Adam EL Chaar

JABKA NOVÉHO ZÉLANDU

Bydlím v jablečném sadu ve městě, které se jmenuje Hope (Naděje), ale jsem spíš zoufalý. Dnes jsem první den sbíral a je to peklo. Záda bolí, ale jsou tu tři Češi a mám vlastní pokoj. Taky jsem měl štěstí, že jsem vůbec něco našel, takže si toho musím vážit. Ve slabších chvilkách bych se nejradši vrátil domů, ale jednou jsem se vydal na cestu, tak musím vytrvat.

Dneska jsem poprvé po třech dnech vypadl ze sadu. Byl jsem na trhu, kde jsem si sám nasbíral zeleninu, a pak ji u pokladny zaplatil. Na Zélandu je všechno hodně o důvěře. Natrhal jsem lilky, kukuřici, rajčata, papriky a meloun, ten mi ale vyhodili, že prý byl nějak postříkaný a jedovatý. Sbírám jabka v Naději. Záda dost bolí, ale chci to vydržet, protože tu mám dobré zázemí. Šéf sadu i šéf naší sbírací grupy mě povzbuzují: „Give yourself a chance.“ Lidi, kteří jsou tu déle, sbírají tak devět binů denně. To jsou velké bedny, které plníš z vaku, který máš pověšený zepředu na hrudi. Na pokraji totálního vyčerpání a v těžkých bolestech zad nasbírám pět, ale prý je to na začátek dobré. Musíš navíc kontrolovat kvalitu jablek, aby neměly ekzém, černé tečky nebo jiná poškození. Taky by ti neměly moc padat. Mně padají hodně. Vždycky utrhnu jedno a na zem spadnou tři. Taky vláčíš žebřík. Pak na něho lozíš do slušné výšky. S plným vakem, když se natahuješ pro jabka, je to docela o hubu. Během sbírání si vždycky sáhnu na dno, ale po šichtě mám výbornou náladu, asi endorfiny. Ubytování je fajn, každý má svůj vlastní pokoj. Pak je společenská místnost, kuchyň, záchody, sprchy. Je tu pár z Mostu, právník z Jihlavy a dvě Švýcarky.

Nejlepší feeling na tom je, že jsem zrealizoval to, o čem jsem furt mluvil - to za námahu stojí. Chtěl jsem jet na Zéland sbírat jabka a mám to. Každý den si něco uvědomím. Každý den se mi vyjasňuje. Každý den mám větší svaly. To se jen snažím vnímat klady manuální práce. Každý den si při ní sáhnu na dno. Do aleluja plníš biny. Když moc přemýšlíš, tak pomalu, když nepřemýšlíš a chytíš rytmus a dobře se předtím najíš, tak rychle. Prochází mi rukama tuny jablek. Jabka jsou jako lidi. Každé je jiné. Některé vyroste veliké a šťavnaté, jiné tam visí shnilé. Jsou siamská dvojčata, záprtky, ekzémy, černé tečky. Různé druhy jablek - křehké, tvrdé, sladké, kyselé. Ale všechny jsou lahodné. Jsou tu divné jabloně. Některé se trochu přibližují našim, ale většinou mají větve silné jako prst podepřené sloupy, mezi kterýma jsou dráty a rostou na nich plody velikosti žlutých melounů. Ty největší jabka jdou ale na mošt, prý je lidi nekupují. No prostě spousta věcí o jabkách. Fakt je žeru. Každé jabko se sebemenší vadou musíš zahodit, jinak neprojdeš quality checkem, tak do něho vždycky aspoň kousnu.

Jsem nejpomalejší z celé grupy, ale ani tak se nesetkávám s jiným ohodnocením své osoby, než se zdviženým palcem. Akorát občas neprojdu quality checkem a mám stržené prachy. Pak mi všechno vysvětluje třicetiletý Kevin, můj vrstevník a šéf na sbírání. Má ženu a dítě. S každým džoukuje a pořád se směje. Dal mi přezdívku „Adam, The Machine Gun“ od toho, že když vysypávám svůj vak do prázdného binu, zní to jako kulomet. Včera byla hádka mezi pořádkumilovnými Švýcarkami a Čechy, kteří obhajovali své právo na přiměřený bordel. Ještě tu bydlí jeden Novozélanďan, který byl dřív farmář, ale nedokázal vydržet poslední pohledy svých krav, než šly na porážku, tak se na to vykašlal a stal se veganem.

