Eva Frantinová

ČASOVANÁ RŮŽE

1. část

Řekněte není nic jistého na světě
kde pláštěm hvězdnatým přikrývá tě noc
a odkrývá den křičíš help a nikdo nejde na pomoc
ulice přecpaná automobily
občas se kupují ještě ano
i když se modely požírají
i když se přežily chtěla bych Fiat Sen odfrčet do křesel náručí
která vrzala budoucností mou i české škodovky
odfrčet do křesel čalouněných modří
zatím co bezdomovci jak broučci ve strašném městě po ulicích spí
v hadrech zabalené larvy Sekoro vstaň!
možná se rodí brouk Pytlík
před obrazovkou s dinosaury
anebo v kině se sluchátky a s brýlemi které nás vtáhnou do děje
ubohého proti Matce naděje
z těch brýlí čiší strach vzali nám všechno Slávku chce se plakat
trávu lesy poštu podnebesí školu a na nárožích akát
čistou bolest sůl bez příměsi
rozhovory z očí do očí sůl jodizovanou
ach zemi v kolébce nám danou
bitte? bitte? vy neslyšíte? kde je vrah? na ostrově In nebo Out?
nezbaví se vin stejně jako ti co hnětli
matku měst matku doby ve starém městě je to kráva
malovaná s křišťálovými řetězy na barokním kotníku
s turisty kolem sebe bohatší nasedají do lodiček
chudí se z mostů dívají – přesně podle katalogu a cen
a o vánocích vykoupáme city – otužilce
přispějte na děti na nemocné na slepce
ruce se natahují jako přes mříže k rozdávané polévce
však z mého okna je město ještě oprýskaná na cihly něhy maminka
v zástěře z fasády 1960
a v účesu karmínových střech
jak ráda pozoruji tichý dvůr
dům vyhrál spor majitel dvora stavět nebude
ale dnes zdálo se ti o mamince
upadla na schodech
malá panenka z celuloidu s namalovanými rty
když jsi jí zvedala
rty cosi ševelily
hleděla jsi jí do tváře a začala se bát
zblízka
o dům v ulici Jediná
osude tanec!
chraplavý menuet o žvanec o zlevněnou vánočku pro paviána
v divadlech bez jeviště poběží Rozkrádačka – drama
a možná ještě zbude některý den pro báseň
inspirace je na place pro tebe jen pro tebe
přestože hroutí se organismy na vorech odplouvají
kosti a kůže a na nich růže
ty růže přežijí tvůj rozpad o dvě hodiny vůně
časované růže
a některé to přece nestihnou vau vau!
sbohem bud živote neboj se nelez pod stůl je to verš
lehce se psalo o smrti začínáš se bát
někdo mi pokládá každé ráno ostrou studenou čepel
na nahé rameno a čeká nahoře uhodíš do kláves
co když tam jsou jen schránky pian
a ne struny a prstoklad
Petrof si nemůže rvát ani vlasy Horowitz
do vzduchu zkouší prstem Nic
co když jsou tam jen rozházená písmena a nepoznáme
kdo nás měl rád a kdo nám báseň shazoval
na cestu
a kdo mne balil mýma rukama na patnáct výletů do Jeruzaléma
jako věčné zavazadlo
než čas nás dotrhá jak prádlo…
prádlo se záplatami jizev
pod nimi hle – balónek duše –
napumpovaný výzvami
hle pod jizvami v batohu
nesu si sandály a telavivskou středočeskou oblohu
pod lípy každoročně víc a více spěchám
přičichnu k rýmu za zády 57. zimu
po boku úly lesních rohů má ruko v lesním rohu plástvi
jedině malý svět umí se zasnít
vysoko nad televizními křápy
jeden vedle druhého na ně civíte
dvě odlišné mapy pro šlépěj rozhovoru
jo děkuji ti za návštěvu budou dávat další díl
chudáci spojte se připravte se k odvodu
do válek zlacených a zlatých záchodů
do země Všehoničeho kde zní Bach z počítače
ne podle not to nesvedu jen podle internetovýho grafu
a ave Maria mne zaujalo tak začíná film o vraždách
tvrdí třináctiletá
narodila se do Všehoničeho světa osude pohleď na tanec
kolem jeho ohňů jak tanečníci vylézají z klecí notebooků
černí kravaťáci Ptáci vrhají na tebe
pohledy supích zobáků
protože pamatuješ rok 1960
a Dům dětí a mládeže v Havlíčkových sadech
malí malíři zpěváci čtenáři sídlili tu a krokodýl z řeky Nil
dnes míjíš vilu téměř dokonalou
ticho tu úpí na rožni nudy
celý den supi se na tebe vrhají protože pamatuješ závodní chatu
a jak tu paní vedoucí Boženka recitovala Nezvala
jak chtěla bych ji potkat v krkonošských lukách
Manon nevěděla jsem co s tím
se steskem po všem co končí co začíná
kráso posadila sis mne do klína
bylo mi sotva pět
a nikdo netušil že se ve mně začala přestavovat slova
je to mé největší bohatství
chvíle po pás v louce
a každá vteřina je platební kartou
jak dlouho budu vybírat jeden myslel a posral se
smál ses tatínku nakonec bylo zbytečné
prvně a naposledy tě převlékat
na co jsi myslel poslední vteřinu pro mne utajeného pobytu v nemocnici
jsem šťastna – nikdy jsem neslyšela
sestry vám ho posadí
vidím tě stát – v obýváku
zavřu oči ten snímek před očima
a bytem cestují obrazy praská zeď
řekněte co je jistějšího na světě
čas jede po tvářích – holicí strojek
už svítá
nebuď se už svítá
v předsíni tma zanechává skrojek
držíš ho v zubech brousek snu
tma zanechává v ústech lístek – vzduchoplavenku
kéž hubu nezavřu kéž mám co říci o všech kolem
jsou to spolutrosečníci a jako já se cítí strašně sami
a moře sbilo pro nás trestnou lavici
můj verši kapitáne!
