na další stranu
Veronika Svobodová
DOŽIVOTNÍ
Nosím tě v sobě
jako nenarozené dítě
měsíce plynou
a já přenáším
- vlastní vinou
Nenastane den
kdy porodím tě
v oné době
onoho času
pláč bez hlasu
Nosím tě v sobě
mimo dělohu
jinak ani nemohu
než v srdečním svalu
pomalu
si bijeme
a žijeme
spolu
V budoucnu
- tam už jsi umřel
- tam už jsi pochovaný
Na vzpomínkové loučce
rozsypaný
zadupaný
A stejně
pořád a ještě
straší mě porodní kleště
PŮLENÁ
Zase nevyvezli popelnice
plné nahých gatěk
a přitom je pátek
Mají to na háku!
Já z háku raději maso
Prý se podobáme tomu
čí maso jíme
- pak vypadám jak prase
Zase jsi mi nezavolal
v myšlenkách se míjíme
a když to nevydržím
a zavolám já tobě
- z prášků jsi se zfetoval
co cpeš do sebe
abys neměl chuť na chlast...
Změna je jen v tobě
Vyčítáš mi že tě nepodržím
- Blbost!
Mluvím do tebe
ale je to jako hledat záchod v kredenci
máš už asi alkoholickou demenci
A kdo pomůže mně?
Ty chytrolíne
Co jeden o druhém víme?
Jen slibuješ a všechny ty žvásty
už smrdí plísní
v prvopočáteční myšlence
- jako pěstí milence
Slib na slib nabaluješ
a přitom se povaluješ
na gauči a čumíš do prázdna
Nespíš a čumíš až do rána
a místo půlky bereš celý prášek
protože je ti chujovo
Každý den chujovo na novo
- ze všech těch sraček
co už jsi do sebe nacpal
abys zkurvený život zaspal
- Nepodařilo se!
Jaro je tu zase
Všechno v přírodě pučí
a tobě v hlavě hučí...
Hučí řve a bažení tě obejmulo
aby tě zase sejmulo
A v ruce třes
píšeš esemes
že ještě dnes
- zůstaneš čučet do zdi
A venku už hvízdaj drozdi
A jen tak abys věděl
uběhlo spousta neděl
co na prdeli si seděl
- prochlastaný čas
zláme ti jednou vaz
Vidíš začalo to popelnicemi
a zase odpad jsme my sami
A kdo nás vyveze? A kam?
Na skládku nebo recyklační dvůr?
A spolu nebo každý sám?
Žena má srdce vždy jenom půl!
IDENTIFIKACE
Nic jsem nenapsala
jen hopsala
z práce do práce
a doma děti
tři
Nic moc jsem nenaspala
něco do sebe nacpala
a doma děti
tři
Co se dalo sem posrala
bych si nafackovala
a doma děti
tři
Tři dva jedna teď
dávám se na útěk
/ze starého já
pro novou totožnost/
BÁSEŇ O NIČEM
Můj muž
nemůže už
bydlet se mnou
v jednom bytě
Chci tě
mi píše v esemeskách
takových steskách
po nocích
když nemůže spát
se mnou
v jednom lůžku
prý vezme pušku
a vystřelí si mozek z hlavy
tramtaradá
či tudududum
asi pije rum
sám po nocích
a stýská se mu po bocích
mých
a ňadrech
a vlasech
a vzdychání...
Tak smutek zahání
rozpitou flaškou
nad sbalenou taškou
slzy se mu do očí derou
a trochu víc ho serou
dny samoty
tak do němoty
se upíjí
A já čtu si
jeho esemes kusy
literární
volání
o pomoc
každou noc
/Ale já nemám kurz první pomoci/
KONEC HRY
Je to tak trapný
to kravální ticho
ten smog v hlavě
Ty banální kecy
a výběh v kleci
s kolem
na běhání
Tady se štěstí neuplatní
v tom životě s volem
Ten stav na mrdání
v hlavě
To ustavičné hledání
právě
že ani nevím čeho
Protože co neznám
to nemůžu hledat
A co netahám
nemůžu zvedat
A co nemám
nemůžu ti předat
Je mi všechno líto
jelitokopyto platí to
Před pikolou za pikolou
nikdo nesmí stát
Viděla jsem tě s Nikolou
mrdat
Už nebudu hrát!
|