Dneska pršelo, takže se trhalo jenom dopoledne. Byl jsem úplně promočený. Pak jsem se svezl do Richmondu, takového městečka opodál a teď jsem v knihovně na internetu. Jsem trochu v útlumu, druhý týden a začínám mít ponorku ze spolubydlících. Pár z Mostu jsou takoví Homolkovi a Švýcarky jsou celkem náročné na komunikaci. Byli jsme s Homolkovýma a právníkem v neděli na výborné akci uprostřed lesů v takovém klubu. Byl úplněk, louka, recitoval jsem tam básně jednomu osmnáctiletému Novozélanďanovi s růžema za ušima. Byl z toho úplně hotový, že prý z toho má zážitek. Taky jsem tam potkal další Čechy, je jich tu fakt požehnaně. Ti moji Češi se ale nebavili a chtěli jet už v jedenáct, takže jsem musel s nima, protože měli auto. Bez auta je tu člověk nahraný. Autobus je drahý a skoro vůbec nejezdí. Je tady průzračný vzduch, takže při úplňku je na Měsíci všechno vidět. Jsou tady na nebi takové černé fleky, kde vůbec nic není. Taky úplně jiné hvězdy, než v Česku- Jižní kříž třeba, který je na novozélandské vlajce. Novozélanďani jsou easy. Když jdeš třeba na pláž, vidíš všude kýčovité scény, jak si tatínci hrají se syny a rodinky piknikují. Dneska se mi v supermarketu podařilo faux pas - šel jsem omylem místo na pány na záchody pro maminky s dětma a močil tam, když jedna taková přišla. Zpražila mě pohledem. Pak jsem si nakoupil za dvacet doláčů - fazole, špagety, mlíko a čokoládu. Nic velkého, muselo zbýt na cigára, které jsou tu dost drahé. Navíc na ně dávají neodstranitelné obrázky lidí se zkaženýma zubama, postižených dětí a mrtvol. Je to tu trochu sterilní. Jakmile si přilitý Čech sedne v klubu za dvěma šestnáctkama a začne do nich lít pivo, hned se na něho barmanky ošklivě dívají. Každý den mi chybí kvalitní pokec. V ubytovně na sadu jsou jedinými tématy jabka a vaření nebo se čumí na krváky. Nebo do tebe ten napravený farmářský vegan hustí, jak jde Zéland do hajzlu. Mele a mele, takže se musíš vymluvit, že musíš na záchod nebo na cigáro.

Má milého psíka, který na všechny vrtí ocasem a všechny olizuje, ale nikdo ho nikdy nepohladí. Ten pes je taky vegan, ale asi spíš z donucení. Měl ještě bráchu, který byl prý ještě víc v pohodě, ale toho zajelo auto. Na velikonoční slezině pickerů a traktorářů na naší ubytovně mi jedna Angličanka říkala, že dřív bydlela tam, kde my, a v mém současném pokoji bydlel Maor, který každý den chlastal a jednou se ožral, jel autem do města, pak se vrátil, vypil všechen alkohol, který našel a šel v nočním deliriu trhat jabka. Druhý den ho vyhodili. Vegan říkal, že Maor byl v pohodě, ale když se napil, byl strašný. Angličanka říkala, že ji před ním vegan mnohokrát zachraňoval. Takže to byl můj předchůdce. Ta práce je opravdu na palici. Je podzim. Přes den tak dvacet, většinou slunko. Víkend jsem proležel na pláži, i plaval, ale voda se už ochlazuje, v noci je zima i v bundě. Příroda je hezká, ale zase je tu všechno oplocené a na většině míst do lesa vůbec nesmíš. Fakt sterilní. Víc, než Zeloši, jsou v pohodě asi ti Maoři, ale těch v téhle oblasti moc není. Samí potomci žgrďáckých Skotů, což se projevuje nejen na penězích, ale i ve všeobecné zdrženlivosti. Taková ta otravná slušnost. Vlna. Ticho ve vině, slast tam líně odpočívá - čistá v čase, v souvislostech, které chtějí být odhaleny, ale ty je necháš v opacích a náznacích své neznalosti, posloucháš nová zjevení v tajemných koutech moře a slunce, písek se ti sype mezi prsty. Narcis mocně dýmá, čistý vzduch vinu přijímá, zmatené pocity se tříští o skály, slunce zapadá za vyhaslé sopky, doufá v zemětřesení, neukojená naděje spí v jejím slepém náručí, doufá, že se mýlí, že se opravdu točí v kruzích. Píšu ti z dálky, píšu ti o pomoc, prosím, pískám si dechem obrácených hodin. Zítra proprosím úsvit. Ve dne se chci vrátit a v noci trpím sny, že jsem se vrátil - z vrcholu, kde roste kopr mentolové vůně do srdce, co stůně. Já miluju jaro a teď ze stromů zase padá listí- žlutá, neskutečně žlutá ve větru modrého domova - nádherný tvar. Všichni jsou nápomocní, usměvaví a zdraví. Jedeš na kole a každý cyklista se usměje a řekne: „Hi.“ Děcka mávají z aut. Kdo mi ale nebude chybět, jsou Homolkovi.

Tonda je v klidu, ale ta jeho Ivana, to je učiněné psycho. Furt mě peskuje, že si mám něco uklidit, dojít si setřepat drobky z gauče a tak. Tondu taky. Mají pokoj hned vedle mě, takže je slyším, jak si povídají. Vždycky bydlím vedle nějakého psycho páru s nějakou dominou - na výšce to byli Slováci a ta holka mu pravidelně vyhazovala věci z okna. Když si pro to šel, tak na něho řvala: „Zkus sa vrátiť miláčik, zkus sa vrátiť!“ Včera byla End Of Season Party, pro mě taky výročí měsíce na Zélandu. Pickeři, traktoráři a všichni se sešli u naší ubikace a celý den a noc chlastali „boss's beer“. Po několika pivech jsem se zčadil s neznámýma kolegama v old schoolovém minibuse, a pak se šel projít po sadu. Odpolední slunce svítilo v modrém pruhu mezi mraky a celé hodiny v tom pruhu zůstávalo. Tady jsou takové divné mraky, které se vůbec nehýbou. Maorský název Nového Zélandu taky zní Aotearoa, což znamená dlouhý bílý mrak. Bosky jsem šel chladivou trávou alejemi, kde poletovali ptáci, a pak nemohl najít boty. Pak jsem šel žlutým vinohradem nekonečnou řadou révy. Pak jsem se vrátil, dal si kolu a pokračoval v chlastání. V noci se pěkně ochladilo, takže se vytasil diesel - takové podlouhlé kamna, do kterých se nalije nafta a hoří to sedm hodin. Není to taková romantika jako táborák, ale hodí se. Kolem toho všichni stáli a mluvili a pak se i zpívalo, teda asi jenom já. Konec si moc nepamatuju. Ráno jsem se probudil s rozlitým pivem na koberci a s popáleným stehnem. Rozloučil jsem se s Argentincem a týpkem, co nevěděl odkud je - spali v obýváku. Dal jsem si s nima na sluníčku vyprošťovací cigáro a kolu, vzal pět piv z ledničky a jel do Nelsonu na pláž. Tam jsem popíjel na sluníčku, četl si Na cestě, nakoupil fazole, špagety, mlíko a banány a jel zpátky. Rajčata jsou dost drahé a sezónní trh, na který jsem chodil nakupovat, kde jsem si je sám natrhal, a byly levné, už skončil, takže jsem využil nabídky, která je tu dost běžná. U silnice jsou budky s ovocem či zeleninou, máš tam balíčky a napsanou cenu a peníze máš hodit do zamknuté krabičky, tzv. honesty box.

