na další stranu
 Eva FrantinováVzpomínky Na přeskáčku další částFotografie míst, kam Karel Sýs s Evou Frantinovou chodívali.
Galerie obsahuje celkem 9 obrázků. MAKOVICEVisí už desítky let v mém obýváku. Devět makovic v červené paspartě. V rohu obrázku podpis – František Doubek 1975. Nesla jsem si je tenkrát domů – opíjely mne poezií toho večera, kdy jsi mi o malíři, kterého jsi měl tak rád a který žil v Písku, poprvé vyprávěl. Denně se na mne přes počítač dívá devět makovic, makovic, z kterých padá mák, mák našich chvil – první obrázek od tebe… OMLUVENKA
Není. Nebude. Ztracená nebo někde dávno rozpadlá. Byla z dob, kdy si člověk ještě všechno neschovává – na památku. Na kousku papíru: „Omlouvám svou dceru z hodiny“ a tátův podpis. Jiným písmem. XXX
Jen těžká budou všechna loučení ČÍM JSEM CHTĚL BÝT„Bylo mi asi deset, stáli jsme s tatínkem v Písku před klenotnictvím. Tatínek se ptal: a čím bys chtěl být? Já odpověděl: tatínku, spisovatelem…A tatínek mi tehdy řekl: to bys měl hezkej život, každý by ti podal ruku… A o mnoho let později, když jsem mu dal svou sbírku básní, mi vzkázal: dá se to číst…“ OBJEVBáseň je vždycky objev! Tak jsi to říkal. Jsme oběti těch objevů. Nevěřím, že skončí ve šrotu jako to těžké železné šlapací autíčko, které nešlo utáhnout a které jednou tatínek odvezl „na opravu“ a už se nevrátilo. Nikdy je strašné slovo. Každé ráno cítím na svém srdci zdvojený tlukot. Stále tě držím za ruku. Svou báseň, svůj objev. BAZAR A ANTIKVARIÁT POD SCHODY V NUSLÍCHChodili jsme sem dost často. Temná místnost naproti tramvajové zastávce a v ní snad ještě temnější záhada. Prodával tu všechno možné člověk, který snad byl vlastním synem vlastní sestry. Nebo tak nějak. Vše bylo totiž asi ještě mnohem složitější… Vykládal nám svůj původ, ale nikdy jsme to nepochopili, to by si člověk musel kreslit, říkal Karel, když jsme se rozhlíželi po zboží, kde nechyběly ani staré vojenské uniformy, a trochu se i báli…krásně báli. Jmenoval se Punčochář. RIMSKIJMUSORGSKIJ A JINÍ
„Evo, co napsal ten RimskijMusorgskij?“ JMENOVKYNĚ T.S.Chodili jsme kolem toho zvonku na dveřích v ulici pod Havlíčkovými sady. Musím se podívat, zda tam jméno ještě je. Nakonec je to ale jedno. Taťánu Sýsovou nikdo z nás neznal, nikdy ji neviděl. Jak asi vypadá? Taťána…pěkné jméno. Co asi dělá? Asi musí mít pěkný byt s výhledem do sadů. To jsme si mysleli, když cestou do Vršovic míjeli jsme zvonek. NADHAZOVAČI
Často jsme si nadhazovali básně. Řekla jsem slovo – Karel vyndal z aktovky notýsek a už psal. „Ukaž mi to“, žadonila jsem. AŽ NA ZEM
Název básnické sbírky. Hlavolam. Ale nesmírně důležitý! Měl by to být verš. Který vše vystihne, který upoutá. Odpověď. Otázka. Dvojtečka. FOTOGRAFIE
Když básně „nebraly“, přišlo ke slovu fotografování. KOSTELECKÝ ROUSSEAU
Mnoho je na světě Kostelců, jeden jsem navštívil dokonce v dalekém Srbsku. Kostelec nad Orlicí – nikoli nejmenší mezi městy českými – se může pochlubit nejen polohou, nejen svými rodáky, slavnými i neprávem zapomínanými (však jsme v Čechách!), ale zejména řekou Orlicí, jež je nejen Tichá, ale i Divoká! ODPOLEDNE V HORNÍM BEZDĚKOVĚ
V Horním Bezděkově měl ateliér malíř Teodor Rotrekl. Karel o něm napsal, že „maluje na ostrově“ a jednu mou stěnu v obývacím pokoji zdobí jeho obraz – ilustrace k mé knize básnických próz Praha dvouvěžatá – a devět grafik. Jedno odpoledne jsme obdivovali v Horním Bezděkově obrazy, které měly básnické názvy. Tak třeba „Posezení v ateliéru – orchideje při práci“, „Rej andělů na ultrakrátkých vlnách“, „Zachraňte lidstvo!“, „Můžete pokračovat, tiskátka jsou připravena“. DVĚ VĚTY
„Tehdy mi Holan řekl: Vy nejste satirik, vy jste ironik…“ TŘÍKOLKA
Ta z básně. Cihlově červená. Ukazoval mi to místo – chodník v ulici Komenského: „Babička hlídala, dívala se z okna, směl jsem jenom sem a pak jsem se musel otočit…“ DĚDA LEBEDA
Možná už nikdo nenapíše o dědovi Lebedovi. Byl nebo nebyl? Na tom nezáleží. PARNÍK BYL PĚKNÝ A LIBVERDA
„Parník byl pěkný.“ ¬ MÁŠ VĚCI?
