevné tělo dostává se vzhůru do extáze
rotuje a vnímá
vnímá nepochopitelnou atmosféru
vlčího ticha a orlího pohledu
tvůj úsměv je jako most zrození
začíná rotovat a tuhne.

VIDĚLA JSEM BOHA

Dnes jsem viděla boha
on dal mi přivonět k jeho dlaním
ona dala mi pohladit její stehna
a já dala sobě políbit své představy
proč mučíš mě a přitom sleduješ
Dobrý Bože

RÁNO KDY JSI NEBYLA DOMA

Čas se vleče líně
podobný řece v zimě
čekám kdy přijdeš domů
čekám už dlouho marně
vím že to nemá cenu
když si hraješ na poctivou ženu
láska se rozbila na tisíc kamenů
které se přesýpají v lomu
zbyl mi jen prázdný byt bez tebe
prázdný vesmír prázdné nebe
lesklé zrcadlo kde vidím jen sebe
ve skříni dva snubní prsteny zbytečné
myslím si že to ponesu statečně
nebudu ztrácet víc času
už není záchranných pásů
najdu si jinou perlu tam v tekutých píscích osudu
snad ji potkám u řeky nebo v lese
ale věř mi věrný ti nebudu
dlouho jsi lila do vody olej
a čistá voda tak špinavá je
brázdy v poli pokryje závěj
čas brzy zahojí rány moje
přišel den kdy všechny mé plány
spadly jak domek z karet
toho dne jsem se bál léta
a teď je tady to ráno
co zrodilo se s tvých nevěr
a ty už zase myslíš na další zálet
kde najít sílu pro další ráno
snad v lesích u rudých ohňů
když vítr rozfouká uhlíky žhavé
u přátel co jim čas
nadělil podobné ráno chladné
jaká byla chyba ptám se
je to tou dobou zdá se
co ubrala lásce na kráse
staly jsme se otroky zbytečných vlastních potřeb
uklouzli jsme na rozsypaných penězích
už vše je jasné
někdy je lepší málo než více
další dům už nebudu stavět z karet
protože v jednoduchosti je síla
raduji se z každého rána
a z úsměvu žen.

HORNÍK

Mladý horník u dvou deci rumu vzpomíná
jak pro úraz z práce vyhozen byl
dostal pak odškodné jak zvykem bývá
dětí měl plno
a žen též tak práci musí vzít
hledal dny pak týdny chudě žil
až jednou přijela dodávka malá
kupte si pohledy křičí dívka smavá
kupte si přání a peníze dejte sem
všechny je dáme těm vadným a nemluvným dětem
a horník říká že by tuhle práci vzal
pak uhání s dodávkou a se slečnou v dál
horník už řídí dodávku sám
jezdí s ní celý světa lán
stařenka pláče když horník říká svou báseň
kupte si přání a peníze dejte sem
všechny je dáme těm vadným a nemocným dětem
stařenka posledních pět stovek dává
snad aby před bohem v hodině smrti nebyla tak sama
horník jen děkuje a říká svou báseň jen
všechny je dáme těm vadným a nemocným dětem
za týden výplata horník se raduje
že tak lehce peníze z lidí doluje
říká si stále svou báseň jen
všechny je dáme těm vadným a nemocným dětem
ale na co jsou nám ty zbytečná gesta
dáme jim jen pět korun ze sta.

ZAHRADA

Svíjíme se v zahradě
pozemských rozkoší
pandořina skříňka byla otevřena
a štětce malují brutální krajinu
spadlého melancholického listí
jen chytit a nepustit
kapky života v podzimním pábení
upíjet svou lásku
v pivě v krajině
kde mohutný Radegast zírá
na svou poslední úrodu
tohoto roku
jen šumění deště
pod křídly listu kde stromy
svlékají svůj šat jak ženy

SLEZSKO

Mé Slezsko tragédie a ráj mého žití
samota dnů se řítí
nepochopitelné se stává realitou
a svět se zbláznil pod korunami stromů
jen tichý chrám slepě zírá do náhorní roviny
ty zbytky starého konzervativního světa
pomníky doby kdy řád byl realitou
staré lokomotivy
pobíhají po zarostlé trati
jako žirafy od Salvadora Dalího
mezi bílými mercedesy
beránky na černém moři
nádraží z viktoriánských dob
slepě a opuštěně hledí do dálky lokální trati
opuštěné jako slova básníka
ryjeme držkou zemi
cvičení vepříci pod bičíkem intrik
a kaštany padají jeden za druhým
a hvězdy padají jedna za druhou
provinční ráj a maloměstské peklo

