literární časopis založený v roce 1964

Michael Lorenc

P O U T N Í K

/Kánon pro dva hlasy/

1/ ZEMÁNEK JIŘÍ, ŘEČENÝ SUCHORUKÝ

Vplul do laguny
jako rejnok.
Prometheus,
nebo lovec perel?
Jako by doloval
v propadlé hrudi strach,
preferoval svůj soukromý
Náhorní Karabach.
Co pohledával v megamarketu
mezi krabicemi úhledně
zabalených mrtvol,
proč vrávorá na rozhraní
mezi myšlenkou a citem?
Přiznal,
že v jeho pojetí
dojetí
nemá valný význam!

Vemte si příklad z toho šlechtice
degenerovaného metropolí,
i když má strach
opřít se o prázdno,
láká ho propast,
která nemá dno.

Kam ukazuje jeho brada
tento večer,
kam míří jeho vous,
do jakých končin,
pod jaká ohanbí...
Mít průhledné tělo,
vydal bych se za ním,
divil by se
kdo jsem já,
divil bych se,
kdo já jsem.
Oba jsme dávná
pralája.

- Lidi se přišli pobavit,
chtějí se zasmát.
Kdyby vyprávěl vtipy,
udělal by líp! -

2/ OPONY

Ještě žádný filosof
neměl pravdu,
dočasnost nelze pochopit
bez smyslu pro věčnost.

- Není věčnost,
jsou jenom okamžiky,
to báječné teď,
to ostatní jsou triky. -

Je nabíledni,
že je třeba otevřít
otevřené dveře,
rozlehlý prostor
pro prostor...

- Není prostor,
jsou jen prázdné krychle,
překotný růst měst,
hlasitý smích Michle... -

Je nutné hledat tam,
kde zdánlivě nic není,
rozvázat jazyk temnotám,
gordický uzel
k rozuzlení.

- Tam, kde nic není,
prostě není nic,
ani halucinace
z halucinogenní lysohlávky,
ani přelud
z horečky omladnic. -

3/ TAJEMSTVÍ JINOTAJE

Kdo jsem já
a kdo já jsem,
jsme oba dva
opřeni o báseň?
Co jsem to vlastně chtěl
v polehlém poli hlav,
co mi to chtěla
pole polehlá...

- Jako bys doloval
v propadlé hrudi strach,
jako bys stavěl hnízdo
z kontemplací,
jako bys lovil
burleskní úd v kalhotách,
jako bys mrhal zpěvem... -

Mrhat zpěvem
jako ptáci,
běžet Karmelitskou
jako hřebec z klášterní
stáje,
nechat se prozářit
prastarým sluncem,
tajemstvím jinotaje...

- Nebuď jak větrnej mlejn!
Nabádáš k blouznění.
Láká tě vesmír,
budoár bez ženy?
Upsal ses krví
bezkrevným modlám.
Zalkni se světem,
vládnout mu hodlám! -

Potřebujeme věrnost,
bez věrností nejsme víc,
než smečka lemurů,
řada popelnic.

4/ BEREME NA VĚDOMÍ

Sedíme kolem ohně
pod oblohou rybích ok,
odmítáme vnuknutí,
čekáme na pokrok,
sedíme kolem ohně
s porcí syrového masa,
syndrom lidských práv,
americká krása.
K čemu je být soudný
v soudný den
a proč čekat na slunce,
které nevyjde...

Jsme pouhé nástroje,
kdosi na nás hraje
zoufale a dlouze
jako na šalmaje,
kdosi na nás hraje,
jak to tupě zní,
když o sebe třesknou
těla obézní.
Nevidíme na krok,
těla duše zvrací,
ztrácíš se mi, lásko,
v mraku informací.