na rozkaz polezu do ráhnoví nic jiného neumím
dílo muška zlatá bez díla zhebnu
loď ke dnu napij se zítra
ne opera se dává teď
a já se chci zachránit vysokými tóny
tóny paňáců anebo znovu
zabořit ruku do lesního rohu
zlaté peřiny
na první prázdniny ty v malinovém houští
měsíce dva dvě malinová pera na lněné obleky
drahých pouští
kolem mne krouží čmelák Jawa
s Jiříčkem v sedle: nasedni! letíme na křídlech Josefova Dolu
vzduch je krásný krásný s téébou s téébou…
u lýtka výfuk stříbrný slepýš
palce v heřmánku u sklárny plné fialových tyčí
mou první báseň děda nosil v kapse saka
do rozpadu
běžel první poločas mého žití – píši
a myslím: zachrání mne láska
jednoho zachránila
druhý zůstal na mostě zkameněl v otočení
pohasla jedna jiskra jasná já jí však stále slibuji: dnešní den
pro tebe chci žíti jen můj hrabě Monte Tristo
který se neprokopeš smutkem
slibuji jako v druhé třídě jak u Zdi nářků žídě
jak doutník ústům kuřáka slibuji i když nemám naději
krk v závějích
sama jak poplatek u lékaře třicet korun se kutálí
uťatá hlava slunce dvacky nás přece zvala
do cirkusů na houpačky vrátíte mi to nazpátek?
do lékáren se vstupovalo bez obavy chrámy sirupů a pastilek
chodila jsem sem s dědou
na čichanou za dveře vykoupané v smetanovém laku
ač na severu byly to tropy pralesy kopřiv a meduněk
poník v nich německy zařehtal
opičky škádlily se anglicky i u nás doma
když teta Helenka učila se podle televize
a každé ráno pravou rukou
bouchla se na levé rameno: nemám hvězdu! tady!
a Zápotocký říkal ještě večer v rádiu: naše měna je pevná …
naše měna je pevná…
bylo to divadlo deset let po válce banány nebyly
ani sejr smaženej špagety v dálce pizza no já se picnu artyčoky
artyčoky artyčoky říkala jsem si do rytmu nic míň
ty nemáš ještě empétrojku? ty nevíš jak byla letos krásná Dominikána?
Laury Jessiky Nikoly Vanessy kolem nás kroužily
Anny Marie Svatavy Alenky Lenky
zkoušely jsme si první saténové podprsenky
ve třídě Romeo Bárta budil salvy smíchu Romeo ach Romeo
vlak supěl na Zlaté písky z české vísky
na panenskou pláž tatínek sedí ve šmolkových plavkách na šlapadle
fotíme se s domorodci děti dopředu! děti dopředu!
to už nebylo nic na lístky? nebyla bída? prý jste si jenom hráli
Lásku ke třem pomerančům! a prý vás honili na hvězdárny
jen proto abyste viděli že bůh není že je jen Velký vůz
a lokomotivy nesměly se fotit
neudala vás domovnice?
kdo tehdy seděl půjde napravo!
kdo neseděl má smůlu sedět bude!
vzbudila jsem se jednou ráno a blok A i B naší země byl fuč
cítila jsem plyn – táhnul ještě z dlaní mých předků
Adély Pepíka Reginy a Josefa
a kápové nemuseli utíkat nikam jenom po sobě pálili
dokumenty – byli přece doma
no já se divím se že jste dřív sehnali toaleťák jen hrubý role
vložky ponožky na stonožku a másla kostku to ste udávali
že ste nebyli pronásledovaný že vás pustili
nekecej učitelka řikala
že do lido demo se mohlo z toho mám jedničku a byly fronty
v rozhlase bylo těžký pronést zdravici
co to je zdravice
to je asi něco s hrdostí
jo žádná Keňa Zanzibar indonéská restaurace
všichni ve stejnym vohozu tesilky silonky se švem
já bych trpěl já bych brečel já bych klel
bůhví jakej ten foťák byl a ta opuštěná divoká pláž
tatínek ale tady stále sedí na šlapadle
ve šmolkových plavkách z kasilonu
před námi slunce a večeře v kruhové restauraci – apanáž
nic jiného nebylo mě se to líbilo
bylo to o starosti o lidech
o tom že nemusíš se starat o svou kost
koho by napadlo dřít prachy ze sousedovic Blaženy
nezaplatila nájem k soudu ji poženu na ulici ať se oddluží!
koho by napadlo najmout si člověka podříznout dědka bábu
za flašku koly mír bratranče Míro
který máš firmu na odečet elektroměrů a možná znáš někoho kdo má
plamenomet na výtisky
Svobodných směrů
koho by napadlo nože volit ale přece
měli to tady v osmdesátým devátým vystřílet a bylo by
stěžuje si hráčka druhých houslí těsně před koncertem na prsou placku
s portrétem kandidáta
ledničky by už byly dávno za třetinu
byty za facku jak venku fleška zadara
jako bonus k jednomu citrónu super super supr!
