literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

PLAVÁNÍ

Léta chodím každý den obsedantně plavat. Jsem taková akvarijní rybička. Dovedu si představit, že bych snášel život ve vězení, kdyby tam byla možnost každý den hodinu plavat. Plavání je dobré na depresi, ale stejně jako psaní toho reálně moc nevyřeší, jen rozpustí. Dřív jsem střídal kraul a prsa, dneska kraul a znak. Kraul je intenzivní. Prsa jsou splývání, takže si odpočinete, ale vypadnete z rytmu. Při znaku si rytmus zachováte. Máte hlavu ven z vody, takže se vydýcháte přímo holotropně. Královská disciplína je motýlek, ale ten jen po odpočinku.

V létě objíždím rybníky, v zimě aquaparky. Chodím na všechny atrakce. V bazénu to jde ode zdi ke zdi. Chce to změnu. Moře není, tak v divoké řece plavu proti proudu. Když za karantény zavřeli bazény, začal jsem se otužovat. Byl jsem už tehdy jako každodenní abonent zvyklý do vody vlézt každý den. Plavat se dá od patnácti stupňů, pod je to extrém. Když lezete do vody, která má dvanáct nebo osm stupňů, druhým přijdete jako exot. Vám to přijde normální, protože už jste si zvykli. Zjistili jste, že snadnější je vlézt do vody ledové než vlažné, protože vás nabudí adrenalin. Musíte se k té absurditě dokopat a díky vylučovaným endorfinům se to stane vaší drogou. Začnete se otužovat jak fabrika. Ale jako udělám jen pár temp a balím to, ne jak ti blázni, co si ve čtyřech stupních dvacet minut poplavávají a povídají.

Hodně lidí na bazénu mi říká, že plavou jenom v bazénu, protože potřebují vidět skrz. Já rád plavu nazdařbůh se zavřenýma očima. V bazénu kvůli chlóru a zdem používám brýle, v rybníku to rozpádluju naslepo a neřeším. Vizionáři se bojí, že je oslizne nějaký okoun nebo co. Musíte se prostě odevzdat do rukou boha Poseidóna. Strach stimuluje. Studená taky, plave to pak samo. Většina lidí jde k vodě, až když je třicet stupňů. Je to jejich psychologická hranice. Pamatuju, že když jsem byl malý, bylo pro naše dvacet pět málo. Nepříjemnější teplota je přitom dvacet jedna, když svítí slunko. Lidi potřebují impulz horka, aby do toho vlezli, protože se jim ve skutečnosti vůbec nechce. Nevidí v tom vyšší smysl. To nechápu. Co je lepšího než vlézt do vody?

Dneska mě pán ve vířivce nazval hastrmanem, když jsem na dně zadržoval dech. V téhle konkrétní vířivce se lidi na tuto mou praktiku vždycky dívají zvláštně. Myslí si asi, že je pozoruju. Jsem ten slizký okoun. Hastrman asi proto, že mám dlouhé vlasy. Slyšel jsem to rád, zhmotnilo mě to a utvrdilo v tom, nestříhat si vlasy, i když chodím plavat i dvakrát denně, takže by bylo praktičtější mít krátké, ale mám rád, když mi při plavání vlají kolem obličeje, i když občas pokryjí dýchací otvor a dostanu pěkný waterboarding.

Když byla virální kauza zírání, tak mě v téhle vířivce napadl takový nervózní fotřík. „Já nečumím, já se potápím,“ hájil jsem se chabě, protože obojí jde přece skloubit, jenže jsem měl hlavně úplně zamlžené brýle a nic jsem neviděl. Ke kampani jsem pojal nevraživost, i když nevím, jestli to s ní bylo spojené. Vlastně mě nenapadl, jen měl nějakou poznámku. Chtěl být vtipný, ale vyznělo to agresivně. Ve vířivce je teplá voda. Vřelost mívá tendenci přejít do vzteku, znáte to.

