Marta Ehlová

JAN Z JESENICE

JESENICE - právník, politik, diplomat a advokát Jana Husa

O datu narození Jana z Jesenice historické prameny mlčí. V knize Husitský právník M. Jan z Jesenice její autor Jiří Kejř dovozuje, že ,,Postupoval-li (Jan z Jesenice) ve svých studiích obvyklým během, byl asi o čtyři či pět let mladší než M. Jan Hus.“ (Jan Hus 1371-1415). Za tohoto předpokladu by se Jan z Jesenice narodil v rozmezí let 1375-6. Jeho rodištěm byla nejspíš obec Jesenice poblíž Prahy (směrem na Benešov).
Zápis v děkanské knize artistické fakulty pražské univerzity prozrazuje, že dne 15. prosince 1397 získal Jan z Jesenice titul bakaláře svobodných umění. Zápis z 27. ledna 1398 (tamtéž) uvádí, že mu byl povolen odklad placení univerzitních poplatků. Jan z Jesenice zřejmě pocházel z chudší rodiny, není vyloučeno, že si na živobytí přivydělával doučováním studentů ze zámožných rodin.
Bakalář svobodných umění se na univerzitě pustil i do studia práv. V roce 1407 získal na právnické fakultě titul bakaláře, počátkem roku 1408 dosáhl titulu Magister. Podle univerzitních záznamů byl mezi 27 zkoušenými kandidáty na prvním místě, titul obhájil na výtečnou. Jeho examinátorem byl i Mistr Jan Hus. Později, v roce 1412, na bolognské univerzitě ve studiu práv pokračoval a dosáhl zde titulu doktora práv.
Život Jana z Jesenice osudově ovlivnily myšlenky profesora oxfordské univerzity Johna Wycleffe. Jan z Jesenice se stal Wycleffovým nadšeným přívržencem, což ho následně sblížilo i s Janem Husem. Wycleffismus jim oběma připravil podobný osud.
Na Jesenicovo právní vědomí zapůsobil zejména Wycleffův názor o nutnosti sekularizace, nebo-li o nutnosti vyvlastnění církevního majetku světskou šlechtou, a Wycleffův spis ,,De civili dominio“ (O světském panování).
V duchu wycleffismu přednesl 25. září 1407 před akademickou obcí doktorů, mistrů a studentů učenou disputaci, v níž mimo jiné prohlásil, že nespravedlivý rozsudek soudu není závazný a velmi neuctivě se vyjadřoval o všech, kdo hlásají opak… rozsudek klatby vynesený od toho, kdo je ve smrtelném hříchu, neváže. (Cituje Jiří Kejř ve své knize Husitský právník M. Jan z Jesenice).
Za obhajobu a šíření Wycleffovy filozofie byla na Jana z Jesenice uvalena klatba. Podkladem pro to byly i výroky z jeho disputace přednesené na univerzitě dne 25. září 1407.
Do české historie, zejména do dějin pražské univerzity, se Jan z Jesenice nesmazatelně zapsal v souvislosti s Dekretem kutnohorským (z 18. ledna 1409).
O autorovi díla se dnes literatura vesměs shoduje, že jím je M. Jan z Jesenice (jak říká o Dekretu kutnohorském ve své knize Jiří Kejř).
Spolu s Janem Husem a Jeronýmem Pražským sehrál zásadní roli v době univerzitní krize, která po vydání dekretu mezi německými a českými mistry na pražské univerzitě vypukla. S oběma přáteli stál v čele obhajoby českých nároků na univerzitě a byl zde i hlavním mluvčím a advokátem české strany.
Oč tehdy šlo?
Pražská univerzita (Studium generale založená r. 1348) jako jediná zaalpská univerzita byla založena s ,,plným“ počtem fakult: teologickou, právnickou, lékařskou a artistickou (fakultou svobodných umění, později přejmenovanou na filozofickou). Za panování krále Václava IV. byla rozdělena na čtyři takzvané univerzitní národy: český, bavorský, polský a saský. V době vzniku univerzity žádné rozdělení univerzity neexistovalo. Její zakladatel císař Karel IV. v zakládací listině univerzity ze 14. dubna 1348 prohlašuje: ,,Ustanovili jsme, aby v řečeném městě pražském v budoucnu a navěky kvetlo obecné učení v kterémkoliv dovoleném oboru. Náš duch totiž obrací svůj zřetel především k tomu, jak by naše království české, jemuž přízeň naší mysli dává zvláštní přednost před ostatními, ať dědičnými, ať šťastně získanými důstojenstvími a državami, o jehož povznesení pečujeme všemožnou snahou a k jehož cti a blahu pracujeme veškerým úsilím, jak by za našich časů bylo podle rozkazu naší prozíravosti náležitě ozdobeno řadou moudrých mužů... A to proto, aby věrní obyvatelé našeho království, kteří neustále lační po plodech vědění, nebyli nuceni žebrati v cizích zemích, nýbrž aby v království nalezli stůl již prostřený... A aby nejen nebyli již nuceni, ba mohli pokládat za zbytečné obcházet k prozkoumání věd kraj světa, vyhledávat cizí národy, nebo se doprošovat ukojení svých tužeb v cizích krajích, nýbrž aby mohli být hrdi na to, že mohou jiné z ciziny zvát k této půvabné vůni a k účasti na takovém vděku….“
Zájem studentů z mnoha evropských zemí o studium na pražské univerzitě a jejich příliv na univerzitu císařova slova naplnil. Univerzita se stala mezinárodní institucí s vlastním statutem (v čele s rektorem), byla vyjmuta z církevního i světského zákonodárství.