hrajeme Osudovou
malého
Ludvíka také otec přivazoval
k nohám klavíru musel se otužovat a pak hrr na nepřítele!
byl potom plnej vzdoru a jak je ta hudba krásná!
já bych střílela s chutí s chutí!
chtělo by to tu malýho Hitlera
aspoň metrovýho skrčka
to už říkaj i v Německu
jednou es kommt ten čas ale věřte jednog dana
a možná dřív než tady nebudem
rána vyčistí se sama
a všechno začne
jak když se plete ručně houska
jako se pletou retro oka sítěnky jednoduše
svět patří nám
zatancují podruzi
já žiji jenom pro tohle jinak bych skočila
svěřuje se na ulici
paní Garinová
v brýlích slepených leukoplastí
živý leták z Nuslí
na který se nedovoláš
musíš ho potkat na Bělehradské třídě
já budu mít bez toho setkání
neúplné jaro
budu číst Pět minut k mostu
tak vidíte a přece mezi námi byli a jsou i ti druzí
sedláci – jejich prarodiče dřímali a čekali
ve střehu u českých břehů páni domácí a majitelé
udice rezavěly a oni
plodili
rodili
rozsévali se
sami návnada a háček však spolknou se
nožky nahoře v české oboře
u Orlice Kamenice Vltavy Otavy
tahle báseň teče do moře
řekla si o dlouhé šaty
ples začal
kde je opera?
vyrostla jsem na opeře
v čase kdy se do Národního chodilo každou sobotu
a lupen stál pár kaček lupen z hrubého papíru i pro venkovana
venkovan ještě sil a sklízel česká jablka v dlani
jako pan Vágner v Hostivaři
létaly jsme tu s Drahuškou a Hankou z vany na zahradě
tříleté šipky v terči léta že se to vrátí
jablka nebyla ještě leštěná voskem a cizí
nebyli jsme obklíčeni mobilem televizí
obklíčil náš leda obývák koše s ovocem křišťál pro každého
pak hltala jsem oponu a ladění v orchestřišti
na sobě šaty ze štípavé vlny
šaty se odpoledne vyndávaly ze skříně
ušité z bílých a okrových kostiček
a tak až bože předložíš mi partituru
po které budu ručkovat vzhůru
na Malé místo Velký klid
než s mačkami svědomí bez kyslíku zdolám tenhle Pik
chci slyšet předehru z Prodané nevěsty
Vltavu Šárku Lazebníka Luhy háje
chytnu se lesního rohu houslí hoboje
nežli tam doručkuji z údolí
Pokoje?
nemysli na ty chvíle zamkni je ve vile
plné záhad a vinohradských pavučin
dnes uhodilo jaro
sedmý leden vyrazím
je mi jakoby mne dnes brali na konzervatoř
jakoby ve schránce zašustil dopis
přijata
potkávám houslisty trapisty z čeledi Koncertních
a dneska bez not jdu – šťastná – Prahou
já ji tak milovala ona mne tak nechtěla!
rozeběhnu se
k vrátnici konzervatoře: nejsou tu pro mne noty?
na mé jméno?
odzvoněno – ale před školou?
mladíci stříbrný jehlan na rtu
táhnou kartu ne eso to není – žaludy
stáhnou je mladíky
také a převážně do zapomění a do nudy
a oni za chvíli do pečováku
umístí otce
tam to budeš mít jak na chatě lepší
než v pošťáckém domku Na blátě
v Benešově nad Zoufalou
pojď v chatu mou peřeje stáří zvou
smrt vaří stále má z čeho Abrahame
z lidského i vepřového z neviňátek i viníků
z kapusty mládí z pažitky dětství z mámy
a kašle na to co kdo chce jaké má plány
jenom my stále chceme tak čágo večer na skajpu
téhle věty budete jednou litovat
že jste si nepromluvili
ruku na srdci hlava u hlavy
dnes sedmého ledna dorazilo jaro a mě je zase čtrnáct let
bůh políbil mne na čelo tohle se také nesmělo!
bojím se – štěstí skončí… jakmile dopíšu
co je to štěstí – zaberu se do práce a na plotně se něco pálí
je štěstí zabrat se do práce tak že se něco připaluje
štěstí je ptát se jsem tady správně na světě
jsem tady správně v tomhle landu
koupu se na Kauflandu Echter sliwovitz v akci
nalévá inspiraci
do sklenic kapsy slov se samy obracejí
ejhle kapesník a na něm uzel hedvábný
připomínka že jsme v tom lásko oba Apokalypsa nářky Joba
my máme oblek stejně střižený
ten oblek plazí pro plazy na zemi
kde domov můj je tu ještě někdo? kdo umí jenom česky?
do nových postelí nenarveš
staré rošty matrace má paměť pěnovou
internet pěstí drtí sanice pošty telegram na lopatkách
jak je mi dnes tak mi dlouho nebylo
dmu se jako nad první otištěnou básní
jak řidič nad svým prvním trolejbusem
ostatně jaký je v tom rozdíl řídím slova
vozím vás do básně na konečné: vystupovat!