Tak jsem tam hodil dva vršky od piva a vzal si rajčata. Zítra začíná poslední týden a ve středu je navíc placené volno - Anzac Day, svátek na památku zabitých v druhé světové válce. Takže asi už jen čtyři dny otročiny a pak hurá na australský Gold Coast. Je to zvláštní, že tady píšu v sadu na Novém Zélandu. Vždyť co tady dělám, proč a za kým jsem sem přišel? Ten někdo, ten přijde jako trn mě probudit ze spánku, ze spacáku špatných myšlenek do mušle mořského šumu. Dálka, diferentní konečnost nebo ne konečnost, nekonečnost, nivelizace civilizace, jsme nitě, co se protkávají tam, kde se potkávají, ruce si podávají, něco si prodávají, přitom si povídají, potom se podívají, někdy se přidávají, k smrti se přivádějí, posléze promíjejí, protože popíjejí. Pompeje skutečnosti, v realitě nicotnosti se setkávají, pospíchají, sykají, oh yeah, come on. V ostudě budoucnosti spatřují revoluci a naději spatřují v prapůvodním pivu, tom průvodním jevu dekadence. Vnitřnosti vysílené soustavnou čistotou, typizují v kyberprostoru, dokud se neoprostí, zcela úplně nezprostí povinnosti, posléze i vlastní společnosti a tím taky si víc uvědomí, co se kolem děje, v nich a taky kolem nich, protože už neví o sobě, o době ani nádobě, ve které byli, dokud se nevylili. Kam? Vesmír je tak velký, plný možnosti, to jen my jsme malí na zemi starostí. Jak to všechno popsat a osvobodit se?

Pouštní australský had mnou bruslí. Chce, abych po sobě zametal a tančil ve světle reflektorů. Ten australský had tam čeká, smaží se v horkém pouštním slunci daleko ve vnitrozemí. Ten australský had se ptá a hledá další možnosti, možnosti nekonečnosti. V pondělí natrhám posledních pár beden jablek a v úterý ráno asi 50 metrů od své postele opět natáhnu ruku se zdviženým palcem a budu hrdě a zároveň podbízivě stát a čekat, až někdo zastaví a nechá mě nastoupit. Cílem bude Christchurch, město duchů s centrem uzavřeným a pobořeným těžkým zemětřesením před pár lety. Je to z Hope přesně 400 km, asi pět hodin jízdy. Vyjíždím v úterý ráno a letí mi to ve čtvrtek v 6: 45, tak doufám, že to stihnu. Mohl bych ještě v úterý pracovat a jet až ve středu za 40 dolarů busem, ale řekl jsem si, že budu jezdit jen stopem. No a po čtyřhodinovém letu přistanu v Austrálii, v subtropickém Brisbane. Co mě čeká to nevím - nezaměstnaný strejda snad s dobrou náladou a jeho garáž. Jeho záliby jsou tango, fotbal a cigára.

DETOX GOLD COASTU

Jsem v Austrálii. Bydlím se strejdou v garáži. Žádný luxus, ale má to styl- spím přímo u zadního kola Holdena z roku 1972. Na Zélandu zrovna začala zima a tady je pořád ještě léto. Všichni surfujou. Po apple pickerovi jsem panel beater, obrušuju z australského veterána lak, aby se na něho mohl nastříkat nový. Jinak pláž, pláž, pláž, pláč, Jack Kerouac, písek a slzy, které neprší, ale vlní se v nekonečně modrém oceánu a vibrace neúnavného slunce a strejda chodí každý večer tančit tango.

