Alenka Vávrová

O ZLÝM HŘEBENU A NESMRTELNÝ KOČCE

Hřeben času češe moje vlasy i s kořeny
Zbavuje mou hlávku zelí rozumu i krásy
Hřeben času bezohledně přejíždí Po mým
krku / tvářích / spáncích / čele…

Chce se mi na něj zařvat Běž už do
Prrrrrrrrr!!! (ani ale nešeptám to - Píp
Vím: Nebude líp Věším tiše hlavu)
Nepomáhají žádný nejzaručenější
kosmetický sarapatičky aj. přípravky

už mám plný přepravky
všelikých těch kelímků od krémů a sér a Navíc
já jsem odjakživa milovala
ve tvrdý krabičce Sparty
a nechtěla být nikdy v tváři sešívaná Natož
špulit na vás bez mimiky svý nový nadupaný rty

A tak nerušeně spokojeně Hřeben času
klidně reje po celým mým těle Hluboký brázdy orá
a z mý hlavy uvnitř dělá vola Mozek proměňuje na hlávku zelí
a to je celý o hřebenu času kterej prej hraje přes staniol A hraje fér

Jednou hodím tim hřebenem prudce za sebe
(už neručim za sebe)
a než vyskočím hluboko do nebe
vyroste za mnou po mým sveřepým hřebenu
vysokej černej les

žádný barevný voňavý zpodzemiočka nebo fialovej vřes
na bluesovou kytaru štěkat a hrát bude chundelatej pes
se srstí plnou věčný svízele a Kočka
vyskočí při tý muzice až na lunu
drápne vás jen tak mimochodem hluboko do srdce a jakoby nic s měsícem jak se svým pruhovaným ocáskem
bude si hrát Dokola dokolečka bude tancovat
Nahmátnu pihovatou - fujstařecký skvrny - rukou hřeben za zrcadlem času
Strčim ho do ruky krásný holky s dlouhejma nohama
ta si s nim dlouhodlouze bude vyčesávat
vysoký krásný zelený mořský vlny
nad svým hladkým čelem

A nesmrtelná kočka dokolečka bude Mňau a tancovat

EU – GEN EUGEN

Z tohoto Okamžiku
Právě z Tohoto
raší křídla
Každou chvíli
vznese se
Vzhůru
Do samého středu
nitra světa
OKAMŽIK TENTO
Starý Pelikán
Hruď si rozerval
a vlastním srdcem
sytí svoje děti
A kdosi
stojí opodál
a nejí

MEZI HVĚZDAMI
Mezi hvězdami horká
jeho krev.
Březen. Lochovice.
Jediná. Jedna.
Osamělá. Svíce.
Tma.
Lochovice.
Tisíce jich nepřestává svítit
v nás: Hrob. Sníh. Básnička.
Její pokorný šepot.
"D í k y..."
Mezi hvězdami na obloze dýky.
Kape z nich teplá ještě krev.
Tmou zazní klarinetu křik.

Mezi hvězdami horká
jeho krev.
Březen. Lochovice.
Jediná. Jedna.
Osamělá. Svíce.
Tma.
Lochovice.
Tisíce jich nepřestává svítit
v nás: Hrob. Sníh. Básnička.
Její pokorný šepot.
"D í k y..."
Mezi hvězdami na obloze dýky.
Kape z nich teplá ještě krev.
Tmou zazní klarinetu křik.

A L E N O S A U R U S

Nasbírala jsem
něco na oheň básní
a rozdělala v hlavě

V krajině s jezery
a močály
Roztancovaly se přesličky

kordaitky básničky plavuně

V jeskyni srdce
malovala jsem obrazy

Karbon paměti
Záhadné Pompeje
Tajemné kapradiny

Supervulkán mých hor
Krušných
slýchávala jsem
temně zpívat
z prvohor

Má hlava je stále Ovčín (Nedaleko
Rokycan)

V jeskyni bydlí
Smavě zelený
Kapraď Samec

Chechtá se
a chechtá
Nepřestává
lechtat

V básni mu nikdy
neodolám

:-)