Takhle jsme se vždy ptali jeden druhého – nejčastěji před Dětským domovem se školou STARÉ ČASOPISY A NOVINY
Krása. Když se na nějaké někde „káplo“. Třeba na Zábavný kalendář pro dům a rodinu z roku 1914, kde jsme ve Všeobecném oznamovateli viděli „Jemné, duryňské, povětrnostní domky“. S teploměrem, stěny posypané „blyštidlem“. Takové „Počasí“ Karel za oknem vždycky chtěl. Také toužil po dalekohledu, který by si postavil k oknu svého bytu v panelovém domě. I proto jsem ráda jezdila na kole z chaty do Ondřejova – a jednou jsem také psala na hvězdárnu. Psala jsem, zda by nám tam neudělali pořad z našich básní. O hvězdách jsme měli básní hodně. A Karel držel v ruce v Památníku národního písemnictví i Nezvalův telegram pro Lilly: „Má hvězdo!“ Básnil o tom: „Co si asi říkali úředníci na tehdejší poště…a to by bylo krásné, besedovat na Ondřejově poblíž hvězdářských domků…“ PODVŮDKY
Podvůdků – natož podvodů – se bál. Vzpomínal, jak opisoval v Písku 100x větu Nebudu chodit po trávníku a pak to šel strážníkovi ukázat na místní úřad. Ten už dávno nevěděl o co šlo, a chlapci děkoval… VÝMĚNA KOLA
„Tu nechuť k cestování, tu mám po babičce, ta byla vždycky na nádraží o hodně dřív, měla také vždy strach, když jsem někam jel, nedej bože letěl, lítat se bojím, mám na to prášky, na Kubu jsem jel poprvé vlastně kvůli tobě, abych ti to dokázal, že se nebojím, snad bych jel do Itálie, nebo na Island – a to jenom proto, že jsem četl od Verna Cestu do středu země, já vlastně jezdím podle knížek…ale stejně je nejlepší o dálkách jen snít, všechno si vysnít…“ BERTOLD BRECHT - VÝMĚNA KOLA
Sedím na stráni nad silnicí. ZBINOHYPozvali nás na chalupu do Zbinoh. František a Bohunka Sarnovi z Vysočiny. Byly to krásné dny v přírodě a moc nám i chutnaly Bohunčiny řízky se salátem. Po nich přišly na řadu Bohunčiny fejetony a verše, Františkovy obrazy, prohlídka hospodářství s domácími zvířaty, výlet za Janem Zrzavým do Okrouhlice, na závěr opět Zbinohy - procházka na nedalekou loučku…a Sarnovi ji ještě ten den pojmenovali Sýsova loučka. KDYŽ NEBYLO DOST JABLEKJednou jsi za mnou přiběhl: „Představ si, dnes přišel za mnou neohlášeně nějaký redaktor z Respektu, prý o mně chce psát, tak jsem se ho optal, jestli mne zná, a on mi řekl, že v knihovně zahlédl mou knihu o tom, že za Newtona nebylo dost jablek! Na poezii a tvorbu se neptal vůbec, samé otázky o procesech 50. let, o 21. srpnu, ale o Jugoslávii, Iráku, Libyii, to nic, to taky nic…“ EVO, VON MI TYKÁ!