Včera byl úplněk. Jel jsem na kole podél pláže a zpíval si Moonlight Drive od Doors: „Let´s swim to the moon, let´s climb through the tide.“ Konečně jsem chápal každý verš té písničky. Uviděl jsem na pláži nějaké dvě holky kolem kruhu svíček, tak jsem se šel zeptat, co to dělají. Vracely kameny zemi, takové ty léčivé barevné kameny, tak jsem si tam sedl a kecal a najednou se začaly přibližovat vlny. Posbíraly kameny a svíčky, ale zůstali jsme tam sedět a najednou přišlo vlnisko, tak tak jsme si stačili stoupnout. Odplavilo mi to boty, naštěstí jsem je pak našel v porostu nad pláží. V sobotu jsem se byl podívat na mrakodrapy Surfers Paradise, ale mnohem víc mě zaujaly tamější party girls oblečené jako kurvy, ožralé se válející po ulicích. Já tady vůbec nepiju. Není tu naše levné a dobré pivo a taky se snažím zůstat psychicky v pohodě, protože bydlení v garáži s neustále kouřícím strejdou to vyžaduje. V neděli večer jsem si byl zahrát fotbal s týpkama z celého světa. Strejda mi půjčil kopačky a asi po dvou minutách jsem dal góla a po dvou hodinách jsme vyhráli 2:1. Pak šup do moře, které bylo od hřiště sto metrů. Neuvěřitelná energie prýštící ve vlnách z největšího rezervoáru vody na planetě - Tichého oceánu, který vůbec není tichý. Na masáž do obřích vln a taky povozit se na nich. Počkáš si na vlnu, začneš rychle plavat, a když to časově vychytáš, tak tě vezme s sebou a úplně semele, že v ní metáš salta.

Na plavání to není - i u břehu je silný proud, který tě bere do strany, takže když proti němu plaveš, tak zůstáváš na místě. Těsně nad obzorem třešinka na dortu ještě růžová po zapadajícím slunci- Měsíc jako pěst, který vlastně celé to dmutí způsobuje. Na Zélandu jsem vydržel týden bez cigaret a dva bez alkoholu. V Austrálii mé experimenty se střízlivostí ukončila jedna z těch holek, co jsem je potkal na pláži - Vanya. Dali jsme si sraz, zvala mě na piva. Pak jsme pili víno na pláži při tom úplňku a výborně si povídali. Pak se na mě ale začala věšet a vzhledem k tomu, že mě fyzicky nebrala, ač byla celkem k světu, tak mi to nebylo moc příjemné. Byla hrozná kosa, pozvala mě k sobě domů. Připadal jsem si jako děvka, když jsem vedle ní usínal. Od té doby ji nechci ani vidět a ani s nikým jiným už jsem se neseznámil. Na noc se probouzejí žraloci. Je to zvláštní po těch letech plavání ve Středozemním moři - po tom iracionálním strachu z napadení je ten strach najednou racionální, protože tady žraloci opravdu jsou a čas od času někomu ukousnou ruku nebo nohu. Tisícům surfařů, kteří lemují Gold Coast to ale očividně nevadí.

Chtěl bych časem podniknout zoufale osamělou cestu po Austrálii. Ale hlavně se nebavit s turistama, kteří ti vždycky pokazí romantický pocit z poznávání a ještě ti řeknou předpověď počasí jako ten estonský pár, co jsem potkal. Po té holce jsem pokukoval na pláži a oni pokukovali po mně. Pak jsem je potkal po setmění, které tu probíhá už v pět. Prošel jsem kolem nich, obdařil je samozřejmým výrazem a asi po dvaceti krocích se otočil a oni se v tu chvíli otočili taky. Pak jsem šel zpátky a oni tam seděli na lavičce. Zeptali se, jestli jsem backpacker a říkali, že tu pracujou na Working Holiday vízum. Estonci tu možnost mají, ale Češi ne. Tak jsme se procházeli a bavili a mě se furt líbila ta holka, takže to bylo takové vtipné. Pak jsem jim řekl, že jim ukážu Surfers Paradise, kousek cesty po pobřeží, kde jsou vzrušující mrakodrapy, které tam vyrostly tak za padesát let. Když ležíš na pláži, cítíš ten bod, kde se setkává nespoutaný, bouřlivě klidný, schematicky chaotický přírodní živel s babylonskýma věžema lidské touhy prostavět se až do nebe. Malá momentka z knihovny, kde zrovna píšu - děcka jsou tu hrozně rozmazlené. Teď došel takový maloš k regálu se zamluvenýma knihama. Začal je vytahovat na zem a vytahovat z nich lístky se jmény těch, kdo je mají zamluvené. Uviděla to jeho máti, vzala mu je, vrátila do regálů a on začal řvát: "They're mine!" Ona ho utěšovala, a pak s ním vyběhla ven, protože řval čím dál víc. Děcka tu furt někde slyšíš řvát a nikdy rodiče, že by na ně zvýšili hlas. No, šli jsme do Surfers Paradise a oni že, jak je to daleko a já že tam, jak je ten mrakodrap s modrým neonovým nápisem Soul (Duše), tam to začíná. Rozhodli jsme se, že je to moc daleko, ač nebylo, a že už není čas. Přišlo mi to symbolické- daleko je k duši, protože není čas. Přitom až tam to všechno začíná.

