Michal Pacovský

Požádal jsem Michala Pacovského o napsání vzpomínky na jednoho ze svých nebožtíků – Martina Housku, jehož jsem zařadil do připravované knížky Mám víc kamarádů nebožtíků než živých. Michal mi poslal vzpomínku delší, než mohu v knize použít, a tak si ji přečtěte v celém rozsahu v Divokém víně.
Ludvík Hess

Martin Houska

Říká se, že člověk umírá pokaždé, když přijde o přítele. A je to tak. Když jsem našel pět zmeškaných hovorů od Ludvíka během pouhých dvaceti minut, nenapadlo mě nic jiného, než že ho pokopala kobyla, a že nemohoucí leží někde ve škarpě, zkroucený, s vybíjejícím se telefonem nebo zavalený umírajícím koněm. Nakonec to naštěstí na volání linky 112 nebylo. Ludvík se příliš opálil únorovým sluncem a rozhodl se svěřit mé hlavě, vycvičené ve skládání zdeúředních suplik a nudných právních rozborů, nějaké pojednání o našem příteli Martinu Houskovi. Martin ale není popsatelný žádným literárním tvarem. On by byl spíše vhodným objektem k vědeckému zkoumání, neboť byl svého druhu fyzikálním skupenstvím a to těžko pojednat formou vázanou.
Ano, seznámil jsem je kdysi, v dobách našeho bohatýrského mládí. Tehdy jsem pracoval na pražském magistrátu a měl ještě ctižádost posunout život v naší stověžaté matičce k lepšímu. Nicméně jsem otřel brýle do košile, pohlédl z okna na sýkorky a dal se do dílka, kterým se vám tuto zvláštní duchovní hmotu pokusím přiblížit.
Oba jsme s Martinem vyrostli v pražském Karlíně, který tehdy nebyl ani zdaleka čtvrtí luxusních kanceláří jako dnes. Bydlela tam směsice dělníků ze všech koutů země, cikánů (tehdy ještě ne Romů) i Pražáků od Vltavy. Oba jsme hrdě chodili na Střední všeobecně vzdělávací školu, které jsme říkali gympl. Skutečně, v budově onoho ctěného ústavu bylo kdysi první české reálné gymnázium v Praze. Tehdy jsme to netušili, ale někteří profesoři si zjevně užívali uvolněné atmosféry konce 60. let minulého století. Tak jsme dostali širší filozofický pohled, než za socializmu bylo obvyklé. Navíc Martinův otec byl nesmírně sečtělý, vzdělaný a po zkušenostech z II. světové války principiální vlastenec. Byl právník stejně jako později Martin a některé jeho výroky by se daly tesat. Byl nejen pro Martina, ale i pro mě, když jsem se s ním setkal, studnicí životního moudra.
Tak jsme vyrůstali - z jedné strany vrch Vítkov, z druhé Vltava River, nad námi knuta profesorů a za rohem hospoda, kde jsme se učili pít Gambrinus. To vše nás formovalo. To, co nyní bude následovat, je pár společných příhod. Nikoli jako charakteristika, ale spíše jako přivonění k flakónku, jako neobratný pokus o nahlédnutí do duše, kam nahlédnout nelze.
Asi typologicky nejblíže Martinově povaze bude historka z období, kdy Martin už byl váženým šéfem odboru na Magistrátu hl. m. Prahy a v té době byl tajemníkem magistrátu Jaroslav Blažíček. Oba se měli svým způsobem rádi, i když mezi nimi byl značný věkový rozdíl. Spojoval je styl práce. Zatímco tajemník Blažíček nikdy na svém psacím stole neměl ani kousek papíru, Martin měl na svém psacím stole hromady kdejakých spisů. Ani jeden z nich nikdy nečetl žádný spis, z toho co předkládali třeba do Rady hl. m. Prahy. Ale vždy věděli, co v něm je a dokázali o něm poutavě hovořit. Spojoval je stejný způsob humoru. Dokázali se bavit s kamennou tváří a to nejlépe na úkor snaživých troubů. Téměř při každé poradě vedoucích odborů si některý z vedoucích naběhl ve snaze zalíbit se ať už hromádkou socialistických frází nebo tupou servilitou.