DRAMA SNJEŽA 20.10.2001

Sedím v tom surrealistickým
baru ve Vítkově pod vlajkami
zemí bývalé Varšavské smlouvy
sám mezi desítkami lidí
zhulených vlasatých týpků
a hvězdy padají vzhůru
kde není bůh tam je dovoleno vše
a koně letí tryskem
je žízeň
je čas Hallouwenu
poslední harmonie
léta v samotě
týto země
Vilém je někde na Floridě
poslal mi textovku
koupil jsem náklaďák
Praga S5T
za sedm tisíc
špičkový auto
šetřím ještě na pojistku
budu s ním vozit dřevo
ten šílený podzim
nuda v pustině
my andělé pustiny
kterým vyhlášky
přistřihli křídla
chytáme vteřiny
pod stromy už není místa
nechci být básníkem
pro duši mou už to není
tak jako kdysi
bývalo mé potěšení
pohár lásky
se rozbil na tisíc střepů
mé Slezsko
tragédie a ráj mého žití

SRAČKY

Vytržen ze sraček velkoměsta
chcípu v provinční pustině venkova
a pozoruju ženy
které drží svůj mobilní telefon
jako malého kojence

KDE HLEDAT LÁSKU

Kde hledat lásku kdopak to ví
kde najít ten dům růžový
snad pod kmenem rudé borovice
uvidíš hvězdy lásky svíce
snad v úhoru prašných cest
bude květ lásky skromně kvést
ale v skalách a černém kamení
věř mi tam žádné lásky není
snad pod hladinou temných močálů
hnije mrtvá láska pomalu
možná v očích černých koní jiskra lásky je
když skáčou přes vysoké sněžné závěje
snad v paprscích slunce žlutého
vysni si svého milého
ve vodě která zběsile padá
hledej tam časy když jsi byla mladá
daleko v horách plných skalních rozsedlin
vlož ruce na svůj černý klín
a čekej jak čas otráví lásku v hořký blín
na křídlech racků láska ulpívá
v hlase hrdliček místo své mívá
přiletí černí havrani
svým drsným hlasem když volají
vyplaší lásku jak se hádají
v hladině jezer láska ukrytá je
když vlnky píší do vody své básně
v hebkých chomáčích zelené trávy láká milence
vždyť louka je hebčí než perské koberce
možná snad láska ukrytá je v chrámech
v arabských ornamentech když noci jsou vlahé
snad je schovaná v barokních plátnech
v obrazech žen které jsou nahé
asi se dívá láska z očí pavích ocasů
určitě je pávy nenosí jen tak pro krásu
večer co večer svítí na nebi lásky světlice
když své lásce zouváš střevíce
nebo je ve zvonech kostelních
když o šesté volají klekání
láska je skryta ve tvém snění
zafouká vítr a už není.

PRVNÍ

Při svitu měsíce
lítají jepice
líbám tě na líce
spíš
na okně máš mříž
kouř z poslední cigarety
stromy odívají se květy
a ty to víš
není čas na úlety
jsi stále blíž
zapadlo slunce za kopec
všechno má svůj konec
i ten sen co přikryl tvá víčka
dohořívá svíčka
hvězdy tiše padají z nebe
byly časy když jsem chtěl jen tebe
v dáli je slyšet sýčka
zima umírá s prvními paprsky jara
a ty jsi zůstala sama
je moře prachu
noc se ubírá do nachu
choulí se hvězdy plné strachu
dálky padajícího listí
čekají na den příští
a hlava bolí
po světě chodí poutníci s holí
samota padá z nebe
všude vidím jen tebe
a poslední vločky sněhu
hledají v trávě něhu
pařezy pokryté mechem
šeptají tichým vzdechem
utíkáš do léta šarlatových květů
smýváš rtěnku ze svých retů
cesta je pustá topoly vzdychají
větve se pod nápory větru kývají
chci pryč město mě nebaví
toulám se po louce plné kopretin
hledám vodu řeku nebo co já vím
ptáci zpívají tiše
létají přitom do výše
vlaky mi jezdí v hlavě
teď procitl jsem právě
trny růží hledají krev
proč topí tvou duši hněv
sám upadám do spánku
květy voní ve vánku
a řeka bublá proudem vod
s časem se honí o závod
poslední motýl tohoto dne
všechno je v této zemi pochybné

ŽÁBY

Típnu další cigaretu do popelníku
pak odevzdám se hrobníkům
a budu snít svůj věčný sen
o zemi kde kvete jenom len
jen jedno je mi líto věřte
že jsem šel po špatný cestě
v příštím životě budu žábou
pořídím si k sobě ňákou žábu mladou
žáby nemusí chodit do práce
nemají zákony
nečtou noviny
jenom se množej a to mně baví
žádné baráky si přitom nestaví
neznají politiku
můžou žít bez pětníku