až umřem stanem se hnojem
pro kvítí budou nás obracet
a potom stane se z nás pojem
zas budem vískat vlasy Ofélií v Copélii
kávová zmrzlina nechce se vzdát lžičce
nechce ubývat
a dlažba k cukrárně je hrbolatá
jdou po ní nohy libre mojito hlavy
a frontu vystál pán s klecí bílých myšek
mulatka které v břiše tluče bubeníček
ještě jednou se vrátíme
tam kde vzduch voněl
Vánkomile rytíři
pojď ukážeš mi cestu rájem
kuželky zla padnou a setkání se otevřou
jak leknínové pěsti na jezeře
Porozumění
my spánku potom oddáme se pod modříny
dvě unavené koloběžky
co na tom že tvé housle neslyšel svět
tleskala babička babi šalom já v míru přicházím
prasklá jak klávesa klavíru v Majakovského sále
zbyla po tobě malinká vlněná bílá rukavička
kolem mého hrudníku smyčka z teskného lana
jó to jsme ještě žili jó to jsem ještě žil
na vánočky se natěšil
kdekdo si zpívá
a vidím oheň v babiččině tváři
padá a padá pod pudřenkou
na cestu svítí jako čelová led svítilna
já nechci vidět tmu dosti tmy
v ohňostrojích
frkajících v postrojích sobectví
já jsem se zasekla jak tlakadlo lesního rohu
na který se dlouho necvičilo
nemohu tam ani zpátky
a na vysoké tóny v Adagiu
Mozartovy lampióny
proto zahraji v poloze střední
jako stupnice den řadí se ke dni
a co my jsme mu dali
někdo se honí v posilovně já po koberci koulím
činku slova –
je nebo není Osudová?
kdo si nás vybral proč k čemu
za vším hledej kantilénu
ale ocko snívať nestačí
přemýšlí desetiletý
Miško
v Moldavě nad Bodvou
na náměstí
před vraty obuvníka – u něho vyučil se dědeček
obuvník jmenoval se Sněžný
hrdlo ti musel někdo otevřít zpěvy z něj vypáčit
u mne to byly sestry Ztráty
v Braníku na konečné už tehdy zpívalo rádio
v maringotce
chodila tudy herečka z Lužických hor
a Houbyzle od Kavalírky
a Míla co se ráda vdávala
Janička s hruštičkami
Opona Jiří
a všichni čekali až jednou odhrneme jasmínovou větev
dostanu tady pívo jako normálně
ptá se zákazník
náhodný svědek vyhynulého druhu společnosti
(ještě se baví…)
jsem sklínka z kouřového skla
báseň si cucne
jsem včasná jízdenka pořízená devět měsíců
před cestou i putováním
pan Kompas bydlí v Loděnici u Berouna v Pražské ulici 65
tatínkův soused vyhlíží střelkou jak já k jihu
a báseň zatím dospívá
orientální nežid ve tváři přistěhovalce
dáš mu azyl?
pobořené zdi po povodních stavějí se na zadní
tak touží po domku
nezahraný tón zamáčkne ruka hráče do not
jako štěnici
ale on se měl a toužil blýsknout sálem
přesto je krásné začínat ach papírová pouzdra
vystlaná filcem
jsou tady nezahrané skladby
měly být v tobě
zatím se na koberci u postele vrší
páteře hudebních mršin
obratle linkovaných papírů
kolik nás je kteří se oživit je pokusili
byla jsem odvrácena tváří k poezii
proboha proč to děláte a ještě za to platit
proč pořád čmáráte
dneska se nečte leda ze čtečky
a mě je líto nenapsané dvojtečky
pobořily se ve mně zdi
už když jsem byla na houbách
a dávno před tím než jsem se vypravila do Jericha
oázy zelené
a v těch zdech visí netopýři
vzpomínky spí tu hlavou dolů
usínám mezi svými
sama jak lípa v Aleji podťatých
kteří si na květen v lednu vypůjčili
a do noci trylek Tartiniho
hraje
Joshua Bell
já hrála na housle prvně na veřejnosti v okně
teta Helenka: „budeme vybírat!“
ale nikdo kolem nešel
a večer děda řekl: „až budeš paní prezidentovou
budu ti nosit kufry do letadla“
nelétalo se běžně a ani dnes se běžně nelétá
i když je tolik spojů
jsou lidé připoutaní k hroudě
jiní se chodí dívat na éra a další nemají na lístek
na autobus k letišti
ten lístek je několik housek
já nechtěla žít bez tebe
hvězdo hvězdo má!
vesmír se hýbe – souhvězdí jak červotoči
koušou nábytek nocí
dolů se sypou piliny jak strouhanka
chceš na Mars tak se zařaď kdo na to máš
zařaď se já bych se bál tam letět že se nevrátím
na knihy padne prach vodoměry se samy odečtou
kdoví co by mne napadalo s kým bych skajpoval
marťani nám prej dávaj jed do jídla
chtěj nás tady zničit všechny
a já je viděla
nebyl to sen
v noci se rozsvítilo
koberec měnil barvu na zelenou
a oni s lucerničkou štěbetali vysokými hlásky
měli hlásky jak jehly
něco hledali
byli tři oči velké černé mandle
byli jak z rosolu a mě si vůbec nevšímali
na lůžku poléval mne pot
a pak to všechno zmizelo u stropu vznášelo se něco
jako koš
a mizelo to
probourali se oni ke mně
nebo já do jejich světa?
a dály se mi další věci
rozmlouvala jsem se světlem
na Bělehradské ulici
hned poté co mne odhodilo auto
vyšla jsem ze sebe tak jako zápisek
z lidského domu a sebe viděla
světlo mne bralo domů a ukázalo prstem na věžák
modrý mrakodrap: tam jsou všechny
činy od počátku věků archiv lásky
a jména živých i mrtvých
věžák – celý ze skla – leskl se přede mnou
objímala jsem světlo: odpusť!