Návštěva u mé devadesátileté pratety Hermínky v Holešovicích. STOLPERSTEINY
Chtěla jsem rodičům a sourozencům své babičky zasadit v Radějovicích u Prahy stolpersteiny. Pamětní kameny. Jenže – u domu, odkud naposledy vyšli (kámen musí být zasazený v místě posledního bydliště), není chodník. Jen kousek vjezdové cesty a ta je v soukromém vlastnictví. Majitel domu ale nedal souhlas. SOBOTA
Jeden z našich dnů v Izraeli – je sobota a chceme nějakou informaci v recepci hotelu Šalamoun. Jenže nikdo nemluví, všichni ohluchli. Zkoušíme položit otázku znovu – zase nikdo neodpovídá. PÁD TŘETÍ ŘÍŠE
Tenhle film jsme viděli dvakrát. Fascinoval nás Richard Strauss, fascinovaly nás úvodní takty symfonické básně Tak pravil Zarathustra. Začátek jsem se naučila hrát na klavír, spíše jsme si ale Zarathustru pouštěli z cédéčka. Ten krásný mohutný nástup – a náhle zazní smyčcové kvarteto! Geniální, geniální! Nápad! Jen čtyři smyčce a co nám řeknou! UDĚLEJ KAFÍČKO!
Udělej kafíčko…Měl ho rád i studené. POHLEDOd Josefa Velčovského mám několik kreseb. Karel mi je dával k narozeninám, nebo na Vánoce. Malíře jsme často vídávali na různých setkáních – vernisáže, slavnosti Znovínu na Vikárce, někdy „jen tak“ jak pospíchal s veselou náladou po ulici…Naposled (spolu s Karlem) jsme ho uviděli v nemocnici, kde jsme na chodbě čekali na odběr krve. Z chodby bylo dobře vidět až ke vchodu do nemocnice. „Támhle jde malíř Velčovský, možná má něco…“, zašeptal smutně Karel. Malíř nás ale vidět nemohl. Šel s doprovodem a zeď ho lehce držela… LIBEREC A HRÁDEKCo si z Liberce pamatuji, je smutný podzimní antikvariát. Nic víc. A i ten vidím v mlhách. V Liberci jsme byli krátce cestou z Hrádku nad Nisou do Prahy. Do Hrádku nás pozval místní básník – a harmonikář. Besedovalo se v jeho bytě s pomocí vína a servírovacího vozíku. „Tyhle humrové a šunkové jsem nikdy nejedl, to je poezie!“ jásal Karel nad stolkem a já ho vyfotila. Jak si bere. Jednak byly chlebíčky velké, jednak čerstvé a ještě víc obložené. Jsou chvíle, kdy i poezie ustoupí stranou… JIZVIČKA
Vidím ji jak se klikatí. Myslím, že byla u pravého palce. „To mne kousl tatínek!“, ukazoval mi jizvičku Karel. „To víš, byl to voják, ale mamince se líbila uniforma, byl fešák, nosili jsme mu s babičkou do kasáren v kastrůlku řízky, ale on byl často pryč, ty se máš, že jsi měla tatínka každý den, ale já si s tím mým také hrál, byl voják a tak mě kousl, sem, a musím ti ukázat, až půjdeme do Častolovic, tu mez před Kostelcem, tady prý maminka zapomněla pecen, tam mne možná počali, nebo to bylo kousek dál ne u kolejí, na mezi, ale po kolejích se mnou poskakovala asi když přijížděla z práce, darovala mi rytmus a rytmus v básni, to je strašně důležité…“ ZA TÁTOU
Jeli jsme za ním ze Zličína do Loděnice u Berouna. A sešli jsme se v hospodě Na staré. Karel s tátou si dali pivo. Povídalo se nevím už o čem, asi také o hudbě a opeře, protože tatínek pracoval v Gramofonových závodech. Po delším čase táta zavelel: „Zvedáme se, panstvo“, ale Karlovi se ještě nechtělo: „Nedáme si ještě jedno, já tě zvu!“ „Tak to si dám, tak to si dám“, souhlasil táta. JMÉNA„Jak bych se chtěl jmenovat? Když jsem v roce 1969 držel v Trojanově ulici v rukou svou první knížku, když mně ji sem vrátná tiskárny přinesla: „to je jako něco vojabkách?“, když jsem na obálce první knížky 22. května 1969 četl své jméno, vybuchlo ve mně nadšení, pak jsem si několik knížek rozložil na koleji na postel a doslova se s nimi laskal, různě jsem je otáčel a řadil nad sebe, pod sebe, ani jednu bych nedal za nic na světě! Po převratu jsem si vystřihl své jméno z telefonního seznamu. V některých křížovkách jsem básník na tři, ale většinou vyjde Dyk. Krásné je jméno Podéšť. Ale nechtěl bych se jmenovat Poslední. To je snad nejsmutnější jméno…“ MÉDIUM
