na další stranu
Oldřich Damborský
BÁSNĚ
Kdo píše verše ten nezlobí
je to skvělá terapie duše
slova a fantazie jsou spojené nádoby
Pegas nad hlavou kluše
Vyberu si nejlepšího vraníka
chytím ho do lasa metafor
trable a smuténka rychle uníká
vidím krásnou bystřinu z hor
Každý je tak trochu básník
jen dát své pocity na papír
inženýr pokojská i chasník
vinař co kope popínavý pýr
V SAVANĚ NAŠICH POCITŮ
Oblohou pádí mraků sloni
stepují po azurové obloze
žirafy stínů se k jihu kloní
vesmír má zlatou kouli v záloze
Jen ty jsi štíhlá gazela
s růžky vtípků nad obočím
tvá plachost náhle zmizela
když do savany něhy vkročím
Skryti za zapovězené cypřiše
věnujeme se jen sami sobě
dávnou píseň jsem uslyšel
navzdory této hektické době
POZOROVÁNÍ
Stromy žhnou svou letní aurou
přijímám jejich vstřícné signály
když nade mnou s pózou haurů
letí chechtaví rackové do spirály
Vedle mne jde starý černý pes
vyplazuje jazyk tím se chladí
lehnu si do pelesti stráně bez nebes
a nepřemýšlím jak rychle uprchlo mládí
Jen pozoruji chomáčky mráčků
v ultramarínu blankytné oblohy
možná Mácha vzhlíží na obláčku
a vedle Lori s šátkem nachovým...
VÍCE SVĚTLA!
(Pocta J. W. Goethovi)
Měl i Q 220 slovutný Zemský pan rada
a jezdil se léčit do Karlových Varů
Ulrice bylo sedmnáct když řekla že ho má rada
on ji vzýval jako lehkou nad pramenem páru
Prožil si své utrpení víc než mladý Werther
když její rodiče ho nechtěli za ženicha
byla pro něj více než sbírka drahokamů ether
již ve svých sedmdesáti jako romantiku dýchal
Co na tom že milenci se rozešli jako přátelé
byla něžný kvásek jež si srdce navždy kvedlá
když ubíral mu čas síly a nebylo mu dobře po těle
v poslední chvíli řekl: Miloval jsem ji více světla!
KREDIT
Tvůj kredit vstřícnosti vyhořel
máš dost zmeškaných hovorů soucitu
naštěstí minulo tě dost závisti střel
ať jiní spí samotní v duši holobytu
Usmíváš se a mumláš si svou mantru
Láska a poezie má svůj stálý signál
i když máš na sobě jen pár starých hadrů
víš že boj se značkou Zítra jsi Teď vyhrál...
HOLKA KTERÝ TO SEKNE
Smaragdové oči (vinic)
malinové rty (soumraku)
hebké líce (zrajících meruněk)
oblé boky (hory Pálavy)
blond vlasy (žhnoucí pšenice)
dlouhé nohy (řek Dyje a Moravy)
drobné chloupky (stébel katránu tatarského)
úzký nárt (Ždánického lesa)
drobné kotníky (Pouzdřanské stepi)
a za patami (Bílovských kopců)
stíny (malých Kapat)
Ta rozesmátá letní holka...
...(jižní Morava...)
OBLÁČEK BĚLAVÝ
(Pocta Arthuru Rimbaudovi)
Házel vrabčákům rýmy jako zrní
jeho svrchníček zdál se děravý
měl na hlavě korunu z veršů a trní
nad sebou obláček alabastr bělavý
Opilý koráb se kymácel v bouři dní
každé písmeno mělo svou barvu
s pojídačkami brambor oběd polední
a vybíračkami vší vykouzlil básně larvu
S Verlainem v stálém milostném střetu
v Paříži křičel: Vy všichni jste jenom básníci!
a chodil po stole jako dáma z kabaretu
však v sedmnácti opustil metafor munici...
PŘESÝPACÍ HODINY NĚHY
Smaragdová zeleň a čokoládová hlína
kukačka nám počítá kolik roků ještě zbývá
oheň vášně v tvých očích prudce vzlíná
jsi moje dravá poštolka i holubička sivá
Doteky srší pokojem Eliášovým ohněm
duny oblin se přesýpají v jemné moře
té sladké jedovaté lásky si zhluboka loknem
tato chvíle není o područí ani o pokoře
V hrdle přesýpacích hodin tvých boků
našel jsem nebývalé bílé souznění
trubky na Jericho už nezněly do útoku
usnuli jsme si v náručí medově znaveni...
|
