Marek Pavlíček


Marek Pavlíček se narodil 9. srpna 1991 v Liberci, ve městě s pozoru hodným kulturním zázemím a nadstandardním hudebním školstvím.
To jej ovlivnilo již v dětství, konkrétně ZŠ a ZUŠ Jabloňová v čele s PaedDr. Janem Prchalem, který byl prvním pedagogem, který jej uvedl do světa hudby a učil v ní číst. Od šesti let se začal učit hře na klavír, od dvanácti let docházel na hodiny sólového zpěvu. Těmto dvěma oborům se kontinuálně věnoval i během studia na gymnáziu F. X. Šaldy, během kterého se stal členem několika libereckých pěveckých těles. V roce 2007 se stal externím sboristou v operním souboru divadla F. X. Šaldy a začal se veřejně prezentovat i kompozičními prvotinami, zvláště drobnými skladbami sakrálními, či scénickými.
Po maturitě v roce 2010 pokračoval ve studiu na Pražské konzervatoři – k oboru klasický zpěv a o rok později přidal i skladbu. Od roku 2018 studuje pod vedením Barbary Locher na Hochschule der Kunste v Bernu v rámci tzv. Schweizer Opernstudia obor MasterOpera Performance.

Performer

Kromě školního dětského sboru, který Marka Pavlíčka vedl ke zpěvu již v prvních školních letech, začal docházet ve svých dvanácti letech (od roku 2003) na ZŠ a ZUŠ Jabloňová v Liberci na hodiny sólového zpěvu k Zuzaně Bubeníčkové, od roku 2007 se datuje jeho externí sborová spolupráce s libereckým Divadlem Františka Xavera Šaldy. Od roku 2009 doplňoval studium zpěvu soukromými hodinami u Svatavy Šubrtové a o rok později nastoupil na Pražskou konzervatoř do třídy Jiřího Kubíka, kde v roce 2016 absolvoval v rámci oboru Klasický zpěv. Během studií externě spolupracoval s několika vokálně instrumentálními soubory, jako jsou Local Vocal, Ludus Musicus, Hoffmusici či Musica Florea. Je členem společnosti AHUV (Asociace hudebních umělců a vědců), na festivalu Dny soudobé hudby se každoročně podílí na interpretaci soudobé hudby, jako zpěvák či recitátor specializovaný na melodram. Stejně tak je pravidelným interpretem na koncertech a pořadech skladatele Zdeňka Zahradníka, opakovaně např. jako recitátor melodramu na text Máchova Máje. V roce 2011 se v roli Štěpána v Ženitbě B. Martinů v rámci školního projektu představil na jevišti divadla J. K. Tyla v Plzni, kam se opět vrátil v roce 2016 a ztvárnil jednu z hlavních melodramatických rolí v představení Jana z Arku na hranici A. Honeggera. O rok později zde vytvořil dvě další činoherní role ve světové premiéře opery Jakub Jan Ryba od M. Kubičky. V letech 2014–2016 byl členem souboru v originálním Černém divadle Jiřího Srnce a od roku 2013 účinkoval jako tanečník v souboru historických tanců Chorea Historica pod uměleckým vedením Evy Kröschlové a Kateřiny Klementové. Od roku 2015 externě spolupracuje s Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Od roku 2010 rovněž působil jako sborista ve Státní opeře Praha, kam byl v roce 2018 přijat do stálého angažmá, které však po krátkém působení ukončil, neboť od podzimu téhož roku zahájil studium na Hochschule der Kunste ve švýcarském Bernu. Zde, ve Schweizer Opernstudiu studuje u Barbary Locher obor Master Opera Performance. V sezóně 2019–2020 vystupoval v Donizzetiho opeře La Fille du Regiment v nastudování Franca Trincy v tamním divadle Theater Orchester Biel Solothurn. V rámci operního studia nastudoval a odehrál v několika představeních roli Papagena v Mozartově Kouzelné flétně.


Skladatel

Již na liberecké základní škole s výraznou hudební specializací byl Marek Pavlíček motivován k tvůrčímu přístupu k hudbě. Do svých osmnácti let působil v rámci školy i mimo ni jako klavírista a zpěvák, byl členem orchestru, rockové kapely, pěveckého sboru a několika dalších hudebních uskupení.