a ono poslalo mne zpátky
na chodník
od té doby se bojím jenom bezmoci
a vím: přežijeme
a potom – v Safedu – našla jsem na zemi
kartu krále
prateta Hermína neměla ráda
když se ve škole učilo o králích
líbila se jí kuřátka v jarní trávě
husy pást nemohla
házela po nich kamení
rozloučila se se mnou v nemocnici
švihla mne sevřenými prsty
přes stehno
neznám výmluvnější sbohem než otázku
oblohu tehdy léčil skvrnitý tyf bouřky
blesk pera sjel do prázdného kalamáře
zatímco ruce tety – ocúny
bloudily po povlečení
cizinou bloudily
Hermínku odvezlo černé auto Helfi
tatínka Pegas
je jedno která firma odveze nás
po tatínkovi zbyly čtecí brýle hodinky
mobil
z kterého mi volá
ještě tři dny poté když bylo po všem
a telefon byl uzamknutý ve skříni
zrovna jsem ležela ve vaně
na druhé straně mlčení a drobný skřípot
jako když vržou v botách kamínky
drobné věci tě rozpláčou
mají na pláč heslo
a možná znají záhady odcházení
mnohem lépe než my
kteří nic nevíme a vrháme se na své drahé
jak teta Helenka na dědu: vrať se mi!
jako milenec na milenku: to přece nemůže skončit
právě teď!
jsou dny kdy se něco překrásného nekončí
jsou dny kdy se něco překrásného ani nezačne
jednoho dne šla jsem městem
Řím byl v říjnu krásnější než Praha
než uzřela jsem básníka
okřídleného chrliči
všechno co bylo
padlo jak lístek za zrcadlo
jela jsem zdviží osud v zátylku
na prsou hřál mne dopis
už nejsi začátečník nevykračuješ si jarem
a nerapuješ si tiše do kroku
jsem
šestapadesátej
šestapadesátej
ročník před kterým nebylo nic
čerstvý jak hlávka zelí
byl to pocit
že se na nás čekalo nás to nemine
rodiče – vycpaniny
tváře nebyly pomačkané píseň česká znívala
já nejsem z řádu zpěváků
po jedné větvi ano strýčku Egone pěvče
jen ve zpěvu jen ve zpěvu nenajdu úlevu
a po té druhé větvi jsem spíše z čeledi datlovitých
zobákem písmen tluču a tluču do platanu
nebo – ještě raději – do lípy ó
svůj údiv
je to posedlost trefovat se do stejného místa
vyvolávat vás všechny
z kterých jsem vzešla
jako pramice vesla
když plavu rovnají se ve mně myšlenky jak domino
zatímco rozhlas hlásí někde zrušili koncert
pro obrácený nacistický pozdrav
používá ho prý i kterýsi fotbalista
a to už se prodalo
pět tisíc vstupenek
zatímco dnes vyšla v Metru dvoustrana
o tom jak by Praha vypadala
kdyby Němci vyhráli válku
stanice Hitlerova
Obecní dům šel by k čertu se svými slovanskými prvky
místo něj by tam stála koncertní síň
ale cyklisté by se mohli projíždět po své stezce jako dnes
a Lukášek by dostal pod stromeček morčátko stejné jako dnes
řekni mi to bylo v krabici pod stromkem?
ale ne na stromečku byl dopis od ježíška
a tam se psalo
abych šel s tou mrkvičkou do předsíně
leželo tam přikrytý tak jsem se s ním hned pomazlil
je v kleci to vypadá jako když je ve vězení
ale někdy ho pustím na koberec
a už ho umím chytat
nás chytil svět potlučené a chvíli trvalo
než vstoupil jsme do drahé náruče
klíč zarachotil v zámku a bude se tam navždy vracet
básník vážil 2,30
a já jsem byla celá černá s hustými vlasy
doba je černoušek Bubu ale brzy přijdou léta šedesátá
vlasy chmýří jen foukni
to nejsem já je to táta
tatínku kde jsi kde jsi celou noc volám telefonem
kam se dá
není nic jistého na světě mně se stýská
se mnou je tábornický život chlubil ses
skautský uzel za hltanem
do vody a do ohně se můžeš pořád dívat
vidím tě přikládat polínka někdy se vynoříš z peřin
v autě
ráno ve Vídni v prosinci 1989
utírám zadýchané sklo a nedaleko
hraje malý český chlapec na housle Ach synku hned vedle nápisu
dnes mají Češi čaj zdarma!
království za tvou dlaň!
někdy se ráno rozpláču Srdce potlučené
a pletu báseň
fantazie je Dopleta
stroj trochu podobný klavíru
u tety Jiřiny kam jsme si chodili pro šály a čepice
do Madridské ulice a sestřenice Jana měla jedno oko
zakryté šedým bakelitem a bratranec Míra křičel
když jsi ho vyhazoval
strejdóóóó!