Rozhodnutím Dekretu kutnohorského z 18. ledna 1409, daného na Horách Kutných Václavem IV., král Václav nařídil, aby český univerzitní národ měl napříště ve všech jednáních univerzity tři hlasy, ostatní národy hlas jeden:
,,Jelikož pak národ německý žádného práva obyvatelského v Českém království vůbec nemající, v sličných záležitostech pražského obecného učení – osobil sobě k užívání tři hlasy, a národ český, pravý dědic tohoto království, toliko jediný hlas má, - rozkazujeme-, abyste – připustili národ český na každý způsob ke třem hlasům -, jak má národ francouzský na obecném učení pařížském.“
Němečtí mistři na dekret reagovali roztrpčeně. Dne 6. února 1409 podali proti němu u krále Václava písemný protest. Žádali odvolání dekretu a přísahali, že v opačném případě pražskou univerzitu i se svými scholáry opustí. Navrhli kompromis, aby se univerzita rozdělila na německou a českou. Protest se ke králi dostal v době, kdy jeho přednostní zájem o univerzitu a její potíže však již opadl. V obavách, aby se konflikt na univerzitě nepřiostřil, král přislíbil německým mistrům vyhovět. Českým mistrům vyčetl, že s německými mistry na univerzitě rozpoutali bouře, a pohrozil, že jejich představitele Husa a Jeronýma dá za to upálit. Husovi prý tehdy řekl: ,,Ty mi vždy působíš zmatky se svým druhem Jeronýmem.“
Jan z Jesenice na obhajobu dekretu sepsal právnicky vytříbený traktát Defensio mandati regis Wenceslavi (Obrana mandátu krále Václava). Traktát byl určen výlučně panovníkovu dvoru. Svým obsahem byl protiváhou požadavků německých mistrů a svou argumentací měl krále Václava přimět k jeho dřívější náklonnosti k (oprávněným) českým nárokům. Těžištěm obhajoby Jana z Jesenice byla zakládací listina univerzity ze 14. dubna 1348; Jesenice argumentoval rovněž právem římským a použil i citáty z bible. Obranu panovníkova mandátu postavil na suverenitě českého krále a na jeho výsostné péči o prospěch obyvatel českého království, jež má být větší, než péče o prospěch cizinců.
Ignorance německých mistrů k panovníkovu mandátu krále Václava natolik rozlítila, že je nechal zbavit úřadů a rektorovi Mistru Henningu z Baltenhagenu odňal univerzitní insignie. Stalo se tak za asistence staroměstských konšelů při dramatických okolnostech dne 9. května 1409. Nové hodnostáře univerzity král jmenoval z řad Husových stoupenců a obhájců Wycleffova díla: rektorem univerzity jmenoval Mistra Zdeňka z Labouně, děkanem artistické fakulty Mistra Šimona z Tišnova. (Dne 20. října roku 1409 byl rektorem univerzity zvolen Mistr Jan Hus.)
Němečtí mistři na králův zásah reagovali odchodem z pražské univerzity, což panovník považoval za protivení se královskému majestátu a za spiknutí proti Českému království. V listě vydaném na hradě Žebráku dne 28. června 1409 je prohlásil za vyhnané a zbavené jejich univerzitních hodností.
,,Vyhnaní“ mistři Čechy pomlouvali a osočovali je z kacířství. Ve svých útocích proti pražské univerzitě nikoho nejmenovali kromě Jana z Jesenice. Jeho pokládali za hlavního viníka na svém osudu. Jesenicovo jméno bylo tak jediné, které se v pamfletech na adresu Prahy objevilo. Jakýsi uprchlý student si ve své rýmovačce se jménem Jana z Jesenice pohrával, pěl ódu na Lipsko – město učenosti, a prorokoval, že Prahu zastíní.
Němečtí mistři a studenti totiž většinou odešli do Lipska, kde byla založena nová univerzita.
