na další stranu
Oldřich Damborský
VZKŘÍŠENÍ JARA
Cáry špinavého sněhu roztály
sněženky zazářily svou bělostí
jde zase jaro krokem pomalým
oblečeno jen do vůní všedností
Za sebou hebké touhy mistrály
vzkříšení svaté trojice jež odletěla
srdce ducha těla, na nohou škrpály
jde tulák do krajiny jako do kostela
A přece udělá rukou křížek
u pozlaceného křížku v polích
pro toho kdo měl po lásce žízeň
a vzal na svá bedra hříchy co bolí...
SONET O NADĚJI
Už dlouho jsem nenapsal básničku
průhlednou jako křišťál a hebkou jako plyš
snad proto že dny měly slzu na víčku
a černý kocour trablů honil svou myš
A vlny času se valily přes neprostupné hráze
maják tvých očí byl někde v Tasmánii
nechci plakat nad rozlitým mlíkem snáze
přežijí ti kdo pro příští ráno rádi žijí
Však nejsme silní z úspěchů, jen ze svých proher
ted už si dávám bílý kafe při odpolední siestě
a hladím tvou pleť jako vzácný jemný mohér
A taky píši s Gingsbergem: Jezdče jeď!
Jako s Kerouackem jsem znovu na cestě
dívám se na modrou oblohu a křičím: Teď!
SOBOTNÍ VEČER
Rezavý pes rozvalený na kanapi
já pohodlně v hnědém křesílku
od nočních hvězd dostal jsem obsílku
ať nepřemýšlím o tom co mne trápí
Túje se v březnovém vánku chvěje
pouliční lampa vrhá mámivé světlo
zapomněl jsem na vše co mne hnětlo
poslouchám konejšivá slova darmoděje
Ten darmoděj jsem já i píseň Nohavici
Říká: Ne nadarmo se podle osudu vše děje
třebaže musíš pootevřít náhodě veřeje
Telka švitoří své písně jako vrabci na ulici
radiátor si spokojeně se záclonami vrní
usnul jsem a obrazovka sype své zrní...
BRNĚNSKÁ ROMANCE
Zatímco na Mendlově náměstí
tramvaje cinkají jako zvonky Lorety
řekla jsi: Šlapeš si po štěstí
když nejdeš mi večer něžně v ústrety
Zatímco v Zemanově kavárně
si sladí důchodkyně kávu trojitým cukrem
řekla jsi hořce: Já vím lovím tě marně
a když už tě mám tak ty něžně cukneš
Zatímco na náměstí Svobody
mramorový orloj vypustí každou hodinu kuličku
řekla jsi: Pomohly by nám rozvody
a pak bychom se mohli hrát v našem pelíšku
Zatímco se řeka Svitava stýká se Svratkou
a někde na břehu kvete rozrazil
řekla jsi: Byl jsi mou romancí sladkou
ale všechno jsi naším manželstvím pokazil...
SONET O ČTENÁŘCE POEZIE
Cestičkou v polích zaprášenou
mezi vinohrady a zlatou pšenicí
jdu za tou věčnou a stále vonící
za tebou neuchopitelnou ženou
To srdce nejde uchopit rozumem
jen polibkem z katránu pápěřím
a objetím jako obvazy paží nevěřím
že nejsme pány nad svým osudem
Ta pravá a éterická i krásně zemitá
zlaté rouno za lásku rozhodně odmítá
a kolibříka básní k hrudi něžně tiskne
Daleko od slavobrán a lesků salvy
podobna madoně ze sixtinské malby
pramínek metafor v očích nevyschne...
ZAPADLÍ BÁSNÍCI
V ledničce poslední litr mlíka
a tvrdý chleba tak na topinky
jdou lijákem v hlavě básně kolibříka
a chytají hvězdy do rumové sklínky
V batohu pár výtisků první sbírky
prodávají je po vlacích i v busech
poezie je nebezpečná jako sirky
když ji zapaluješ u stohu slámy
ležérně se stéblem v puse
Za malý honorář koupí si malé kafe
a tu malou poběhlici Múzou na klíně
mezi nimi svítí svíčka a vosk kape
na zvadlé kytky co usínají na citové
planině
NA PLÁŽI
Pod slunečníkem
cucám brčko
krásně se houpe
tvoje tričko
jsem tím snílkem
co léto zbožňuje
na vlnách tvých boků
očima se krásně surfuje
horký písek
nahý paty
vyplazené jazyky
psisek
slunce zlatý
Vlna za vlnou
ukolébává mou skepsi
jsi košík s bavlnou
a opojná jako
pepsi...
|
