Martin Rampáček

POETICKÝ I EROTICKÝ DÉMON

28. ZÁŘÍ 1954

Bez pochyb, jako list papíru.
Beze strachu, jen v ústech upírů,
vysychá jed.
Bez žalu,
růže a kalamář.
Tak jen je zažaluj,
za nevinnost.

Sami dva, vyjma stroje na ulici.
Sami dva, jsme loutky bez emocí.
V kancelářích, kam pražívalo slunce
a háv vzpomínek, promítaných na zdi.
Brzdí,
dav v závěji a modlí se,
aby bylo,
zítra ráno na chleba.

Množství drog,
v těle mrtvoly.
Zpátky ni krok
a už je nebolí.
Z lásky jsem cvok.

Této noci nedochází k historickým zlomům.
Svět lhostejnosti a krach.
Této noci došlo pouze k tomu,
že dáma dala králi šach.

FEŤÁCI VLASŮ

Sleduju strukturu odrazu svojí tváře na hladině.
Jsem na ní krásnější než včera.
Kdybys mě teď viděla, nemusel bych brečet.
Ranní poezie šampónu, smyje bolest včerejší noci,
pak ji vypustím pár metrů pod sebe.
Vždyť odpad je plný smutků.

Vytrhl jsem ti vlas,
abych měl jistotu, že to nebyl jen sen
Vytrhl jsem ti vlas,
abych ucítil vůni, co už nikdy neucítím.
slyším znovu ty nepravdivé věty, kterými jsi mě opíjela.
Vytrhl jsem ti vlas,
jako pouto, které je stejně přetrhané
z rozpaků, strachu a nenávisti.

Můj odraz na hladině směje se mojí naivitě.
Prý jsem živočišný bastard bez citu, strachu a naděje.
Dovolím si protestovat.
Mindrák mých rukou si přeje, aby ses vrátila.

ATENTÁT, KTERÝ STÁL ZA HOVNO

Poslední roznětka vzplála,
poslední možnost pomodlit se.
Zhasnout svůj život pro Alláha.
Jenže, co je vlastně opozice?

Štěknutí nejslavnější kulky v Sarajevu,
potom modlitby za vladařův chlad.
Gavrilo, kluk, umřel bez projevu.
Co po tom, že si chtěl za svým stát.

Kolik vás jenom zabili?
Vždyť nikdo nebyl si vědom důsledku.
Doba nám z vrahů dělá hrdiny
a pravdu a čest a hlavně památku,
pošlapali podpatky všiváků.

Kříž hákovaný na vestě,
proň nikdo nedbal jeho ctí.
Zhynul bídně, nám nezvěstně,
k pláči rád se za pravdu bil.

Kolik těch děti jste mučili?
A poplivali jejich svět?
Vždyť sami jste je fanatismům učili,
vždyť sami psali jste jim smrt.

Odpusťte mi, že se ptám.
To nejcennější, co náš národ má,
nejsou doly, uranové kvádry.
V nevinnosti dětství, povstane nový věk.
Černé svědomí našich výčitek,
třes hrůzy z drzých námitek?
Jsou ve zbrani našimi syny a bratry.

O VÁLCE A LHOSTEJNOSTI

Na nebezpečném místě, plném zvrácených krás.
Kde nevyroste ani lístek kapradí.
Stojíš tady bez dechu, pomatený zas
a doufáš, že ostatní protentokrát nezradí.

Na tomhle místě rostl vždycky jenom ostnatý drát.
Kropený strachem, potem a krví lidskou.
Do něj už většina z nás se odebrala spát
a naše tváře se navěky do hlíny vtisknou.

V tomhle smrtonosném, děsivém hluku,
děsíme se všeho jen ne smrti své.
Jako jedno tělo se uzavřít v pluku
a pak ve tvaru náhrobku varovat pocestné.

Proč sis na hrdinu zkoušel hrát?
Tážeš se znovu sebe sama.
Všem kulkám už naučil ses smát
a nemyslet, kdy odejdeš do neznáma.

Na tomhle nebezpečném místě,
kde smrt stala se řemeslem.
Zdechnem brzo jistojistě
a ani při tom nehlesnem.

PLIVNUTÍ LIDSTVU DO TVÁŘE

Proč není vyslyšeno hlasu lidské většiny?
Proč všichni bojí se pykat za své zločiny?
Proč ta bezedná otázka konstruktivna.
Proč po smrti bojíme se nenávratna.

Proč střežíme slzy ve svých víčkách?
Vždyť plakat uměli jsme dřív, než usmívat se.
Když lidstvu něco schází, nehledejte ve svíčkách,
nehledejte v odpadu dnešní nesmyslné revoluce.

Proč v agresi a vzteku všichni hledají svůj dar?
Proč po srdečné touze zůstal pouhý zmar?
Proč veškeré žití jsme zpeněžili?
Proč ve scénáři dneška hrajem bez režií.

Proč teď se mnou nejsi a nechceš mne znovu svádět,
když tenkrát přísahalas, že to bude navěky.
Všechno co bylo mezi námi, zůstalo v bázni jen a haně.
Tak proč nedokážu zapomenout na ty zakázané doteky?

Proč už nezbylo nám nic než nářek?
Jako pára zmizela bláhová naděje na lepší zítřek.
Všechno v lidské snaze bude sebevražedná zbraň.
Už odbijí děsuplný sbor apokalyptických hran.
V chaosu a shonu poznáš že,
nezbývá než lidstvu plivnout do tváře.

NOC JE TVÁ ZBRAŇ, NOC JSI TY

Zapomenutá lidská svíce, v osamělém pokoji
čeká na ni pořád marně dál a dál
Trápí jeho bolavou duši víc než pár století
Stal se z něj smutných šašků král

Nezná ji, pokaždé mění svoji krásnou tvář
Někdy zračí plamennou vášeň snů
Jindy zas stává se z ní chladný falešný hráč
Ale pokaždé bolestí spolkne šeď dnů

Zplozenci noci,
Ztratili ráj.
Lásky otroci,
Do poslední kapky můj život saj!

Snaží se necítit jako kořist, má strach.
Láska a lov je tenkým ledem.
Už přichází po síti z oběžných drah,
vzduch cítit jejím sladkým jedem.

Ze strachu vzrušení pomalu se stává,
doušek koňaku hrdlem prolil.
Princezně noci se vděčně odevzdává,
svůj boj vzdal v plné zbroji.

Stená až nepříjemnou rozkoší,
pokojem rozlije se vůně krve.
Tesáky její do kůže se zaboří,
dnes ne naposled ani poprvé.

Splozenci noci,
Ztratili ráj.
Už je v její moci,
pro ni on tu svoji píseň hrál.

Tak vzala si za orgasmus svou další daň,
on bude čekat na další vášnivé kousnutí.
Noc mu nabídla svoji nejtemnější dlaň,
na nekonečnou noční službu ho dobrovolně donutí.