Marta Ehlová

NEKORUNOVANÝ ČESKÝ KRÁL ALBRECHT VÁCLAV EUSEBIUS Z VALDŠTEJNA

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna se narodil 14. září 1583 v Heřmanicích jako syn nekatolických šlechtických rodičů Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické, kteří se hlásili k učení jednoty bratrské. Vilém z Valdštejna byl jedním z nejchudších Valdštejnů. Heřmanické panství tvořila tvrz se sedmi vesnicemi a jen s 92 poddanými. Po smrti rodičů byli nezletilému Albrechtu ustanoveni opatrovníci Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka a Karel z Valdštejna na Poličanech. Základy vzdělání i dobrého chování ve společnosti a zacházení se zbraněmi a koněm získal Albrecht v soukromé škole na hradě Košumberk. Poté jeho poručníci rozhodli, že bude studovat ve škole v německém Altdorfu. Škola byla díky privilegiu císaře Rudolfa II. z r. 1578 povýšena mezi akademie. Valdštejn se zde měl věnovat studiu práv. Podle mínění místních radních však patřil ,,k těm špatným studentům, kteří učení nevěnují žádnou pozornost, ale myslí na nepravosti". (J. Janáček). Měl konflikty se školním řádem a jinými pravidly života akademie, byl označen výtržníkem a černou ovcí akademie. Skončil dokonce v norimberském vězení, které bylo posléze zmírněno na domácí vězení. Pravděpodobně zásahem poručníků byl problém vyřešen diplomaticky: Valdštejn nebyl z akademie vyhoštěn, a sám měl rozhodnout o osudu svého dalšího studia. Zvolil změnu; opustil Altdorf a studium nahradil poznávacím cestování po Evropě. Posléze se rozhodl pro vojenskou službu a přihlásil se do služeb císaře Ferdinanda II. Nastoupil s hodností fendrycha (praporčíka) s nárokem asi sto zlatých měsíčního platu. Sňatkem s Lukrécií Neškovnou z Landeka získal Valdštejn výtečné materiální zabezpečení a ještě před vypuknutím českého stavovského povstání koupil několik statků na Moravě. V bitvě na Bílé hoře sám nebojoval, nicméně se bitvy zúčastnil jeho pluk. Po porážce povstání nakoupil konfiskované statky a stal se tak jedním z nejbohatších mužů v císařských zemích. Sám císař si od něho půjčoval peníze a zahrnoval ho přízní. V roce 1624 povýšil Valdštejna na knížete frýdlantského, následně na vévodu. Valdštejnovo vévodství s centrem v Jičíně, zahrnovalo statky na Hradecku, Boleslavsku a Litoměřicku. Později koupil Valdštejn i knížecí Zaháňské ve Slezsku. Když císař dal Valdštejnovi právo razit vlastní minci, povyšovat do stavu šlechtického a udělovat městské právo, šlo v podstatě již o stát ve státě.
V lednu r. 1628 daroval císař Valdštejnovi vévodství Meklenburské jako projev přízně za vítězství ve válce dánské. Tím se Valdštejn zařadil mezi stavy Německé říše. Restitučním ediktem vydaným dne 6. března 1629 nařizoval císař, aby byly navráceny katolické církvi statky odcizené jí po tzv. smlouvě pasovské. Výkonem ediktu se měla ujmout Valdštejnova armáda; předem se totiž počítalo s tím, že současní držitelé tyto statky dobrovolně nevydají. Sám Valdštejn nesouhlasil s ediktem, a potají vyjednával s některými držiteli a nabízel jim pomoc. V létě r. 1630 svolal císař sněm do Řezna, aby si vymohl podporu pro válku se Švédskem a pro volbu svého prvorozeného syna Ferdinanda za krále v Čechách a v Uhrách. Říšský Sněm podmínil svolení císařových požadavků propuštěním Valdštejna ze svých služeb. Důvodem byl způsob, jakým Valdštejn udržoval a rozšiřoval své vojsko; byly to kontribuce vymáhané bez ohledu na to, zda zem, v níž se vojsko nacházelo, byla spojenecká či nepřátelská. Náročné dilema vyřešil císař tím, že vyhověl sněmu; v srpnu téhož roku 1630 Valdštejna propustil za svých služeb.
