Václav Hartmann

VŠECHNO JSEM SI „VYMALOVAL“

Když mi malíř a grafik Václav Hartmann ve svém domě nabídl židli, a když připravoval pití, měl jsem možnost si ho více prohlédnout. Vysoký, vlasatý, štíhlý pětašedesátník atletické postavy bez sebemenšího náznaku vypouklého bříška, proti němuž jeho vrstevníci z výtvarné branže většinou už dávno přestali bojovat. Vyndal jsem magnetofon, zmáčkl tlačítko a začal se ptát:

Vy určitě sportujete…
Od dětství, je to především cyklistika a tenis. Manželka hrála zamlada druhou ligu, a tak mám na kurtu partnera. A bez kola si to už vůbec neumím představit. Sport, což je vedle hudby včetně vážné, můj celoživotní koníček, mi pomáhá zbavovat se stresů, když se nakupí moc práce a starostí. Ostatně já jsem si ani za studií nehrál na bohéma, nikdy jsem nenosil dlouhé vlasy a často jsem chyběl i v hospůdkách, do nichž kolegové pravidelně chodili.



Povězte mi něco o svých začátcích.
Studoval jsem akademii v ateliéru profesora Oldřicha Oplta od roku 1967 a po třech letech jsem přešel na Královskou akademii v Bruselu, kde jsem získal stipendium. Mám-li být upřímný, tak mě bruselská akademie poněkud zklamala. Ve srovnání s Prahou byla kvalitativně opravdu dost pozadu. Ostatně to platí i dnes. Byl jsem se tam před časem s jedním kamarádem podívat, a když jsem porovnával práce tamějších studentů s jejich pražskými kolegy, tak jsem znovu zjišťoval, že jsme lepší. To neznamená, že to platí bezezbytku, samozřejmě i v Bruselu studují velmi talentovaní výtvarníci, tím spíš, že je mezi nimi dost cizinců, třeba Francouzů, ale celkově vzato je úroveň naší akademie podstatně vyšší, a tak tomu bylo i v době mých studií.
Volba studia byla dána mým jednoznačným zájmem o malování už od mých pěti let. Prošel jsem samozřejmě lidovou školou umění, účastnil jsem se všech studentských soutěží a většinou úspěšně. Ale tuhle písničku asi znáte ze všech rozhovorů s výtvarníky mého věku. Je nám totiž všem s různými odlišnostmi společná.



Vrátím se k vašemu studijnímu pobytu v Bruselu. Říkal jste, že odborně nic moc, ale určitě jste byl poprvé na delší dobu v nesocialistické cizině, ne?
To máte pravdu, intenzivně jsem nasával jinou atmosféru a zkušenosti, které mi Brusel přinesl, se mi později moc hodily.



Co bylo potom?
Po skončení studia v Belgii jsem se vrátil do Prahy a dělal jsem všechno, co se naskytlo. Věnoval jsem se sérigrafii, tedy sítotisku, který nabízí značné množství technologických variant, samozřejmě také malbě, kterou jsem v Opltově ateliéru studoval, dělal jsem i příležitostné grafické listy. Prostě co bylo, a musím přiznat, že na nedostatek práce jsem si nemohl stěžovat. Posléze jsem se soustředil díky kontaktům s architekty na výtvarné realizace interiérů, což byla práce pestrá, různorodá a zajímavá a také slušně honorovaná. Bylo to dáno tím, že tehdy byla 3 % z rozpočtu na každý projekt určena na realizaci uměleckých, tedy výtvarných prvků. To bylo v té době dáno zákonem. Tato skutečnost velmi pomáhala čerstvým absolventům akademie či UMPRUM.
Dnes nic takového není, a proto to mají mladí kumštýři v počátcích nesrovnatelně těžší.



Které období bylo pro vás ve vaší kariéře nejobtížnější?
Nejhorším obdobím pro umění, tedy i pro výtvarný kumšt a potažmo samozřejmě pro mě, je podle mého soudu a mých zkušeností posledních pět let. Omezují se finance na projekty, škrtá se, prostě se šetří za každou cenu. Že to je na úkor nových staveb, je zřejmé. To se pochopitelně týká i obnovy interiérů sídel velkých firem. Peníze se investují do výpočetní techniky a kultura pracovního prostředí je až na posledním místě. Proto současným absolventům výtvarných škol vůbec nezávidím.



Přerušil jsem chronologii vašeho povídání. Vraťme se k vaší profesi.
Pokud jde o grafiku, které se už řadu let věnuji přednostně, opustil jsem sérigrafii, protože byla pomalá a neodpovídala mým záměrům, a začal jsem se v Díle zabývat kamenotiskem ve spolupráci s Tomášem Svobodou a Jiřím Lípou, už tehdy mistry svého řemesla. Mnohé jsem se od nich naučil, jejich zkušenosti s kamenotiskem, který je jednou z nejnáročnějších technik a má svá specifika, byly totiž neocenitelné. Dnes už mám vlastní dílnu, tisknu si sám, ale ty nejnáročnější věci dělám stále s Tomášem.
Pracuji v cyklech. Ten první se jmenoval Hra s jablky. Na každém grafickém listu bylo v různých obměnách jablko. Inspiroval jsem se antikou. Tenhle cyklus měl úspěch, zvlášť v Německu. Po Hře s jablky to bylo Divadlo, kouzelný svět zahrnující množství znaků a symbolů, které se výtvarníkovi samy nabízejí. Pak přišlo mé fialové období a už téměř deset let trvá období hnědé. Tematicky v něm využívám různé hudební symboly, což koresponduje s mým vztahem k hudbě.
No a v posledních letech se čas od času vracím k pastózní malbě olejem, občas si vypomohu i akrylem, který rychle schne a umožňuje – podobně jako olejová barva – vrstvení, aby výsledek nebyl, jak říkám, „placatý“. Ostatně viděl jste v mém malém ateliéru na štaflích velké bílé plátno s načrtnutou skicou. To bude můj další obraz.



