literární časopis založený v roce 1964

Adam EL Chaar

MONET

Tančící ubrousek mi lízl nohu. Mění tvar, rychlost, směr, místnost, délku jednotlivých trvání. Úplně změnil poslání z toho někomu utřít hubu na neznabožný odpadek a hned pak na všehomír možností. Vždycky někam odletí a zase se vrátí.
Dobře si vědom své důležité funkce rozvíjí kabelník po parku kabel. Napojuje ho na další kabel, ale když další kabel natáhne, vypojí se mu z toho předchozího. Zakleje a zachytí můj pohled, který se soucitně odvrátí na pět vysokánských stromů lemujících prostředek Školní. Jsou stěžejní, napadne mě.
Můj pohled pokračuje na o čtyři lavičky dál rozšafně rozprávějící dívku. Je krásná, ale je na ní něco vulgárního. Teda ne ale, spíš navíc. Záleží na tom, co dovolí volovi, který ji vyvolí. Jestli svolí. Záleží na tom, jaké vůl zvolí dojmosloví, čím ji osloví. Zda ji vůl oslaví nebo oslabí. To něco vulgárního na ní vás pohání k ní a zase od ní vyhání – dohání k poznání, že poznání je jen polovina. To druhé je tvoření. Něco v ní ťuká na vaše dveře. S rozšafností sobě vlastní na mě upozorní společníka-vrbu, který se netaktně ohlédne. Hledím jak konfrontační veverka. Co teď? Co pak? Co jinak?
Další ubrousek tančí, ale poskládaný. Překlápí se jako robot. Kolem jde mladá paní s kočárkem. Něco na mě vidí, kontroluje. Můj pohled těká, přitahuje ho ta zlobivá. Bojím se podívat, držím hranu nebo se stanu otrokem. Nebudu ji mít a nebudu mít ani svobodu. Dostanu se do severního spáru mezi bytím objektem a subjektem.
Hybridní subjekt puká, paní odváží závaží mých intencí. Kolem jde jako na zavolanou jedna jiná pretty woman. Všechno jde stranou. Hello! I want you. Stojí za to. Vibruje siluetou do nesčíslných dálek, klišé-krásná jako slovní spojení. Sladce se usmívá. Nesmrtelné klišé bude vždycky klišé, ale natruc originálním intelektuálům bude i pravdou. Jako kometa.
V dálce jde jedna, která koktá. V dálce, která se rovná ignorace, ale ona mává. Sice koktá, ale koketa, klidně se zakecá. You know, jdete flow, nechcete stopovat, ale shodou okolností, neschopností vzdorovat víru událostí se zastavíte recitovat small talk společenské etikety, jako když bičem mrská.
Jde to dobře, ale pak se to zadrhne. Drhne to a nevypadá to dobře. Už nečekáte, abyste mohli pokračovat v cestě, ale abyste mohli pokračovat ve small talk. Small talk se stává cestou. Koktání je jako klubko, do kterého se zamotáš a nemůžeš dál. Musíš se zastavit, posadit, uvolnit – ten, který koktá i ten, který poslouchá. Takový koktavý pokec je vpravdě mystický.
Ten moment před letní bouřkou, šedé teplé bezvětří na poli. Pařížské café u hřbitova Pére Lachaise, kde dříme Morrison. Půl osmé večer, zataženo. Moment, kdy se mraky ženou. Moment, kdy se ženy ženou. Moment, kdy jsi se mnou taky.