Teplo je společnost, studenost samota. Moje bývalá vždycky nechápala, když jsem si umýval ruce studenou vodou. Studená je osvěžující, ale stejně jako samoty jí nesmí být moc. Mám rád i teplou, ale nejradši horkou. Ledovou nebo horkou, mezisféra je taková nijaká. Teplá je příjemná v přítomnosti, v budoucnosti unaví. Studená je nepříjemná v přítomnosti, v budoucnosti nakopne. Opakováním se stane příjemnou i v přítomnosti. Zachutná.

V páře z člověka spadne tíha stejně jako v bazénu, ale z jiného důvodu. Tím, že je kolem vyšší než tělesná teplota, se tělo konečně přestane snažit udržovat svých třicet sedm stupňů a dá si oraz. Mám rád i saunu, ale je moc drahá. Pára bývá součástí základního balíčku a jen pár kroků od bazénu. Vyvařit se v páře, zalít to ledovou sprchou a skočit spontánní šipku je ideál. Voda už není děsivě vlažná, je pocitově horká. Někdy nechtěně ocáknu bójku, jak říkám lidem, kteří plavou zásadně jen s hlavou nad vodou. Nenápadně podplavu do kondiční dráhy a zaberu.

Nejlíp to jde, když je člověk naštvaný. Když mě někdo z vedlejší dráhy kopne, jsem skoro rád. Když se s někým před plaváním poštěkám, ne místě to nevyhrotím a tu energii si nechám do swimu. Plavání je výborné na release agrese, protože se při něm není, o co zranit. Leda že se moc zahejtíte a vrazíte hlavou do zdi. Když se vám podaří agresi propojit s aktuálním pohybem, je to magické. Podobně jako u psaní. Plavání je ostatně stejně jako chůze na psaní výborné. Když se dostanete do bezmyšlenkovitého zabírání, začnete zabírat i myšlenkově. Odkotvíte to.

Při plavání myslíte jako při ničem jiném. Agresivní kraul vás dostane do rytmu. Po zklidnění endorfiny přejdete na neutrál a uvědomíte si něco důležitého. Ze všeho toho extenzivního myšlení najednou přejdete do úplného nemyšlení. Zjistíte, že v tom není rozdíl. Nebo jenom malý. Prostě jenom plavete v chlórovém prozření. A o tom to je.

TRUMP

Dvacátého ledna 2025 byl Donald Trump podruhé inaugurován do Bílého domu. O jeden oběh Země kolem Slunce později jeho záměr koupit nebo okupovat Grónsko (podle toho, co přijde dřív) v průzkumech podpořilo jen sedmnáct procent Američanů. Připojil se k nim ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který v novinách americkému prezidentovi vzkázal, aby neváhal grónský deal dotáhnout. Rusko po územní expanzi svého rivala samozřejmě netouží, ale rozpad NATO by mu za to zřejmě stál. Lavrov také jistě počítal s tím, že jde o pro Trumpa typickou bouři ve sklenici vody, jež bude spolehlivě následována TACO (Trump Always Chickens Out) efektem.

Na zasedání Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu francouzský lídr Emmanuel Macron dvacátého ledna promlouval ve slunečních brýlích, jako by nad severoatlantickou rozepří probrečel noc. Důvodem jeho doplňku byla prasklá cévka v oku, která mu orgán vidu zbarvila do ruda. Český premiér Andrej Babiš se z Davosu shodou náhod vrátil se stejnou diagnózou. České veřejnosti se podíval do očí i se zdravotní indispozicí a krvavým okem jí dohlédl až na dno duše.

Ve zdejších opozičních kruzích zaznamenal pozitivní ohlas proslov kanadského premiéra Marka Carneyho, který apeloval na vojensky a ekonomicky slabší země, aby se proti USA spojily v důstojném bloku. Citoval přitom esej Václava Havla Moc bezmocných. V tuzemském nadšení nad povzbudivým poselstvím i citací trochu zaniklo, že krátce před konferencí Carney uzavřel strategické partnerství s Čínou.

