literární časopis založený v roce 1964

Alžběta Bublanová

FOTOGRAF

Podíval se z okna. Odpolední drobné sněžení se proměnilo v nepatrné poprchávání. To nám ten prosinec pěkně začíná, pomyslel si. Namáčel si sýrový toast do kečupu a zapíjel jej rozpustnou kávou. Bylo krátce po šesté večer a šla na něj únava. Oblékl si zimní bundu, spíše takový podzimní pršiplášť, na krk si pověsil fotoaparát, což byla věc, na které mu opravdu záleželo a do které vložil spousty peněz. Své dlouhé černé vlasy si v maličké předsíni Oldřich jen tak ulízl a vyrazil na tramvaj. V takovém nečase proklínal svůj život ve svém dva plus ká ká, odkud to měl na zastávku MHD alespoň patnáct minut. Chtěl něco klidně menšího ale lépe dostupnějšího, jenže jeho matka mu vtloukla do hlavy, ať si pořídí byt takový, aby už byl pro rodinu. A tak ve svých třiatřiceti bydlí někde, kde bydlet nechce, stále sám. Alice u něj přespala jen jednou, a to ještě ve vedlejší místnosti. Ráno, když jí na stůl položil talíř s vajíčky a vyznal se ze své velké lásky, mu řekla, že ona to tak necítí, a že u něj přespala jen proto, že jí naštval Radim, ale že jí napsal omluvnou SMS, tak že už je zase vše v pořádku. Oldřich Alici miloval dlouhých osm let. A celou tu dobu si myslel, že si k době jen hledají cestu, byť obtížně.

Na koncert dorazil s předstihem. „Nemám vás tady,“ řekl razantně chlápek v prošívané vestě, „fakt nemám, takže to bude dvě stě pade.“
„Ale já tu mám fotit.“
„Fotí to Jarmil,“ odpověděl mu chlápek.
Oldřich zavrtěl hlavou. „To je divný, já jsem Oldřich.“‘
„Tak, Oldřichu, bude to dvě stě pade.“
Oldřich neochotně vytáhl peněženku. Ale s placením ještě chvíli počkal. „Karel tu už je?“
Chlápek se na něj podíval, pak se otočil směrem k baru. „Karle, kdo to dnes fotí? Tenhle?“
„Jarmil,“ zahalekal postarší muž v kožené bundě a s prořídlými dlouhými vlasy, „vždycky nás fotí Jarmil, to snad víš, ne?“ pak zamžoural na Oldřicha a zvedl mírně ruku na znamení pozdravu.
„Ahoj, Karle, říkal jsi, že dnes fotím já,“volal Oldřich.
„Hej, kámo, fotí vždy Jarmil, ale foťáček máš hezkej,“ ukončil to Karel.
„To je ještě kvalita. Nikon. Ale už digitál, neboj.“
Oldřich zaplatil dvě stě padesát korun a popošel ke Karlovi. „To si nemusel nikomu říkat, vždyť já vám to nafotím. Umím to.“
Karel se napil coca coly. „Tady neumí nikdo nic pořádně, ani já, proto jsem celej den seděl na zadku u počítače a zadával naprosto nekreativně objednávky.“
„Ale umíš hrát na trubku,“ namítl Oldřich.
Karel se zasmál. „Asi tak jako ty fotíš.“
Oldřich se napřímil. „Já umím fotit, jasný,“ ve své odhodlanosti najednou nepůsobil vůbec nemožně, ale měl v sobě špetku charisma, kterého si Karel všiml a které v duchu ocenil.
„Ale ale, no tak mi pak ty fotky pošli.“
„Pošlu.“

Oldřich si stoupl nejdříve doprostřed tanečního parketu, ale pak se přemístil doleva těsně pod pódium, když v tom si ji všiml. Mohlo jí být tak pětadvacet. Představil si, jak pracuje první rok kdesi v advokátní kanceláři jako asistentka, znuděná a lačná po dobrodružství a představil si, jak jí říká fóry, kterým se ona směje s jakýmsi obdivem nad tím, že svět dokáže být mnohem zajímavější, než si myslela. Jak si ji vezme domů a ukáže jí dokonale útulný byteček, ve kterém se nerozpytulejete zbytečnostmi. Jen bílý chundelatý koberec, který si pravidelně čistí a velká kožená bílá sedačka. A v ložnici bílé skříně se zrcadly. Dal do toho dost majlant.
A ano, nikdo nečekal u takového týpka s dlouhými mastnými vlasy v pršiplášti s obstarožním fotoaparátem na krku, že bude mít hnízdečko jako David Hasselhoff. Uměl překvapit a byl si toho vědom. Cítil se výjimečný. Věděl, že je výjimečný.