PAŽE

Rozevláté paže
měsíc který káže
havrani rackové potkani
cpou se velkými soustami
v kostele plném hvězd
každý civí o stošest
a Bůh svítí oknem
pak prší bojím se že zmoknem
přes zelené pařezy
na pušce si dělá další zářezy
vítr kvílí
sníh je bílý
počkej jen chvíli
pak další člověk umírá
a jiný se v bolestech rodí
v této době si každý škodí
nic se neděje
jen po cestě další blátivé šlápěje
tě vedou z tohoto do jinýho světa
a na nebi padá kometa
pak přišel on
a myslel na zákon
lidi padají na zem
stává se ze mě blázen
chodím do podzemí
hledám tam zázemí
letím s větrem o závod
marihuana mi dává návod
jen dým uniká mezi rty
kdo spočítá mé dny
a co bude zítra
temnota mne vítá
poslední peří padá z holubů
spadl jsem na ledě a dal si na hubu
proč zrovna já
proč ne ti holuby
mé nohy vedou do záhuby
v novinách čtu další lži
květinová doba už skončila
už nebudem na sebe zlí
a měsíce pomalu ubývá

RUDÁ

Od jara do léta
motýl nad květy létá
až přijde podzim
dáme si víno
v zimě nám bude líno
po smrti přikryjem se hlínou
ani pes po nás neštěkne
vím že je to nepěkné
malovat po zdech sprosté nápisy
přemýšlet jak bylo nám kdysi
když všichni mysleli rudě
a nevěděli co bude zítra
na prvního máje v průvodu
rudou hvězdu lásko dám ti místo úvodu
a sloupy vysokého napětí
marně se ptám co je ti
ty nemáš rudou barvu ráda
je to barva krve a čiší zní zrada

LABYRINT SVĚTA

Ohořelou sirkou kreslím labyrint světa a ráj srdce
jednou se mi to musí podařit přece
abych pochopil tento svět snad stačí jen pár vět
napsaných rtěnkou na zrcadle
vždyť i ta růže jednou zvadne
a žít je tak snadné
ne však v tomto světě
víno se na stole třepe
my všichni víme co je kocovina
dnes to stálo za to zítra přijde doba jiná
dám si další sklenici
pak probudím se na policejní stanici
po nás potopa
zvracím do záchoda

POSTELE

Jen nemocniční postele
sestra je ráno ustele
a každý ráno stejné
nohy na stůl si dejme
uplakané oči
na nádraží opilec močí
a žebrá o poslední cigaretu
děti bojí se náletů
hodiny padají z věže
a lidi umírají v leže

PRO VILÉMA

Na velkém smrku zpívá kos
v lese utíká velký los
a vrány hlasitě krákají
dívky se brzy vdávají
v novinách čtu kdo bude prezidentem
Kenedyho zastřelili
a klavírní tóny hlučí akcentem
zase jsme se převtělili
spadli jsme do jiného světa
možná dočkáme se léta
mně už je všechno jedno
zavírám karty s pikovou sedmou

ŽIVOTOPIS

Svůj strukturovaný životopis
jsem ukryl do dutiny stromu
když jsi mne po třicáté vyhodila z domu
sedím při krabičce cigaret a sklence vína
v ranním baru
zasadilas naší lásce další ránu
čekám kdy zavoláš noc je dlouhá
srdce mi svírá podivná touha
co na mne čumíš řekla jsi hebce
práskla jsi ručníkem po mé lebce
jsi k ničemu
ponuře mručíš
těmito slovy mne zase mučíš
nablýskanou lopatou svírám svůj osud
sympatický ukrajinec mi zapaluje cigaretu
svět se podobá podivuhodnému kabaretu
čekám na štěstí čekám tu dosud
v špinavých hadrech objednám v hospodě další pivo
myšlenky v hlavě sténají zimou
co lidí po městě chodí
co přátel po světě mne za ruce bez rozmyslu vodí

DVEŘE

Obloha jsou dveře do vesmíru
a hvězdy svítí jak sedmikrásky
na louce v době lásky
kdy bůh dává jaru víru
po zimě kruté bez nadsázky
láska jsou dveře sametové
a potom přijde něco nové
překročíš čas
jeho horizonty
vystoupíš s jedoucího vlaku
spěchu této doby
zastavíš se ve svém letu
a něco po tobě zbude
malé dítě tak bezbranné
a to je alfou a omegou světa
stačila by říct jenom jedna věta ,,Teď ne“
a jedna hvězda na nebi širém
by párkrát zablikala a zhasla
pak budeš nést tíhu oblohy a slzy své milé