I stalo se, že se blížilo nějaké cvičení Civilní obrany. To byly ještě doby, kdy se stát třásl, co kdyby nás v noci napadl imperialistický nepřítel. Mobily nebyly a pro takový případ museli být všichni důležití pracovníci dosažitelní doma na telefonu. Tajemník Blažíček se na poradě Martina ptal „Ty máš doma telefon, že?“ „Jo, jo,“ vždy odpovídal Martin. Ale když v noci Civilní obrana cvičně budila vedoucí odborů, Martin mezi nimi nebyl.
„Poslyš, jaký máš vlastně doma telefon? Já ho v seznamu nemám,“ divil se Blažíček. „No, jak bych ti to vysvětlil, takový ten u dveří do bytu, soudruhu tajemníku. Dole u domu se zazvoní a já to u dveří zvednu.“ A prošlo mu to. Oba se bavili. Vedoucí hospodářské správy magistrátu pak dostal za úkol, aby Martinovi zavedli domů telefon. Jen netušil, co ho čeká. Tehdy telefonní linka byla na pořadník, čekalo se na telefon i kolik let. Ale toto bylo „ve vyšším zájmu“. Jen zřídit mu ji nemohli, protože Martin o linku odmítal požádat. „Já žádný telefon nechci, to chce magistrát, tak ať si požádá sám.“ Takhle se to táhlo měsíce a každý týden se Blažíček ptal šéfa Hospodářské správy, jak že je to s Houskovým telefonem. Nakonec tedy musel žádost vyplnit a podat úřad.
Pak už šlo jen o to dostat Martina domů, aby technici mohli aparát zamontovat. Pokaždé měl nějakou výmluvu. „Ale já dávám přednost pracovním věcem před privátním telefonem…“ Když technici byli čtyřikrát zbytečně u Martina, a tak došla trpělivost i Blažíčkovi. Zavolal Martina k sobě na poradu a místo porady ho nechal odvézt svým šoférem domů na montáž telefonu. Dojatí dělníci konečně viděli, že skutečně existuje přízrak jménem Houska. Netušili, že budou muset dvakrát rozmontovat a složit knihovnu (protože měli krátkou šňůru). Po celodenní dřině se všichni šťastní rozešli. Dělníci, že mají za sebou ten nesplnitelný úkol, Martin, že se dlouho tak dobře nepobavil, a Blažíček, že nás imperialisté nezaskočí. Kdo by řekl, že se akce telefon táhla dva roky?
V dobách našeho magistrátního působení jsme měli takovou partu, se kterou jsme chodili jednou týdně hrát košíkovou. Pak se šlo do hospody; nic zvláštního. Jednou jsem u piva dal k lepšímu vtip o britském agentovi Kohnovi, který dostal za úkol utajeně se spojit s jakýmsi Finkelsteinem v Tel Avivu. Objel svět, na všechno si dával pozor a pak se vplížil na udanou adresu. Jenže v tom domě bydlelo šest Finkelsteinů. Co patro, to jedna rodina toho jména. Ale on byl nejlepší britský agent, tak šel k prvním dveřím, zazvonil a muži, co mu otevřel, řekl tajné heslo „fialky vadnou a opadávají“. Ten člověk chvíli koukal a pak povídá: „Co mi to chcete… jo počkejte, fialky vadnou a opadávají? To je Arnold Finkelstein, druhé patro napravo!“
No, nějak se to ujalo, a když jsme se svolávali, že se půjde na basket, tak stačilo říci, že „fialky vadnou a opadávají“ a každý věděl. Jednou jsem ve věci té košíkové volal Martinovi a místo sekretářky Símy to vzal nějaký chlap. Důležitě houknul do telefonu: „Slyším.“ Na magistrát neobvyklá fráze. Byl to Martinův vedoucí útvaru obrany, bývalý důstojník.
Tak jsem na něj také houknul: „Máte tužku?“ „Mám.“ „Pište si: Fialky vadnou a opadávají.“ Ten dobrý muž jen odvětil: „Fialky vadnou a opadávají, rozuměl jsem, konec.“ a zavěsil. Když Martin přišel odpoledne do kanceláře, našel kolem svého stolu celý štáb Civilní obrany, v čele s tímto pracovníkem. Ten byl celý popelavý a vzal si Martina stranou: „Ve 14:05 jsem obdržel signál - fialky vadnou a opadávají. Ale já to nikde v trezoru nemůžu najít. Nevíme, co to znamená?“ A lišák Martin vyrobil ustaranou vrásku mezi očima a mávnul rukou. „Rozpusť to tady. To musím já sám.“
Od té doby měl pověst spolupracovníka Státní bezpečnosti, který znal tak strašně tajná hesla, že ani v trezoru nesměla být zamčena. Cítím se být spoluviníkem na této pomluvě, protože nebýt historky s „fialkami“, asi by si nikdo takovou blbost nevymyslel.