Po bitvě u Breintenfeldu, která skončila úspěchem protestanského švédského krále Gustava Adolfa, věřila řada českých emigrantů - notně zastoupených v jeho armádě - včetně i několik předních vůdců stavovského povstání jako např. hrabě Jindřich Thurn, že král potáhne do Čech, dobude Prahu a pak se vydá do Vídně na císařovo sídlo. Král sice nesplnil jejich tužby, ale Sasové pod vedením hraběte Arnima - někdejšího plukovníka ve službách Valdštejna, vtrhli do Čech. Opanovali a drancovali celou zem včetně Prahy, kde jednou z jejich největší kořistí byla i část slavné Rudolfovy obrazárny. Emigranti spoléhali, že jejich návrat do Čech bude trvalý. Snad jen 30. listopadu r. 1630 mohli mít pocit zadostiučinění. Toho dne totiž byly sňaty lebky dvanácti popravených ze Staroměstské mostecké věže, kde byly vystaveny pro výstrahu, pietně dopraveny do Týnského chrámu a zde pochovány. Císař vyjednával s Valdštejnem, zda a za jakých podmínek by byl ochoten převzít zase velení armády. V prosinci r. 1631 přijal Valdštejn provizorně, v březnu následujícího roku pak definitivně opět vrchní velitelství císařových vojsk. Ve svých dispozicích neměl být nijak omezován. Tajně se však sešel s hrabětem Arnimem; výsledkem jejich jednání bylo Valdštejnovo rozhodnutí vykonávat velitelství tak, aby se ve vhodnou dobu spojil s císařovými protivníky, českým emigrantům umožnil návrat do vlasti a obnovil předbělohorské poměry.
Od března r. 1633 Valdštejn tajně vyjednával se švédským kancléřem a s emigranty s cílem získat českou královskou korunu. Jeho počínání nezůstalo utajeno a doneslo se k císaři. U vídeňského dvora se utvořila silná strana, která na císaři žádala Valdštejnovo propuštění. Přestože se císař zdráhal pomyšlení, že je Valdštejn zrádce, vydal dne 24. ledna 1634 tajný rozkaz generálům Gallasovi a Piccolominimu, aby Valdštejna sledovali; v případě důkazů o jeho zradě aby se jej zmocnili živého či mrtvého. Valdštejn jednal dál; Trčka a Kinský v jeho službách přejížděli hranice mezi Plzní a Řeznem, kde měl hlavní stan nejvyšší švédský velitel. To považovala císařská strana za další důkaz zrady. Císař vydal dne 18. února 1634 veřejný patent, kterým byl Valdštejn zbaven velitelství podruhé. Téměř všechno vojsko od Valdštejna odpadlo, jen dva pluky mu zachovaly věrnost. A s nimi se vydal Valdštejn z Plzně do Chebu. Císařští plukovníci Butler, Gordon a Leslie patřili k tzv. toulavým irským husám - Irish geese -, jak se říkalo katolickým irským a skotským žoldnéřům, kteří v 17. století sloužili téměř ve všech evropských armádách (J. Polišenský, J. Kollmann: Valdštejn, ani císař, ani král. Nakladatelství AV 1995). V Chebu se rozhodli, že Valdštejna zavraždí. Frýdlantský vévoda ohrožoval totiž jejich kariéru: sloužili mu, ačkoliv byl zbaven velitelské moci. Jejich rozhodnutí předcházela návštěva plukovníka Leslieho u Valdštejna. Leslie byl svědkem, když Valdštejn četl císařský patent, který ho prohlašoval za psance, a přitom v návalu vzteku chrlil ze sebe nejen urážky a hrozby císaři, ale i skutečné a vysněné plány tažení proti císaři. Leslie o tom informoval své dva spojence. Všichni nejdříve zvažovali možnost útěku z Chebu. Leslieho slova: ,,Zabít zrádce!" (J. Janáček) nakonec Valdštejnův osud zpečetila. Přijali návrh uskutečnit hromadnou vraždu na chebském hradě, a hned jednali. Plukovník Gordon osobně pozval Trčku, Ilova, Kinského a vojenského rytmistra Niemanna na večeři, což pozvaní přijali i jako důkaz solidarity plukovníků s Valdštejnem. Hosté dorazili kočárem na hrad okolo šesté hodiny večerní a byli zdvořile uvedeni do hodovního sálu. Nosit na stůl se začalo, až když si odložili klobouky a kordy. Hostina se slibně vyvíjela... ,,Ať žije Ferdinand!" bylo signálem k útoku. Křičeli to plukovníci i dragouni, kteří se objevili před překvapenými hosty. Vražda byla otázkou jen několika minut. Butler, Gordon a Leslie stáli za chvíli nad mrtvými těly Valdštejnových věrných mužů a zírali, jak je dragouni, kteří za ně vykonali krvavou práci, obírají o všechny cennosti. Leslie potom organizoval pořádek ve městě, Gordon zůstal na hradě a Butler se s tlupou dragounů vpravil do Pachelbelovského domu zavraždit Valdštejna…
,,Valdštejn byl v noční košili a až do tohoto okamžiku nechápal, co se vlastně děje. Jen na malou chviličku se zarazil i Deveroux. Potom si výkřikem dodal odvahu: ,Ty špatná, křivopřísežná, stará rebelantská šelmo!´ A Valdštejn stačil jen slabě pozvednout ruku, jako by chtěl zarazit ostří partyzány pronikající do jeho hrudi." Tak popisuje poslední okamžiky Valdštejnova života Josef Janáček ve své knize Valdštejn a jeho doba (nakladatelství Svoboda 1978).
