|
na další stranu
Václav Bárta
JITROCEL
Jsi-li láskou zdivočelý,
hledej pomoc v jitroceli.
Máš- li v hlavě bzukot včel,
pomůže ti jitrocel.
V magickou moc jitrocele
věřil náš lid vždy a cele.
MATEŘÍDOUŠKA
Křehká jak pápěří,
s přívlastkem mateří
voní nám ohromně.
Kdo nám svět provoněl
mateřídouškou
ať kápne božskou!
PAMPELIŠKY
Nad krásou jara sotva jeden dutá,
pod modrým nebem vládne jaru žlutá.
Včelstvo se rojí před rodnými úly,
neprojde česnem při nejlepší vůli.
Čímže tak nabyl objem jejich bříšek?
Rozkvetly louky plné pampelišek.
BEDRNÍK
Pijte pivo s bedrníkem…
Hledal jsem ho celý víkend.
Přes hospodu, od kovárny,
dorazil jsem do cukrárny.
Piju pivo s bedrníkem,
zajídám ho větrníkem.
RŮŽE
V čase růží kolem tebe
rozprostře se modré z nebe.
Časem- to ti holka říkám-,
přejde muže romantika.
Pokud se chlap ještě vzmuží,
u Lídla ti koupí růži.
LEKNÍN
Pozvali nás ke Knínu,
na výstavu leknínů.
Na rybnících u Kocáby
lekníny nás tuze baví.
Teď už zdobí lekníny
i náš rybník ve Kdyni.
OŘEŠÁK
O starostech ořešáků,
nemá jeden běžně čáku.
Ořešák nás po věky
zásobuje ořechy
V zimě má klid ořeší
nic jiného neřeší.
BLÍN
Palíř Džony má rád Božkov.
Oblíbil si českou hořkou.
Chceš znát recept? Sala bim!
Přidávej do whisky blín…
Palíř sedí v Dublinu,
má u nosu bublinu.
VÍNO
Že se z vína dělá víno,
tím si víno není vinno.
Když poeta víno pije,
je tak plný poezie,
že jsou verše o víně
dobrovolně povinné.
OCÚN
Sousedka je z Karlovarska.
Ocúny jsou její láska.
Jeden ocún na zahrádce
připomněl jí hořkosladce
louky plné ocúnů.
Při posledním odsunu.
KAPRADÍ
Kapradí povstalo ze stromu,
který byl známý už v devonu.
Devon byl před lety miliony.
Z kapradin nejsou už velké stromy.
Potomci dávného kapradí
zdobí nám parky i zahrady.
KEDLUBEN
Kdo měl dřív chuť na kedluben
počkal si, až bude duben.
Kdo ho dneska v lednu shání,
ví, že je a bude k mání.
Můžem říct, že kedluben
bude, až my nebudem.
CIBULE
Nad cibuli kytka není.
Zaslouží si ocenění.
Hlavně v kuchyni je cenná,
pěkně drobně pokrájená.
Ten, kdo krájí cibuli
báječně si zabulí.
GERBERY
Známe slabost slečny Věry.
Potrpí si na gerbery.
Jejich kráse přednost dává.
Jiné kytky neuznává.
Svátek Věr se- ber kde ber-
neobejde bez gerber.
MILOSTNÁ NOC V ROKOKOVÉM HÁVU
Až nás noc a touha zmámí
potkáme se na zámku
Trylky slavičího zpěvu
povedou nás na randevú
cestou růží pod hvězdami
k zahradnímu altánku
Noc se zhlédla ve tvé kráse
Je vlahá a líbezná
Před tvou bílou krinolínou
bledne luna Kolombíno
Ctná a křehká podobáš se
rokokovým princeznám
V zahradách už pějí kosi
Noc je ránu na dotek
Má panenko z porcelánu
přestaň tančit na piánu
Máš už krůpěj ranní rosy
pod kraječkou kalhotek
Je teplá, měsíčná noc. Čas romantických veršotepců a neodbytných grafomanů. Věren tomuto zadání (a dojat vysněnou představou, že přede mnou stojíš jako zámecká panenka v noční košilce) usedám k nepopsané stránce bílého papíru a cítím, jak se ta úvodní básnička dožaduje pozornosti a začíná si mrmlat další veršíky romantického příběhu.