byl jsi můj bod já planeta
často jsme koukali na hvězdnou oblohu na Velký vůz
a také v ulici na lampáře
obíhám kolem této básně
nezlobte se jinak nelze
budu tak obíhat a nikdy jinak na vteřinové časy
se Svazem vzpomínek
tatínku co na tom že jsou to prskavky
já z nich žiji – zápalka z továrny Solo
sama a sama a co je to láska studenti
kdybych to věděl profesore tak jsem do ní nechodil
kdybych neměl srdce co bych za to dal
nepoznal bych žal
staccato nejlíp zahrajete
když si představíte rozpálenou plotnu
a nyní přiložte prst a cukněte
ale my museli držet svou skladbu celou dlaní
jinak se nedostaneš do lásky
do uličky Úzké tak jest psáno
prosím vás já vám stručně sdělím svůj příběh
jsem na ulici
žebrá mladík v metru
nikdo mu nevěří může to být pravda nejstrašnější je že
prosba může být oprávněná
prvního a posledního žebráka potkala jsem v Budapešti
žebráka potkat u kostela v deseti
znamená pamatovat si to celý život
ten obraz vidím jako dnes
žebráky nenávidím a cikány ať táhnou do háje
já se s tím netajím že jsem rasistka utrousí kolemjdoucí dívka
s rudými nehty na rukou
nejsi ty taky ňáká přičmoudlá
odkud jsi nejsi cizinka
ano
přijeli jsme sem všichni ze stanice Družná
s jedním kotlíkem
a dnes je leden – neděle – a má šmolkou malovanou vestu
bílý sníh se ne a nesnáší
v salaších postelí je teploučko kvetou macešky
na umělý led se těší nože bruslí
dýchají osmičkami a přešlapy
– jedeš a kreslíš (nic se nevrátí)
možná i všechno psaní je nepovedený kadet
a přece miluji když led pod nožem brusle promodrává
když papír ještě promodrává inkoustem
dědeček psal zeleným do červeně linkovaných sešitů
a jednou jsem mu řekla
nemůžeme se otáčet
a děda řekl správně
a já jsem ucítila: něco se otočilo v dědečkovi
ozubené kolečko razítka Auschwitz
v česko – německém slovníku Unikum
na cestě poseté sklíčky kousek od hutě
krátce v něm běžel film který nebyl němý
ale mně provždy utajený
šli jsme s vozíkem do hasičárny
pro plynovou bombu a plyn tu voněl jako květy Den a noc
u středomořského pobřeží květy
které se na noc zavřou ve dne otevřou
jak karmínové kohoutky
dosud jsem neviděla moře jiné než to jizerské
vlny polínek narážejí o kůlnu
Evo do plynu? a všichni? a víš kdo jsme? šeptá
o patnáct let později
a stále s prstem na rtech přeživší Hermínka
nemůžeme se otáčet
ale přesto jednou tatínek uposlechl přání svého otce:
Vašku vezmi auto chtěl bych ještě jednou vidět
svoje rodné město
a děda s tátou vyrazili do Benešova
tatínek mi to přání často opakoval a ve mně už zní
jako elpíčko
dědečku zemřels mi na telegramu na jeho lavici
tesané v Jablonci z tvrdého dřeva
a jak rádi jsme psali adresu Horní Maxov čp. 85
a potom ono nad Nisou a řeku až za lomítkem!
nemůžeme se otáčet
kdo otočí se prohraje anebo vyhraje
toť otázka na tělo boží
chceš se snad vyzmizíkovat?
chceš píchnout gumy?
rozbít silnice?
chceš sedět navždy v motorestu U Zcizováka?
otáčím se a jedu okreskami
vzpomínky se řadí jako stromořadí
a kdo máš bourák a prachy jedeš po dálnici
dálnice slzu zamáčkne spíš nežli okreska
takto jsme rozděleni
ach jak jsem ráda
že kolo nesmí tam na druhou stranu!
holčička Laura chtěla by na rám
je to pětiletá baletka se sólem v Přepychu
divadélko z říše Bublina shání další a další loutky
a jedna se brání – Laura
baletka žije za sklem a sní o záplatách
o prostém pokoji s knihovničkou
ne o té obří televizi v ještě větší vile
o konících ne o těch železných v garáži
já chci chodit pěšky na Vidouli a na Buďánka
tam je všechno zbouraný ale něco se najde
a taky chci jet vlakem
jaký to tam asi je
a je to pravda že se dřív pracovat muselo
a pak ste byli v rekreacích
a že ste byli zavřený ale některá učitelka ani ne
babička hraje divadlo má náplast přes pusu
straší mě ale mě to nebaví už ani moře to je nuda
já chci svůj pokoj sama luxovat
a s každým se ve třídě bavit a jít kam chci
my jezdíme na hory do Itálie a jen s doktorskejma dětma
jiný tam nesměj nevíte proč to je
a víte proč jsou ty války na světě
a drogy to bych trestala
proč všichni nemůžeme být nějak nastejno
matka Laury chodí v černém latexu jindy celá stříbrná
a VIP na zlatý zip od firmy Pýcha
Lauro! Lauro! zahrajeme si dnes Laurattio
volá matka máš balet klavír
ono to dítě přejde
v šesti je každý hlupáček nebo ne?
hlupáčci jsou chytřejší než my
a soudí
a rozhodují o oddlužení svědomí
a do orchestrů shazují ladění místo celých skladeb
až z galerie a řádí jako šotci
v tiskařské černi programů které se opakují
dneska se hraje ale jiná
opera ta s árií
Jezdíte kropit z peněženek Zahradní město supermarketů
sbor je složený ze Svazu ochránců kůrovce
dnes večer – cestou z Hostivaře – uviděla jsem na kolejích
z okna dvaadvacítky přejetého potkana
zatímco ve voze – dvě holčičky namalované jako ženy
s obočím Kleopatry se stříbrným deštěm ve vlasech
dvě holčičky které jely možná z konkursu na muzikál
vyprávěly si cosi o prožitém odpoledni
bylo to hrůzné
budoucnost malých missek vycenila zoubky na kolejích
ve drobném zvířeti které spatřila jsem z celého vozu jenom já
holčičky myslí: nikdy nezestárnem
až tady nebudem stanem se rosou
kterou přeběhnou paty chorálu
zase se na něj nemyslelo
volte chorál!