- Láká tě vesmír,
budoár bez ženy?
Nemůžeš-li milovat lidi,
miluj kameny! -

5/ JE TO V ŠETŘENÍ

- Na svět není lék,
jsou jenom dávidla,
zvratky duše, osidla
vlastní matky. -

Každý politik
má svého poradce,
každý podnikatel
svého vymahače,
každý občan
svého exekutora.
Je třeba vykastrovat devianty,
vyklestit kleštěnce,
odoperovat
prenatální novotvary!
Lidé moskyti,
mraky můr,
komáři,
vybavíme vás ovládacím manuálem,
čipem pod kůží,
abyste se nebáli bát,
abyste zestárli
strachem ze stáří!
Očekáváme protesty
přihlouplých představitelů opozice,
je to pro nás nepřijatelné,
přijmeme výhradně reprezentanta
globálního světa,
apologeta s vizí,
jedině ten
vytýčí tyče tykadel
pro armádu televizí!

- Na svět není lék,
jsou jenom dávidla:
poločas rozpadu duše,
umělá území,
zvratky deprivantů,
satanská mše matky,
velký bratr
veřejného mínění. -

Je to v šetření,
o tom není spor,
mám to z první ruky,
zmínil se mi jednoruký
redaktor
z bulvárního plátku,
který celý život hledá
náhradní matku.

6/ KRAB

Jak pohyblivá jizva
leze krab,
skarabeus ve skle,
rarita,
jak skarabeus leze,
trhlina do děje,
atrakce abstrakcí
vesmírného bedekra.

Rozpouští se v substancích,
myslí na vápence,
nesnížil se k vrchnosti,
když pokládal věnce
k mřence bez kostí.

- Stárneš
vinou těžkých poměrů
a lehkých žen,
deklamuješ
jako bys polykal
lanýže,
jenomže čas
už nemá čas! -

Čas má smysl
jen ve smyslu vývoje.
Víš, jak voní dobromysl,
hozená do hnoje?
Časem ztrácí vůně smysl,
smysl vůni...
Čas jsou oční důlky tůní,
slepé náboje.

7/ ŘÍKAJÍ MU POUTNÍK

Konvence hodil za hlavu,
postavil na kávu slov,
sentence sypal z rukávu,
cit lovil v noci
jak káně myšilov.

- Konzumenti
sloganů a hesel
v lese poutačů
a zákazových značek,
jenom blázen
hruškou v poli třese,
padají jen hovna
dávných sraček. -

Vynalezl klíč
k otvírání lebek,
bránil se tichem,
když houkal výr...

- Strašil nás smíchem
v tichu jak běs. -

Počkejte prosím
v čekárně boha,
zdá se, že spěje
k modlitbě.

8/ ČAS TUŠENÍ

Nastal čas tušení,
zrají broskve hlav.
Komu se klaní
pole polehlá...?

- Přiveď nějakou celebritu,
otevřem krabičku cigaret,
pár kusovek dáme na charitu...
To jenom hvězdy
nám vidí do karet. -

Je mi smutno po tanci
dřevěných loutek,
není poznání,
jsou jenom objevy,
zvedá nás mechanický
loket vesmíru,
mozek tlačí na cévy...

- Housenky rtů se rozběhly
po větvích věnčitých tepen,
oči jsou barvoslepé,
kdysi nám bylo líp. -

Co vlastně víme o životě
na Velkých Antilách,
tady jako tam
ubýváme s růstem měst,
bráníme se novotám,
zbyli jsme si,
zvykáme si
na bolest.

9/ TAKOVÉ PRÁZDNO

Takové prázdno...
Jako by nebylo žen!

- Vždycky je poblíž
nějaká žena,
vždycky jsou po dešti
kaluže. -

Je třeba vpustit havrany,
přijmout jejich řeč,
vyhladit to strašné dobro
rána,
zprůhlednit tmu
malíře.

- Dávno jsme se shodli
v nepohodlí modlitby:
je-li tažným koněm valach,
je klíčem k moci bič. -

Až ženy zestárnou
a přestanou lhát,
zúročí zisky
z vlastních ztrát?

- Žena je pouhý manuál,
maximálně modem,
to,
co jsem mohl mít,
kdybych se o den
nezpozdil... -

Zůstali jsme sami
v přestávce
mezi epochami.
Co bude zítra,
když přítomnost je hromadný hrob
úmyslů...
Co bude zítra?

- Budoucnost je Chytrá
Horákyně... -

Co bude zítra?
Horký podzim příprav
na jaro?