Martin nikdy nebyl typickým magistrátním úředníkem, a už vůbec ne sluha bolševického režimu. Povahou bohém, udržoval po celou dobu čilé styky s řadou lidí z disentu, zejména z kruhů Jazzové sekce. Když mu jednou nějaký urozený soudruh chtěl vyčítat, že se stýká s třídním nepřítelem, zase udělal tu ustaranou vrásku mezi očima a vysvětlil cosi ve smyslu, že někdo tu těžkou práci dělat musí, ale že si nestěžuje, že zkrátka na ten džez chodit bude.
Nesmazatelným faktem však zůstane, že první legální demonstraci proti komunistickému režimu na Škroupově náměstí v Praze, povolil právě Martin jako vedoucí odboru magistrátu. A to celý rok před Sametovou revolucí. Bylo to jen jeho rozhodnutí a on nesl svou kůži na trh. Že to chtělo osobní odvahu, není třeba dodávat.
To už se doba měnila, z vedení Komunistické strany v Praze odešel Antonín Kapek a místo něj nastoupil Miroslav Štěpán. Další povolená demonstrace se odehrála měsíc nato v lednu 1989 na Staroměstském náměstí u příležitosti výročí smrti Jana Palacha. Po demonstraci byla porada, na které se tehdejší ředitel Telekomunikací Praha vytahoval, jak to hezky zařídil, že z tlampačů hrála hudba tak hlasitě, že projevům nebylo pořádně rozumět. Martin mu na to povídal: „No, nevím jestli jste měli hrát Koleda, koleda Štěpáne?“ Ředitel něco mumlal, že o tom nevěděl, že to nebylo úmyslně a tak. A Martin se zase bavil.
Byli jsme v období, kdy mladí mužové objevují. Tu taje ženských povah (pokud je vůbec lze probádat), ondy zas různých sportů či kouzlo oddaných dětských očí. Podle míry odvahy, štěstí a bankovního konta i cizí kraje. V dobách našeho mládí bylo objevování cizích krajů omezeno tzv. devizovým příslibem a politikou státu. Martin, i když mu bylo dáno poznat Anglii (což jsme mu ze srdce záviděli), se rozhodl poznávat cizí kraje prostřednictvím Světové kuchařky. Zapomněl jsem sdělit, že byl zapřisáhlým starým mládencem, a že práh jeho bytu, pokud vím, překročila jen jediná dívka. Mezi námi, kromě montérů telefonu a Martinova souseda, jsem snad byl jediným člověkem, kterého Martin párkrát domů pustil.
Vraťme se ke světovým jídlům. Že nemá pro koho vařit, to mu vůbec nebránilo. Bral to systematicky podle té Světové kuchařky a vařil podle kontinentů, hezky od první stránky. Když jsem se ho naposled ptal, vařil na straně 387. Žádnou stránku nepřeskočil. Háček byl v tom, že jídla byla rozepsána minimálně pro čtyři osoby. Takže, když uvařil např. špagety á la cokoli, tak to musel jíst celý týden. Vyhodil to jen, když se nedalo pozřít ani sousto. V případě takového neúspěchu letělo menu do záchodu a Martin do hospody na tlačenku.
Ale to nebyl ten hlavní problém. Často se stávalo, že se chystal v sobotu cosi vařit, ale chyběla mu nějaká ingredience. A tak jeho sekretářka Síma, pokud to nekoupila v sousedství, obvolávala kamarády. My jsme pak dílem hledali doma ve špajzech, dílem vysílali zvědy do krámů ve svém okolí. Někdy jsme nesehnali nic, protože šafránu bylo jako šafránu, jindy se Martinovi sešlo třeba dvanáct balíčků oregána. Nejhezčí však byl pohled do jeho spíže: Tam, pečlivě srovnána, ležela řada koření a ochucovadel. Třeba oněch dvanáct balíčků oregána (ovšem bez pěti špetek), láhev rýžového vína (bez půl deci), čtyři nožičky zázvoru (jedna bez ustrouhaného konce) a tak…
Za cestování se Světovou kuchařkou se mi pomstil tím, že mi k narozeninám daroval dvě morčata. Měl rád mé syny jako vlastní a oběma nám bylo jasné, že ta poťouchlost malým klukům udělá radost. Udělala. Dokonce i našemu psu Barýčkovi, labradorského plemene, který koukal, co se mu to objevilo v pokoji. Dodnes nevím, zda to byl záměr či omyl, ale ze dvou morčecích kluků se vyklubal heterosexuální páreček, který se tak rychle množil, že jsme mladé nestačili nosit do Zverimexu. Tehdy jsme s Martinem dospěli k obrovskému moudru, že nikoli opak, ale omyl je pravdou.