Trump ve svém proslovu jednadvacátého ledna uklidnil svět, že Grónsko sice chce a moc, ale vojensky ho eventuálně obsadit nehodlá. Později vyšlo najevo, že generální tajemník NATO Mark Rutte jeho choutky alespoň dočasně zasytil tím, že americké vojenské základny v Grónsku se stanou výsostným americkým územím po vzoru britských základen na Kypru. Jinak Evropě Trump vyčetl zbytečné větrné elektrárny a blahosklonný přístup k nelegální imigraci.

„To byla ale nuda,“ tweetoval po projevu pravděpodobný demokratický kandidát pro příští americké prezidentské klání, kalifornský guvernér Gavin Newsom. Ten se proti Trumpovi snaží na sociálních sítích bojovat jeho vlastní rétorikou.

Ministr zahraničí Petr Macinka ze strany Motoristé sobě se před Davosem nepřipojil k asertivnímu prohlášení vůdčích evropských zemí na protest proti plánu USA anektovat Grónsko. Nevystavil tak Českou republiku hrozbě desetiprocentních cel, které Trump původně avizoval, ale na ekonomické konferenci nakonec zrušil.

Český ministr se v „grónské krizi“ nejspíš choval podle instrukcí amerického velvyslance Nicholase Merricka, aby na americké výroky ohledně největšího ostrova světa v médiích vůbec nereagoval. Macinka popřel, že by šlo o zadání, ale investigativní reportérka Deníku N Zdislava Pokorná to vypátrala z interní zprávy o jejich setkání. Poté, co ministra na tiskovce s informací konfrontovala, jí hlava české diplomacie na další tiskovky zamezila vstup. Když byla (ona hlava) na další tiskovce se svým panovačným postupem kolegou Pokorné konfrontována, nepokorně odvětila: „Hrozní jsme, já vím. Další dotaz.“

Prezident Petr Pavel už si dříve postavil hlavu a nejmenoval nepsanou hlavu motoristů Filipa Turka nejdříve ministrem zahraničí a po smířlivé snaze Motoristů sobě o kompromis ani životního prostředí. Macinka Pavlovi recipročně zatrhl prodej čtyř lehkých bojových letadel L-159, které český prezident už slíbil svému ukrajinskému protějšku Volodymyru Zelenskému. Jeho armádě by se hodily k sestřelování ruských dronů a ukrajinští piloti by nám pak třeba na oplátku předali zkušenosti ze vřavy.

Že stopnutí prodeje souviselo s Pavlovým uvalením ministerského banu na Turka vyplynulo z esemesek, které Macinka dvacátého sedmého ledna poslal prezidentovu poradci Petru Kolářovi. Asertivně v nich Pavlovi dává poslední šanci, aby Turka jmenoval. „Pokud ale ne, spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace,“ varuje Hrad.

Pavel zprávy zveřejnil s tím, že jde o nepřípustné vydírání. Spolek Milion chvilek pro demokracii záhy zmobilizoval na jeho podporu davy, jež zaplnily tuzemská náměstí. Někteří voliči vládní koalice demonstrace odsoudili s tím, že jde o šíření poplašné zprávy, protože nic alarmujícího se přece nestalo. Politika není nedělní škola a takhle se někdy vyjednává.

Macinka tvrdí, že se Pavel pasoval do čela české opozice, a proto by neměl republiku reprezentovat na důležitých akcích. Možná ho nevyšle na červencový summit NATO. Poslední slovo ale bude mít premiér Babiš, který je v této otázce zdrženlivý. On sám by si bude muset připravit obhajobu rozsáhlých škrtů svého kabinetu na obranné výdaje v době, kdy se mají naopak zvyšovat.