KRAJ LESA

Marně jsem tě volal na kraji lesa
obloha pod šedými mraky deštěm klesá
jen tisíce zrnek písku pod mou bosou nohou uhýbá
když měsíce v noci černé ubývá
a miliony hvězd se kupí v souhvězdí
noc nechala na západ slunce odvésti
pak chatrč u řeky hnědým trámům dává vůni
pod horou kde kámen v řece trůní
tam kapradiny rostou s černým bezem
nepochybuji už jsem tu vězeň
zakletý do záhybů tvých šatů
šachy jsem hrával byly plné patů
mačkám v dlaních černou hroudu
naše láska pluje proti proudu

DEMOKRATI

Můj mobil Alcatel one touch se zbláznil
stejně jako ministr zdravotnictví
tyto kraje u Opavy jsem na koni brázdil
myslím že je někdo...
já zničený temnou nocí techniky
bojuji s širokopásmým miktoprocesorem
v kompostě na zahradě lezou červy
mé srdce zůstalo němé
stejně jako betonová hráz kružberské přehrady
má bohémo
volám tě na pomoc
musím si vyměnit vobčanku
pas mi ještě platí
aby jsem si za poslední prachy
mohl zajet třeba na kanáry
píšu utajené textové zprávy
ale nevím komu
vietnamské hodinky
za stovku mi ještě tikají
hledám ve skrýši další cigaretu
zapaluji ji starou nahnědlou komunistickou sirkou
která krásně hoří
stejně jako má legitimace SSM v jarním čarodějnickém ohni
živeném červotočem prožranými smrky
tam v krajině Oderských vrchů
kdysi jsem býval blázen
ale teď jsem ještě větší
já vůl přešel jsem já polí pět
ale fungující kapitalismus jsem ještě nenalezl
jen vůkol zmatek
globální oteplování
a anarchii
ceny rýže na evropských trzích stoupají
stejně jak stoupá prošívaná deka
když ležím a myslím na tebe
zapnu televizi
cítím ten nový puch cenzury
každý chce svou provizi
a na hřbitově leží mrtvoly
Jan Zajíc se upálil
a jeho oběť byla zapomenuta
v cinkání drobných mincí EURA
dřív se řídilo všechno z Moskvy
teď jsme vedeni Bruselem
stejně jako omámené ryby
když je thajští rybáři
pomocí kyanidem napuštěné PET lahve
navádí do svých sítí
Jene cos to udělal
měl jsi bojovat jinak třeba slovem
protože jazyk má moc
rakovina prožírá demokracii
tak jako červy sžírají shnilé jablko
kolik lidí bude na náměstí v den D
počítám že asi tři nebo čtyři
a jedna zaprášená státní vlajka
tak to by bylo všechno co z toho zmatku zbude

HAVRANI

Temný máš ruce
temný skrýváš srdce
temný jsou myšlenky těla
temný věci bys dělat chtěla
boha voláš temně
hledáš lásku ve mně
a nad temnou řekou krouží stovky černých
ptáků tajemných
nemáš co jsi chtěla
ztrácíš to co jsi měla
zmítáš se v kůži svýho těla
myslíš přitom na anděla
a nad temným lesem krouží stovky ptáků tajemných
koupeš se v tůních svýho těla
polykáš slova která by jsi říci chtěla
a nad temným mořem krouží stovky černých ptáků tajemných
klesáš do tůních pomluv
děláš co ti dal osud
křičíš slova která jsi neřekla dosud
a nad černým nebem krouží stovky temných hvězd tajemných
cváláš po bílých plání
letíš tryskem v piniových hájích
a svými kopyty rozsévá kůň stovky temných stop tajemných

NA OKRAJI ÚTESU

Sedím na okraji útesu
tíhu v srdci už vůbec nesnesu
propast pode mnou voní záhubou
divoké vlny jdou jedna za druhou
jako bílí koně
příboj se tříští o skály
rackové křičí o kořist se popraly
sledují mne na kamenech se popraly
jako bílí koně
vidím tvé vlasy černé havraní
v tamaryškových hájích se mi schovaly
tvé ruce tam na mne čekají
jako bílí koně
dny plynou a rána volají
jsem v ostrovní zemi raději
tvé prsty mne pořád svádějí
jako bílí koně