Nejen jídlem živ je člověk. Byly doby, kdy Martin hrával tenis a, jak o sobě říkal, nikoli špatně. Já u toho nikdy nebyl, protože takových kvalit jsem nedosáhl. Zato jsem jezdil na vody a Martin také. Většinou jsme jezdili každý s jinou partou, až přišlo léto, kdy se vše změnilo. Nevím, koho z nás dvou napadlo, že i koncem srpna se dá jet Sázava. Teoreticky to nemusel být problém: Kanoe se daly vypůjčit od kamarádů, dopravu jsem obstaral se svou obytnou Avií, která na střeše uvezla lodě, a uvnitř jeden a půl tuny sportovců. Osazenstvo výpravy tvořila většinou parta zocelená Fialkami, co vadnou a opadávají a byla nás plná Avie. Martin jako kapitán určil trasu, a jelo se. Poprvé se posádka vzbouřila, když přišel rozkaz složit lodě u mostu ve Světlé nad Sázavou. Ten potůček pod mostem, o kterém tvrdil, že to je řeka, jsme odmítli vzít na vědomí.
Inu, popojel jsem s Avií po proudu, mnoho vesnic a kilometrů kamsi mnohem dál, až pod mostem opravdu tekla voda. To už Martin trval na svém, že tady se bude skládat. Zatímco mužstvo šoupalo lodě na vodu a do lodí bágly s výbavou, odjel jsem s Avií doprostřed vesnice, kde podle mapy mělo stát nádraží. Plán byl totiž takový, že po týdnu na vodě sem přijedu Posázavským Pacifikem pro auto a vysvobodím ostatní.
Vše klaplo, lodě na vodě, my v lodích, ozvalo se mohutné „ahoooj“ a podepluli jsme most. Za mostem se ukázalo, že v řece není tolik vody, jak by se na první pohled zdálo. Další tři hodiny jsme tahali kanoe přes kameny, mezi kameny, přenášeli přes kameny a chvilkami i odpočívali na kamenech. Nic jiného tam nebylo. Vodu jsme poznali, jen když nám uklouzla noha a spadli jsme do mezírky mezi kamení. Po vyčerpávající dřině jsme se vzbouřili podruhé. Přirazili jsme ke břehu a já byl vyslán proti proudu hledat, kde že je vesnice se zaparkovanou Avií. Jen jsem přišel k prvním domům, Avii jsem viděl – my jsme tu vesnici za tři hodiny jen obešli do půlkruhu. Za dvacet minut jsem byl zpátky i s autem, jen jsem neměl sílu mužstvu vysvětlit tu rychlost. Tak jsem si vymyslel, že jsem někoho stopnul.
Martin se ale nevzdal. Tvrdil, že už vidí vzdutí řeky, jen vytrvat. Čekali jsme na něj o kilometr dál v teple hospody. Pozdě odpoledně jsme viděli naživo známý obraz Ilji Repina: Burlaci na Volze: Martin byl zapřáhnutý do lodi a se sveřepým výrazem ji vláčel kamenitým korytem. Zvláštní bylo, že řeka byla téměř suchá, ale zato loď plná vody. A jako vždy po sportovním výkonu jsme byli svorně v hospodě, kde fialky vadly a opadávaly...