První drobné sakrální skladby prezentoval na kůru libereckého arciděkanství, kde příležitostně hrával i na varhany v rámci Bohoslužeb. Později začal spolupracovat s libereckým loutkohereckým souborem Spojáček, pro nějž psal scénickou hudbu. Od roku 2011 studoval skladbu na Pražské konzervatoři u doc. Eduarda Douši. V roce 2013 zorganizoval svůj první autorský koncert s novými úpravami méně známých moravských lidových písní ze Slovácka pod názvem „Povídajú ľudé“.

Na jaře r. 2015 se stal členem Společnosti českých skladatelů a od té doby každoročně prezentuje svou práci na festivalu Dny soudobé hudby. Na podzim téhož roku představil na svém autorském koncertě cyklus devíti písní „Písně magdalské“, s nimiž současně uvedl i menší cyklus melodramatických miniatur pro mluvené slovo a smyčcové trio. O půl roku později zazněly některé z těchto autorských písní v McIntosh Theatre v Michiganu v rámci koncertu české vokální tvorby (Czech Vocal Literature) a nadále jsou využívány při výuce na tamní univerzitě. V prosinci 2016 komponoval hudbu k jedné třetině představení Pražského komorního baletu s názvem „Mystérium času“. Šlo ochoreografii Ondřeje Vinkláta s názvem „Teď na druhou“. V roce 2017 se melodramem „Balada o smutném slůněti“ stal součástí projektu mladých umělců „Skladatelovo ucho“, kde několik skladatelů zhudebnilo texty z povídkové knihy Hakuna Matata. Tato hudebně dramatická díla následně s úspěchem zazněla na několika dalších koncertech a o dva roky později vyšla i studiová nahrávka. V roce 2018 byl uveden jeho saxofonový kvartet „Unquotering by Sax“ v podání ATAM Saxophone quartet na World Sax Congress 2018 v Záhřebu. Na podzim téhož roku spolupracoval s Berner Puppentheater ve Švýcarsku, pro nějž zkomponoval scénickou hudbu k představení „Susi und Die Zouberhelm“, téhož roku obdržel se svou Missa brevis accapella druhé místo v soutěži Společnosti pro duchovní hudbu. V roce 2019 získal první cenu skladatelské soutěže festivalu A. Dvořáka v Příbrami za cyklus pěti Shakespearovských sonetů pro soprán a klavír. V současné době participuje na projektu Kristýny Háblové a Matěje Hájka „V životě člověkem“.

Marek Pavlíček bytostně vychází z klasické tradice české a obecně evropské hudební kultury, jeho tvorba je nejčastěji tonální, s důrazem na zvukomalebný detail a formální výstavbu, nejsou mu však cizí ani trendové experimentální roviny, a to zvláště v hudbě programní, či mající multimediální charakter.

I.

Otevřel jsem okno do noci – tiché,
v kuželech lamp snášely se vločky,
v Amorově tváři tiše dýchá Psyché
jako kroky opatrné kočky,

té, která právě přešla ulici,
své tlapky zabořujíc v mělký sníh
a její stopa tiše půlící
bílý spánek, v němž měsíce se sní,

zůstává vryta v tom tichu noci -
hodinu, dvě, snad ještě mnoho dní,
nic nemůže přikrýt – zvláštní pocit -
tu dávnou stopu – teplo tlapek v ní.

Stejně tak moje duše tiše sní:
nesmazatelná stopa. A Ty v ní.

II.

Oranžový smog velkoměstských lamp,
billboardů, oken v noci nespících,
já vnořen v alexandrin, trochej, jamb,
pro dnes loučím se s mistry – truchlící.

Město dýchá světlou září noci,
ztěžklá je sněhem mokřejším než déšť,
na zrcadle stropu – bez pomoci -
bílá poušť daleká… Řím? Buda? Pešť?

Dýchám ten prach časem sedrolený,
unáší mne dál – dál za mokrý sníh.
Trávím noc ve společnosti ženy,
jíž neznám – víno změnilo se v líh.

Tuze ztěžklé je pak usínání,
rychlé tak, že nevzpomenu ani.