Malé proroctví

Zemní vepř - básník
nepřestane hledat

gurmánské lanýže poezie
kteří kvapem ubývají

neb člověk pasoval se
na krále tvorstva

Tvor tento hluboko v zemi
celého vesmíru

vlastním rypákem
marně bude rýt

JÁ PÍŠU VÁM

Píšu starému tesknému muži
V jehož kůži tenkrát jsem ležela
rozžhavená doběla

A protože právě Nebyla
Nebyla jsem po ruce
Všechny květy v mechu
zmazala plonková poluce

A on mi pak o tom potom
hrál na ztracený baryton
A měl tak teskný tón
A měl tak teskný tón

Hledal jím na mém virtuálním těle
blechu
co by na svých zádech odnesla půl
toho teskně Vášnivého dechu
Položila jsem na jeho Modré
Růžové francouzské plátky
Aby ztratily se z duše Jeho
zmatky – ty Zrzavé
stařecké skvrny

a potichu se modlila
když ležela jsem v prázdném důlku
Mechové postele

Pojednou vyskočila zdola Stará
veselá žába a potměšile kvákala
On už je dědek a ty jsi bába

Což vůbec neznamená
Že nemůžeme ještě za deště
I sněhu posbírat všechnu Tu
zatracenou něhu a Udělat
33 bláznivých kotrmelců vzad

A pak se ještě k tomu
na jednom tajemném Zimním
rozkvetlém stromu
na celé kolo smát

Spolu pak v jedinečné básni
Mnohé říci ale Nic
Nevykecat Pane já píšu vám
Může za to snad moje Noční
Dlouhá špička Tak pane
pojďte si hrát

Vaše staronová Ale
dobrá stále ještě
romantička

co píše vám tenhle dopis
rozkousaným Plátkem
saxofonu
na záda
A pak – že jsou Němci zlí…!

„Mami, mami, u nás před vratama zastavilo nějaký bílý zápaďácký fáro a nějakej děda ťuká jako o život!“
„Pověz to tatínkovi, zrovna zadělávám těsto na koblížky…“
Běžím nahoru do podkroví, tatínek spí, je po noční. Vzbudím ho, on se rychle oblékne a letí po dřevěných schodech dolů k vratům dvora.
A já jen civím: z fára vystupuje spousta lidí, nesou veliké tašky a krabice a obrovské trsy banánů,
tak veliké a krásně žluté jsem ještě v životě neviděla.

