Libor Peichl

Stále mi připadá, že těch, co jsou starší než já, je více, než těch mladších. Reálně by to mohla být pravda snad jen díky prodlužující se délce života a klesající porodnosti. Ale já to tak mám, asi jsem optimista.
První fotoaparát, co se rozhodl mě provázet životem, byl s papírovým měchem a nerozhodl se on, ale strejda, co mi jej věnoval. Vyfotografoval jsem s ním babičku, dědu a psa Baryka. Babička by byla dnes uměním, takhle rozmazaná. Baryk k poznání není, zato děda jo. Nevypadl tehdy z tiskárny ani minilabu, ale z leštičky. Líbí se mi dodnes, já to tak mám, asi jsem fotograf.
Táta mi říkal, že nemám hranice, když přeplavu rybník na šířku, příště do něj skočím a přeplavu jej na dýlku. Ale já to tak mám, nevím sice, co proto jsem, jen potřebuji svůj Olymp, svůj vrchol, svoji dálku.

Fotografie v reportáži dokumentují naši cestu do Kyrgyzstánu
za horami krásnými
sahajícími svou výškou do jiných světů
za lidmi krásnými
s kůží opálenou a očima barvy temných květů
za koňmi krásnými
vonícími omamně svým jezdcům po věky věků

FOTOGRAFIE

obr. 1

náhled 1. obrázku

obr. 2

náhled 2. obrázku

obr. 3

náhled 3. obrázku

obr. 4

náhled 4. obrázku

obr. 5

náhled 5. obrázku

obr. 6

náhled 6. obrázku

obr. 7

náhled 7. obrázku

obr. 8

náhled 8. obrázku

obr. 9

náhled 9. obrázku

obr. 10

náhled 10. obrázku

Galerie obsahuje celkem 50 obrázků.
1-10   11-20   21-30   31-40   41-50  

Ostatní tvorba Libora Peichla publikovaná v Divokém víně:
DV 128/2023: Fotografie a další