III.

Mžik – zas – stroboskop jak celebrita,
každou vteřinu se milník mihne.
Rychlou jízdu moje srdce vítá,
z prachu prach se proti hvězdám zdvihne.

Divoká jízda je mi zábavou,
jak míhají se lampy zas a zas
a růženec světel mi nad hlavou
odpočítává zbývající čas.

Kolem mne krouží co stín ten druhý
jako na ciferníku vteřina,
rozháníme hvězdy v zlaté pruhy…
nevím, zda končím nebo začínám…

Jsou chvíle dlouhé, kdy - zvláště v noci -
topím se v lásce - sám, bez pomoci.

IV.

Byl jsem tam - s tebou na konci světa,
kde nebe s mořem obzor zapírá.
Je to už dávno, dřív než nás věta
vzdálila - ta, co srdce zavírá.

Šedý déšť jsem čekal na své tváři
a v srdci lehký, bezstarostný smích.
Leč teď v sluneční se koupu záři
a v srdci temno, ticho, déšť a sníh.

Divné, když sám déšť nevydává zvuk,
obraz zmaru, úrody ztracené,
z lesa mých vzpomínek jak z dávných luk
volají a sotva kdo vzpomene.

Jsi má tajná modla na oltáři,
jak slunce v létě tvůj úsměv září.

V.

Mám rád rozkvetlý sad v pozdním létě,
obtěžklá objetí klesaj‘ k zemi,
malou noc vzpomenou v jedné větě,
jsem šťasten a krásně smutno je mi.

A houslí říčka se z dálky vine,
jak vlas mé milé poletuje,
kol ucha se obtočí a stinné
sloupy varhan se vztyčí jak túje.

A pevně drží teskných zpěvů chrám,
jenž je zlatem ozdoben. Zlatem čím?
Hřeben jej ukrad‘ nejkrásnější z dam
a praží… praží létem nejsladším.

Je to slunné léto plné svátků,
leč z pera kane tma do mých řádků.

VI.

V podkrovním pokoji poslouchám déšť,
do plechu orffovské kapky tlukou,
jak blízká mi byla tvá Budapešť,
okem spatřil jsem – nedosáh‘ rukou.

Schováni dešti spolu v dešti slov,
pršet nechali jsme až do rána,
co sladké – tajné bylo, přikryl krov,
milenců bitva byla vyhrána…

Co však dříve bylo skutečností,
dnes neskutečné zdá se jako sen.
To, jak v ranním slunci zpívala sis
to své esik az eso, scendesen.

Čas běžel rychleji, než jsem čekal.
Vrátil jsem se pozdě, ač jsem spěchal.

VII.

Zdali se hvězdné nebe odráží
ve hladině zčeřené ploutví ryb?
Ve tmě čerti a řetěz závaží
drží věž, patron Václav, jeho slib.

Malá princezna v krajině rybníků,
ruka ženy ruku dívčí vede,
uličky srdce plné pomníků
zalévá polibky - tiše přede.

K modlitbě pnou se dlaně sametu,
ve vesmíru boků hledající
malou červenobílou planetu
zavřenou v chrámu a tiše spící.

V ostychu přátelé se hledali.
Padla tma! Teprv pak se poznali.

VIII.

Slyším tě vyrazit v opar modrý,
nechám promluvit dítko říjnový,
sedím na lavičce opět padlý,
nábřežní modří světlo plynový.

Opět pod lípou s kůrou stoletou,
už jsem v ulici a kráčím k vodě,
kráčím sám doprovázen stále tou
poslední vlnou a v řece lodě.

Čisté lodě s nápisem posledním
vždy v dáli plují, nové na obzor,
růžový plamen než se rozední,
stíny v podloubí skrývají svůj vzdor.

Listnaté koruny střech kryjí den,
v hloubce hledám slova, oči, sen.

IX.

V popínavých spárech času stojí
opuštěná vila, můj hrad - můj dům.
Chátrá, mizí, snad jen čas ustojí
pěnu mých dní, co pnou se k nebesům.

Kol té vily letité se táhne
vysoká zeď zahradu chránící
a když návštěvník u tújí zahne,
najde ty, co vzplály na hranici.