V počátcích procesu s Janem Husem, v době Husovy přípravy na cestu do Kostnice i během vlastního kostnického procesu, byl Jan z Jesenice Husovým právním poradcem. Spolupráci klienta a advokáta charakterizuje Jiří Kejř ve své knize zřejmě nejvýstižněji: ,,Hus nalezl pro hájení svých zájmů zástupce nejlepšího -Mistra Jana z Jesenice. Jeho vysoké právnické vzdělání, diplomatická zkušenost a hluboká osobní oddanost Husovi i jeho myšlenkám z něho činily spojence nadmíru cenného, který také pro svého přítele učinil vše, co bylo v lidských silách.“
Jan z Jesenice se s Husem do Kostnice pravděpodobně nevydal. Sám by v klatbě a věděl, že jeho přítomnost by Husovi ještě přitížila; nehledě na nebezpečí, že by byl zatčen. Soustředil se proto na důkladnou Husovu přípravu na chystaný proces. Poučil svého klienta, jak si má před soudem počínat, opatřoval pro něj doklady, které měly jeho nevinu prokázat. Zejména to byly notářské opisy listin. Kupříkladu opis protestu univerzity proti spálení Wycleffových knih. Proti šířícím se pomluvám, že to byl Hus, který měl německé mistry z pražské univerzity vyhnat, obstaral i ověřený opis Dekretu kutnohorského. Z Jesenicova podnětu si Hus u českých pánů, kteří mu byli nakloněni, obstaral i veřejné prohlášení arcibiskupa, že mu ,,není znám žádný blud, ze kterého by byl Hus u něho obviněn, poukázal toliko na exkomunikaci od papeže a dodal, že tedy před papežem se má ospravedlnit.“
U české husitské šlechty Jan z Jesenice zřejmě inicioval i mnohé akce na Husovu záchranu. Kupříkladu nechal vypracovat sérii listin a prohlášení (která pravděpodobně i sám koncipoval), jimiž se stavěla za Jana Husa. Během kostnického procesu byli oba – klient a jeho advokát, v písemném kontaktu. Jan z Jesenice soudní proces sledoval a poskytoval Husovi právní rady. Hus mu psal o svých výsleších, upozorňoval ho na průběh řízení a jako přítel Jesenicovi radil v jeho soukromém životě.
Po Husově smrti se osud Jana z Jesenice v mnohém podobal osudu Husovu. Jan z Jesenice se svého wycleffismu nevzdal, naopak Wycleffovy myšlenky dál rozvíjel. Byl považován za nebezpečného kacíře a církev ho tvrdě pronásledovala. V důsledku jeho pobývání v hlavním městě nad Prahou zostřila interdikt, veřejnost informovala o přísném zákazu jakýchkoliv kontaktů s Jesenicem. Obyvatelstvo se mu pod trestem klatby, exkomunikace a podezření z kacířství mělo vyhýbat. Jesenice byl prozatím ještě chráněn světskou mocí, u panovníka měl zastání a i na jeho dvoře měl stále dost svých příznivců.
Počátkem roku 1418 nový papež Martin V. (někdejší Husův soudce, výtečně obeznámený s českým husitským hnutím, které nekompromisně potíral) vydal dekret o vymýcení kacířských nauk v Čechách, v němž byli jmenováni hlavní kacířští viníci, kteří mají být postaveni před soud římské kurie. Byli to převážně univerzitní mistři. Jako ,,nejnebezpečnější ze všech“ byl na prvním místě jmenován Jan z Jesenice.
Osud Jana z Jesenice se odvíjel v dramatických a složitých vyjednáváních mezi králem Václavem a králem Zikmundem (který Jana z Jesenice upřímně nenáviděl) o vývoji v ,,kacířských“ Čechách. Základní podmínkou pro obnovení bohoslužeb v Praze a zrušení tří let trvajícího interdiktu bylo vypovězení Jana z Jesenice z Prahy. Na Zikmundovo naléhání tak král Václav počátkem roku 1419 učinil a Jana z Jesenice z Prahy vypověděl. Jan z Jesenice v králi Václavovi ztratil poslední oporu ve svém konání. Panovníkovu rozhodnutí se podvolil a hlavní město opustil. Skrýval se, azyl mu pravděpodobně poskytl některý z jeho šlechtických příznivců na svém hradě.
Životní drama skvělého právníka, politika, diplomata a nebojácného advokáta skončilo v roce 1420. Závěrem nechme odeznít citát z knihy Jiřího Kejře:
,,Nevíme, co přivedlo Jesenice do moci věrolomného a úskočného nepřítele pana Oldřicha z Rožmberka. Zda to bylo diplomatické jednání, které mělo nejmocnějšího magnáta Čech zachovat pro husitství, či zda padl do jeho rukou nešťastnou náhodou. Mocný pán dobře věděl, že se zavděčí králi Zikmundovi, bude-li Jesenic odstraněn z politické scény, a dal ho uvrhnout do své hladomorny, odkud již vynikající učenec nevyšel.“

Ostatní tvorba Marty Ehlové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Had
DV 97/2018: Kavárna Fénix
DV 96/2018: Rádio Luxembourg
DV 90/2017: Habeo litem ergo sum
DV 89/2017: ADVOKÁT doktor Alois R A Š Í N
DV 88/2017: Dorota Míčanová a 28. pluk
DV 87/2017: Nekorunovaný český král Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna
DV 86/2016: V I V A T dědička Země české
DV 84/2016: Osudový glejt
DV 83/2016: Studium generale
DV 72/2014: Můj přítel Karel Svolinský
DV 102/2019: Kluci ze zadních lavic
DV 101/2019: Z L O – věčná inspirace literatury
DV 100/2019: Paní Polanková