V minnesotském Minneapolisu pokračovaly střety demonstrantů s protiimigračními milicemi ICE. Dvacátého čtvrtého ledna si velkou částí místních nevítaní agenti připsali už druhou oběť toho měsíce – Alexe Prettiho, zdravotního bratra z jednotky intenzivní péče z lokální nemocnice pro veterány. Poté, co mu maskovaní muži o týden dříve při potyčce zlomili žebro, ho v osudný den deseti výstřely usmrtili, přestože už ležel na zemi znehybněný pěti agenty a nepředstavoval žádné nebezpečí.

Příslušníci Prettiho napadli poté, co se zastal sražené demonstrující kolegyně. Ministryně Noemi Kristi v emočně plochém projevu prohlásila, že šlo o domácího teroristu. Pretti měl u sebe pistoli, což je ovšem v Minnesotě legální. Na agenty mířil jenom telefonem. K incidentu vyšlo několik videí, která terorismus vyvrátila. Ukázala pouze umírněnou, byť emotivní občanskou neposlušnost.

Koncem ledna začala Trumpova popularita v důsledku výtržností ICE povážlivě klesat. V listopadu se v USA v rámci takzvaných midterms bude volit do Sněmovny reprezentantů, Senátu i Kongresu. Naštvaní Američané by preferencí demokratických nebo rebelských republikánských kandidátů mohli přistřihnout prezidentův diktátorský rozlet. Výzkumy to začaly jasně naznačovat, a tak se autor bestselleru The Art of the Deal rozhodl nasadit lidskou tvář. Na otázku, zda si myslí, že Pretti ohrožoval agenty na životě, v rozporu se svými hlásnými troubami odpověděl: „Ne.“ A odvolal velitele ICE Grega Bovina, který svým dlouhým kabátem a vždy čerstvým sestřihem připomínal gestapáka.

Dvacátého sedmého ledna minnesotskou demokratickou kongresmanku somálského původu Ilhran Omar během jejího vystoupení v Minneapolisu postříkal jablečným octem Trumpův příznivec. Trump se na adresu Omar v minulosti několikrát vyjádřil, že by měla být deportována. Situace uzrála k bezprecedentnímu vystoupení první dámy USA Melanie Trump, rozené Knavs. Sedmadvacátého ledna vydala video, ve kterém říká, že její manžel měl s minnesotským guvernérem Timem Walzem skvělý telefonát. A že Američané by se měli sjednotit.

Třicátého ledna pak vydala o něco větší video – celovečerní snímek Melania. Mapuje dvacet dní před druhou inaugurací manžela Donalda. Na dokument nezvykle štědrých sedmdesát pět milionů dolarů do produkce a reklamy vrazila firma Jeffa Bezose Amazon. Známý boháč se se svou kosmickou agenturou Blue Origin uchází o řadu státních zakázek. Filmoví kritici tak definují nový žánr – úplatek.

AUTOFIKCE

Britský básník Philip Larkin připodobnil autofikci k básnění, protože v obojím je autor více sám sebou než alter egem. Zhruba od poloviny minulého století letí volný verš, s nímž do poezie pronikla prozaická popisnost. Podobnost autofikční prózy s poezií spočívá v tom, že využívá snadno dostupnou flow všímavosti a obrazivost bezprostředního života. Respektive snu.

Básníci čerpají z estetiky snu, autofikčníci z estetiky života, ale je to to samé v bleděmodrém. Obsahy, které k nám přicházejí v bdělosti jsou stejně tajuplné-smysluprázdné a volně interpretovatelné jako ty, které si občas pamatujeme po probuzení. Zapsat si, co se mi stalo, se neliší od toho, zapsat si, co se mi zdálo. Zkuste to na nějaké situaci ze své čerstvé historie. Zjistíte, že ukrývá dříve neviditelnou snovou metaforičnost.

Společným znakem života a snů je, že se do nás otiskují jak bezprostředně, tak ve formě vzpomínek. Rozdílem je, že pocit, který v nás vyvolal sen, rychle vyprchá, zatímco ten životní je ongoing.

