na další stranu
Eva Frantinová
PRACH
Tolik se nachodilo
běželo ke mně od tebe
na hrady zámky
po Havaně Jeruzalémě Praze
stýská si po sandálech
neobuje a neobuje je
chodidlo
naráží na bílou závoru
fáč
v otvoru postele
kde jsou dálavy
které na podlahu nespustíš
kampak se chystáš kam
na všechno máš pár centimetrů
200x90
trasa
městem Kov
k zauzlovanému fáči a zpět
jak velí bolest
obracíš stránky Stáří na křídlech
takhle jsem si své nepředstavoval
že budu muset platit za vlastní verš
mám okno
nemocniční
okna
jsou lokny nemocnic
které si obtáčíš kolem prstu
zatímco se píší poslední slova
můžeme se dát vyvolat
známky nejsou uzavřeny
do toho steny!
Stesk prostíráme stolu
že za ním nejsme spolu
bílé ruce
zapadající slunce
ó sole mio
vidím tvoji hlavu
cípek pod dekou jemnovláskový
otočený ke dveřím
nikdo ho neučeše
a všude kolem chodba budovy Nevěřím
otáčíš hlavu
v rytmu mám tě rád
musíme do zahrad tam psát
na stezce básníků
jenom té naší
stesk pověšený na kliku
a ne a nemáme ji
kliku
snad že jsme měli pýchu
domy uprchly
stěny sesuté
zeď se zřítila
opuková
opírali jsme o ni slova
jejich letní scény
spěchej dnes za růže zaskočí chryzantémy
a
sucho v oku tekuté
a hudba soucitu
(na chodbě domu
soused a pohlazení po vlasech
tak letmé že nemá sílu vzlétnout:
„Tak si najdete…“)
a hudba
stesku po lidské řeči
pívo to je sen
měl jsem tě rád hned jak jsem tě uviděl
myslím na věčný život erární noční košile
jsou to kostičky nebo kolečka
co chrastí co se točí na bílém podkladě
přibližují tě k záhadě
a mně se stýská
a to víš že se uvidíme
já vím
a to víš
že tě mám rád
je to osud
až mně on pustí
odplivne si
dnes ale píše román peřiny
plují v něm lekníny
na pokračování nevíme kam
ke štěstí daru nebo k jeho odsouzení
a otevírá svět zavřených očí
co tu čtou a nevíme jakou báseň
jednou se otevřely
viděly
neviděly
ale ony možná už spatřily
třeba žadonění slepých kolejí:
„My chceme vidět tváře Ty jedoucí!“
Naše tváře nikdo nespatří
ani v Brodě Kouřimi ani v ostružiní
v Říčanech U Jermářů
na klíně na pepři na víně
je prosba tunelů: chceme pusu!
máme smůlu na štěstí
štěstí na smůlu
na vzpínání deště proti azuru
nicoty ve které není nic
a ona všechno chce
žravá
když jdeme ulicí chráněni a tudíž
zalubení
řekni do sluchátka mám tě ráda
tak to už můžu umřít!
touho po lidském vyznání
po studánce a džungli posekané u Orlice
jenom to vkročí do mých stránek
zatímco dlaně se zpovídají
do gázy
prosím o vodu
v poušti oázy
prosím o návrat tak ho vrať
vratiprst konce
dech nádech výdech
půl druhé za hodinu
prach…
TY TO VÍŠ
Každé hlazení jde k někomu
něčemu
někam
sem i tam
A co když
(jako dnešní ráno)
ztratilo navigaci
na jak dlouho
ulehne
k samotám?
BYLI JSME NEJSME
Buďme znova
poslední vzdechy
první slova
PRÁZDNOTA
Vygooglila si mne…
snídala jsem na hladině
ona prostřela na dno
jdu bořím se
zpěv je sípání
ale zpívali jsme – přece na římse
je podzim listí padá
zlata se nenasytí
jara se děsím
prázdnoto
kvetoucí předsíň
a za ní byt
nebude líp
radost srolovala ponožky
digitalizovaná
kdepak jsou vdolky z naší školky
Něha
V ulici Rucedání
Dívám se na sebe do zrcadla
prázdnoto
život jde za notou
je na umření
sorry
pro jednoho celá pro druhého dvaatřicetina
a potom pauzy
výlet který zdrhnul
prázdnoto
ještě chci opustit tvá kina
a co dnes dávají
Lásku?
Vykašlisenavšechno?
Pořádtobolí?
ZASE ADAM
„Já mám štěstí i smůlu
Smůlu že nemohu opisovat
A štěstí že to umím zpaměti…“
PRÁZDNOTA
(Karlovi)
Sáhla mi na rameno: protancujeme spolu
noc i den
jahody položím ti na práh
zazvoním
ale za rohem se neschovám!
AŽ JEDNOU
Jako hrst odpadků
odvezou mne na skládku…
(projdou se po mně slavíci?)
LÉK
Nic není na zhojení
pro tebe
po nárazu básně…
SOFIIN VERŠ
Předevčírem
mi bude sedm…
BEZ ČEHO NEMOHU BÝT
Bez tvé tváře
drhla o mou rezavá záře
bez studánkově modrého oka
propadám se do něj
dítě do Orlice Jordánu i Orinoka
bez tvé stopy
prázdnota sčítá potopy
bez sirky
kterou jsi rozškrtl
světelné roky
(kdy láska pršela
na duše na těla)
CO ZŮSTANE
Čtyřverší z nádraží
to tvoje s odkrytými bříšky
mezuzy i křížky
lavička Neobsazeného
zápisník Nesklizeného
zvolání v bílém
Bože!
na krajích talířů
netknuté vidličky nože
vzpomínka na šustot křídel
plodové vody
z Lidlu
Penny
nesesbírané body…
JSEM
Hadr shozený
z nebeského podlaží
POLIBEK BEZ PÍSMEN
Láska jiným oranžově i modře srší
zatímco
na tebe jak na pauzák
sbohem píše
vzkaz
tuší
PEKLO
Vrať se mi
Peklo
ale
na zem!
AUKCE MÉ GALERIE
Ty slzy nesesbíráš
nevysušíš
visí na mých zdech
rámuje je vzdech
kdo dá víc…
ULICE BEZ NÁS
Beton asfalt
okna domy
přepych i bída aut
zhasínající lampy
a láska není in
je out…
(na kterou stranu
poslali ji z rampy?)
|