ŠEDÁ SAMOTA

Sám dělník sám na tomto světě je
jen ta láhev rumu plodí naděje
když setře si s čela potu krůpěje
nikdo neví co má na srdci
nikdo se nezastane jeho věci
všemi oklamán ubíjí své mládí v těžké práci
kam zmizeli ti všichni rádci
sám v hospodě propíjí peníze své
když kvůli prémiím ho zradí přátelé
jen žhavé okuje ho vítají k ránu
a stroje mu dávno nahradily mámu
když výplata už je dávno v pánu
a vysoké pece sypou tuny prachu
z komínů dvou zelených jak zrnka hrachu
sám dělník se svou prací je
když v zimě mu ruce zebou
to je ta pravá samota ve dvou

VÍTR A DŘEVORUBEC

Jen vítr to ví
a pláně sněhové
blankytná noc sní
a v lesích spí duchové
ta zima co spojuje nás
ten mráz co zláme nám vaz
a láska padá do hlubin
nekonečnýho ticha života
kde samota svá křídla rozvírá
jak motýl co schoval se
když přišel zimní čas
pokácel jsem dvě borovice
spadly jako věže
ale byly to jen borovice
taková malá vražda na přírodě
opil jsem se
někteří lidé kácí třeba to co seje vítr
a sklízí vichřici a já u toho nechci být
polil jsem tvé nohy slivovicí
voněla jsi celou noc a až bylo po všem
a začal jsem přemýšlet o míru
mezi námi a na celým světě
pak jsem v lese rozvěšel ikony
a dlouho jsem se modlil
zbytečně.

PLAMEN

Každý má v sobě plamen naděje
co svítí
a říká si
snad bude líp
každých deset let ten plamen postupně rozsvědcuje a zháší
s myšlenkou tou
snad bude líp
avšak všichni mlčí a nesou ten plamen v srdci
ty plameny se málokdy spojí
snad jednou za deset let
nebo už nikdy
proto není líp
každý projde tím svým peklem samoty
a když to všechno prožije tak říká si
snad bude líp
a tak jsme odsouzeni držkou v zemi rýt

DUŠE

Milujeme se
miluji se s tvou duší
miluješ se s mým tělem
nectíš mou duši
necítím tvé tělo
vášeň je uzavřena ve třinácté komnatě
klíč najdu v rybích útrobách
kde je to světlo co tady svítilo
kde je to světlo co tady má svítit
vlčí dítě pokřtilo vzkvétající zenitový mech
mech jež otevřel své květy slunci na počest
zdivočelé dítě pokřtilo mrtvé listy staleté borovice
jejíž kůru opaluje svíce
poslové bohů hrají symfonii
když příroda oddala se onanii
ozdrav svou duši dnes
od telegrafických drátů
kolik takových odpolední ještě bude
šlapala jsem samotě na paty
před ní si vykračovala dvě masitá lýtka
ulepená potem
vykračovala do dramatického divadla
chmýří otřelo se o mou kůži
minulo mne bez pozdravu
ta tajemná vůně
jež každým rokem ve mně vzbuzuje
zvědavost a touhu
tikající a rotující hodiny
v prostřed civilizace vedle nápisu
,,Čas je mrtev“
kůže na kůži vykračují dále
po poníženém betonu se zkroucenou tváří
a ta tajemná vůně
odhalená a zahalená lýtka prchají
jsem doma
tvé oči posmutněly
čtením podzimu a lidí
tvé ruce osaměly
na okénku prázdné zpovědnice
tvá ústa po syrovém vzduchu pídí
chtěj být moudrá a věz
že stromy žijí v zapomnění
tvé tělo obeplouvá moře
zalévá se do boků klína i paží
lístky růže obklopují tě a oblékají roucho
líbají se s levandulovým pupíkem
prostupuješ sférickou bránou duševna
lidé vítají tě
život na ostrůvku je osázen květinami
a ty jsi jedna z nich
stále tepou
až zakryje je sníh či dětský smích
se sluncem spřádají dlouhé lásky nitě
tvá kůže mluví o růži
lidé otáčejí se a vracejí za tvou vůní
jsi vábitelkou lásky
byla jsi vychována ve slunečním lůně

JIŽNÍ MORAVA

Na březích Dyje
Měsíc naší lásku ukryje
Zelené vinohrady ukázalas mi svoje vnady
Nové Mlýny
Chytám líny
Novosedly
Tvé tváře pobledly
Šatov
chystám se na lov
lužní lesy
ptám se kdo jsi
Rakvice
Líbám tě na líce
Vinařství U kapličky
Miluji tvé sukničky
Pálava
Láska je záhada
Mikulov
Láska nezná náhod
Růže všechno se může
Zaječí
Tvé srdce lásce moc nevěří
Mikulov chystám se na lásky lov