Dívka se na něj otočila, a přimhouřila oči, ale pak Oldřich pochopil, že jen je ostří a hledá, pochopitelně, nějaký svůj doprovod. Pak se usmála a přistoupila k němu, obešla jej a objala jakousi černovlásku, která podle Oldřicha nebyla vůbec hezká. Tlustá, upachtěná a s podivným drdolem na hlavě. Růžová rtěnka. Ta „jeho“ dívka byla úplně jiná třída. Štíhlá, rozpuštěné kaštanové vlasy, tmavé hluboké oči s tajemstvím. Ale ne zase moc velkým. Jen opravdu takovým, jaké se hodí pro asistentku v advokátní kanceláři. Svým způsobem naivní. Procházela by se po jeho bílém chundelatém koberci a pak by se zastavila u fotografii nad stolem Joea Rosenthala, na které američtí vojáci s velkým úsilím zvedají vlajku. Akce, zachycení historie, a přitom jen pár mužů. A Oldřich by pak řekl, co to je za fotku. Protože ona by se zeptala „co to je za fotku?“



Kapela v přítmí malého klubu ještě zvučila, ale Oldřich už zaujal profesionální postoj. Povzbuzovalo jej vědomí, že ta kráska jej vidí. Lehce pohodil pramínkem svých vlasů a cvakl. Cítil opojení posilněné tím, že pár ve středních letech popošel stranou, aby mistr mohl konat své dílo. Aniž by dal pryč fotoaparát ze svých očí, zvedl levý palec do vzduchu na znamení díky. Když se ale parket začal plnit, popošel dozadu, aby kapelu vyfotil s tančícím davem. Který nebyl nijak veliký. Popošel více doprava a v jeho hledáčku se objevila i postarší žena, která se nejdříve jen tak pohupovala v rytmu, ale při druhé písni, kterou podle všeho znala, protože při ní vyřvávala slova, se odvážila na tolik, že si přes hlavu stáhla hedvábný nákrčník a omotala si jej okolo zápěstí. Levého, i když to není pro příběh vůbec důležité.


Oldřich se také odvážil a svůj foťák směřoval k oné dívce s hlubokýma očima. Hnán nejen divokým rytmem šel blíž a blíž. Fotoaparát rozparádil černovlasou kamarádku, která se pohupovala v bocích ještě více divoce, pak se náhle otočila a do přístroje se usmála. Oldřich se na ni také usmál, samozřejmě s vidinou, že se přidá i tajemná kráska. Ale ta se dál jen romanticky vlnila. Oldřich neváhal a udělal k dívkám pár kroků. Černovláska poplácala po rameni svou kamarádku, která se otočila a nuceně se do fotoaparátu usmála. Oldřich popošel ještě blíže. „Jste obě fotogenický,“ zařval k nim oběma, i když tím myslel jen tu s kaštanovými vlasy. Černovláska se zazubila. „Fakt, jo?“
Přikývl. Přišlo mu trapné jim nabízet focení kdesi v parku nebo je zvát na drink a tak mlčel.
Najednou ale promluvila kráska. „Nepozveš nás na drink?“
Chvatně kýval hlavou. „Co pijete?“
Zahihňaly se.
„Margaritu,“ řekla po chvíli ta jeho černovláska.
Oldřich objednal u baru tři Margarity.
„Ty to piješ taky?“ zeptala se ta s kaštanovými vlasy.
„No, třeba,“ odpověděl.
„Tak dík,“ řekla mu, obě si vzaly svůj drink a vrátily se na parket.
Oldřich si stoupl k nim a pozvedl svou sklenici do vzduchu a řekl „tak na zdraví“.
Obě se na něj podívaly spíše mdle, lhostejně či dokonce protivně než s nadšením. Bylo mu líto těch několik stovek za drinky. Ale nevzdal se a znovu pozvedl svůj fotoaparát a dívky vyfotil. „Mohl bych vám udělat nějaký fotky venku, v tom parku, jak je u kostela.“
Černovláska se na něj usmála a pokrčila rameny, ale ta kráska jí chytila za ruku. „My nemáme čas, nezlob se,“ řekla lhostejně.
„Jojo,“ zamumlal Oldřich a ladně poodešel dál a předstíral, že jejich odmítnutí jej nezasáhlo. Dokonce si před pódium klekl a se zaníceným pohledem profesionálního fotografa zvěčnil zpěváka, který na všechny křičel „plula jsi do mých snů, zatímco já popíjel whisky“.



Po poslední písni si Oldřich dodal ještě odvahu a rozhodnut utratit další tři stovky za drink si to namířil k dvěma dívkám, ale ty se vydaly razantně k východu. Na pódium, ze kterého unavení členové odnášeli aparaturu, si sedla postarší žena s nákrčníkem okolo levého zápěstí.
„Dobrý, dobrý to bylo,“ mumlala si a pak se podívala na Oldřicha.
Jemu to bylo jasné, bude chtít vyfotit. Možná v tom parku u kostela. Ale to ať si nakašle, pomyslel si Oldřich.
„Hele, proč tady vlastně blbneš s tou nádherou,“ ukázala směrem na jeho hruď, kde se mu houpal fotoaparát. „Stál si docela na blbým místě. Pořád si přehazoval mezi hledáčkem a displejem, to nedělá dobrotu. A ty neznáš pravidlo focení jen do tří písní?“ kroutila hlavou, přes kterou si přetáhla nákrčník.
„Megero pitomá,“ šeptl, ale svůj hlas neodhadl a překvapilo jej, jak tato dvě slově byla zřetelně slyšet.
Proto se lekl, když mu na rameno poklepal Karel. „Hej ty, pošli mi nějaký fotky. Ten trouba neměl paměťovou kartu.“

Oldřich se napřímil. „Počítej s tím, na mě je spoleh.“ Podíval se směrem k paní s nákrčníkem a pak vyšel ven do tmy, míjel ty dvě dívky, jen letmo se otočil, ale spíše jako nějaký pán, jen tak přes rameno, jakoby svrchu, ale pak si připadal trapně, tak zrychlil krok, až se mu fotoaparát na krku kymácel ze strany na stranu tak vehementně, že jej lehce praštil do brady. Nebyl si jist, jestli neslyší dívčí hihňání.