Tak tedy dobře (když jinak nedáš), má neodbytná múzo:
V zahradním altánku je teplo, příjemně, i když ta konejšivá, vzrušivá a imaginární rosa je zatím jen v mých představách. Stojíš tu v hedvábné košilce a v korzetu (jsme přece v rokoku, kdy se, pokud vím, nosily korzety), pod košilkou nemáš nic (je přece noc, a ty už jsi spala v posteli, než tě slavík vylákal za mnou do zahrady) a při tom svitu luny mi opravdu připomínáš pohádkovou bytost. Jsme tady spolu na zapřenou, jen my dva a naše touha hladil se, líbat a něžně se milovat. Košilku máš krátkou, tak krátkou, že ji stačí jenom podhrnout a objeví se pod ní tvůj pupík. Před zahradním altánkem je rokoková sofa, na ni si sedám, ale ty zůstaň ještě stát. Když tě k sobě trošku přitisknu, dotýká se tě má pusa v místě, kde se to místečko středu tvého těla na mě usmívá. Možná ti přijde trošku legrační, že se tvůj pupík dokáže usmívat, ale je to tak. Usmívá se, a když ho zlehka políbím, lehce ho dvěma prsty pohladím a trošku pootevřu, směje se pak s pusou dokořán. Ale umí se i mračit. To, když ho prsty přivřu k sobě -ale to se mu nelíbí, to mu nebudeme dělat. V takové nádherné chvíli laskání mu ani nevadí (a tobě snad taky ne), že ho trošku oslintám. Ale ohlídám svoje sliny, aby ti nestekly až dolů ke kalhotkám, tam musíme nechat krásně sucho, aby se nám nezamokřil kanýr od kalhotek, který drží ty nádherné bombarďáčky na bocích. Myslíš si, že už nastala ta správná chvilka tu tkaničku v pase pomalinku rozvazovat? Řekni sama. Lehce přikyvuješ a já naučeným pohybem (ještě ze školky) rozvazuju zručně zavázanou kličku. Ne, neboj se, má krásná princezničko, nebudu ti kalhotky silou stahovat přes boky dolů. Máme přece ještě dvě tkaničky, které drží kalhotky dole pod koleny, aby do nich při různých zámeckých hrách (vím, že se slečnami ze zámku hráváte občas i vybíjenou) nefoukal vítr, nebo (nedej bože!) pod ně nemohl v nestřeženém okamžiku nakukovat někdo za zámeckých zahradníků. Ty dva kanýrky budou teď strůjci našich největších potěšení. Pojď, domluvíme se. Já lehce popotáhnu za jeden koneček, a ty pak uvolníš tkaničku tak, aby už tvou nožku nesvírala.
Teď nastala, má princezničko, ta chvíle, která dnešní noc zaměstnává mou hlavu, rozkrok a představivost. Do kalhotek se nám právě otevřely pěšinky ze tří stran. Od pupíčku dolů a od (levého i pravého) kolínka nahoru. Už jenom ta skutečnost, že tě nic nikde neškrtí je úžasná. A co teprve to, co nás čeká za nádherné dobrodružství! Musíš si ale kalhotky držet oběma rukama v pase, protože jinak by se poroučely k zemi, a to pak naše hra nebyla tak napínavá. No, vidíš, jak jsi to krásně pochopila. Ale vidím (ty jsi má šikovná princezna), že to dokážeš i jednou rukou. A protože stojíš přede mnou (a já sedím na té sofě), můžeš mě krásně vískat ve vlasech (jsem mladý, kudrnatý princ a nádherných vlasů k vískání mám plnou hlavu). Mám dvě volné ruce, princezno, a nádherně uvolněný přístup do tvých hedvábných kalhotek. Řekni si sama odkud začneme. Od pupíčku? Dobře, lásko. Tou cestičkou určitě trefíme k vytouženému cíli. Vydávám se k němu stezkou tvých zlatých chloupků (musí být zlaté, jsi přece princezna se zlatou korunkou na čele a taková musí mít zlato všude). Dívej se, (dívat se můžeš, ale kalhotky pořád jednou rukou drž!) to se ti bude líbit, jak moje prsty krůček po krůčku postupují po tvém bříšku upravenou pěšinkou níž, a cestička, která se pomalu mění v alej, přechází do lesíčka. Ale dál už, moje krásná princezno, nepůjdeme. Přeskočíme na zatím skrytá úbočí nad tvými kolínky. Možná se vydám i po pěšinách neprošlapaných, tam, kam zatím jiný hledač pokladů ještě nikdy cestu nenašel. Cítím, miláčku, že se ti trošku chvějí kolena, možná jsi nervózní z toho, že bychom mohli cestou někde zabloudit, ale neboj se (budu si pamatovat každý záhyb tvojí kůže), určitě bych už nezabloudil. Tohle by se ovšem mohlo stát, princezno moje, pokud nebudeš držet kalhotky hezky nahoře a necháš je sjíždět níž a níž. Hezky je zase povytáhni, ano, tak je to správně. Necháme teď kanýrky kalhotek kanýrkama a pomalu se pustíme po zadních úbočích tvých stehýnek k úžlabině tvojí prdelky. Pozdravíme se slušně s dvěma půlkami a hezky je stiskneme k sobě, abychom mohli volně přecházet z jedné na druhou. Já vím, miláčku, že už jsme se přiblížili k tvému pokladu, dáváš mi to najevo tím, jak se ti třou o sebe kolínka, a prdelka se ti kroutí, jako by mě chtěla svést z cesty kapku níž, ale to my přece ještě nemůžeme, princezno, viď že ne? Nehodilo by se ke královské dceři, abychom vcházeli do našeho (vysněného a vzdušného) zámku zadními vrátky. Je noc, stráže už dávno spí, a my spolu (sladká šlechtično) vejdeme do tvého království (do hodovní síně, do klenotnice s nejvzácnějším pokladem) hlavní branou.