Hospoda je zajisté fenomén, který nelze vynechat v životě žádného českého velikána. Stejně tak v případě Martina. Naše hospodské diskuse se však netočily jen kolem obligátní politiky. Jednou jsme zabrousili na téma, kdeže se vzaly fenomenální znalosti starých Řeků. Odtud byl již jen kousek k otázce, zda Atlantida byla či ne a pokud ano, tak kde? Hraním si s historií Atlantidy jsme si pak dlouho užívali krásné chvíle, plné detektivního pátrání, vzrušených hádek a překvapivých rozuzlení. Trvalo to s přestávkami léta a sám se pátráním kochám dodnes. Nešlo nám o to cokoli prokázat nebo snad nedej bože publikovat v prestižním časopise. Pak by se naše tajemství stalo veřejným a my bychom si neměli s čím hrát. Ať si na to vědci přijdou sami, ne? Když se někde objevilo cokoli, co i v náznaku potvrzovalo naše teorie, měli jsme radost jako děti.
Oba jsme věděli, že první zmínky o Atlantidě jsou v díle Platóna. Jenže on psal jen o tom, co slyšel. Jeho zmínka, že Atlantida byla „za Heraklovými sloupy“, je všeobecně vykládána tak, že ležela někde v Atlantském oceánu. Martin přišel s teorií, že ten výrok mohl znamenat něco jiného, a že jde o špatný překlad či spíše výklad: Když přijedete ke mně na chatu a já se optám „kdes nechal to kolo?“, odpovíte „za vraty“. Tím buď míníte, že jste mi nerozjezdili trávník a kolo jste nechali venku, na silnici. Anebo, že mohu být klidný, kolo nikdo neukradne, je za vraty – tedy skryté na pozemku. Zkrátka – Platónův výrok také mohl znamenat, že Atlantidu všichni hledali špatně. Nebyla vně Středozemí, ale uvnitř, ukrytá před nepohodou Atlantského oceánu, „za Heraklovými sloupy“.
Tím Martin ovšem dramaticky změnil pohled na situaci. Tak jsme začali mudrovat, co se vlastně před desetitisíci léty mohlo stát. Andrej, třetí do party, původním povoláním geolog, přišel s tím, že jak tál pevninský ledovec na konci doby ledové na severní části Evropy, tak veškerá voda musela odtékat jen do Černého moře. To však ještě nebylo spojeno s mořem Egejským. Tehdy mohlo dojít k tomu, že pevninské kry se o odtátý ledovec nadlehčily a prasklo to tam, kde je tektonická porucha, v dnešním průlivu Bospor. Vody dnešního Černého moře se vylily a tsunami, která by se rozlila po Středomoří, mohla mít klidně i výšku do sta metrů. V každém případě dost na to, aby zničila celou civilizaci. To, co by zůstalo na okolních kopcích, by si pak zachovalo jen matnou vzpomínku na ten ráj na zemi, na potopu a podobné příběhy, které známe z Bible.
Zdálo se, že vše do té skládačky pasuje. Oklikou jsme obstarali podmořské mapy a já trval na tom, že musím dostat rundu, protože jsem vždy tvrdil, že mapy nelžou: Našli jsme, kde mohl být ostrov, jako vystřižený z popisu Platóna. Člověk by netušil, jak podrobně je zmapováno dno Středozemního moře nepochybně díky nasazení ponorek v tomto malém prostoru.
Po Atlantidě jsme pátrali i za cesty do Tuniska. Koupání v moři jsme moc nedali. Sjezdili jsme, co se dalo a zaplatili si průvodce i s jeepem, který nás měl odvézt do vnitrozemských oáz. Jako z udělání ale přišla písečná bouře, a když nás brzy ráno vyzvedl u hotelu, bylo vidět tak na dva metry. Řidič nás utěšoval, že taková bouře netrvá zpravidla déle než pár dní a o téhle v rádiu už mluví od včerejška, tak musí brzy skončit. Co však skončilo, byla silnice. Ta se ztratila u posledních domků a dodnes nevím, podle čeho vlastně ten řidič jel? Slunce vidět nebylo, písečná stěna byla asi metr před předním nárazníkem a jen chvílemi se zdálo, že jedeme po nějaké polní cestě. Řidič udržoval stabilních 50 – 60 km za hodinu na tachometru a ukazoval, co bychom viděli v okolí, kdybychom tam dohlédli. Martin nadhodil, co by dělal, kdyby proti nám něco jelo? „To se tady nestává,“ odtušil ten dobrý muž. Tak jsme poručili své osudy Všemohoucímu a tomuto skvělému vůdci a až do nejbližší oázy jsme raději probírali, zda tato poušť skutečně mohla být zalita při „Velkém šplouchu“, jak jsme říkali tsunami, která způsobila zánik Atlantidy.