„Já bych chtěl být médium“, povídej mi o tom! Co jsem mohla povídat? Bylo mi sedmnáct let, když jsme vedly se spolužačkou hovory o hvězdách o cestování v čase, o věčném životě. Spolužačka znala jakéhosi jasnovidce a léčitele, rodinného přítele, který byl zavřený celou noc v pyramidě v Egyptě a tam meditoval. Párkrát jsme se s ním obě sešly a já jsem po Karlovi chtěla, aby mi na to setkání půjčil fotku z tramvajenky. Jasnovidec se na fotku podíval: „Vidím tam karmu, karmu…“ Potom nás učil nějaká cvičení a ta se musela dělat před spaním. Cílem byl život věčný a cestování po hvězdách – bezplatně! Jednou takhle večer cvičím a náhle ucítím prapodivné zhoupnutí. Spatřila jsem z výšky sama sebe a „plula“ z pokoje předsíní do obýváku rodičů. Spali…A když jsem se „vracela“, stál v předsíni nějaký tlustý člověk v zástěře: „Já jsem Kristus!“ Jindy jsem se probudila a vidím vedle postele zelený koberec – po něm se v zelené trávě procházeli zelení mužíčci s lucerničkami, něco hledali a měli velké tmavé mandlové oči, těla jak ze želatiny, „mluvili“ pisklavými hlásky a mne vůbec neviděli…Karel byl nadšený: „Návštěva z jiné planety, mužíčci, kdo tohle uvidí, Březina a Nezval by záviděl…“ PRVNÍ ODJEZD
Hlavní nádraží a podzim 1975. Ani nevím, proč se mi vryl ten den do paměti, nevím, proč mne už nikdy neopustila smutná nálada toho večera. Vyprovázela jsem tě k vlaku do Bratislavy – jedna z běžných služebních cest redakce. Na pár dní. Jen. K TVÉMU ODJEZDU
Jsme od sebe daleko TVÁ VĚTA, KTERÁ MI UTKVĚLA„Proč se stydět za slzy?“ KROKOMĚR
Je to jen malá bakelitová modrá krabička. Jen to. Neváží nic, ale já si jí strašně vážím. Slyším z ní hlas: „Mám ti koupit ten krokoměr, mají tu takový malý modrý…“ Hlas z obchodu na kosteleckém náměstí někdy v listopadu. A ještě něco: „Byl jsem na hrobě, potom se projít ke studánce, potom kolem krámků, kam nosila babička Špíglovým jídlo, teď sedím v Pivovaru, jede mi to zpátky až za dvě hodiny, je to tu už strašně smutný, babička dobře říkala, že v Kostelci chcípl pes, ale mamince se odtud nikdy nechtělo, po Kostelci stonala celý život…“ TKANIČKYOd určité doby si nekupoval boty na tkaničky. V dětství se ještě ve druhé třídě v šatně před druhými dětmi rozplakal: „Kdo mi zaváže tkaničky?“ Do sedmi let zavazovala tkaničky babička…Možná i proto boty kupoval nejraději nazouvací, nikoli šněrovací. Jenom sandály přezdívané „dály“, ty na pár černých pásků, sandály, které měl nejraději a těšil se na ně celou zimu i kus jara, sandály mohly být na suché zipy…Vidím je před sebou. Ve stélce vytlačený obrys palce i paty – po vyzutí za dveřmi. Míhají se přede mnou v trávě i na rozpálené pražské dlažbě. Řeknete, co na tom. Co na tom. DLAŽDICENevím, koho napadlo na dlaždice v mé pět metrů dlouhé předsíni položit linoleum. A přilepit ho. Linoleum tam leželo přes padesát let. Nepamatuji si, kolikrát ho tatínek měnil, ale co se skrývá pod ním, jsme spatřili až při rekonstrukci mého bytu v tomto století. „Jsou pod tím krásné staré dlaždice!