V POŘÁDKU

Kolem jde Vojta Dyk, nutno podotknout. Nese burgery a čirou tekutinu neznámého původu. Vím, že jsou to burgery, protože šel kolem už předtím. Myslel jsem právě, že jde do Pštrosa. To by bylo něco, Dyk u Ptáka. To bych tam šel očumnout. Ale jak říkám, zatáhl to mnohem méně poeticky do Burgeru, který je hned vedle. Teď jde zpátky, ničeho si nevšímá a nikdo si nevšímá jeho. Vytrhuje mě z chápavých osidel sobotní mindfullness, adrenalinizuje ji. „Vojto, pojď to sežrat sem!“ chci křičet, ale Dyk se nedívá. Chvatně kvačí, tlačí zobku do hnízda. Škoda, sedím na jediné stinné lavičce široko daleko – mám, co nabídnout.
Po Vojtovi zčeří vody parku čtyři vysmátí týpci v černých neprůstřelných vestách se žlutým nápisem policie. Každý si nese respektabilní sampík a mírumilovně se rozhlíží po idylce. Mladý Heřmánek si dává před Kouklovou náskok pár kroků. Nemají se k sobě, ale zdá se, že jim to nevadí. Akční zrzka v červených šatech a nahrblý týpek v černém triku a černém klobouku. Vejdou do stínu, ona ho dojde a chytnou se za ruce. Děcka doběhnou ozbrojence a podrobí sampíky inspekci – fízli v klidu.
Mou lavičku invaduje slunce. Nastálý žár mi znemožní stíhat události, stínat hlavy stihám dějů, podchytávat povědomé a známé stěnami souvislostí. Všichni se snaží vystupovat v co nejostřejších liniích a mně se nedaří otupovat jejich hrany, a tak se zpětně vychytávají a odplavují do neprojevena. Mnohé se nachomýtá v mém zorném poli, rovném i periferním. Mám co říct, ale nevím jak. Je toho moc. Slovy lovím, volím slova, slovím love, solím live. Dlužno dodat. Je něco dlužno dodat?
Moc to svítí, přesouvám se do stínu a to mění poměry. Všechno je jinak. Něco je blíž, něco dál. Něco. Naděje. Na děje. Na vždycky. Na beat. Na být. Na trop. Na tempo. Na typ. Naděje prodchnutá svatou hrozbou, dobou ledovou, ledobou, levou dobou, dobou Bondyho, dobou obou dvou, svobodou. Jde kámoš s mapou světa vytetovanou na pravém lýtku. Při každém kroku se mu zatřese jako sulc. Nějaký nepozorný maloš upustí bílý balónek, který se teď vznáší vysoko, daleko na poloprůsvitném modroskvoucím nebi. Hned u něj teče letadlo se svou charakteristickou chemočárou.
Jde holka s gustem kouřící. Z cíga jí přímo přede mě vypadne to hořící. Přímo přede mě. Haluz. „Nemáš oheň?“ ptá se kamaráda, který jde za ní. Má. Znova zažehne stěžeň a sebejistě plachtí dál. Čučím na to čoudící, než to dohoří. Na trávu přede mnou asi třicet stupňů nalevo od toho, co doutnalo, si sedá skupinka holek v křiklavě oranžových tričkách s nápisem staff a černých šortkách. Dočista mě vyhodí z čadivého konceptu.
Vždycky, když mě vidí, sledují mě. Komentují, ukazují. Vidí mě často. To proto, že jsem té jedné před dvěma týdny na fejsbuku napsal, jestli by nešla ven. Dívala se na mě na jedné vernisáži v Kabinetu T. Ptal jsem se jí pak v chatu, co studuje. „Dějiny umění.“ „Jaký je tvůj nejoblíbenější směr?“ „Surrealismus.“ „Můj taky.“ Ale nějak nás to nespojilo. Surrealismus nějak nespojuje. Hádali jsme se o to, kdo je to surrealista. „Feťák a exot,“ myslela si. „Nemusí.“ Její nejoblíbenější surrealista je přitom René Magritte, úředník kafkovského ražení. „Dalí taky nekalil. Pleteš si to s prokletými básníky,“ vysvětluju. „To byli předchůdci,“ nedává se. „To byli dekadenti a symbolisti,“ trvám na svém. „To se prolíná,“ uniká. Prostě konverzace na palici. V surrosměru se vynořila univerzální nesmiřitelnost mezi mnou a ní.