Punk je vypít samootvírací konzervu s fazolema, vytřít z ní omáčku chlebem a přitom si o ni několikrát pořezat ruku, s umaštěnou pusou krvácejícíma rukama naházet zbytky chleba rackům, kteří tam nejsou, na promenádě v Surfers Paradise, ležet pod babylonskýma věžema mrakodrapů, které dráždí vichr, na pomezí lidské touhy prostavět se do nebe a stoické bouřlivosti skoro věčné přírody, chytat chápavé oči kolemjdoucích v písku nevědění, houpat se na omamných vlnách s prázdnotou tebe, která shlížíš do mé kriminality, neochoty se odepnout, uvržený na skálu, skálu, skálu, skálu, skálu, bičovaný větrem v lhostejném palmoví zkrabatělé kůže, vnášíš do mě neklid a po tobě toužím, v papíru schovaná komerční duše prastarých kontinentů nedotčených tvým pohledem, slovy, vidím tě jen ve světle výbuchů supernovy, nejsi utkaná z vesmírné hmoty, jak snadno můžeme zapomenout, kdo jsme, kdo jsi ty, jak snadno to vidím a přece nikdy, zapomenutý ve spletitých kmenech letitých stromů, chlácholivé liány bohorovně visí, barevní papoušci křičí krátce po setmění, hvězdy racků plachtí ve větru nad stále mizející a stále vznikající bělostnou nadějí nočního přílivu, majestátné volavky s komicky zakroucenými dlouhými zobáky se snášejí do žáru města v hejnech, tma nad mořem je povědomá jako opar lásky nad hořem, tuším obzor a vnímám hvězdu, jež se tetelí, neznámá mezi náhodami a osudy, ztracená nit je zřetelná, jen pro ten dnešní den stojí za to žít, jen tichý klid svůj mít, víc po ničem netoužit, žít nic, umění, party, zákruty vět a tajemství slov, v nichž se schovává smysl, oslovení, otevření, život, opilost, vina, sten, vnímám den a tebe v něm, chaos osob, všichni jsme v jednom rozpolcení, v přírodním prozření, spojení tajemstvím času mezi řádkami života, extatický vrchol a prázdnota, schématický příběh v kruhu opustit a uzřít duhu, oslepnout a najít něhu v němé rychlosti snu, sebe, tebe, čas v prchavé chvilce, v nás, v náhodném klidu chaosu se odrazit a chvíli letět jako ve snu a spadnout nechtět, tak blízko magnetickému žáru jádra, já, já, zapomenout, radost z prostého setkání, dokonalost, jež hasí oheň stresu z nepoddajné povinnosti žít a poznat, přežít a znovu prožít, hlaholit, hulit, žít, výt, odpustit, protrpět, pustit to, teď, letět.

Přišel zatažený deštivý pátek a hudební festival Blues on Broadbeach. Už několik dnů jsem se pořádně nevyspal a pršelo, takže jsem chytil depku. Koupil jsem za deset dolarů dvě flašky jihovýchodoaustralského vína jménem Trails End. Na etiketě bylo napsané, že život se ubírá mnohými cestami, které někde taky končí, a pak je čas se opít a podělit se o příhody. To zapůsobilo na mou osamělost, tak jsem se vykoupal v rozbouřeném dešťovém moři a zapálil si cigáro, na které jsem se těšil dva dny. Bylo celé mokré, takže netáhlo. Pořádně jsem si přihnul z láhve. Víno bylo siřičnaté a pálivé. Stál jsem tam u oceánu mokrý, ospalý a bylo mi na blití. Šel jsem do Broadbeach mezi snoby poslouchat blues. Bylo tam asi patnáct stejdží, výborné kapely, ale v betonové džungli. Šel jsem na stage do parku a oslovil nějakou holku, která tam byla se ségrou a nějakým borcem. Ségra s borcem pak někam chtěli jít a já jsem té holce řekl, jestli by se mnou ještě nezůstala, že mám flašku vína. Ona že jo. Ale zůstala tam i ta ségra, že ji musí hlídat, protože je jí šestnáct. Šli jsme do nákupního centra, kde byl taky koncert.

Ostentativně jsem tam pil víno, ač se to nesmělo. Furt tam seděli jak papuče, protože venku jim bylo zima, tak jsem tam seděl taky. Pak jsem šel ven na cigáro a sekuriťák mě zastavil s tím, že jestli jsem to víno koupil uvnitř, tak ho uvnitř musím i vypít. Sice jsem ho tam nekoupil, ale bál jsem se to přiznat, tak jsem se nenápadně vytratil na záchod. Když jsem vyšel, tak tam čekal a řekl, že do druhého patra, kde byl záchod, je zakázáno brát alkohol a že mu flašku musím dát. Tak jsem se s ním hádal a kolem šla holka, se kterou jsem šel předtím na to cigáro, které mi ubalil její borec, a řekla, že mám flašku sekuriťákovi dát nebo zavolá policii a vyhostí mě (ten sekuriťák a ta policie). A že mi koupi drink (ona). Odevzdal jsem tedy láhev, ona mi půjčila zapalovač a řekla, že na ni mám počkat venku. Stál jsem venku a čekal na ni. Místo toho ale přišel její borec a vzal mi ten zapalovač, a to poněkud nasraně. Ona už nepřišla.

Tak jsem vytáhl z baťohu mlíko a zamyšleně ho exoval u nějakého koncertu. Přišla ta ségra a jela po mně. Domluvil jsem si s ní na druhý den sraz. Přišla o tři čtvrtě hodiny později a vůbec se mi nelíbila, tak jsem šel osaměle bloudit dalším dnem betonového festivalu. Když v neděli skončil, úplně se mi ulevilo. V sobotu, neděli i pondělí jsem pil kafe a málo spal, protože strejda vždycky od rána něco dělal v garáži a probudil mě z nedosněného snu. Dneska jsem si ráno kafe dát nestihl, protože jsem spěchal do práce. Dělám na stavbě. Ryju základy domu týpkovi, který vynalezl odpuzovač žraloků. Vynález mu ale ukradli. Vyhrožovali mu ti, co dělají sítě proti žralokům, které lemují pobřeží, aby nemohli na lidi u pláže. Volali mu, že ho zabijou.