Když pozorně přečte každý kámen,
náhrobní vzpomínku tak na něm zří.
Tu vzpomínku, co již spadla z ramen
v hrob minulosti. Mrtvo tam? Kdo ví…

Lásek dávných je tu hřbitov malý,
nesnášíme, co jsme milovali.

X.

Oblázky dávna, oči ztracené,
zlatopád pohasl. Ztratil cenu?
Ne! Snad jen pohaslo srdce kamenné.
Malý chlapec kdysi potkal ženu.

Chlapci zdají se být velké zdola
výš mu přes hlavu se pnoucí dómy,
sotva uvěří, že někdy zdolá
nejsvětější srdce chladné dámy.

„Změnila ses.“ říká muž. „K lepšímu.“
Víme, že ne. To oči chlapce jen.
Vše cenu získá okem podzimu,
tu větší, co Pán Bůh s ní spokojen.

Prázdnými větvemi zní ozvěna,
tedy vítej zpět, lásko ztracená.

XI.

V prachu hvězdném nepolíben kráčím,
má ruka pouští ruku za rukou.
Proč se asi mysl žene? Za čím?
Železo žhavé, dokud mohu, kout.

Včelí královna ale bez roje,
oči samotáře vprostřed lidí,
od hvězdy k hvězdě nekonečno je
a přeci se sestry jasně vidí.

Do hloubi země vpouštím kořeny,
hrot intelektu - nebezpečno je,
učil mne život, dlaně sedřený,
mozoly rukou strhám závoje.

Marno je hledat jiné ruky prám,
nakonec zjistíš, že jsi vždycky sám.

XII.

Zlatou nití rána se probouzím,
pod vodou chrám – vykročil jsem ze sna,
v nohách postele bledou dívku zřím,
v mrazu kvete jak před jarem vesna.

Tu hřívu zlatou vzal jsem do dlaní,
dobré ráno ji vtiskl na ústa,
obraz milenců skrz čas uhání,
ach lituji, že déle nezůstal.

Přelud se rozplynul. Kdo si ho vzal?
Čas? Smrt? Nikdy nebyl tu? Netuším.
Nejeden zapomněl a kdos se ptal,
zda nepotkal jsem jeho Venuši.

Na čele studený mi vyvstal pot.
Musel upřímně milovat pan Claude.

XIII.

Mezi prostou travinou roste tu
nejmenší kvítek nedlouho vzrostlý.
Tu roztomilost chtěl jsem v sonetu
slavit slovem. Jsem však verše prostý.

Za úsměv jediný zpod závoje,
jen oči mluví úsměvným díky,
z pravého poledne zas ráno je,
kdy bývají nejčerstvější fíky.

A trhat z toho stromu poznání
společně s Evou – první Venuší.
Vědět, že hřeším, nenechat na ní
tíhu světa co tlačí do uší.

Ze lví jámy už není cesty zpět,
když už jsi jednou zahlíd‘ pravý svět.

XIV

„Zde otec i syn i duch svatý jest.“
vznášejí se slova farářova.
Už dva tisíce let jde světem zvěst,
že touha je víry mrtvé vdova.

Pod oknem rozbitým ležím schován
ve věži, zpěv píšťal chvěje zemí.
Do krásy a smutku zamilován,
paprsek slunce ach směje se mi.

De profundis doléhá sem ke mně
ordinární báseň staronová,
i nejvyšší chrám roste ze země
a celou knihovnu drží slova.

Malá jiskra zažehne celý les,
popel je lehký – stoupá do nebes.

XV.

Já klanil jsem se zlatu, pozlátku
a chrám svatého Sebe vystavěl.
Já fráze mrštné jsem i pozpátku
nechal tančit a vzrušením se chvěl.

Já menším dával jasně najevo,
že menší jsou a kam já nevidí.
Smát se člověku, když se kaje. Ó,
jak snažil jsem se žít i bez lidí.

Hloupý chrám rozbořen byl v kameny,
zlaté tele ztratilo svou cenu.
A když už doutnaly jen plameny,
na dně v popelu jsem našel ženu.

Nečekal jsem, že mi vykvete tu
víceletka krásy v bordeaux květu.