BAZÉN

Další potlačená vina přikládá tvému pohledu váhu, kterou nemá. Musíš už jít, ale kam? Musíš už spát, ale run. Schody down down rotují v soustavné alotrii. Jindy jinde by to bylo jinak. Paprsky všech světel se setkávají v tomhle nesouvisejícím pocitu. Je třeba jimi projít a třeba i pojít v mimoběžné bezvýznamnosti výzvy, která odhalí tvou svatost jako dokumentárně motivovanou pózu. Ona je tím, čím vždycky byla – jen tím, čím je. Poráží tě, aniž by hrála. Vrací tě na pole neintencionality, odkud tě vypudil čas. Pracnou mandalu souvislostí rozprášil optimismus. Ze tvých rtů kape liz, žárlíš. Tvůj den má jepičí život. Beruška, ta žlutá, vzlétá z marného ramene. Znaveně se otáčíš.
Luminiscence vlnění dělá na dně bazénu neurosynapse. Svinu se na skokánku a zkoprněle medituju do I´m still standing od Johna. Vstanu a skanu jak z útesu v Algarve. Mé tělo vyplave. Plave. Léto love. Trocha nahoty, tempo. Ty. Vítám světy, kde jsi ty. Jsou velké jako vesmír. Už tě nebudu rozmazlovat, zlo watt, chovat, kovat, mazlavě lovat. Volat ano, ale změním slova. Na dně řetízkuje voda jako myšlenky v hlavě. Odráží hladinu, zdroj. Hledím na svou matérii velkoryse, jako bych na ní nebyl závislý. A nejsem. Jsem jen, když chci tebe. Spojení s patosem je podmínkou (chvilkového, chimérického) propojení s tebou.
Vydechnu, upadnu do bazénu nevědění. Zpochybníš mě a já to přijmu, ale hned dodám, že s tím zpochybněním souhlasím jen za těch a těch okolností. Tím pádem se z toho tvého zpochybnění vyvlíknu. Musím se vyhnout. Musíš přitvrdit a do té vody mě hodit, abys zrušila moje muset. Ve výsledku tě musím nechat. Ve výsledku, který není, je jen v rámci světa, který vyvstal v mé mysli prostřednictvím tvého zdánlivého těla, pohybu od mrknutí k mrknutí, úsměvu, odhlédnutí. Vnuknutí mě nutí poslouchat vrz vrat času, vlastně nenutí. Všechno je až nepřirozeně nenucené.
Sleduju tě, myslím na ten pohyb, tělo. Příští procit do tvého světa tříští ten můj a zase ho konstituuje ve skoro povinném zájmu jako nevinné vlny oceánu touhy, které se vzpínají a zase padají, vracejí se jako proroctví neslušně jódlující v povodí pouště. Ticho zenu je větší, věští. Všechny vjemy se v přirozené touze po poznání slastně kumulují a schází v momentu pocitu bez fází, frází, tíže. Při tom je vše při starém, přítomné, zemité.
Ten disbalanc se jmenuje radost, ideální pro skok out of stesk, čin, který zanikne v okolním neustálém činění, ale pro tebe je to obrovský afekt. S trochou štěstí má na ni efekt, cítí ten otřes. Musí. Ztotožnit se na střed. Ten čin se jmenuje svoboda, ona opona, jediná univerzální, protože ji má každý, ale cítit ji dokáže jen s někým jiným, když se osvobodí od taktiky úniků, marnivých motivací, dotací bankrotujícího podniku jménem samota, když se osvobodí jen pro tu svobodu, její a tvou, protože jinak je všechno absolutně relativní.

