na další stranu
Oldřich Damborský
Staronový shakespearovský příběh
Na drátěném plotě chmýří sněhu
vrabců frnknutí a snáší se jak peří,
přes palčáky cítím tvou něhu,
říkáš, že v lásku i zášť bezmezně věříš.
Chápu tě jako gepard antilopu,
která chce přežít v širokém rozběhu,
do zmrzlé šišky urputně kopu,
my dva v shakespearovském příběhu.
Dva póly bytostného pomíjivého cítění,
sníh křupe pod botama jako kostry pavích per,
jen bůh ví, zda jsme si či nejsme souzeni,
jen dej, bože, ať se k nám neprobíjí Zvyk,
ten čtrnáctý Ahasfer.
Bosorka
V krajkoví ledu
dvě stehna soutoku,
rozevláté ježaté zelené vlasy
staletých borovic,
v černých šatech a klopách
křídel vran,
stažená bílým opaskem polí
štráduje si to vesmírem
a mrkne na vás
fialovým okem soumraku.
A vy jste hned jurodiví
z té bosorky Zimy
a slibujete věrnost věrnější
než nenávist, třebaže ona vám háže
diamanty jinovatky,
které hned roztají
na vyhřátých kamenech
od bledého slunce...
Každé ráno
Každé ráno vstávám
s průzračnou skleněnou myšlenkou:
Konej dobro,konej dobro, konej dobro,
je to lepší než opít se pálenkou,
vidět optimistickou barvu modrou.
Konej dobro, konej dobro, konej dobro,
třebaže nenávist je silnější
než švédská ocel
a ty jsi zasažen jízlivostí drobnou,
však úsměv pravých přátel je hojivý jitrocel.
Nechci dávat rozumy, jen volně v pohodě plout
dny, co jsou jak skleněnka a už se nevrátí,
kdo na krásu okamžiku nevěří,
je marnivý bloud,
je to jako vidět kopretinu u pražce na trati...
Po Vlnách Kryštofa Kolumba
Nahé ledové skleněné stromy
vzpínají ruce k ocelové obloze,
slunce nemá ani paprsek v záloze
havran chodí dokolečka chromý.
Zrzavé listí padá do klínu úvalu
postříbřená stébla hrají sonátu,
ty na sobě jen dvojí ňader opálu
vrabci zobají drobky v staccatu.
Vznášela i stoupala se naše těla
mlčky, jako když padá vločka,
hrdě jsi zněla jak královna Izabela,
která si na svou Ninu vzrušení počká.
Pět ritornelů
Máš vlasy jako oheň a štíhlé prsty klavíristky,
štíhlá jsi jako vrbový proutek,
jak rád opětuji tvé ocelové stisky.
A tvoje slova plynou jako dravá horská řeka,
podél ní chvíli mech, chvíli kámen,
jak nilská delta rozhodíš své vlasy do daleka
a já se stébla lásky horečně chytám
a šeptám: "Miláčku."
Řekni aspoň: Přej nám štěstí, hej nahoře ty tam."
"Hele, koukej, nechala jsem na kalhotkách
od Prada cenovou visačku."
Nevěřím, že tě u toustovače ráno potkám...
Harlekýn
Nahé ledové skleněné stromy
se vzpínají k ocelové obloze,
slunce nemá ani paprsek v záloze,
havran chodí dokolečka chromý.
Zrzavé listí padá do klínu úvalu,
na sametu mechu drobné diamanty,
ve sklepech vínko podobno opálu,
zelená flaška má sudy za amanty.
Teplo v nás a venku holomráz,
oči ti svítí jako Večernice a Jitřenka
zároveň, láska je tupá i ostrá střenka
i poprvé zpitý harlekýn pod obraz.
Jiskření
Neumím mluvit k davu spatra, dávat rozumy,
každé ráno znovu narůstá mi optimismus
jak Prométheova játra,
slyším větru tiché promluvy:
Dávej a ber plnými hrstmi dobrodiní,
zastaň se slabých, moudrým naslouchej,
záští ať se trápí jiní,
jen si tak s cimbálkou ve sklípku zajuchej.
A já cítím jak zrána zedníci dávají cihlu k cihle
a tesaři staví nové krovy,
vidím učitelky jak mají oči zjihlé,
když prvňáčci se prokousávají čítankou
s prvními slovy.
A vidím prodavačky jak jdou do obchodu
ještě za šera
a za chvíli mají jiskrné oči opálů,
a vidím ministranty jak pozdraví Spánembohem
pana pána pátera,
a vidím pekaře jak zrána se vrací ze šichty,
za nehty ještě mouku z chlebových oválů.
Jsem s vámi se všemi a Bůh vám dej štěstí
a trpělivost překonávat překážky,
jsem s vámi v tom poslání i údělu,
který je krásný a přetěžký,
jsem s vámi víc, než si myslíte,
s trochu poškrábanými diamantovými křídly
od milostných šrapnelů,
však i tak každý den jiskříte...
|