A teď nastává veliké pozdvižení. Tatínek se objímá s tím dědou, až se bojím, že si vzájemně rozlámou kosti. Děda je krásný vysoký šedivý pán, kterému se valí po oholených tvářích z očí proudy slz. Jsem u vytržení.
„Rotolfek, Rutolfek! Rát moc vidimtebe i náš tómek. To tvoje tochtr, to malá cholka? My posnáme jenom Emil …“ Přitom ukazuje na mě, ale já jsem Maruška a nejsem žádná malá. Je mi už dvanáct.
Tatínek Rudolf je celý v radostných rozpacích a vede tu grupu k nám domů.
Maminka sundává zástěru a teď všichni ti starší se svorně radují ze setkání a pláčou. Všichni tak krásně voní.
Už všichni sedíme kolem stolu, „Skoč, Maruško, do malého pokoje ještě pro židli, přece to dítě nebude stát!“, řekne maminka a já už letím. Zvědavě pokukuju po klukovi asi v mém věku.
Tatínek nalévá domácí pálenku, maminka z pozinkovaného vědra do buclatých hrnků vodu. Z naší studny.
„To je pan Kummer a jeho rodina, nějakou dobu jsme společně tady bydleli, čekali na odsun. Ale byli to zlatý lidi, my měli než jedno dítě a oni pět, tatínek vyjmenovává jména dětí, dozvídáme se, že paní Kummrová zemřela před rokem, Cilka má už kluka, tady ten náš fnuk Marcus. Usmíváme se na sebe.
Všichni společně pak procházíme celým malým domkem, dozvídám se, že byl jen přízemní a v naší Velké kuchyni byla jejich dílna na hřbitovní náhrobky. Podkorví přistavěl osobně vlastníma rukama náš tatínek mnohem později.
Jdeme společně na velkou zahradu i malou bylinkovo- květinovou zahrádku, jdeme i do chlívků i na padací záchod, procházíme zahradou, pan Kummer hladí stromy a každou chvíli mu téměř na všech dalších místech dvora a zahrady vytrysknou slzy.
Říká Marcusovi německy. „To je naše studna“, prosí maminku, aby přinesla vědro, připíná je pak na řetěz a předvádí, jak se nabírá voda ze studny, točí rumpálem a pije pak hrstí rovnou z kýblu… Marcus i já valíme oči. Odezírám řeč těla, rozumím skoro všemu, i když německy vůbec neumím. Maminka pak smaží koblihy, já je mažu povidly a sypu skořicí a moučkovým cukrem. Beru ty nejhezčí zdobené talířky po Němcích, co dáváme na stůl jen o Vánocích a předkládám je před Němce, co tu dřív bydleli a teď jsou v západním Německu a právě tady. U nás na návštěvě ve svém domku...
Všem chutná i zrnková káva, zvaná u nás logr nebo turek. „To my u nás v Limburg už nepít, máme jiný káva, bez lógr.“ Vysvětluje ten milý pán při míchaní černé voňavé kávy svou vlastní lžičkou po Němcích, srká, moc mu chutná a zas mu padají slzy do skleničky od hořčice.
Na záchodě si mohl Marcus ukroutit hlavu, protože takovýhle záchod, co my tu máme, ještě jaktěživ neviděl.
Pan Kummer mu ukazuje co je uhlák, podává mu briketu a říká: „Tak tochleto, Marcus, je uchlí, tím my tady v těhle kamna topili, tak fipadá uchlí, Marcus „ – a řekne mu to hned i německy. Pak se jdeme všichni ještě na výzvu maminky podívat na jejich Madonu v oválném rámu a maminka ji sundavá ze zdi „Vemte si jí, ať je s Váma, teď ji v autě uvezete! A co chcete, co je Vaše, všechno si můžete vzít…To auto to uveze.“
„My nic nechtít, dům ani Madona. Madona chlídá tomek, pšece! – Brání se pan Kummer a vrací na skobu na zeď tu Madonu s malým krásným Ježíškem a mně se zazdá, že i ona má v očích smutně udivený výraz a že se jí fakt od nás nechce. Bojím se o ni, ráda se na ten obraz chodím k našim do starodávné ložnice dívat. A co když budou chtít náš dům teď zpátky, říkala něco učitelka ve škole.
Teď znovu před Madonou objímá ten krásný starý pán našeho tatínka a říká:
„ Rutolfek je chodný člověk s veliká srce. Potajmu, dyž my šli do Německa, koupil vám pět, děti, potičky, aby nešly pryč bosí.
Nikdy nesapomenout. Na Rutolfek a Kalinka. Moc chodný člověk, oba dva. Moc.“
A je to celé tak dojemné, že i já začnu zmateně plakat a dokonce i Marcusovi tečou slzičky, táhnu ho za ruku na dvůr na houpačku, máme oba pusy od povidel a mně vrtá v hlavě, proč náš tatínek kupoval pěti dětem botičky potajmu, aby to nikdo ze vsi nevěděl…

Zmatek v mé hlavě trvá, maminka z mušlové krabice vyndává na stůj rezatě zažloutlé fotky a zase slzy střídají smích a radost.
A pak – že jsou Němci zlí!
Nechali nám tady krabice plné čokolád, jaké jsem životě neviděla (od té doby jsem začala sbírat jejich obaly), banány, pomeranče a jablíčka jak malovaná, podobná těm, co jsme ve škole zaplatili a pak fasovali jenom na vánoce, kilo na dítě. Tátovi vnutili svetr – modré véčko a mamince nádherný šátek. Maminka jim před loučením balí naší i jejich zlatými a růžovými kvítky lemovanou cukřenku a přidává k tomu takové ty titěrné ozdobné kleštičky na kostky cukru. Slibují, že znovu přijedou a přivezou plný pytle oblíkání na sebe.
Loučení před našimi vraty. Bílé fáro houká, dospělí brečí, ale my s Marcusem se na sebe docela už vesele culíme. Všichni zběsile máváme a Marcus mi posílá vzdušnou pusu.
Večer pak nemohu usnout, stále si to přehrávám, jsem rozrušená až na půdu. Připadá mi, že jsem byla v nějakém filmu. Také se těším na zítra, protože se na všecičko našich pořádně zeptám. Hlavně proč potajmu kupovali těm pěti dětem botičky a proč to celou dobu před námi tajili…
A proč je vůbec odsunovali.