NEKLID

Nebavím. Nevím, co dělat, podělat. Lát bez debat na minulý režim mluvení v režii vteřin, řvát do zpětného zrcadla zaklínadla na okolojdoucí slečny skrz sklo auta, psát, rvát to tam, psát plán, sám. Chodit sem a tam po revíru na štíru se vším, nevím. Uklidňuju se, držím dál od myšlenek na vraždu hegemonie. Má vize je demagogie, armageddon snažení. Prznění prány je ten zdánlivě transcendentální sled slamů. Chybí to základní, finální, neohraničení. Je to improvizace improvizace, mlácení slámy. Jsem ten samý jako včera, svůj známý. Cílem jsou slova, ne významy. Fámy.
Oř ržá ve stáji stinných sensací, terče snu blednou, pasáže nestačí. Chce to jiskru, risk, běh pryč a zpět do stáje bezčasí. Rozvinout mapu, vhled. Slova jsou střet, bojují o pocit, ale když jsou sama svým cílem, pocit vyschne. Zbude zbytečný příběh s otevřenou pointou, který se vůbec nemusel stát, nezvolit psát.
Co dělat, podělat? Místo střílení šípů vět na terče snů útočit vibrací hlasu na hmotu bez kompasu. Stanout face to face světlu, zvuku, náladám. Všem těm kruhům, vlivům, vlnám, které produkují jedna druhou. Ublíží, pomohou, blíží se, mohou být výhrou, chloubou, ale i prohrou hlubokou až na samé dno nebo pouhou hrou, dnem i nocí, vibrací iluze, ve které se zmocňuješ, opouštíš, ale nevlastníš, nevíš.
Němá vibrace stromu v jeho teď. Majestát. Uklidnil ses. Co je lepší? Zmocňovat se prchavé pozornosti, navazovat známosti, když nemáš odvahu, povahu je uchovat? Nebo se schovat, chovat, ladit lidi, kteří vidí? Nebo možná obojí je jing a jang. Nejde se odpojit od pejorativní gravitace. Děti, které poslouchají, osvobozují. A taky slova, když nejsou čtena, ale sama čtou.
Má smysl přemýšlet nad tím, proč zavanul vítr a spadlo pár kapek? Má smysl přemýšlet? Nebo je smysl a přemýšlet jako jing a jang? Sympaťáci skáčou přes lavičku. Tři fešáci, tlustý kámoš na ní leží. „Dost! Já nechci umřít!“ Úplně odděleně sedět na lavičce a šéfovat rozptyl obklopen ději. Aportuje pes. Duálně dýmím dávno v dichotomii. Ona si všímá. Řeším oddělení, zvažuju protržení, deaktivaci Duluoze. Na stromě reprák jako z Keseyho farmy. Sympaťáci jsou sígři, furt se bijou. Celkem dobří komici, pokud zrovna vedle vás nešukají lampu. Panny Sunday splínu, Busteři Zlína. Ten jeden vypadá jak Buster Keaton, potutelně se netváří. Schová jinému batoh ke dvěma duchtám, dychtivým buchtám.
Sleduju to zlitý vírem, kefírem nálad, strojopisem přesného temna neptunské agrese jako Kain v šoku se kající. Rozhodnutý hodnotit, latentně přítomný v nevědomí pohledů. Ta jedna mě míjí a prohlédne. Zatne zuby do obalu žvýkačky nebo tampónu nebo kondomu, aby ho protrhla. Její pojašená pleť je změť, září do prázdna. Stehna, pupek, ruce, líce. Hodí obal do koše, kouše. Kluše v nevědomosti dorostu, svým způsobem nejvědomější, svatým způsobem. Můj pohled je, když si představíte tahle slova jako pohled. Labutí plíseň s příběhem, rostoucí chemtrails, omrzená a znova tanoucí na mysli, srážející se na stropě a padající na dno sauny mysli, kde každý má, co říct a všechno má stejný smysl, ale jiný význam. Proto je dobře myslet. Zčazený Gurmán na mě čumí. Úvahář InZlinu dopil kafe.