Oázu jsme poznali podle několika palem a hlavně benzinové pumpy, kde jsme zastavili. Už se „vyčasilo“ a bylo vidět chvílemi i na sto metrů. Kousek dál bylo tržiště, trhovci nikde, také co by tam v tom počasí dělali, zato kamenné krámky byly seřazené hezky do půlkruhu a marně čekaly na nějaký ten mikrobus s japonskými turisty.
Měl jsem kolem hlavy omotanou kefii, červeno-bílý arabský šátek z Jordánska, který mě spolehlivě chránil před poryvy písku. Martin se chránil jen číhačkou a brýlemi, tak mě strčil před sebe do nejbližšího krámku. Kefia omotaná kolem hlavy, mé semitské rysy a chování toho bělocha za mnou zjevně zmátly majitele krámku. Protože Martin projevil zájem o zjevně nejdražší kousek v krámě, dostali jsme i kávu. Hráli jsme, že se hádáme. Do toho cosi mlel prodavač střídavě na mně arabsky nebo lámanou angličtinou na oba, až se objevil náš šofér, který nás v té fujavici marně hledal. Tak Martin velkopansky mávl rukou a odkráčel středem, na půlhodiny ušetřen dusivého písku a s kávou v žaludku.
Mohlo by se zdát, že Martin byl k místnímu personálu arogantní při nakupování. Není to pravda. Jednak nikdy nic nechtěl koupit, leda nějakou drobnost, jednak víc šlo o to si hrát, určitě ne ublížit či urazit. Stalo se také, že jsme spolu jednou procházeli Starým městem v Jeruzalémě. Byl tam poprvé a cestou ke Zdi nářků jsme scházeli od Jafské brány kolem tisíců krámků na Davidově ulici. Asi na půli cesty už nevydržel tlak a nechal se vtáhnout do krámku s obuví. Když majitel viděl, že je ochoten vzít do ruky pár bot, bral to jako příslib budoucího obchodu a vyřknul cenu. Martin boty vrátil, tak se cena snížila o deset procent. Další debata se točila kolem vysoké kvality a stále se snižující ceny. Zatímco Martin přesvědčoval Araba, že opravdu za tak malou cenu boty koupit nemůže, protože by tím jeho rodinu zruinoval. Arab tento způsob komunikace nechápal a cenu snižoval. A Martin dál: „Ne, opravdu mu nemůže působit škodu tím, že si je koupí pod nákupní cenou…“ a tak to šlo dokola. Nakonec důstojně odkráčel a nejsem si jistý, zda si prodavač nemumlal nějaké kletby.
Asi se u Zdi nářků náležitě modlil, protože Martin později, nedaleko ruin Megida, v údolí Ezreel, objevil nefalšovaný dolmen, i když nám tehdy odborníci tvrdili, že v Izraeli nic takového není.
Na sklonku roku 1989 proběhla v Rumunsku krvavá revoluce proti diktátorovi Ceau?escovi. Tehdy již demokratické Československo pomáhalo, jak mohlo, a také pražský magistrát se chystal vyslat letadlo s humanitární pomocí. Otcové města však měli velký problém koho postavit do čela delegace, která v Bukurešti dar předá? Jednak se ve městě stále ještě sporadicky bojovalo, jednak mezi vánočními svátky a Novým rokem se nikomu z funkcionářů nechtělo od rodiny. Volba tedy padla na Martina. Byl starý mládenec, dobrodružné povahy, jazyků i diplomatického protokolu znalý. Jediným problémem by mohl být cestovní pas a víza. Tak si Martina zavolal primátor, sdělil mu rozhodnutí o letadle s pomocí, a jestli se na něco ptal, tak to bylo, zda má pas?
„Mám,“ odpověděl jednoduše Martin a tím bylo vše vyřízeno s tím, že si ho má vzít druhý den do práce.
Tím bylo míněno, že nazítří dostane víza a další den se letí. Leč, šedá je teorie, zelený strom osudu. Martin skutečně měl pas, a protože se ho nikdo na nic víc neptal, tak také neřekl, že je dávno propadlý, a že ho má už jen na památku. Že na každé stránce je razítko „neplatné“.
Když to prasklo, tak už byl pátek odpoledne a ani šéf tehdejší správy pasů a víz nemohl pomoci, protože úředník, který měl klíče od trezoru s novými pasy, odjel na víkend. Tehdy však byla státní správa ještě zodpovědná. Tak vzali Martinův starý pas, každé razítko „neplatný“ hezky podle pravítka škrtli a vedle dopsali „platí pro cestu do Rumunska a zpět“ a dali nové kulaté razítko a podpis.