“ Tak jsi zajásal a odhrnul cíp lina. A opravdu – vykoukly na nás černošedé kamenné dlaždice, takové, jaké jsme viděli v jednom jeruzalémském chrámu. Upřely na nás hranaté oči. Na nich prastaré zaschlé lepidlo. Špachtličkou jsi ho několik měsíců pronásledoval – až jsi ho vyhnal za dveře! Každý roh, každou spáru čistily tvé ruce. Prášilo se kolem nich. A já dodnes – když už ty ruce nejsou – vidím nad každým i za každým svým krokem předsíní, jak se míhají… KAPESNÍK
„Já umím nejlépe žehlit kapesníky, umím vlastně žehlit jen kapesníky…“ Uznávám, že kapesníky se žehlí asi nejlépe a nejsnadněji – hned po čepicích, rukavicích, deštnících – také se ale nejsnadněji ztrácejí. Karel byl na léčení ve Františkových lázních. Pobyt si krátil – odpoledne po koupelích i pití lékařem doporučeného pramene - každodenní cestou na blízkou Hůrku. Chodil sem v šedé bundě s dvěma rozparky, které jsem říkala „lesní“, za Ludvíkem Součkem a jeho tvorbou, za povídkou Železo přichází z hvězd, za Součkovými „šutráky“. Šel sem i s kamarádem Emilem Hruškou. „Vejšlap“ to nebyl z nejlehčích, často dvakrát denně cesta lesem, prý nikde nic k zastavení, odpočinutí…Tak se stalo, že Karel „ztratil“ kapesník. Ztratit ho musel! „Já neměl rýmu, já ho potřeboval…“, vysvětloval mi se smíchem. Kde je asi kapesník, zda ho už zasypal sníh, zda už sníh roztál, zda tam ještě leží, POD PETŘÍNEM
Čekárna v nemocnici. Poslali mne sem někdy kolem roku 2020 na rentgen. Čekám a naproti mně další čekatel rozkládá na kolena docela objemný sešit poznámek: „Tady mám seznam hospod, řekli mi tři měsíce, tohle já všechno musím stihnout do tří měsíců…“ HUDEBNÍ KOŘENY
Pátrali jsme po nich oba, a nejen v archivech. Já přišla na předka zpěváka Egona Fuchse, který snad „patřil k nám“, Karel mi vypravoval nejen o babičce, které se „huba nezavřela a když vnouček zazlobil, zahrozila: „Já tě vodnesu do vambereckých pralesů“, o babičce, která zpívala kuplety a byla herečkou, ale také o subretě a zpěvačce odněkud z Ostravy, myslím, že se jmenovala Milada, ale on jí říkal Miláda – jako dítě ji Karel slyšel zpívat v Kostelci nad Orlicí při rodinné sešlosti v Rybářské ulici Mařenku, vypravoval i o vystoupení středoškolských koledníků – patřil mezi ně – a jak šli koledníci Pískem a naschvál zpívali falešně, pod okny za kterými bydlel význačný písecký skladatel a sbormistr Chvála … MUZIKANT SYSVe Věžné na Bystřicku bývala malá kapela. Hrávala a zpívala, že rozehrála v těle každou žilku a rozveselila i největšího mrzouta. Dovedla zahrát každou předzpívanou písničku a k známým kouskům dovedl vždy někdo z nich složit přiléhavá slova. Hrávali v ní nějací Císařové a po nich se též kapela jmenovala Císařů, ačkoliv kapelníkem byl jakýsi Čech, bývalý vojenský tambor. Noty, pokud z nich hrála, měla neznámého původu, povětšině opsané od starších muzikantů, kteří už nehráli, i zapsané a rozepsané dle poslechu. Kupovat noty nebývalo totiž zvykem. Vždycky byl někdo v kapele, kdo dovedl skladbu podle poslechu zahrát i rozepsat. V kapele Císařů to byl nějaký Sys. Toho posílali vždycky vyslechnout skladby jiných kapel a on je pak zapisoval a