| na další stranu Jan Musil
		  SKÁLY 
Skály – sloni, co tady usnuli.
 Jen v hrčení potoka
 je slyšet jejich troubení
 a řev lvů pod splavem.
 Skály,
 které se ani o krok nepohnou
 jako hroši,
 co vlezli do bažin.
 Skály bez svědomí
 a lidských vin.
 CESTOU 
Jdu po cestě,ale stromy kolem stojí nevšímavě.
 Hluboko zadumaný
 šťourají se v zemi.
 Tak zase tady zírám jenom já.
 Na všechno kolem se musím dívat
 vlastníma očima.
 Ale co si mám o tom myslet,
 když všechno je zde tak bez odezvy?
 Jako kdyby se vrátilo sem to,
 co dříve tady bylo,
 ale už dávno nemá být.
 Vždyť to prošlé
 se od nás už dávno odvrátilo.
 O KÁMEN 
Zakopl jsem o kámen.Pardon však zůstalo němé
 a přitom nic nespadlo z nebe.
 Leží tu kamení od nepaměti.
 Kde se však paměť vyzouvá
 z mých zchromlých bot?
 Leží tu kamení,
 lidé po něm chodí.
 Kdo podpatkem dupne
 ke zkamenění?
 SLYŠÍM 
Slyším klapot bot.Dotěrný,
 zakouslý do svých pat
 jak zuby psů
 do masa křepelek a zajíčků.
 Slyším klapot bot
 za svými zády.
 Varovný.
 Jako kdybych se měl
 už za sebe ohlédnout.
 ŘEKA V ZIMĚ 
Nahá tady leží,Sněhurka na sněhu.
 S vlasy plných vykřičníků.
 Že dopluje,
 to se už ví.
 Jen mezi tím
 oči utonulé,
 které proud kamsi odnáší.
 Jako smetí,
 jako ty bez dětí.
 RAMPOUCHY 
Rampouchy jak vlčí zubyblýskají se v tlamě zimy.
 Ale sotva voda,
 co zůstala tu zcela sama,
 začne po nich stékat dolů,
 hned zatrne jí
 a už nikam neodteče.
 A když mráz,
 ten klíčník zimy,
 k tomu začne zvonit
 a hrdopyšně smát se zemi,
 všechno kolem uzavře se.
 KE KONCI ZIMY 
Holé jsou stromy,když z nich spadne sníh
 a vítr všemu fouká
 pod sukně.
 Nic se tady neděje
 a přesto kolem všechno křičí:
 Zastavte ten pád!
 To věčné otáčení
 z břicha na záda.
 To trapné vyčkávání,
 až to všechno
 odtud odejde.
 |