literární časopis založený v roce 1964

Václav Bárta

JOSEF A SVATÁ RODINA

(vypravěč zazvoní na zvoneček. Chvíli zvoní, přidá se i pár majitelů zvonečků v hledišti)..

Když na začátku řeknu, že je noc blízko Betléma, a na nebi vyšla jasná hvězda, hned vás může napadnout, o čem asi budu povídat. Zeširoka, zdaleka se k Jesličkám, kde panna Marie povila malého Ježíška, scházejí koledníci. Je jich hodně. My si teď ale budeme všímat jen některých. Začneme pekařem. Ten nese Ješíškovi pecen chleba. Za ním jde plátenice. Ta utkala jemné plátno Ježíškovi na košilku, až trochu povyroste. Třetí je cukrář s homolí cukru, aby mohla máma Marie osladit novorozenému Ježíškovi cumlík. A náš poslední koledník pro tuhle chvíli, je zedník. Ten nese Ježíškovi... já nevím, co by Ježíšek dělal s cihlou? ... No, jsou tu ještě tři další. Ale o těch přijde řeč, až na ně přijde řeč. Ten, o kterém budeme mluvit hned, a až do samého konce, je malíř. Postavil před jesličkami malířský stojan, našponoval plátno, do jedné ruky vzal paletu, do druhé štětec a začal malovat. Maluje pěkně v barvách svatou rodinu. A jde mu to dílo náramně. Všichni pocestní mu ten obraz chválí. Už vyvedl pěkně oslíka u krmelce, Marii s líbeznou tváří svaté panny, spícího Ježíška v jesličkách, a nad nimi svatozář. Všechno to vypadá, že se nakonec chystá zvěčnit Josefa. Ale teď přistupuje k malíři jeden koledníků, o kterém jsme zatím nemluvili. Je to kaplan. Proboha, Josefa ne, to by bylo rouhání, řekne a pokřižuje se. Josef nemůže patřit do svaté rodiny. Je to jen a jen jeden ze sprostého lidu. Josefa ne, přidá se pekař. Sice by se staral o rodinu, chodil by ke mně pro chleba, ale měl by sotva čím zaplatit. A já nemůžu pořád rozdávat dary. Ani já, ani já, bych tam Josefa nedával a nedávala, řekli cukrář a kartářka. A my víme proč. Cukrář stál na straně pekaře. A kartářka řekla: Řekly mi karty, že si Josef vezme Marii za ženu. To je sice hezké, ale svátost tím činem nezíská. V tom mu já, ani sám budoucí papež, nepomůže, dodal k tomu ještě kaplan. Snad bych na tom obrázku viděl Josefa rád, protože se ví, že je to řemeslník jako já, dodal nakonec ještě zedník. Ale i jako takový říkám, že to nejde. Ještě by nám z Božího syna chtěl udělat tesaře, Říkáme ti, malíři, řekli všichni, že nám Josef do obrázku svaté rodiny neštymuje.
Co na to mohl malíř říct? Pokrčil rameny, vzal malířský stojan i s plátnem, paletou a barvami, a měl se k odchodu.
Jenže, co se v tu chvíli nepřihodilo. Kde se vzal, tu se objevil, přiletěl z oblohy anděl a zazvonil na nebeský zvoneček. (zazvoní) Najednou všechno dění u jesliček ustalo. Sedm chvílí to trvalo. Můžete se mnou počítat (počítá s lidmi) jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm... Osmá chvíle už nepadla. Namísto toho se ozvalo ze všech hrdel, co dřív byla k podobě obrazu zajedno:
"A kde máš, malíři, Josefa?" Na to zvolání vrátil malíř plátno na stojan, vzal štětec a paletu, a nesmazatelnými barvami, hned před oslíka, k panně Marii a k jesličkám s malým Ježíškem, Josefa přimaloval.
A tak přišel na boží svět známý obraz svaté rodiny.
Možná by vás -a já vím, že určitě- zajímalo, co se v těch sedmi chvílích událo, že to tak změnilo tvář obrazu a rozhodlo to o tom, že byl Josef do svaté rodiny přijat, Připravte si zvonky, počítejte v duchu pozvolna do sedmi, a já vám to chvíli po chvíli vypovím. V první chvíli přiletěl z oblohy anděl. Nebylo to tak docela náhodou. Mohl za to koledník hvězdář, který zatím k příběhu ničím nepřispěl. Vzkázal andělovi,
aby na chvíli sletěl z nebe na zem. Znali se spolu z hvězdné oblohy. Hned ve druhé chvíli se opravdu Anděl snesl k jesličkám.Ve třetí chvíli se rozkoukával. Ve čtvrté si zvolil cestu k přistání. A v páté si přištymoval nebeský zvoneček. V šesté pokynul Josefovi, aby vzal sladký cumlík a nahnul se nad spícího Ježíška. A teď přišla ta chvíle sedmá a rozhodná! Anděl vzal nebeský zvoneček (bere do ruky zvoneček a vybízí diváky k následován) a jemně, zlehounka, zazvonil (všichni zazvoní) V tu chvíli se to událo, říkejte tomu s kaplanem třeba zázrak, ale bylo to, jak říkám. To jemné zazvonění probudilo malého Ježíška. A ten malý chlapec, v tom čase ještě nemluvně, ale už dítě Boží, otevřel oči, podíval se na Josefa, který mu právě podával sladký cumlík, a zažvatlal, aby to všichni slyšeli:
Táta!
A v té chvíli se rozezněly zvonky a zvony (zvoní s lidmi) od Betléma k moři a pak dál, po krajinách celého světa. (dá pokyn k odzvonění)
A od toho času máme Vánoce. A dokud jsou Vánoce svátky štěstí, pohody a míru, budou k nim patřit nejen dárky z lásky, ale i obrázek svaté rodiny, ve které vedle malého Ježíše a Panny Marie má svoje místo i Josef.
Díky tobě, neznámý malíři.