rozepisoval. Poněvadž měl málokdy čas ihned si k takové práci sednout, notoval vyslechnuté kusy třeba až za týden, ale i za měsíc, a notoval je vždy obyčejně hodně volně a samostatně. Nevěděl o tom, že je nadaný skladatel, že si podržuje z vyslechnutého jen nějaký úryvek a že tvoří vlastně skladby nové. I divil se proto on a divili se i ostatní v kapele, že hudba, od níž skladbu přinesl, ji nezná, ba že leckdy zas někdo z ní notuje si ji pro vlastní potřebu. Přišlo se na to až tehdy, když byly zavedeny autorské poplatky a když byly zkoumány skladby venkovských hudeb. Ani jedna skladba kapely Císařů nebyla pánům, kteří skladby registrovali, známa, a tak alespoň u těch, o nichž se bezpečně vědělo, že je zapisoval Sys, bylo prohlášeno, že jsou jeho skladbami. Sys se k nim však nehlásil, a potom již nechodil poslouchat cizí skladby a již si je nezapisoval, ani je nerozepisoval. Styděl se snad za to, že byl přistižen při činu, i za to, že má skladatelské nadání, v něž nevěřil, a snad i proto, že se mu mnozí smáli. TEN SE NAUČÍ!
Sobotní burza poblíž metra Vysočanská. Procházíme mezi různými poklady vystavenými na zemi i na stolcích. Najednou vidím na jednom ze stolků housle. Nic moc, tovární výroba… „Zkus zahrát“, vybízí mne Karel, ale na takový „střep bez strun“ to zkrátka nejde. „Tak já vám zazpívám, myslíte, že bych mohl hrát na housle?“ ptá se se Karel prodavače houslí. Zazní pár taktů z opery. A potom ještě: „Nocí přetmavou šly dvě hyeny, na strom vylezly, svlíkly haleny…a voči jim sví…ti…ly.“ GRAMOFONNějak se mi porouchal gramofon. Pro nás neštěstí. Zavolali jsme „dědouška“ – mého strejdu Honzu Císařovského, který byl na gramofony specialistou. Je to jehlou! Jehlu jsem sháněla nejméně rok! „Vidíš, a to se před lety říkalo, že všechno bude…“, komentoval jehlovou anabázi Karel. A vyprávěl mi, jak jemu jednou opravář spravoval gramofon: „Zdá se, že mu to nějak nešmakuje…“ SEIFERTŮV POŠTOVNÍ HOLUB
Dvě gramodesky poezie – dárek na Vánoce 1975. Opatrovala jsem je, ale přesto se mi někam ztratily. Pouštěla jsem si je stále dokola. A JEŠTĚ JAROSLAV SEIFERT„Jednoho dne šel jsem pozdě k šeru, Praha byla krásnější než Řím…“ – tyhle verše a celou báseň jsem uměla zpaměti a recitovala ji - nejenom když jsme šli Nerudovou ulicí. Šli jsme kolem míst, kde prvně zapadla ruka do ruky, kde se v ten okamžik cosi v nás zlomilo, zaznělo jinak než dříve, tak jako nezaznělo pak už nikdy. Šli jsme Nerudovkou až k chrámu, i když jsme měli nejraději malé, tak trochu venkovské kostelíky. Bylo nám dohromady 49 let, dnes by nám bylo 146. Ale ještě před rokem jsme si ty zázračné verše v chůzi říkali. Opojné šero, opojná Praha i Řím… KOLEKCE
Rok co rok jsem kupovala jako dárek několik vánočních kolekcí. PRVNÍ VÝROČÍ
Jakmile v Praze potkal někoho „od Kostelce“, „vzal ho pod křídlo“ a vedli se ulicemi v radostném hovoru. Nemusel to být někdo dobře známý, jako třeba kamarád profesor Alois Pivec, anebo jeho syn – tehdy mladý básník, mohl to být i někdo docela neznámý. „Protekci“ u Karla měla celá Rybářská ulice, celá ulice Komenského, (sem ho přivezli v létě 1946 z porodnice v Rychnově), park u zámku, ale také restaurace Secesse – na tu se díval z okna bytu do svých šesti let. Pak přišlo stěhování do Písku. |
||||||||||
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