„No jo,“ pravil Martin, „ale co když bude špatné počasí a budeme muset přistát třeba v Maďarsku nebo jinde?“ Tak ten pas zase úředníci vzali a větu doplnili: „platí pro cestu do Rumunska a do všech států světa“ a dali zase další kulaté razítko a podpis. A tak Martin získal unikátní pas.
Přešlo zemětřesení evropských revolucí. Opilí svobodou jsme si hledali své místo na slunci. Tehdy jsme snili o tom, jak si za privatizace koupíme malou fabričku u Jinonic, budeme bydlet přímo v areálu, a cestou přes tovární dvůr se od dělnictva necháme zdravit „čest práci, pane továrníku“. My pak budeme odpovídat „blaho všem, příteli“. Ani už nevím, co jsme tam chtěli vyrábět.
Mnohem větší naději na úspěch měl Martinův nápad skupovat na Západě ojeté Rols Royce a prodávat je do zemí bývalého Sovětského svazu. Myšlenka byla jednoduchá: přes noc se tam vytvořila vrstva Nových Rusů, která chtěla své bohatství dát okatě najevo a nechtěla na dodání auta čekat. Ti snobové byli ochotní dát za několik let staré auto i násobek ceny nového. Jediným problémem bylo jak zajistit, aby zboží cestou někdo neukradl. Ale to jsme měli vymyšlené. Stačilo mít peníze na první dvě dodávky a pak už by se to financovalo samo.
Tak jsme začali obcházet banky. Podklady jsme měli hezky svázané, barevně vyvedené a čísla byla více než optimistická. Jen jsme nepočítali s tím, že o tak malé částce, jako bylo pár desítek miliónů, se s námi nikdo bavit nebude. Ani ze známosti. Obešli jsme čtyři velké banky a skončili jsme, když ředitel poslední z nich prolistoval naše papíry a vyrobil ustaranou vrásku mezi očima. To proto, abychom si mysleli, že mu jde o naše dobro. „Je to dobrý nápad, chlapci, ale kdo to v Rusku koupí?“
„Pane řediteli, je statisticky prokázáno, že i v té úplně nejchudší zemi na světě je minimálně pět procent obyvatel extrémně bohatých“, snažil Martin o servilní tón.
„No vidíte, to by byla škoda času se tím zabývat“, smáznul ředitel problém.
„Pane řediteli, zkusil jste si někdy spočítat, kolik je pět procent ze 140 miliónů?“ usmál se Martin. Ale to jsme už byli na odchodu. Tím také skončilo naše obcházení bank. Později jsem pochopil, že kdybychom si řekli o desetinásobek, jako třeba jeden známý pražský obchodník s auty, tak bychom úvěr dostali. Z něj bychom odvedli spravedlivou provizi a vesele podnikali.
Martin ale podnikání nevzdal. Zkoušel to ještě několikrát. Jenže jemu šlo spíš o to dokázat si, že to zvládne. Tak třeba rozjel truhlářskou fabričku, měl spoustu zakázek na pivní stoly do hospod v Německu i na rakve tamtéž. Jestli mezi tím byla souvislost, to dodnes nevím. Jen udržet v chodu firmu, to už ho nebavilo. Přivedl tam ředitele a ze dne na den se ztratil.
I když by se mohlo zdát, že jsme prožili mládí ve starém režimu, který nás formoval, všichni jsme se radovali, že komunizmus padl. Martin nemohl chybět ani v politice, hodil se opět jako fabrika na nápady. Revoluce nám dala spoustu nadějí. Věděli jsme, co je třeba změnit. Nepotřebovali jsme teoretiky ze západních univerzit. Jako bývalí zaměstnanci jediné a tedy největší československé poradenské firmy jsme moc dobře věděli, jaká magie se dělá kolem poradenství v čemkoli. To jsme netušili, že se na „devadesátky“ bude vzpomínat jako na období rozmachu a nebývalé svobody. Nenapadlo nás, že se s vaničkou vylije i dítě, že nám bude líto, že si zbytečně sešněrováváme, co nemusíme.
Martin pak postupně zahořkl, protože k jeho nápadům se vždy přihlásil někdo jiný. Konečně, bylo to jako na Moravě: Teprve, když je zabijačka, poznáš, kolik máš příbuzných.
