literární časopis založený v roce 1964

Libor Peichl

Stále mi připadá, že těch, co jsou starší než já, je více, než těch mladších. Reálně by to mohla být pravda snad jen díky prodlužující se délce života a klesající porodnosti. Ale já to tak mám, asi jsem optimista.
První fotoaparát, co se rozhodl mě provázet životem, byl s papírovým měchem a nerozhodl se on, ale strejda, co mi jej věnoval. Vyfotografoval jsem s ním babičku, dědu a psa Baryka. Babička by byla dnes uměním, takhle rozmazaná. Baryk k poznání není, zato děda jo. Nevypadl tehdy z tiskárny ani minilabu, ale z leštičky. Líbí se mi dodnes, já to tak mám, asi jsem fotograf.
Táta mi říkal, že nemám hranice, když přeplavu rybník na šířku, příště do něj skočím a přeplavu jej na dýlku. Ale já to tak mám, nevím sice, co proto jsem, jen potřebuji svůj Olymp, svůj vrchol, svoji dálku.

Fotografie v reportáži dokumentují naši cestu do Kyrgyzstánu
za horami krásnými
sahajícími svou výškou do jiných světů
za lidmi krásnými
s kůží opálenou a očima barvy temných květů
za koňmi krásnými
vonícími omamně svým jezdcům po věky věků

FOTOGRAFIE

obr. 31	obr. 32	obr. 33	obr. 34	obr. 35
obr. 36	obr. 37	obr. 38	obr. 39	obr. 40

Galerie obsahuje celkem 50 obrázků.
1-10   11-20   21-30   31-40   41-50