HLÍNA TUNGUNU

Dnes už od osmi vrtám sbíječkou a odhazuju rýčem. Boss teď odjel. Říkal, že na hodinu. Svalil jsem se do trávy a snědl libanonský chleba s chilli tuňákem, můj nejnovější hit. Sledoval jsem slastný klid vilového neighbourhoodu v Tungunu. Na nebi ti jejich zvláštní ptáci. Ležel jsem na loučce ve vysoké trávě nad staveništěm. Místo tak ideální pro hady, ale prý tu žádní nejsou. Zavřel jsem oči a nechal se ukolébávat vánkem do pavučin spánku ráno strhaných nelítostným budíkem. Noc byla krušná, pršelo- ve spojení s plechovou střechou hrozný randál.

Najednou se na cestě objevil šéf. Dovezl mi rukavice, protože mám dlaně plné krvavých puchýřů. Seběhl jsem dolů a on že: "Sleeping?" a já že: "I was having a lunch." Řekl, že jestli mi bude muset pomáhat, tak pro mě práce nebude, protože to radši udělá sám a zase odjel. Stoupl jsem si do vykopaného rigolu, ve kterém bude později stát zeď a zapálil cigáro. Balím si silná cigára z tabáku od strejdy. Tak uprostřed mě přestalo bavit, ale z nějakého důvodů jsem ho dopálil. Vůbec jsem si zapálit nechtěl, ale potřeboval jsem energii po dalším vytržení ze spánku. Nikotin uvolňuje energii, je to stimulant. Pálilo na mě slunko a pálilo mě cigáro v krku. Přemýšlel jsem, jestli mě šéfovi nenapráskal chlápek z protějšího baráku, co seká trávu na zahradě. Dokouřil jsem až po filtr a byl za to na sebe naštvaný. Měl jsem ji zahodit už v té půlce a ne si dál šitovat plíce. S těmito myšlenkami jsem se opět chopil sbíječky a začal vrtat na dalším schodu. Po chvíli se mi schod zhroutil, tak jsem se taky zhroutil. Vysvlíkl jsem si tričko. Říkal jsem si, že by mohla z okna vedlejšího baráku vykouknout nějaká slečna a pohostit mě sprchou, ale nestalo se tak. Vzal jsem zase sbíječku a pokračoval o něco dál.

Půda je jílovitá. Někde červená jako malina a drolící se do podobných hrudek. Někde má konzistenci i barvu kakaa a snadno se nabírá. Někde je kluzká jako burákové máslo, a když se podíváš na průřez, jsou tam pastelové barvy a snové tvary. Někde je tvrdá skoro jako kámen a ostrá jako břitva. Občas objevíš přeseknutou, tetelivou místní žížalu, fosforového mravence nebo černého pavouka. Jak se do země zavrtávalo rydlo, napadlo mě, že realitu, jak ji vidíš, nejde v žádném případě sdělit. Tomu sdělení jsi nejblíže svými pocity, psychickým stavem. Další schod je, když jen tak přemýšlíš a komentuješ si věci pro sebe. Další schod je, když si s někým povídáš. Další schod, když někomu píšeš dopis. Další, když píšeš povídku pro neznámého čtenáře. Další, když něco píšeš pro sebe a poslední, když něco píšeš pro svou babičku. Rozvíjel jsem tu myšlenku podél hlinité stěny a dával pozor, aby se nezhroutila. Dál jsem se plísnil za dokouřené cigáro, ztracenou čistotu, ztracenou nevinnost. Kapal ze mě pot a vlasy mi lezly do pusy a ruce mi ochabovaly. Když jsem to dodělal, lehl jsem si zase na to místo do trávy a cítil harmonii nádherné přírody Austrálie. Po práci jsem si šel zaplavat do moře na pláž, kam můžou psi, což tu není běžné. Vylezl jsem a jeden ke mně doběhl. Podrbal jsem ho za uchem. Nějaký skejtbórďák mi řekl čau a já jsem mu taky řekl čau a bylo mi moc dobře a je mi i teď.

Dneska celý den pršelo, takže jsem v knihovně dočetl Feťáka od Wiliama Burroughse. Spánková deprivace pokračuje, tělo bolí, na rukách puchýře, kterým vévodí na pravici uprostřed úplné stigma. Teď navíc existenciální nejistota výběru další knihy. Napadla mě paralela lidí a knihovny. Můžeš sedět na zadku, nudit se a zoufat si, že tě nenapadá, co s životem, anebo to můžeš zkusit a najít nějakou knížku a přečíst si ji. Často tě to zřetězí na několik dalších knížek a najednou nevíš, co číst prvního. Přesto je lepší brát si domů jen jednu knížku a další si půjčit, až když máš tu první přečtenou. Jen tak ji můžeš vášnivě prožít, musíš ovšem přijmout riziko, že tu druhou ti zatím někdo vyfoukne a ty na ni pak budeš muset dlouho čekat, nebo se na ni vykašlat. Někdy najdeš tolik zajímavých knížek, že nevíš, kterou máš začít číst první. To je většinou známka toho, že by si člověk měl dát od knížek voraz. Někdy si přečteš takovou, která tě úplně oddělá, a nevěříš, že tě ještě nějaká může kdy tak bavit. Pak zase můžeš sedět, zoufat si a vzpomínat, jak to s tou knížkou bylo skvělé nebo vstát a rovně vstoupit do neznáma hledání nové knížky, která tě zase může ovlivnit tak jako ta předchozí.