ÁRT

Psal jsem na Portále zaníceně další dopis, výtrysk, spodní tok, který mele a mele, melodramaticky se dere k milovaným uším. Přišla pražská kavárna a neptala se, jestli ruší. Mluvila, jako by bylo třeba něco přehlušit. Kluk a holka. Týpek byl literát a chtěl jí přečíst něco svýho. „Radši si to přečtu sama, mám to radši,“ ona na to. „Já taky, špatně slyším,“ nechal se slyšet literát. Měl to vytisklé, dal jí to přečíst. Přečetla si to, a pak o tom diskutovali.
Přišel Karas, lokální básník. Zježil se mi vlas, musel jsem ho poslouchat mluvit nahlas. Z nějakého důvodu čtu jeho tweety, mají určitou poetiku banality. Přišel s Aničkou, kvůli které se seřízl do seriózního ustrojení. Když s ní začal, bavil se se mnou míň. Párkrát jsem jí napsal, pak už se se mnou nebavil vůbec. Taky jsem býval takový. Bývalá Karolina říkala, že na klucích nejvíc nesnáší, když se rozkmotří dva kámoši kvůli nějaké holce. Není to asi moc mužné.
Pražák, který špatně slyší, řekl Karasovi, že Karas špatně artikuluje. Nevěděl, že Karas má vadu řeči. Pražák tvrdil, že líp rozumí Aničce, i když mluví potišeji. Karas na to, že to asi proto, že Anička studuje ártovou školu. Pražačka vykvikla smíchem: „Ty jo, to je dobrý.“ Karas zabubnoval jako v Show Jana Krause a sedl si vedle Pražáka, aby srovnal jejich hendikepy.
„Ale ty taky studuješ ártovou školu, FAMU,“ řekl literát, i když ji Karas teprve začne studovat, dostal se na scenáristiku. „Fakt?“ „Jo, to je umělecká škola. Nebudeš Bc., ale BcA.“ „Ou jé,“ na to Karas. Hodně říká ou jé. Tím, že si přesedl vedle literáta, mě začal fejsovat, takže jsem se nedokázal držet textu. Připadal jsem si v tom rohu o to víc sám, že jsem se začal cítit tak, že se tvářím, jak se tváří Adéla, když nad nějakým jevem kroutí hlavou. Začala mi chybět. Vnitřně jsem se s nimi v tom zjitření smířil a tím k sobě Adélu jakoby přivinul.
Exl jsem čaj a zaplatil u baru se slovy: „Situace se velmi zhoršila.“ Byl jsem vyklidněný a nevěděl, co dělat. Moc jsem se nemohl hýbat. Někdo za mnou na schodech začal dupat, tak jsem před východem čekal otočený s úsměvem, že ho pouštím, když tak spěchá a byl to Karas. „Čau,“ řekl jsem. „Čau čau,“ odpověděl a spěchal dál, snad pro cigára.
Šel jsem se vyčurat do parku, odpustit. Pak zpátky přes náměstí do pizzerie, kam jsem nešel, nedokázal jít. Zase jsem ho potkal s nějakým týpkem, kterého zrovna potkal a ptal se ho: „Co ty?“ Pokračoval jsem bezcílně vedrem, městem a zpíval si: „Black hole sun, won´t you come and wash away the rain?“ Včera jsem ten song objevil skrz to, že autor spáchal sebevraždu.
Sedl jsem si před budovu hradišťské měšťanky do stínu. Přešlo přes mě slunce a zase zašlo za jinou budovu. Začala hrát cimbálovka propagační písně o víně. Zamířili ke mně mormoni. „Sorry, teď něco píšu,“ omluvil jsem se. „Někdy jindy,“ oni na to. „Nashle.“ Nějaká holka se zmrzlinou se na mě dívala, podíval jsem se na ni taky. Chvíli jsme se na sebe dívali, pak se podívala jinam a proletělo nade mnou hejno ptáků. Zvedl jsem se, šel se zase vyčurat a potkal zase ty mormony.