Kde všude jste v průběhu uplynulých let vystavoval?
Výčet by zabral spoustu řádků a přiznám se, že si přesnou evidenci ani nevedu.
Převažují galerie v Německu, ale také ve Švýcarsku, v Polsku a tak bych mohl pokračovat. Kamenotisk má tu výhodu, že umožňuje vytisknout relativně velké množství grafických listů, většinou tak třicet, padesát až stovku, a já pak už nejsem schopen si pamatovat, která z evropských výstavních síní má jaký list. Vzpomínám si, že jsem měl současně výstavu v Praze, v Českých Budějovicích a v Německu, to všechno v jednom měsíci. Kdybych vystavoval malby, nebylo by to možné. Občas mě překvapí známí tím, že mě – tedy mé grafiky – viděli třeba ve Vídni. To mě sice trochu zaskočí, ale v každém případě potěší.
Pokud jde o Prahu, měl jsem v letech 1998 až 2004 každoročně výstavu na Novoměstské radnici na Karlově náměstí. Firma Golem tam pořádala později často celospolečenské akce, a jedna má výstava se tak proměnila ve stálou expozici. Vyměňovat „dekoraci“, kterou byly mé grafické listy, nepovažovali za nutné.



Bylo složité se v normalizačních letech dostat do zahraničí a vystavovat tam?
Bylo a nebylo. Pravda je, že mně se to začalo dařit až v druhé polovině osmdesátých let. Vystavoval jsem třeba s Láďou Kuklíkem (grafik, malíř a ilustrátor, nar. 1947) v roce 1986, což zprostředkovalo Artcentrum, které bylo v exportu našeho výtvarného umění velmi agilní a úspěšné. Těch výstav a zemí bylo ale poměrně dost.

Kde všude ve světě je možné vidět vaše grafické listy?
Pokud to mám dobře zmapováno, pak v Německu, Švýcarsku, Belgii, v USA a Kanadě a v japonské Ósace. A to v galeriích nebo v soukromých sbírkách.

Firmy, s nimiž jste spolupracoval, si vás vybraly, nebo jste získal zakázky formou nabídky?
Většinou si mě vybraly na nějaké mé výstavě. Zadaly mi první práci, a pokud jsem obstál, spolupráce pokračovala. Ale není to tak jednoduché, jak se zdá z našeho povídání. Předkládal jsem a stále předkládám na jakoukoli zakázku tři návrhy, z nichž si objednavatel vybírá. Pak se schvaluje barevnost. Ne vždy uspějete. Ale výčet firem, pro které jsem pracoval, je úctyhodný. Za všechny alespoň DHL, Philip Morris, ELTODO, Raiffeisenbank, Auroton, HSBC bank, Metrostav a další. V současné době úspěšně spolupracuji především s firmou AROS.

Jste členem některého z výtvarných spolků?
Ne, nejsem. Jsem zcela samostatný.

Stýkáte se s kolegy ze studií?
Sporadicky. Není na to čas. Většinou se potkáváme jen na vernisážích výstav, což je tak jednou za rok. Jinak ne.

Po studiích to asi bylo jiné?
Samozřejmě. Měli jsme Fond výtvarných umělců, Dílo, Mánes, kam jsme chodili, a hlavně, byli jsme mladí, neměli jsme rodinné povinnosti, a to všechno hrálo svou roli.

Měl jste a máte nějaké vzory?
Určitě. Uvedu alespoň Ingrese (Jean August Dominique Ingres, francouzský malíř 1. pol. 19. stol., představitel klasicismu) a všestranného Dürera (Albrecht Dürer, německý malíř a grafik přelomu 15. a 16. stol.). Z českých kumštýřů je to především Kulhánek (Oldřich Kulhánek, 1940–2013, malíř, grafik a ilustrátor) a Suchánek (Vladimír Suchánek, nar. 1933, malíř a grafik).

Které velké malíře jste ve svém životě poznal?
Kdybych je měl vyjmenovat, nestačila by na to kazeta ve vašem magnetofonu. Teď mě napadá, že když jsem dělal ještě litografii, tisknul jsem společně například s Lieslerem (Josef Liesler, 1912¬–2005, malíř, grafik a ilustrátor), Grusem (Jaroslav Grus, 1891–1983, malíř) a samozřejmě i s Kulhánkem.

Co připravujete pro příští měsíce či roky?
Publikaci sestavenou z reprodukcí svých grafických listů a maleb. Návštěvník galerie, který si koupí mou grafiku, ji dostane jako dárek.

Bude mít i textovou část?
Samozřejmě. Nejdříve vyjde ale v německé mutaci. Nechte se překvapit.

Děkuji vám za rozhovor.

Jiří Tušl