Nezapomenutelné byly i naše cesty na Kypr. Byly krátké. Jednak proto, že byly pracovní, jednak proto, že Kypr není velký a dá se projet rychle. Na rozdíl ode mne Martin měl z Anglie, kde studoval, jakési zkušenosti s auty, která mají ten divný volant vpravo. Řídit sám nechtěl, ale roli mitfáry si užíval. Hned u letiště, kde jsme si půjčili auto, mě nechal vjet opačně na kruhový objezd a teprve pak to komentoval: „Nevadí ti, že jedeš v protisměru.“ Jako by nestačilo, že v autě bylo všechno obráceně: tam, co má být páčka na blinkry, byly stěrače, takže jsem u každého odbočení zametal přední sklo. Zrcátko bylo vlevo, řadicí páka také vlevo, vnější zrcátko zas vpravo… Nejhorší ale nebylo jezdit vlevo. Po dobrodružství na kruháči jsem si na to dával pozor, ale problém byl trefit se za křižovatkou zase na tu levou stranu. V Nikósii na mě číhala obzvlášť nechutná křižovatka celkem šesti ulic. S velkým soustředěním jsem ji projel a dokonce se na opačné straně trefil na správnou levou stranu vozovky.
„To koukáš, co,“ nafouknul jsem se.
„A všimnul sis, že všichni ostatní zastavili a počkali, než jsi přejel?“ zamumlal si Martin.
Martin byl také úžasný vypravěč. Nebylo nutné zkoumat, jestli všechny příběhy skutečně zažil, a pokud ano, zda se odehrály tak, jak je líčil. Mezi námi, on život někdy zapomene dodat pointu. Slavný byl příběh o jeho spolužákovi z Anglie, Egypťanovi, za kterým přijel bratr. Na rozdíl od spolužáka, řekněme Muleje, bratr Ali neuměl ani slovo anglicky. Mulej mu dal nějaké peníze a řekl: „Já musím zítra do školy. Koukni se po městě, a když budeš mít hlad, tak si zajdi do café a řekni jim tuhle větu, oni ti dají najíst“. A naučil ho anglicky: „Rád bych šálek kávy a jablkový koláč.“ „Neboj, to tady mají všude.“
Ali chodil po Londýně a třetí den už nemohl jablkový koláč ani vidět. „Muleji musíš mě naučit něco jiného. To už se nedá žrát.“
Tak se naučil větu: „Prosil bych šálek čaje a vajíčka“. V poledne zapadl do pubu, pronesl onu nadějnou větu, a servírka na něj vychrlila: „Jak ta vajíčka chcete? Omeletu, míchaná, na měkko?“
Ali nerozuměl ani slovo a tak smutně odpověděl: „Prosil bych jablkový koláč.“
Z podobné sorty byly historky o spolužákovi na právnické fakultě. Měl pocházet z bohaté arabské rodiny Zina a tatínek, odněkud z emirátů, jej poslal do Československa na studie. Synek žil na vysoké noze a kdykoli mu došly peníze, napsal domů, že má výhodnou koupi a tatínek poslal šek. Synek se pak vyfotil před novou čerpací stanicí „jejich rodinné firmy“ Ben Zina. V arabštině to totiž „ben“ znamená Syn Ziny.
Vypravěčský talent vykrystalizoval až ve tvorbu dramatickou a jedno pražské divadlo nastudovalo Martinovu hru Kolumbovo značně nakřáplé vejce. Myslím, že to byl jeden z jeho splněných snů.

Epilog:
Přes všechny srandičky a zlehčování, to byl až renesančně vzdělaný a rozhleděný člověk. Věčný kluk. Ženy ho milovaly. Ale tak, jako s obdivem koukáme na něco nezkrotného, čeho se nelze zmocnit. Protože když to zkrotíme, ztratí to veškeré kouzlo.
Také jsme se občas hádali, ne ze zlé vůle, jen na obhajobu svých názorů. Občas jsme se načapali, že jsme si vyměnili vzájemně pozice proti minulé hádce a tím to skončilo. Také jsme dospěli k již zmíněnému úžasnému objevu na poli filosofie, který pak byl odpovědí na všechny zásadní otázky: že omyl je pravdou.
Snad z mých střípků vykoukne část mozaiky složité osobnosti přítele Martina.<