Autofikce je kromě básnivosti také filozofická – jejím hlavním nástrojem je reflexe. Metaforou reflexe je světlo – reflektor, který nasvěcuje jevy myšlenkami a myšlenky dalšími myšlenkami. Autofikce je krumpáč, kterým se snažíme dostat ne snad k podstatě, ale k něčemu zajímavému, nebanálnímu, aby na nás kritici nepořvávali, že papír snese všechno. Je to hrabání se na smetišti, takže by nás nemělo odradit, když na smetišti také skončí.

Autor autofikce je tlumočníkem řeči svého života, jež nám běžně připadá zřetelná jako náš vlastní hlas, ale když ji zapíšeme, zjistíme, že jde o chór. Je na nás, který part vytáhneme a „vohulíme“. Známe to z autofikčně-publicistického žánru zvaného reportáž nebo rádoby objektivního zpravodajství, za kterým stojí stejný mechanismus.

Říká se, že v mládí píše básně nebo deník každý. Dvojsmyslná autofikce akcentuje mladistvé nazírání na svět svou otevřeností a rezistencí vůči společenské hierarchii založené na autocenzuře a jednoznačnosti. Kdo si autofikci představuje jako otrockou popisnost, mýlí se. Autofikce si vymýšlí.

Autofikčník musí psát od srdce, jak to cítí, a neřešit a nehřešit zlepšováky. Když zaznamená všechno, jak to je, bude to teprve znamenat něco jiného, něco víc – únik z opakování, změnu perspektivy. Probouzí se ze sna, když zaznamenal vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – hle, religiózní rozměr. Autofikce je eufemismem pro zpověď.

Primárně se autofikčník zpovídá sobě samému, sekundárně tomu, na koho při psaní myslí. Je-li autofikce svévolně namixovaným mnohohlasem, její adresátstvo je nesvévolně namixovaným mnohosluchem. Většinu publika tvoří náhodní kolemjdoucí. Najde se mezi nimi spousta kritiků připravených křehké sdělení „roztrolit“. Jaký smysl tedy má publikovat? Naděje se v autorovi přetahuje s paranoiou.

Správně by ke zpovědi měl stačit čin, který jedině je skutečnou zpovědí. Skutečnou zpovědí je pokání, slova jsou jen slova. Autofikčník hřeší tím, že se zpovídá sám sobě, zachraňuje ego před sebeopuštěním, seberozpuštěním v Bohu, jež je cílem pokání. Je materialistou stejně jako většina nedělních návštěvníků kostela.

Víra v Boha původně stála na mluveném předávání. Hlas je neviditelný, čímž symbolizuje duši. Písmo nevyhnutelně kazí původní poselství, svádí čtenáře na cestu hříchu dezinterpretace. Písmo je všechno, jen ne svaté. Původnost je interpretačními texty znovu uchopována a znovu ztrácena. Původní směr je ve hvězdách. Kompas kultury je pozlátkem.

Nejsme-li rutinními křesťany nebo rutinními autofikčníky, zpověď nám přijde na mysl až ve chvílích zoufalství-bezmoci. Filozof Ladislav Klíma nazval básnění „babským“, přisuzoval mu ženský princip pro jeho přemíru citu a manko vůle. Považujeme-li autofikci za prodlouženou ruku básnění, musíme jí ženskost ponechat. Současná popularita autofikce možná koreluje se vzestupem feminismu.

Autofikce se podvoluje diktátu reality, jejímž zaznamenáváním je autor zaneprázdněný. Domýšlí a definuje svůj život, čímž ztrácí možnost jej změnit. Plete na sebe bič svého díla, do kterého odvádí naději na reálnou změnu. Uzavírá se do sebe, uzavírá kruh. V područí nalézá alternativní svobodu. Zvídavě vykukuje zpoza horizontu událostí, zda někdo vidí pravou podstatu, kterou vyjevuje. S hrůzou si uvědomuje, že pravá podstata byla svým vykreslením nenávratně zkreslena.

