literární časopis založený v roce 1964

Michael Lorenc

UROUSANÝ OREL

/Kánon pro dva hlasy/

Dunajovický kopec,
puchýř na dlani Třeboňska.
Stoupáme
po trávě od loňska,
stoupáme k hoře
s černou kšticí lesa.
Dno vyschlého moře
pod nohama klesá.

Stoupáme k vrcholku kopce,
dvojice samotářů.
Přeháníme tvrdohlavost skopce,
doháníme tvrdošíjnost tmářů.

Meduňka -
ukotvený motýl!
Ukládá v listech
zář vesmírné hmoty.
Loupáme
pomeranč slunce,
smáčíme ruce
v průzračné tůňce.
Páráme deštěm
vyšívaný svah,
hladíme prázdno
po Sarah...

Stoupáme
křížovou cestou ke kapli,
jižané, kteří se pomátli
láskou.

II.

Stoupáme
k vrcholku kopce.
Je vidět
až k Schwarzenbergské hrobce.
V korunách stromů
pták stesku,
ve stáji hromu
kůň blesku.
Ten kopec nám pomáhá
v tavení dávných rud,
dřímá v něm odvaha,
s kterou jsme na štíru.

Zvykáme si
na život o hladu
duše.
Tak rodí se běsi.
Od víry odpadlí,
neřestem propadlí
stoupáme ke kapli,
k vrcholku horizontu,
nad kterým se vznáší
slunce -
velký komtur.

III.

Stoupáme,
procesí k Panně,
průvod k Otci.
Co víme o porotcích,
již soudí křivost trávy...
Chceme něco navíc
v jízdní dráze stálic.

Stoupáme k obětišti,
k dávnému shromáždění,
zlaté monstrance se blyští,
prolitá krev pění...

Tvářnost světa
tvoří tváře světů.
Urousaný orel
nemá sílu k vzletu.
Stoupáme,
v mlze barvy zrají.
Miluješ slova? Ne,
jsou dobrá jen k čaji.

Stoupáme,
samo stoupání stoupá.
Nadnáší nás copánek
modlitby,
v mracích duní hrom,
v zemi bublá ropa.

Tak v plástvích sládne med,
tak plynul život v ráji,
tak anděl hledá svět
a nemůže ho najít.

IV.

Stoupáme,
samo stoupání stoupá.
Srp v žitě reziví,
trnou tvary poupat.
Jak kolmo stoupá kouř
v úplném bezvětří...
Zajdem si na Petřín,
pojedem na Okoř?
Stoupáme k podstatě,
k zákonům stavby.
Není nám do tance
v rotundě pravdy.

Zavadíš o kámen,
jsi vězněm mrákoty,
a to ty, právě ty,
který se bojíš
sám sebe potkat.

V.

V blízkosti tvých dvorů
chtěl bych spát,
listovím tvých korun
chtěl bych vát...
Jak tichá je studna,
svůdná při hladině,
úkladná u dna,
bezedná v tvém klíně.

Množství kroků určuje
vzdálenost k cíli.
Vzduch je jak foukané sklo.
A komu se zastesklo
po uplynulé chvíli...
Stoupáme k výšinám,
moc splývá s bezmocí,
mlčení roste z ran,
z mateřství půlnoci...

VI.

Vyslovíš větu,
a jako bys obeplul Krétu,
moře modrých květů
čeká na mačetu.
Jsme příliš těžcí na přelet,
příliš křehcí pro život,
jsme příliš staří přátelé,
je příliš mladý lidský rod.
Tušili jsme svět
tam, kde slunce hřálo,
minaret světla v nás,
když světel ubývalo.

Bolí nás životy,
které jsme nežili.
Prožívám to, co ty?
Žiju, však bez síly.
Znásob svůj hlad,
Do naha svlékni stud,
ten kopec nám pomáhá
v tavení dávných rud.
K životu přidej smrt,
ke smrti volný pád
a k dívčím kolenům
vůni, již mívals rád.

VII.

Vcházíme dveřmi podzimu
do svatyně zimy.
Byli jsme upřímní?
Budeme jiní?
Zlacené mince,
stříbrní pavouci,
prstýnek po mamince
zasvitne do noci...

Žádám tě o tanec
dřív, než mě oklameš.
V paměti zůstane
jen ticho po žalmech.

VIII.

Hluboko v nás je zrada,
neúcta k řádu,
stále hlouběj padá,
kdo vyhýbal se pádům.
Máš slova na uzdě?
Ne, ať si jdou.
Některá kazí dech,
jiná voní tmou.

Básníci,
popravčí četo slov,
obojaké květy hlohu,
potomci vesmírného tření,
klauni k pobavení
bohů,
nejsou bez vidění
dětské otázky,
není bez osudu,
co je bez lásky.

IX.

Stoupáme,
samo stoupání stoupá.
Nadnáší nás copánek
naděje.
Trnou tvary poupat.
Nad nejvyšším schodem
je ještě vyšší schod,
pod nejhlubším hrobem
je ještě hlubší hrob.
Tak brodí se bozi
noční krajinou,
tak bohem hrozí neznabozi,
když vavřín moci
v prstech mnou.

Věčnosti,
co zbylo z okamžiků?
Trapnosti zmaru,
slavnosti vzniku?
Místo hudby znění,
místo činů chtění,
místo zbožnosti poblouznění,
místo veršů blábolení?

Zachytil se ve mně
drápkem svět?
Jak tichá je země...
Chtěl bych jí rozumět.

Je noc
bez výsad moci.
Je den
vesmírné noci.

Stoupáme...
V mlze růže zvadly.
Vládneme slovům? Ne,
jsou dětí se švihadly.