co je Teď, realitě, nevýslovné praxi, od které všechny teorie jen odvádí a odráží, i tato. Jako by se bytostně nešlo vyhnout projekci do Potom. Ale to je jen zvyk, slabost. Zatímco rozkolejenost mozku je všeobecně přijímaná a sdílená, spontaneitu stigmatizujeme jako zběsilou a zhýralou, i když může být konstruktivní, geniální. Náš zplihlý holobeat vzrušuje frenetické chtění. Ujišťujeme se o oproštění už v příští surreálné sensaci. Pořád dál nekonečně, nevědomě, nevyřčeně řetězeni pryč.
Třeba není zrovna dobře, ale dobře není tady a tady je jediná možnost, fanaticky hájím tady. Aktivně držím pasivní pozici křečovité lásky proti drtiflow ega, které říkám tah. Tah je zmámený touhami, myšlenkami, které přistupují až navíc k touhám a myšlenkám flow, které jsou v pořádku. Všechno je v Pořádku. Problém nastává až v sekundární vlně, aditivním nárazu, odrazu, který ruší spontaneitu, i když je sám svým způsobem spontánní. Je to past. Obojí je flow – tah i flow. V ma(lově)rnosti světských smyslů ji ale dělíme na preferovanou a zlovolnou. Zákopová válka přechází v totální. Poslední pozici sebe držím za každou cenu, až je ze mě jen zmatený kámen, jak říká Topol.
Tah symbolizuje, ztělesňuje, realizuje psaní. Je plné kliček a komplikací. Nese ho neviditelná flow. Tah psaní si dává magický úkol flow zkrotit, přivést na svět. Pod kamennou tváří psář stváří fatální tvary, sváry srdečného zrcadlení. Snoubí v sobě slabost i sílu fascinace snem, podléhá efemérním svodům. Lapený v sobě objevuje úchyty na stěně ducha, pojí se se světem znovu stvrzenou, znovu vrstvenou kontinuitou. Intenzivně ji obnovuje v nevýslovném požitku, ke kterému slova přistupují jakoby navíc. Nechává se unášet okamžikem k sobě od sebe, na dno ven. Zkrátka je vidět.
Vidíš a cítíš se společností v sobě, pohybem ve strnulosti, lehkostí v těžkosti. Oživuješ se ze zkamenělosti vlastního života, na chvíli vítězíš. Čím byla zkamenělejší, tragičtější, tím je to teď lepší. Stay beta, blaženosti dostup v sebekritice, která tě zbaví posledních pochyb o své vhodnosti. Ne snad dobrosti, ale upřímnosti. Nakonec v ní odhal největší faleš ze všech. Najednou se ze vší té svátosti vynoří ego. Láteří a troskotá v útesech svého studu, který je pýchou, jak říká Sartre, vyvrženo z neudržitelnosti své flow, která byla předstíráním. Předstíralo upřímně, myslelo, že ho to zbaví viny. V upřímnosti neupřímnosti se chtělo ospravedlnit. Ochotně se odhaluje v rýmech, stejných písmenech na začátcích slov, významových ekvivalentech, ekvilibristice karikatur, svastikách stereotypů. Vlastním neuměním mutuje v ignoraci a nudu, doufá v poslední naději na ospravedlnění – humor. Jen ten je v tom všem špetkou flow – šém svobody. Funguje jen nechtěný, a tak je nevinný. Opravdová radost nedělá ničemu zadost. Nejsi něčím, čím si myslíš, že máš být – na co poukazují tvoje kličky a stud, co jen neustále otrocky doplňuješ a naplňuješ. Nekontrolovatelný smích. Přes veškerou snahu, nebo spíš právě pro ni, unikáš vlastnímu poznání. Smrti. Ožíváš.
Poučky hoří tváří v tvář konfrontaci v každodenním sexu energií, polétavém vidění, v květu pouště únikového beatu. Slova jsou komety na obzoru zmaru, orbitu zmatku. Pohled je tekoucí tma. Nedává to mysl. Život je všechno, co je. Čeho ses bál, byla iluze. To, cos chtěl, byla iluze. To, co si myslíš, že je dobré, je... Iluze. Slepota je bystrozrak mýticky se manifestující jako jednota. Po všech těch filosofických válkách opravdu jednoduchost. Pach masa, sektářské násilí, ještě nezaschlý křik dětí. Symbióza, hegemonie splavuje křehká data, hrady z kostí a plastu. Bluestruny kvílí, mediální realita s sebou bere svět. Napodobuješ její idiomatickou synchronicitu, seriálové plynutí, pnutí.
Zahoď vše a zachraň, co se dá – to Venku, viditelné, divitelné. Svár nech, neživ, zacel, nech růst, nech jít. Nestresuj se tím, co bude, stresuj se tím, co je – tím se stresovat nejde, protože se to stresuje samo, presuje do forem improvizace. Teď je jen dojem, představení, protože není oficiálně, rozuměj nikdo to neví. Leckdo sleví a nechá se zapojit do hry o Tajemství. Za jak dlouho si uvědomíš, že jsi tady? Možná nikdy, možná dřív. Uzavřen v hlavě, dostaneš se ven polibkem, výstřelem. Změna marná jako úsměv pádu do tmy listopadu.