já volím knížepána svěří se opět druhá houslistka
a zase těsně před koncertem
kdybys slyšela a viděla jak on mluví
opravdu s každým člověkem
i s tou lůzou!
až nebudeme staneme se rosou
anebo přešlapem pro doskok času
slyš zvony znějí
v hale se objeví známka na displeji…
tak čase jsi-li vůbec ozvi se!
nejsme snad jenom recept vraž do toho dej do toho
a ty čase mísou pro někoho na kynuté buchty básní
je mi fuk kdo má rád makové povidlové můj úkol je péci
a někdo vymyslel tu pec střihnul mi na zástěru
houslovým pouzdrem ještě zatopil
ale zpěv nechal
založený mezi deskami plic
part který hraji nepřehraji
i když to vypadá že ruce v klíně jenom mám
a lenost za ušima já i když spím připravuji se
sháním tvárnice i dřevo tašky na střechu
kde je ta kavárna U unaveného básníka
nový dům vedle ní odchází a chátrá
léta i vteřiny noc přelamuje den
jako když zlomíš
lázeňskou oplatku měříme podle stopek krokoměrů
tak běhej přidej pobízí královna Atletika
měříme podle začátků a konců
a proto se také Zdena A. může strhat
klasiku střídá jazz kajak lyže lyže brusle brusle cvičení
cvičení práci práce setkání setkání smích o ničem a pro nic
nic partu co jde lesem les welnes pobyt v lázni medu
med ústa ústa slova dvatisíce slov zas vteřinu vteřina minutu
minuta chytá šosy neděle je za pět dvanáct a dvanáct hodin noc
noc bdění bdění kruh pod očima záchranný není
kruhy ach kruhy ještě se stačí na ně zavěsit dnes dnes
jako na pár anglických slovíček jako na rámě tanečníka
muziky hrajte já ráda tancuju ale když on mne stiskne nic mi to neříká
ach ještě si to užít rumba zumba box pic rána do čela
Zdena A. problne se k smrti ubaví se k smrti
potopa po ní a ona stejně stejný dům staví
na stejném místě
u protržené hráze
manžel i ona ve svém pokoji
a pak ti řekne víš on mě rok nepohladil
ale jsem ráda platí nájem
a toho Janáčka nehraj je to kláda zkus muzikál nebo Lehára
na co se dřít mě stačily Už ty pilky dořezaly
na takovou kládu není v našem věku čas
a objevila jsem procházky Prahou s průvodcem
mohl by hodně vědět hodně mluvit
měříme podle krokoměrů
a co když je všechno obráceně
co když si máme – věční – lehnout a pozorovat hemžení hvězd
a poslouchat jak dědeček šustil a šustí
novinami
pomalu obracel ukazovákem
na kterém byla jizva
list za listem
pro mě to byla vysoká škola
předmět mlčení přednášený černými hodinkami
co když dědečku nestárneme a jen se tak zdáme
a potom zmizíme?
co když jsme věčnou tabulkou pro vyjmenovaná slova lásky
a když křída doskřípe mizíme
nahoru? dolů? do strany?
natáhni ruku možná tam prázdno ani není
možná tam stále sedíš zády ke mně
jak tenkrát v nemocnici
na nečekané zavolání ses otočil a já se polekala
po operaci na mne hledělo dítě
a já si pamatuji každý proužek tvého pyžama
a v kapse tajně rozdrobenou cigaretu
a jak mi ukazuješ jizvu
pod kterou tepe
umělá aorta
a že byl zrovna čas oběda jedl jsi
zezadu vypadal jsi jako ptáček zachránili ti patnáct let života
a já se propadla do věčnosti
táto
kosti a kůže plouží se dál světem
kosti kvůli kterým se vymyslelo ramínko
moc toho neunosíme
neutaháme skoro nic
jak dlouho?