Už můžeš kalhotky spustit trochu níž, vydáme se zpátky po cestě, kterou jsme si už před chvílí trošku prošlápli. Od pupíčku zase pěkně dolů. Vidíš, myslel jsem, že z kopečka se nám půjde krásně a budeme ve tvém údolíčku co nevidět. (Copak nevidět ano, pod kalhotky ti skutečně nevidím-i když bych o to moc stál.) Myslel jsem, že ten kousíček cesty zvládnu už i poslepu. Ale představ si to, zlato moje, že máme v cestě ještě jeden kopeček. No, je to spíš takový nevelký pahorek, kdo ví, proč mu v kraji říkají Venušin. Ale my ho překonáme, jen musíš hezky držet. Ty kalhotky už zas tak moc nemusíš, klidně je můžeš spustit níž, a krásně je v pase uvolnit. O tu tkaničku v pase se bát taky nemusíš, tu už potřebovat nebudeme. Ještě chvilenku, princezničko, a budeme v té úžlabince, kterou jsme po cestě přes prdelku na druhé straně opustili. Uvolni, děvčátko, kalhotky v pase ještě trochu víc. Máš už je napůl dole, ale to nevadí. Aspoň se se mnou podíváš, jestli jsme opravdu našli to správné místo.
Nesmíš se na mě zlobit, šlechetná panno, možná jsi název (či spíš jméno) toho místa ještě nikdy neslyšela (neodpovídá to patrně panské etiketě), ale já ti teď to jméno (ano, jedná se o rodné jméno), které je synonymem tvého pokladu, pošeptám. Nakloň se hezky ke mně, aby sis to navždycky pamatovala.
Tomu vytouženým místu se mezi měšťanstvem říká kundička a mezi prostým lidem poněkud zkráceně.
Ano, princezničko, došli jsme do cíle, a teď se můžeme přesvědčit, jestli ta básnička, která zpívala ve své poslední sloce cosi o rosičce, popisovala skutečnost, nebo to byla opravdu jenom básnická licence. Teď už ty kalhotky nemusíš držet, děvčátko, podej mi ruku a spusť je dolů ke kotníkům. Neboj, já jsem si všimnul, že máš dvě ruce a obě máš teď volné. Klidně se podívej (zvídavá princezno), jestli v mých boxerkách najdeš taky poklad. Řekl bych, že tam taky bude, jen nebude schovaný ve vílí studánce. Ale tu druhou ruku mi ještě nech, panenko. Pojď, ukážu ti ta nejkrásnější místečka k polaskání, podej mi ukazováček, a krásně se mnou ta místečka hledej. A teď si to zkus chvíli sama. A teď zase chvíli já. A teď oba dva. Ty dole a já nahoře. A budeme tu tvou nádhernou kundičku, ten tvůj největší poklad, nádherně hladit a laskat, a těšit se z toho bohatství, kterému není na světě rovno.
Dívám se na tebe a žasnu (princezno, můj nádherný noční přelude) jak jsi šikovná. Máš tak šikovné prstíky a jde ti to tak nádherně, že by jeden poeta (a s ním i potěšený grafoman v jednom), řekl, že si to (když na to přijde) dokážeš dělat i sama.
A já, poblázněný romantický poeta, jsem ti tu chtěl uprostřed měsíční noci přispět názornou lekcí, jak se má jeden nádherně dostávat princeznám do kalhotek.
A ona už to, princeznička jedna, dávno umí!
|