Rozhodnutí tak náhodné jako důležité, náhodné a osudové. Procházíš se nedůvěřivě podél regálů a koukáš na ty neznámé knihy a neznámé autory. Vypadající tak cize a nudně, a přesto ve skrytu duše víš, že je jich tolik, že tam může být něco podobně zajímavého, že tam musí být i něco víc zajímavého, než to familiární teplo přečteného, které člověk ztratil. Většinou se přes ten blok stejně nedostaneš, nedokážeš sáhnout naslepo a začíst se, ač víš, že by tě to mohlo osvobodit. Spíš pátráš v paměti po nějakých autorech, a pak je ťukáš do knihovního katalogu a hledáš podle anotace, a pak je čteš a říkáš si „Hmm, to je dobrý, to je skvělý.“ Ale nic nového pod sluncem. To přirovnání pokulhává v tom, že v knihovně stačí zaplatit kilo a knížky si můžeš půjčovat o sto šest. Ve skutečném životě platíš mnohem víc. Vždycky, když ztratím mobil, klíče nebo se stane podobná katastrofa, zalije mě takové teplo, dobrý pocit, asi adrenalin. Škoda, že to nejde nějak ošulit. Dneska jsem vstal a jel na kole do Surfers Paradise a zjistil, že je to nejnudnější město na světě. No, ale jsem tady, protože se mi líbilo na youtubu. Pak jsem si uvědomil, že se mi na tom youtubu právě nelíbilo. Říkal jsem si, že vypadá moc sterilně a taky, že jo. Přes nějaké emotivně matoucí spoje jsem se do toho youtubového videa dostal a znuděný na kole projíždím po promenádě. Je už zima, která tady vypadá jako naše vydařenější jaro. Na pláži ležely vedle sebe čtyři štíhlé holky v různobarevných plavkách a z promenády si je nestydatě natáčel na kameru týpek s břichem, jako by byl těhotný. To je tady takové dekórum - hezké holky a týpci, kteří na ně čumí s otevřenou hubou. Nic moc kulturního. Pak jsem se díval na moře a přemýšlel, jestli se tam usadit a číst si právě půjčeného Velkého Gatsbyho. Vedle mě týpek středního věku čuměl po dvou školačkách, co ležely pod náma.

V duchu jsem ho za to posílal ke všem čertům, ale pak jsem si uvědomil, že dělám to samé. Radši jsem se okamžitě vydal směrem zpět podél pobřeží. Když šlapeš na kole, všechno je tak krásně jednoduché. Zrovna jsem se chtěl někde zhroutit a dát si sváču, když mi došla zpráva od strejdy, že mě hledá ten můj zaměstnavatel. Před dvěma dny přestalo pršet a stavba už vyschla. Tak jsem jel rovnou domů a zaměstnavatel mě dovezl na staveniště. Musel jsem vyházet bahno z příkopu, který jsem dříve vykopal a začít další. Jílovitá hlína byla stále mokrá a lepila se na lopatu. Nabral jsem, švihl, a ona na ní zůstala přilepená. Ta tíha mě málem strhla s sebou do propasti. Na strejdovu kartičku mám jednu hodinu internetu denně. Nechávám si ji vždycky na večer, abych se měl na co těšit. Pak už toho moc není. Jen čtení. Strejda čumí na bednu na seriály, které mě vůbec neberou, takové ty detektivní. Má tam takový improvizovaný pokojíček. Je v pohodě, ale největší pohoda je, když vypadne na tango a mužu se juknout na Simpsony, Přátele, Family Guye nebo nějakou jinou srandu a zlepšit si náladu. Největší výhoda toho, když člověk nepije, je, že se mnohem častěji a kvalitněji směje.

Zdrojem mých depresí asi bude, že se pořád snažím být šťastný. Jsem moc ostrý. Četl jsem knížku od nějakého psychiatra a ten psal, že jeho psychózní pacienti potřebují otupit ostří. Asi to znamená něco jako nadhled. U náročné fyzické práce, při které hodně piješ vodu a dostaneš velký hlad, je výhoda, že tě po ní přepadne bláznivý pocit štěstí. Je to jako stav na nějaké droze a taky že jo - hormony štěstí, konkrétně asi nejvíc serotonin, který může taky za lásku, se vyplavují při svalové námaze, hladu, spánku nebo na slunku. Ta euforie mě dneska přepadla po rytí, které nečekaně skončilo už v poledne. Chtěl jsem si ji udržet, tak jsem sedl na kolo a jel po pobřeží do 10 kilometrů vzdáleného města Coolangatta - v jazyce původních obyvatel Austrálie, Aboriginců, to znamená "pěkný výhled". Je odtamtud vidět celá zátoka Gold Coast zakončená panoramatem mrakodrapů Surfers Paradise. Pokračoval jsem dál na Rainbow Bay Beach, asi nejhezčí pláž, co jsem tady našel. Akorát je zamořená surfařema. Usadil jsem se tam na plážový piknik. Společníkem mi byl racek, který čekal na drobky. Pak jsem šel do moře, které bylo hodně divoké. Proud mě hned unášel podél pobřeží. Měl jsem stále dobrou náladu, jakoby opilost. Procházel jsem se po pláži a nějaké holky tam fotily.

