Veronika Svobodová

„ Nebýt smutku, veselost by nevynikla.“

CESTA VEN PŘES SECOND HAND

V sekáči prázdných lásek
co lidi už nechtějí
na svetru našla jsem vlásek
odbarvených nadějí

Bota co nohu příliš tlačila
v úzkém prostoru duše
a druhá do páru se ztratila
jinde sama svou cestou kluše

V krabici plné nechtěných svršků
hledám něco co za to stojí
v čem nerozbiji si zase držku
která mě ještě … ještě bolí

CVOKDAY

Nebe se zbláznilo
ráno nevyšlo slunce
a do lidí listí lilo
a ryby volali na pitomce
Potom vítr zazpíval
z rádia nudný hit
mrak s mrakem zahýbal
a pak přestalo listí lít
A lidem uschli duše
na chodníku hráli kuželky
pak zcela bez retuše
pánové kradli si manželky
A druhý den
... tak to už si byli všichni cizí
Vzal jsem fén
... a foukal z něho poezii

PRŠÍ

Zbylo ticho
po dešti
ticho mokré
a kaluže
Nikdo za nic nemůže
Dál sluší ti to

/ i když postel pod námi už nevrže /

ODFOUKANÁ

Foukla jsem do vzpomínek
jak písečný kamínek
jsou pryč

A bíla mlha je včerejšek
co táhne se ulicí
teď ticho v palici

Mám

MEZIČAS

Zastavil ses pod mou hrudí
na jedno kafe
než pojede ti bus
Srkáš něhu co nestudí
a můj tep tě mate
do alobalu ti balím srdce kus

/ po cestě vždy vyhládne /

NEVOLNOST

Dej nahlas to světlo
ve mně
a zhasni pochybnost
Rozčeš co se spletlo
ve tmě
a citovou nevolnost
nech vykázat z bytu
na deset dní
nebudem si duševně protivní

NEČASÍ ŠESTÉHO MĚSÍCE

Prší neprší
směje se nesměje
duše
z kuše střílí
do srdeční aleje
žádné nemíjí
a pak se rozleje
láska po lidech
ti pro ni ztrácí dech
v červnu asi tak v půli
lidi srdce si půlí
a darujou
do druhých dlaní
a milujou
dokud nezraní
A pak se rozprší letní liják
trhá se plátno končí biják

***

Trochu jsem brečela
vlastně víc
až byl plný kýbl slz
No a pak ječela
z plných plic
že sis jinde vrz

ČERVENEC

Zpocený červenec
bratr června
tváří se jak pitomec
jako já ...
když koukám ze dna
Suchá tráva suchý les suché pole
Hoří tráva hoří les
jako já ...
hořím uvnitř sebe
... dohořívám
nic nevnímám
zapomínám
kdo jsem já ...
Bez tebe nic
jen prázdno bez hranic
Jako spálenou trávu mě kosíš
když tvou láskou mě už neorosíš
Už na nohy nevstanu
pod tebou na zemi ležím
ze sebe tě nikdy nedostanu
jen tomuhle já věřím
jen tomuhle

věřím

V PŮLCE TÝDNE

Minulou středu
viděla jsem tě brečet
ve středu
tvých pocitů
když nedokázali už mlčet
a rozutekli se po podlaze

Pak vstala jsem od zrcadla
a odešla
po slzách

V půlce týdne
duše dál stydne

NEŽ SE DOVAŘÍ RÝŽE BRAMBORY UŽ JSOU

Ještě mě bolí tvoje slova
vsáknuly do stěn našeho bytu
musím přemalovat znova
a vytřít prach od nepocitů

Až už tu nebudeš
a někam odejdeš
a já se ani z okna nerozhlédnu
už budu hledat velkou bednu

Kam nacpu tvoje sliby
válící se tu všude kolem
a smrdí jako starý ryby
tvoje rybí sliby chyby

Jsem už unavená
padám na hubu už z rána
špatně prokrvená
duše co roky strádá

A ty chrápeš v naší posteli
pořád a ještě
jak nasáklé klíště
a mé sny dávno umřeli
je to už pár nedělí

Tak snad příště
až budem byt malovat
začnem se milovat
Nějak jinak v jiném smyslu
v jiném úhlu pohledu
Ve vyrovnaném kompromisu
možná to ale nesvedu

Možná vyžehlím tvoje prádlo
vlastně už se dávno stalo
A na ramínka věším do skříně
a pak čichám k tvé mikině
protože mi chybíš tak faktně obyčejně
jako muž může chybět svojí ženě

Ještě mě bolí tvoje slova
tak šlapu na ně shora
udupávám zadupávám ničím
uvnitř sebe z tebe syčím

/ Miláčku, kuře si dáš s čím? /

Ostatní tvorba Veroniky Svobodové publikovaná v Divokém víně:
DV 89/2017: Abys věděl a další
DV 87/2017: Dnešní, Gramodeska a další
DV 85/2016: Báseň dobrounočnía další
DV 83/2016: Ráno co je jiné a další
DV 82/2016: Pod tebou a další
DV 56/2011: V myšlence, Když padá smutek a další
DV 45/2010: Milostný půst, Duše a další
DV 33/2008: ***
DV 32/2007: V zahradě polibků, Sedmikrásky a další
DV 14/2005: Jsem tvůj přítel
DV 12/2004: (úryvek z básně), Tak ti ď