někdo tu skončí a ještě kupuje dětskou velikost
někdo chodí ulicí s umělou rukou
s naznačenými slitými prsty
a já si pamatuji – v sedmnácti jsem vždycky na jaře oblékala
tvůj svatební oblek s proužky
v kapse saka jsem nahmatala lebku – z moduritu
a těšila se z toho ritu
někdo končí rázem a ještě kupuje na dětském
a druhý pouští naplno rádio Blaník
zatímco vedle na posteli trápí se někdo se zafačovaným uchem
a ne a ne se ho zbavit po kouštíčkách
já nepočítám
co mi báseň vynese v zatáčce díla
na kterou planetu mne dopraví
anebo zatratí jako kosmonauta který se na loď
dostal lstí
já si chci pohrát s kostkami slov
hrad ovce citoslovce pošta mošna cesta vesna jaro Karo
kávovinová směs obec Řež smrky buky mám tě rád žít a klid
míč a věž tabák kniha automobil páteř ryba moře
taneční absinthová škola Klopa a Karafiát u hotelu Ibis
hledá recepční plameňáky
házím si kostkami slov Čechy
výdech vdech dorty Jiřetín
vyhrávám nad rozhovorem: „já ji respekutuju
vona má totiž názor ví která bije
hlavně se nezlob že jsem s tebou
tak dneska komunikovala
ale zase – řekla jsem ti spoustu zábavnejch věcí“
házím kostami obyčejných slov
ještě to funguje
a Tofa představ jede nikdo ji nekoupil ani nezrušil neponěmčil
nesvěřil k vychování ač jsme zas trochu v Sudetech
zrovna z továrny vychází teta Helenka
za sebou pianové mechaniky co jich dnes udělala za směnu
v tašce kladívka – na zátop
Helenka vchází do cukrárny
a my sníme krabici narozeninových dortů
co z nás jen bude je ještě jedno
předčítala jsem z knížek a obecenstvo pukalo smíchy
smích porážel je na podlahu jako kuželky
v mé paměti jak v aleji se válejí
a jednou jsem psala Vilému Závadovi
jeho fotka se na mně dívala z výlohy knihkupectví na Národní třídě
a on mi odepsal: má to smysl
kabonit si mysl choďte jako já v obyčejných šatech
kašlete na pódium a vy jste sama nároží oblepené plakáty
budete se tak cítit
ano mám ráda pestrost a vrstvy
a když přede mnou v prodejně látek jede štos lnu
prodavač přikládá dřevěný metr tak kolik toho bude
na košili pane na letní košili s krátkým rukávem
něco jako povedené dvouverší střihněte to tady
prodavač střihne a pak si látku hodí na rameno
nese ji do regálu
jako když nesli malou maminku nocí
do nemocnice se spálou na pultě zůstanou
velké rozevřené nůžky
už se nešije a přece jsi milovala zrcadlo
na vnitřní stěně skříně u paní Krylové zrcadlo ověšené
nastehovanými sukněmi s křídovou linkou
ověšené brokátovými i koncertními šaty ze sametu
a šicí stroj Lada
vedle do třídy chodila
holčička Lada Petrů o jejím tatínkovi se říkalo je to skladatel
chodila do třídy s holčičkou to byla malá Indka
vybaví se mi: ta Indka měla bratříčka jméno neznám
často mne zdravila na Francouzské třídě
ale Lada Lada opakovala jsem si někdy cestou do školy
teď všechno koupíš U Ťongů
Vltava šumí v deltě Mekongu
Izrael pohřbívá Jestřába Ariela Šarona
leží dnes v Knessetu – tady jsem loni stála před Chagallovou tapisérií
budu tam stát i letos třínedělní osadník
sbohem má modravá blízkosti ať do mé náruče dál ještě chvíli
jezdí expresy
ve kterých průvodčí smeká a mobil chrupe – jediný
ať ze mne nepadá ten smutek
když vjíždím do Jeruzaléma
na hřbetě tramvaje kolem červené poštovní schránky
uvnitř se zubí s nákupem z trhu Arméni
Rusky Gruzínci i Marokánky
a my jsme v očekávání prvního dne
z domova jedu domů poušť mne uloví
a jaký to má smysl měnit místo řekněte
není nic jistého na světě
teď tady na křižovatce spadl cyklista z kola

Ostatní tvorba Evy Frantinové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Básně na čísla a další
DV 98/2018: xxx a další
DV 97/2018: Loňské sněhy, Dvouletka a další
DV 96/2018: Ještě na cestě a další
DV 95/2018: Pojďte dál, Pokrok a další
DV 94/2018: Opaky, Úkoly a další
DV 93/2018: Vzkazy vedle sgrafitti a další
DV 92/2017: Měsíce
DV 91/2017: Prstem po mapě těla
DV 90/2017: Noci bez krajnic
DV 89/2017: Pyžamo, Adélce a další
DV 88/2017: Jen otázka, Listopadová a další
DV 87/2017: ***
DV 85/2016: Možná, Básně jdou na dračku a další
DV 84/2016: Možná, Básně jdou na dračku a další
DV 83/2016: Péče pece a další
DV 82/2016: ***
DV 81/2016: Pod pilou a další
DV 80/2015: Rozsudek v lese a další
DV 79/2015: Ulička, Pozdní drink a další
DV 78/2015: Hřbitovní kvítí 2010 a další
DV 77/2015: Klaviatura v dur a další
DV 76/2015: Suk, Když kvete a další
DV 75/2015: Časovaná růže II. část
DV 74/2014: Časovaná růže II. část
DV 73/2014: Divokému vínu k 50 létům a další
DV 71/2014: Na poslední chvíli a další
DV 70/2014: Připuštění v Edenu a další
DV 69/2014: Šeříky, Naplnění a další
DV 68/2013: Drtichod
DV 67/2013: Vlajka, Ostruhy a další
DV 66/2013: Sen o třech králích a další
DV 65/2013: Předvánoční sestřih a další
DV 64/2013: Pošta, Lis, Rtěnka a housle a další
DV 63/2013: Burgundská sonáta a další
DV 62/2012: Stanice Jeruzalémská zahrada a další
DV 61/2012: Zákon na telavivské ulici a další
DV 60/2012: Máj, Mít Máchův plášť a další
DV 59/2012: Zpověď vinaře, Ze života vína a další
DV 58/2012: Ozvěna, Vyprávění prodavačky a další
DV 56/2011: Po roce, Terasa, Zařízení a další
DV 55/2011: Sen po bělehradsku a další
DV 54/2011: Přání, Inventura a další
DV 53/2011: Jelen nese desatero
DV 50/2010: Hodinky po tátovi a další
DV 32/2007: Srdce k mání, Hráli jsme Beethovena a další
DV 104/2019: Sen, Požární kniha mládí a další
DV 103/2019: Zpětný chod
DV 102/2019: XXX
DV 101/2019: Z volební síně a předsíně
DV 100/2019: Než nastaly kleště
DV 0/20: