literární časopis založený v roce 1964

Milan Nakonečný

Tippnerová Anja: Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze, Praha Academia 2014 (423 str.; překl. M. Brunová, z něm. orig. 2009).

Literární a básnický surrealismus zapustil u nás hluboké kořeny, které dodnes duchovně vyživují čilý ruch v českém surrealismu. Již na začátku třicátých let minulého století vzniklo v Praze surrealistické středisko, které se brzy stalo světově uznávaným uměleckým a ideovým hnutím. Za počátek je pokládán r. 1933, kdy se v Paříži seznámil básník Vítězslav Nezval se zakladatelem („papežem“) surrealismu André Bretonem, který k surrealismu dospěl z okouzlení psychoanalytickým pojetím nevědomého duševního života a snů a který o dva roky později přijel do Prahy a do Brna, kde pronesl přednášky o surrealismu. Surrealismus se pak v Praze čile rozvíjel a zahrnul ve skupině jeho stoupenců, vedle řady umělců, básníků a malířů (V. Nezval, Toyen, J. Štýrský a další, také řadu ideologů, K. Teige, V. Effenberger a další.) Dnešní surrealisté mají k dispozici neobyčejně atraktivní revui Analogon, publikují pozoruhodné knihy básnické i odborné, malují a vystavují. Autorkou knihy o tomto surrealistickém hnutí v Praze je profesorka slovanských literatur na univerzitě v Hamburgu Anja Tippnerová a lze o knize, která je předmětem naší recenze říci to, co říká název první části této její knihy; je v ní pojednáno, jde v ní o: „Surrealismus jako kolektivní dobrodružství: o estetické a sociální praxi pražských skupin od dvacátých do devadesátých let“. Jde tu tedy z hlediska toho, co bylo uvedeno shora o původu českého surrealismu, o jeho jakousi prehistorii ve dvacátých letech minulého století a o jeho pokračování do změny politických poměrů v devadesátých letech. V tomto smyslu to je nepochybně tématika velmi zajímavá pro všechny, kdo v surrealismu našli zalíbení a identifikovali nebo konfrontovali se s ním nejen jako se směrem uměleckým (básnickým a výtvarným), ale i jako s politickou ideologií, která se zmocnila jeho představitelů v zahraničí i u nás v souvislosti s expanzí tzv. marxismu-leninismu, kdy množství evropských intelektuálů a umělců učinilo vlevo v bok a obrátilo zasněný zrak, většinou jen na několik let, k Moskvě, rozdávající teze o vznešené naději proletářům celého světa. Největší zvláštností českého pražského surrealismu je, že potom, co přestal být avantgardní (jak na to upozorňuje i Tippnerová), to znamená, že se brzy po druhé světové válce stal spíše už jen historickou záležitostí a předmětem teoretických diskuzí, v Praze urputně setrvává jako jedno z již mála světových center: Proto o tom Tippnerová píše jako o „permanentní avantgardě“, avšak s otázkou proč tomu tak je, by mohla být předmětem řady úvah, teorií či spíše hypotéz, stejně jako odpověď na otázku, proč byl surrealismus v podstatě opuštěn. Podle recenzentovy hypotézy, mohlo to být prostě proto, že se v kouři kaváren, ale i ve vědomí mnoha ctitelů surrealismu rozpustilo kouzlo „vyvřelin nevědomí“, když se přišlo na to, že tyto „vyvřeliny“ jsou pracně vytvářeny na papíře i na plátnech nikoli intuicí, ale diskurzivním přemýšlením o tom, jak by se tyto verbální i vizuální „vyvřeliny“ staly zaručeně co nejvyvřelejší.
Pražský surrealismus, hlavně díky svému velkému teoretikovi Vratislavu Effen- berggeovi, byl v mnohém originální, nepřijímal pařížské podněty Bretonovy a dalších teoretiků surrealismu pasivně (Breton vylučoval z hnutí každého, kdo neodpovídal jeho kritériím surrealisty). Pražští surrealističtí aktivisté na sebe upozornili již v počátcích svého hnutí „Mezinárodním bulletinem surrealismu“. Tento důležitý dokument otiskl historik surrealismu M. Nadeau (1964, čes. 1994, s. 345 n. – český překlad této knihy měl pozoruhodnou historii zrcadlící politické poměry v poválečném Československu, první dvě vydání šla do stoupy, teprve třetí se podařilo dát veřejnosti k dispozici). V tomto manifestu z r. 1935 čeští surrealisté formulovali zásady „surrealistické revoluce“, především již na jeho začátku zdůraznili, že: „surrealismus není v rozporu s dialektickým materialismem“ (řada českých levicových intelektuálů se zhruba ve stejnou dobu pokoušela prokazovat, že v rozporu s „marxismem“ není ani psychoanalýza). Čeští surrealisté si však postěžovali, že s nimi komunistická strana „jednala pouze jako se zajímavými zvířaty“, dalo by se však říci, že dokonce hůře, neboť velký příznivec surrealismu zmíněný v uvedeném manifestu a významný český intelektuál - komunista Záviš Kalandra, který do češtiny přeložil Bretonovy Spojité nádoby, byl v procesu s Miladou Horákovou jako její politický „spolupachatel“ odsouzen k smrti a popraven. V té době se v manifestu zmíněný surrealistický básník Paul Eluard, potom, co byla na Západě organizována petice adresovaná prezidentu Gottwaldovi, aby byl trest smrti Kalandrovi zrušen, odmítl se pod tuto petici podepsat s tím, že šlo nepochybně o spravedlivý rozsudek.
Ačkoli pražští surrealisté, řada jich po moskevských procesech (Kalandra a další) již s komunisty k lepším zítřků nešla, komunistická strana uzavřela se surrealisty smír a to i v období totality, takže se surrealistům podařilo vydat v té době velkého kulturního úpadku, několik pěkných sborníků, takzvaných „ineditních“ tisků, určených jen vybraným jedincům, ale to bylo v době, kdy už „poezie nebojovala proti kapitalismu“, nicméně bojovala za socialismus. K malé verbální přestřelce došlo v r. 1938, kdy K. Teige vydal Surrealismus proti proudu …( repr. 1993 – viz Tippnerová, s. 52). Kdy předmětem kritiky byli, kromě jiných i bývalí surrealisté, nyní již prozřelí marxisté, jako byl V. Nezval.
V pražské surrealistické skupině nebyly zcela jednotné názory na něco, co bylo v Paříži, zejména Bretonem, prezentováno jako surrealismu blízké. A to bylo vydáním Bretonova spisu Arkanum 17 (1947 – čes. Arkán 17, 1996), kdy se Breton a někteří francouzští surrealisté otevřeně přihlásili k esoterismu a surrealistické získalo akcent magického. Rozhodně proti byl V. Effenberger, rozhodně pro byl surrealistický malíř a autor esoterických studií Martin Stejskal. Bližší poukaz na toto téma Tippnerové ušel.
Další specifikum pražského surrealismu formulovali jeho ideoví lídři takto: K. Teige: „Surrealismus není estetika a nevyznává zájem o estetické“ a V. Effenberger hovořil o „antiestetické a antiartistní, nebo přesněji: mimoumělecké pozici surrealismu“ (bližší viz Tippnerová, s. 180 n.). Breton však píše o „surrealistické poezii“ a Eluard píše surrealistické básně, o surrealistických malířích ani nehovoře (patří k nim i proslulý S. Dali). Není-li surrealismus estetický, nepatří-li ani do dějin literatury ani do dějin výtvarného umění, kam je ovšem právem zařazován, čím tedy vlastně je?
Podali jsme zde jen malou část a jen velmi letmý pohled na bohatý obsah recenzované knihy, kterou lze doporučit všem zájemcům o téma, které je zde velmi zdařile a s velkým přehledem vypracováno.