Stalo se to 25. února 1634 v Chebu, v přepychovém měšťanském Pachelbelovském domě. Dům byl v noci střežen i dvěma městskými strážnými, jejichž úkolem bylo zabránit hluku z ulice. Onu osudnou sobotní noc však strážní nemohli zajistit Valdštejnovi klid. Valdštejn netušil, co se na chebském hradě odehrálo; že totiž jeho důstojníci Trčka, Ilov, Kinský a Niemann byli povražděni, a že se k jeho domu blíží skupina dragounů v čele s plukovníkem Butlerem, aby zavraždili i jeho.
,,25. února 1634 byl Valdštejn tak nemocný, že jeho dny byly sečteny." (J. Janáček). Antropolog MUDr. Emanuel Vlček DrSc. z Národního muzea v Praze provedl v r. 1976 průzkum Valdštejnových kosterních pozůstatků a usoudil, že u Valdštejna šlo o tzv. tabes dorsalis - postižení zadních kořenů míchy luetického původu, vedoucí ke kostním krizím, které byly dříve pokládány za projev pakostnice, dny. Kromě bolestí na kostech dolních končetin, nejisté chůze a poruchy písma trpěl Valdštejn i příznaky progresivní paralýzy. Odborníci hodnotili jeho onemocnění jako ,,svérázné luetické onemocnění s kombinací progresivní paralýzy a tabes dorsalis." (J. Janáček). A podstatně ovlivňovalo Valdštejnovo jednání.
Valdštejnův zabavený majetek se odhadoval na 9 285 589 zlatých (mimo několika milionů, které zůstal Valdštejnovi dlužen císař), zabavený majetek Trčky, Ilova, Kinského a Niemanna se odhadoval na více jak pět milionů zlatých.
Zásluhy Butlera na odstranění Valdštejna byly oceněny nejvýš - dostal Valdštejnovo panství Doksy a Deštnou v odhadní ceně 225 845 zlatých. K tomu hraběcí titul, hodnost císařského komorníka a zlatý řetěz. Gordona obdaroval císař valdštejnským panstvím Smidary a Skřivany v hodnotě 178 323 zlatých. Na Leslieho bylo pamatováno trčkovským Novým Městem nad Metují v hodnotě 231 141 zlatých. Počátkem roku 1635 předložil císaři účet i dragounský podplukovník Deveroux. Nevyřízené nároky uplatňoval i za ostatní chebské vrahy. Všichni byli totiž vyplaceni na dlaň hned po akci. Když si Deveroux srovnal tolary, které dostal, a pár nakradených cenností z mrtvých těl, a porovnal je s dary, jimiž byli obdarováni plukovníci, pochopil, jak malou almužnu dostal. Císař zachovával dlouho mlčení k jeho opakujícím se žádostem. Teprve v roce 1636 postoupil Deverouxovi trčkovské statky v čáslavském kraji s podmínkou, že vyplatí své druhy. Podíl Deverouxe byl odhadován na 44 000 zlatých. I tento irský plukovník rozšířil řady cizinců, kteří se přes noc stali pány na panstvích v Čechách a nad poddanými, jejichž řeči nerozuměli...
Skuteční Valdštejnovi dědici museli dlouho a poníženě čekat na vyřízení svých dědických nároků. Údajná zrada Albrechta z Valdštejna se nepodařila nikdy prokázat. Na chatrných důkazech ztroskotala i komise ustanovená ve Vídni bezprostředně po chebské politické vraždě, která měla připravit materiál proti Valdštejnovi. Pověst o Valdštejnově zradě a jeho spiknutí proti císaři přesto nacházela úrodnou půdu a téměř nikdo nepochyboval o tom, že se mu dostalo zaslouženého konce. Kardinál Richelieu komentoval Valdštejnovu smrt slovy, jimiž snad nejlépe vystihl osud mrtvého: ,,Dobrá nebo špatná pověst závisí na posledním úseku života, dobro i zlo se dostává k potomstvu a lidská zloba dopouští, že je jedno jako druhé." (J. Janáček).

Ostatní tvorba Marty Ehlové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Had
DV 97/2018: Kavárna Fénix
DV 96/2018: Rádio Luxembourg
DV 90/2017: Habeo litem ergo sum
DV 89/2017: ADVOKÁT doktor Alois R A Š Í N
DV 88/2017: Dorota Míčanová a 28. pluk
DV 86/2016: V I V A T dědička Země české
DV 85/2016: Jan z Jesenice
DV 84/2016: Osudový glejt
DV 83/2016: Studium generale
DV 72/2014: Můj přítel Karel Svolinský