Zuzana Kazdová

***

na lesní roh v poli troubíme
laň mezi stvoly
skolíme
jsme krávy či voli?
nevíme

***

rýhou
polní čmýrou
ztraceni v mlze...
tápem
...že rýha pak bolí
a těžko se hojí
už chápem
je šero
jak svítá
do toho ticha
sypeš si do rány
sůl..

***

dosud nevyřčeno
prázdné listy můžeš číst
snad jsi sebou jist
čti -
tvůj prázdný list

snad dosud nevysloveno zbývá
něha za oknem se skrývá

***

kterou podobu chceš teď mít
sama nevíš kterou se dát...
unést snad…
snad poneseš ty ji
snad ne do věčna
devět ran se solí plní
na boku jejím ale proč
žádné protože však není
jen do tmy jemné rozednění
o to prosím

sama neví
jestli prosí
neumíme chodit bosi
napojí tě kapkou rosy
kapkou rosy kapkou krve
tu co jsi ji dala prve
neuhasí žízeň stromu
který usychá
starý javor na rozcestí
cesta k němu rozbitá

prosím tedy o déšť hojný
pro javor co tam spí

***

udělal se mi
kruh pod lampou
kus místa myšlenkám do tmy
udělal se kruh a ubývá mi
jak měsíc zimní nocí
úzkosti malostí děsí mě stále
nikdo nestojí vedle mě
a přece nejdu dále
kruh ubývá mi

***

až si sbalíme všecky
krámy děti i necky
popojdem na obzor
a vidíme
že k velký modle se hrbíme
a roztátej sníh už nesníme
to nejcennější v cetky měníme

***

nad ránem
ve sklence
přeněžně přetence
zpívám si melodii zpřetrhanou
stromy už rozkvetly
vůni však nedostanou
tak nashledanou


je noc v půli
půlnoc snad
před námi stromy louka
ne sad
však tím nesmírným klidem
sadu podobá se
silueta koňských hlav
a do černa tma
několik pásů
polí a lesů
lesů a polí
být-tu-někdy trochu bolí


tu vůni tichých třpytů v očích
slepotu hlubokých nocí
a jemné rozednění
hladím tvoji tvář
na mém klíně
rozplynuta bude tato chvíle
vprostřed nočního bdění
jen jemné rozednění