Chtěl jsem jim udělat pózu, ale veselost začala opadávat. Sedl jsem na kolo a jel zpátky podél divoce prýštivých vln pod sluncem, které se klonilo k obzoru, na svou hodinu internetu. Když jsem se k ní blížil, chtěl jsem ještě ten stav udržet, ale už jsem nikam neměl cestu, a taky jsem byl unavený a sluníčko už zapadalo. Uviděl jsem blondýnku s černým psem a chvíli jsem ji sofistikovaně pronásledoval. Věděl jsem, že asi míří na pláž, kam smí psi, tak jsem tam jel. Nad obzorem se vznášel růžový mrak a reflektoval se v povlaku, který zanechává vlna na písku, když se stáhne zpátky do moře. Růžový mrak, tmavomodré moře s bílýma vlnama, růžový odraz a ona v zářivě bílém tričku. Sedla si na zábradlí hned vedle místa, kde jsem měl zamknuté kolo. Ideální situace pro seznámení. Nachystal jsem si dotaz, jestli si myslí, že bude pršet. No co, lepší než naposledy, kdy jsem se ptal, jestli neví, kde je supermarket. Ale když jsem měl vykročit, nevykročil jsem a místo toho jsem dál hleděl na příliv a na odraz mraků. Byl teď fialový a nabobtnalý. Slastně jsem odkládal tu holku a celý život a pořád se chystal vykročit a pořád to odkládal, a když jsem už opravdu chtěl, ladně seskočila a šla dál svou cestou a házela culíkem ze strany na stranu a její pes čenichal okolo.

Osud a náhoda - protiklady a zároveň synonyma. Nebo spíš - náhody jsou cihly a osud malta, která je spojuje. Nebo osud je ta zeď, přes kterou nemůžeš vidět život jako takový v jeho plnosti, jak ho chceš vidět. Náhody jsou ty cihly a malta, která je spojuje, to je... Láska? Dneska jsem byl na Point Danger, který se tak jmenuje, protože se tam vrší písek z přílivu a odlivu a uvízávaly tam lodě. Je tam hranice dvou australských států Nový Jižní Wales a Queensland. Nový Jižní Wales mě lákal novým prostorem za hranicemi Gold Coastu, kde už měsíc osciluju na třiceti kilometrech pobřeží a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta. Byl nad ním ale šedý mrak, tak jsem vzal zavděk pláží v Rainbow Bay. Koupal jsem se a přemýšlel o tom, čím bych tady mohl vyplnit čas, a napadlo mě, že odpověď mám možná přímo před nosem - mohl bych surfovat. Vedle strejdovy garáže mají opravnu surfů. Zkusím se zeptat, jestli by mi jeden nepůjčili, a pak bych mohl zjistit, co na tom ty lidí tak baví. Každý druhý člověk, kterého tu potkáš, drží v podpaždí surf a tváří se, jako by objevil Ameriku nebo přinejmenším Austrálii a vypadá většinou hrozně dobře.

Opodál seděl takový opálený blonďák, kterého jsem tam viděl už dřív, a meditoval v klasickém kýčovitém posedu. Myslel jsem na whiskey, protože ji pijou v knížce od Salingera, kterou teď čtu, a taky se blíží ke konci můj dvoutýdenní turnus udržitelné abstinence. Co se týče cigaret, pár dnů jsem teď byl na jedné denně. Tu jsem si dal vždycky večer po dvou bagetách ze Subwaye s chilli omáčkou a s vanilkovou kolou. Mám živé sny. Bavil jsem se o tom s Kevinem, co mi šéfoval na jabkách, a shodli jsme se, že když někam odjedeš z domova, máš extrémně živé poloreálné sny. Když nepiješ a moc nekouříš, tak na své sny dobře vidíš. Jsou pak taky tvůj jediný úlet od reality. Je třeba si uvědomit, že všechno, na čem záleží, je psychický stav. Pak ale přijde spousta a spousta rozptylu a spousta práce s ředěním rozptylu, který je jako hejno much, které zatemní slunce. Když jsem jel zpátky, zastavil jsem se v Currumbinu, kde bydlí strejda, na mostě nad creekem, jak se tu říká řece. Řeka, než se vlije do moře, vytváří takové jezírko s meandry a laguny s takovýma plážičkama. Na jedné plážičce pobíhal statný pes a honil ptactvo - tak čtyř, pětičlenná hejna. Vždycky se za nima rozběhl a oni se rozletěli nad řeku a on za nima ještě kousek plaval, pak se vrátil a zase za dalšíma.

Slunko zrovna zapadalo, ale ještě hřálo. V duchu jsem si to daboval, že pes, jak se k nim blíží, říká: "Tak, teďka vás dostanu!" a ptáci: "Ha ha, co to zas to psisko zkouší?" Vydal jsem se podél řeky směrem do knihovny, ale ještě se ohlédl. Uviděl jsem uprostřed creeku toho psa, jak plave. Je tam dost široký, takový veletok a on vůbec ne ke břehu, ale prostředkem a proti proudu. Tak jsem tam stál a díval se, bylo mi z toho smutno. Bylo mi líto toho bláznivého zvířete, které se chtělo ve své božské zvířeckosti uplavat k smrti, a zároveň jsem ho obdivoval - jeho energii a vůli. Rozjeli se za ním lidi v kanoích a snažili se ho vmanévrovat ke břehu, ale pak se na to vykašlali, protože vždycky, když to vypadalo nadějně, pes to otočil.

Byl nějaký zmatený a plaval někam, kde vůbec nebyl břeh. Jedna dobrá žena v růžové kanoi to nevzdala a dostala ho až na pláž, kde jsem ho viděl poprvé. Ještě před břehem seskočila a postavila ho do své loďky. Zvíře vrtělo ocasem. Vysadila ho na břeh a pes rovnou za ptákama a rovnou zase do vody a zase do pryč. Nezlomná žena zas do kanoe a za ním. Znova ho dostala na břeh a pes zase do vody. Žena to vzdala a pes plaval a plaval. Letěl.

Ostatní tvorba Adama EL Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 10/2001: Jamajka, Čtení a další