Marta Ehlová

PANÍ POLANKOVÁ

Stál jsem na stupínku vedle paní učitelky a díval se na obličeje školáčků. Byly to obličeje kulaté, šišaté, baculaté, pobledlé, červenolící, veselé, zakaboněné i šelmovské. ,,Milé děti, tohle je náš nový žák,“ slyšel jsem říkat paní učitelku. ,,Jmenuje se Leon Krákora.“ Třída zaburácela smíchem a v zadních lavicích někdo zaskřehotal. ,,Budeme mu říkat Lvíček, co říkáte, děti,“ zašpásovala kantorka a rozverně mi načechrala vlasy. Věděl jsem, že naráží na moje ryšavé kudrny a pihovatou tvář. Žáčci zatřepotali rukama a vzadu někdo napodobil lví řev. ,,Kampak to naše lvíčátko posadíme?“ vyzvídala učitelka. ,,Vedle Hamšíka! Vedle Horejska! Vedle Polanky!“ překřikovaly se děti. Chtělo se mi utéct, ale naráz jsem se ocitl v lavici vedle kluka s ježatou hlavou. Sotva jsem dosedl, kluk se ode mne odtáhl. Kterýpak ty jsi, Hamšík, Horejsek nebo Polanka? Byl to Polanka. Natáhl jsem k němu ruku, ale on ruce rychle schoval pod lavici. Brzy jsem zjistil, že děti s Polankou nekamarádily a posmívaly se mu. Zprvu jsem si myslel, že je to kvůli obnošenému sáčku, z něhož viditelně vyrostl, seprané flanelové košili s roztřepaným límečkem a prošlapaným polobotkám. Ale děti na něj pokřikovaly Žide! Žide! nebo Žíďáku! Polanka před nimi utíkal, a když nemohl utéct, hlavu schoval do loktů. Zřídka kdy se člověku podíval do očí; i když byl vyvolán, odpovídal se sklopenou hlavou. Teď jsem byl terčem posměchu dětí já. Byl jsem jediný zrzek ve třídě a ještě k tomu ze všech nejmenší. Zrazavá palice, pihovatá tlamice, popichovaly mě žáčkové. Kasal jsem se, že je mi to fuk, ale doma jsem si párkrát pobrečel do polštáře. ,,Pro ošklíbra jako ty jsou takové vlasy škoda,“ zalichotila mi dokonce jedna krasavice s vlasy jako hřebíky. Jak přitom nafrněně pohodila hlavou, vjel do mě takový vztek, že jsem se zaškaredil jako čert a vyplázl na ni jazyk. Za ty hřebíky jsem ji navrch pořádně zatahal.
Ivo Polanka. Drobný, tmavovlasý chlapec s melancholickou tváří s průzračně modrýma očima; netušil, že jsem ho potajmu ochraňoval. Polanka měl jen maminku. Chodívala za ním o přestávce do školy a pokaždé mu přinesla nějakou dobrotu zabalenou v papírovém pytlíku. Paní Polanková nosila tramvajácký mundúr s velkými lesklými knoflíky se znakem Elektrických drah hlavního města Prahy a na hlavě lodičku připnutou perkem. Měla křehkou tvář, posmutnělé oči a krátce zastřižené tmavé vlasy.
,,Polanko, máš tam mámu, " hlásilo se Polankovi. Polanka šel na chodbu a tam se s maminkou tiše přivítal; oba si spolu něco šuškali a pak se mlčky rozloučili.
Jednou přišel Polanka do školy v novém. Místo flanelové košile a sáčka měl na sobě zelený svetr s dlouhými rukávy s véčkem u krku; určitě to byla ruční práce jeho maminky. Škarohlídi si z něho utahovali, a ten kluk zase schovával hlavu do loktů. Ale já se nad tím jeho svetrem tetelil radostí; vždyť i Polanka měl konečně taky něco nového! ,,Člověče, Ivo, jak já bych takový svetr chtěl mít!“ přesvědčoval jsem ho zvlášť hlasitě, ale on hlavu ne a ne zvednout. Až když jsem mu dal pořádný štulec do zad, přestal trucovat. Tvář mu růžověla úsměvem, a jeho uslzené oči prozrazovaly, že mi opravdicky věří….
Onehdy Ivovi z učebnice vypadla fotografie. Chtěl ji přede mnou schovat, ale já byl rychlejší. Na obrázku byl Ivo s maminkou; stáli před školou, maminka ho objímala kolem ramen a oba se usmívali. Paní Polanková byla ve svém mundúru s lodičkou na hlavě, Ivo měl na sobě ten uštrikovaný svetr od maminky, v ruce papírový pytlík a hlavu měl pěkně vztyčenou.