TAJNÁ MODLITBA KADAŇSKÁ

/ A N T H E R I K U M /

Pulsatila patens Iris sibirica Pulsatilla pratensis

Zůstaňtež s námi

Pulmonaria Augustifolia Orchis Mascula

Zůstaňtež s námi

Maenyanthes trifoliata Dactylorhiza majalis

Polygala chamaebuxus
Skrozonera humilis
Hadí mord nízký
Zimostrázek alpský Prstnatec májový

Zůstaňtež s námi

Vachta trojlistá Vstavač mužský Plicník úzkolistý
Koniklec luční Koniklec otevřený Kosatec sibiřský

Zůstaňtež s námi

Než přijela
31. května 2012 v 11:30

Než přijela
svěrací kazajka

V bílém županu
balkónu Třech lilií
stála a mlčky
se stoickým klidem
o pomoc volala

(odhazovala vše
tak nepotřebné
až k uzoufání)

dolů na Národní třídu
letěly ve vlnách Ony
Škrtící předměty
dolů až ke kotníkům
přihlížejícího davu

stříbrná rtěnka labutěnka
pudřenka
nedopitá láhev s kolou
prstenů několik
z bílého zlata s brilianty
bělostné ručníky
s liliovými výšivkami

koš na odpadky
posetý luxusními ornamenty
houbička na vymývání
make-upu a ještě několik
nerozpoznatelných zmuchlaných
věcí

pak módní časopisy pro ženy
účty a účtenky včerejší noviny
zlaté hřebeny
stály okolo v kruhu hyeny
ale jen jedna jediná lidsky se tvářila:
Já jenom digitálem fotim

sbírala při tom focení Ony
zoufalé výkřiky
do igelitové tašky na níž stálo
oranžově: N O R M A

A potom Konečně Po policajtech až
Dorazila svěrací kazajka

Básníci divili by se: Goethe i Nezval

Udiveně kroutili by svými
Básnickými hlavami
V postelích ve Třech liliích

My Dnešní Víme:
Je to Dnešní Norma
A Začátek Konce
Možná

Ostatní tvorba Alenky Vávrové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Ale je!, Báseň modlitba a další
DV 98/2018: Marginálka o náruči
DV 89/2017: Zima, Árie v Divadle Kámen a další
DV 75/2015: Vyštěkla do tmy
DV 72/2014: Opona nahoru! a další
DV 71/2014: Guerilla aneb o mrtvých a další
DV 69/2014: P.F. 2014
DV 68/2013: L Á S K O ! a další
DV 67/2013: Naděje a další
DV 65/2013: Báseň která stále začíná a další
DV 63/2013: Zvonkohra pro divoký a další
DV 62/2012: Červený hadr vášně a další
DV 59/2012: Lakonika, Nečtěte tu báseň!!!
DV 58/2012: Z pivního baru tučňák už turci ořezávají kebab
DV 56/2011: Jiný kafe!, Nejkrásnější báseň a další
DV 55/2011: To bude tím větrem a další
DV 54/2011: Kočičí zlato, Tak kočky odplácejí, Alla rotonda
DV 53/2011: Tak to zase roztáčíme
DV 52/2011: Dvanáctá, Z mého snu ošklivého a další
DV 51/2011: Volání vánočního kocoura
DV 49/2010: Hledám
DV 48/2010: ***
DV 46/2010: Jsem tady jenom na skok a další
DV 42/2009: Kdy jako to bouchna a další
DV 34/2008: P.F.2OO8, Vzduch, Až
DV 10/2011: Verše z hloubi ponahatmí pro Clemence Monsantovou, syny a sny