Opakování, jež mělo být prolomeno, atrofovalo v závislost na prozřeních. Při chybách se realita zadrhne a roztříští do pixelů, při prozřeních žbluňkne a sladí se. Autofikčník zaznamenává vše, i to nejbezvýznamnější, čímž tříbí svou vnímavost, ale časem znecitliví k tomu nejvýznamnějšímu. Začne si o sobě myslet, že je spisovatel, a prozření pak často ani nezapíše, když ho nemá, na co pověsit.

Problém zaměření je ostnem autofikce, který nesmí mít konečné řešení. Autofikčník směřuje k uzavření, aby se mohl otevřít, popisuje, aby mohl žít. Jeho budoucí odkaz je jeho současný kaz, protože na něm vyplýtvává všechen svůj džus. Běžně to lidé to dělají na sociálních sítích, kde sklízejí alespoň momentální ohlas. Autofikčník se musí smířit s lartpourlartismem.

Autopravda je autofikce – každé probuzení je jen dalším snem. Autor se pořád může emancipovat. Jeho závislost je jen psychická, nikoli fyzická. Cesta k abstinenci je dlážděná relapsy. Pořád může přestat. Nebo to posunout někam dál, i když hrozí zhroucení celé struktury. Autofikce nesmí být statická, nesmí se spokojit s proměnlivostí okolního dění. Musí aktivně proměňovat sama sebe, jinak zbude jen imposterské stárnutí. Je submisivní z hlediska obsahu, o to svévolnější musí být z hlediska formy.

Autofikce je introvertní reakcí na svět, což může znít paradoxně, když v ní autor na sebe tolik poví. Extrovertní reakcí je fikce. Extrovert se sděluje a svěřuje běžně, nepotřebuje to činit na papíře, kde se vydává dál. Introvert-autofikcař přetváří, ujišťuje se, extrovert-fikcař představuje, instruuje. Ve fikci jde autor s kůží na trh mnohem víc než v „autopravdě“. Ve fikci jsme zaujati-pobaveni nejen dějem, ale celkově tím, jak s námi autor nakládá. Fakta musí zatančit, radí Mariusz Szczygiel ve stejnojmenné knize introvertům, aby se nebáli nebýt sami sebou.

Autofikce zoomuje. Jedním z kritérií její kvality je ostrost. Na rozdíl od fikce se neoddává mamonu zobecnění, ani stereotypům jako publicistika. Je něčím mezi. Čím větší má autofikčník pojem o světě na jevišti, tím víc ho ztrácí o tom za oponou. Visí na činech druhých a zároveň je diktuje, čímž se dostává do disonance a zadělává si na komplex méněcennosti. Za odměnu poznává moc písma, jeho fundamentální fikčnost, která dokáže proměnit život v sen.

Kromě fundamentální fikčnosti písma je aditivní složkou fikčnosti v „autopravdě“ nevymahatelnost ověřování informací v ní obsažených. Pokud vím, nikdo se o to dosud nepokusil. Zavánělo by to cenzurou a kdo ví, kam by to vedlo. Možná k namátkovým kontrolám autorů na přítomnost alkoholu v krvi. Nicméně autofikce by podle mého názoru skutečně měla svou přesvědčivost čerpat ne-li čistě, tak alespoň hlavně ze skutečnosti. Jen pokud je jí věrná, může vést k jejímu přetvoření.

Mystifikace, jíž realita slouží jen jako kulisa, už spadá do fikce, protože jde o nefalšované dezinformace. Absolutní ideál je samozřejmě nenaplnitelný. Autor musí psát v souladu s okolními událostmi, ale i s přirozenou ostýchavostí, jež je jeho psychickou realitou. Sebeznásilňování není ku prospěchu věci, ale (ne)určitá korektnost v rámci zvolených mantinelů ano.