Takovou maminku, jakou měl Ivo Polanka, neměl žádný z nás. Kdyby spolužáci věděli to, co jsem věděl já, určitě by mu ji taky záviděli. Vypátral jsem totiž, že paní Polanková byla elektrikářka! A ne ledacjaká. Pracovala v podniku Elektrických drah hlavního města Prahy a s četou elektrikářů vyjížděla velkým červeným vozem k porouchanému elektrickému vedení tramvají a trolejbusů. Mně se dokonce poštěstilo vidět ten kolos i s paní Polankovou uvnitř! V kabině řidiče seděla vmáčknutá mezi dvěma elektrikáři s lodičkou na hlavě, ti dva měli placaté čepice s celuloidovým kšiltem. Když to červené monstrum zastavilo poblíž mne, nevěřícně jsem na něj zíral. Na střeše mělo plošinu se zábradlím a u zadních dveří bytelný železný žebřík. Elektrikáři, včetně paní Polankové, v montérkách a s čepicemi na hlavě, z vozu vyskákali, otevřeli zadní dveře korby, vytáhli z ní brašny a hodili si je přes ramena. Ta tam byla paní Polanková, plaše postávající na chodbě ve škole. Teď to byla velitelka všeho elektrického vedení. A s jakou párou vyšplhala po žebříku na plošinu vozu. Panečku, to byla podívaná! Kam se ti dva na ni hrabali! Nahoře se všichni chytli zábradlí a plošina se s nimi začala zvedat k drátům elektrického vedení (ta plošina mi připomínala brouka, co se staví na nohy). U drátů se zastavila a ti machři se dali do práce. Zezdola tam nebylo dobře vidět, jen jak z brašen vytahují nářadí; ostatní jsem si domýšlel. Když to byla porucha, tak se dráty musely přetrhnout, takže je teď elektrikáři spojovali. Smekal jsem před paní Polankovou, že se jí z té výšky netočí hlava. Polankovi jsem takovou maminku přál i záviděl. To by ve třídě čubrněli, kdyby ji teď viděli. Když ti profíci byli hotovi, plošina se s nimi zase spustila na střechu vozu, a oni po žebříku sešplhali na zem. K mé velké radosti tímhle kouskem podívaná ještě neskončila. Jak elektrikáři své brašny ukládali vzadu do vozu, nakoukl jsem dovnitř. A to jsem čučel! Byla tam totiž dílna. Dílna vybavená všelijakým nářadím, uprostřed s ponkem s obrovským svěrákem. Tak paní Polanková si umí poradit i se svěrákem! Proti opravě elektrického vedení to pro ni musí být hračka. Kdyby mi ty dveře někdo nezabouchl před nosem, určitě bych do dílny vlezl, a s tím svěrákem si pěkně pohrál. Takhle jsem jen zíral, jak se ten kolos pod brumláním motoru rozkolébal a těžkopádně se rozjíždí pryč.
Stalo se, že Polanka pár dní nepřišel do školy. Zpočátku mi to nevadilo, ale pak mi začal chybět. Už jsem si zvykl na tohohle otloukánka, a měl jsem ho rád. Myslím, že i on mě bral za kamaráda, i když to nedal najevo. O přestávce zůstával v lavici a vyráběl z papíru lodičky, letadýlka nebo ptáčky. Jedno takové stvoření, co vypadalo jako labuť, mi dokonce věnoval. Postavil jsem si ho na školní desku. Teď jsem na ten papírový výtvor koukal a myslel na Polanku. Přišla paní učitelka, byla vážná a v tváři pobledlá.,,Žáci, musím vám říct něco smutného,“ začala, a zadívala se do naší lavice. ,,Vašemu spolužákovi Ivo Polankovi zemřela maminka. Do školy k nám už nebude chodit…. Pro dnešek, děti, máte volno.“ Před očima se mi promítla celá ta nedávná podívaná na paní Polankovou, jak v nebesích spravuje elektrické vedení… Sebral jsem papírovou labuť s desky, schoval ji do kapsy a šel domů.
Až později jsem se dozvěděl, že paní Polankovou zabil elektrický proud, když opravovala tramvajové vedení. Spolu s ní zemřeli i oba elektrikáři. Červený kolos Elektrických drah se mi dlouho vyhýbal. Leč jednou jsme se potkali. Dokolébal se doprostřed silnice a pod dráty elektrického vedení se zastavil. Přiskočil jsem k vozu a vší silou kopal do pneumatik. Než mohli elektrikáři zakročit, stačil jsem do kapoty ještě pořádně zabušit.<

Ostatní tvorba Marty Ehlové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Had
DV 97/2018: Kavárna Fénix
DV 96/2018: Rádio Luxembourg
DV 90/2017: Habeo litem ergo sum
DV 89/2017: ADVOKÁT doktor Alois R A Š Í N
DV 88/2017: Dorota Míčanová a 28. pluk
DV 87/2017: Nekorunovaný český král Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna
DV 86/2016: V I V A T dědička Země české
DV 85/2016: Jan z Jesenice
DV 84/2016: Osudový glejt
DV 83/2016: Studium generale
DV 72/2014: Můj přítel Karel Svolinský
DV 104/2019: Zimní kapesníky
DV 103/2019: Naši stateční studenti
DV 102/2019: Kluci ze zadních lavic
DV 101/2019: Z L O – věčná inspirace literatury