Michael Lorenc

UROUSANÝ OREL

/Kánon pro dva hlasy/

Dunajovický kopec,
puchýř na dlani Třeboňska.
Stoupáme
po trávě od loňska,
stoupáme k hoře
s černou kšticí lesa.
Dno vyschlého moře
pod nohama klesá.

Stoupáme k vrcholku kopce,
dvojice samotářů.
Přeháníme tvrdohlavost skopce,
doháníme tvrdošíjnost tmářů.

Meduňka -
ukotvený motýl!
Ukládá v listech
zář vesmírné hmoty.
Loupáme
pomeranč slunce,
smáčíme ruce
v průzračné tůňce.
Páráme deštěm
vyšívaný svah,
hladíme prázdno
po Sarah...

Stoupáme
křížovou cestou ke kapli,
jižané, kteří se pomátli
láskou.

II.

Stoupáme
k vrcholku kopce.
Je vidět
až k Schwarzenbergské hrobce.
V korunách stromů
pták stesku,
ve stáji hromu
kůň blesku.
Ten kopec nám pomáhá
v tavení dávných rud,
dřímá v něm odvaha,
s kterou jsme na štíru.

Zvykáme si
na život o hladu
duše.
Tak rodí se běsi.
Od víry odpadlí,
neřestem propadlí
stoupáme ke kapli,
k vrcholku horizontu,
nad kterým se vznáší
slunce -
velký komtur.

III.

Stoupáme,
procesí k Panně,
průvod k Otci.
Co víme o porotcích,
již soudí křivost trávy...
Chceme něco navíc
v jízdní dráze stálic.

Stoupáme k obětišti,
k dávnému shromáždění,
zlaté monstrance se blyští,
prolitá krev pění...

Tvářnost světa
tvoří tváře světů.
Urousaný orel
nemá sílu k vzletu.
Stoupáme,
v mlze barvy zrají.
Miluješ slova? Ne,
jsou dobrá jen k čaji.

Stoupáme,
samo stoupání stoupá.
Nadnáší nás copánek
modlitby,
v mracích duní hrom,
v zemi bublá ropa.

Tak v plástvích sládne med,
tak plynul život v ráji,
tak anděl hledá svět
a nemůže ho najít.

IV.

Stoupáme,
samo stoupání stoupá.
Srp v žitě reziví,
trnou tvary poupat.
Jak kolmo stoupá kouř
v úplném bezvětří...
Zajdem si na Petřín,
pojedem na Okoř?
Stoupáme k podstatě,
k zákonům stavby.
Není nám do tance
v rotundě pravdy.

Zavadíš o kámen,
jsi vězněm mrákoty,
a to ty, právě ty,
který se bojíš
sám sebe potkat.

V.

V blízkosti tvých dvorů
chtěl bych spát,
listovím tvých korun
chtěl bych vát...
Jak tichá je studna,
svůdná při hladině,
úkladná u dna,
bezedná v tvém klíně.

Množství kroků určuje
vzdálenost k cíli.
Vzduch je jak foukané sklo.
A komu se zastesklo
po uplynulé chvíli...
Stoupáme k výšinám,
moc splývá s bezmocí,
mlčení roste z ran,
z mateřství půlnoci...

VI.

Vyslovíš větu,
a jako bys obeplul Krétu,
moře modrých květů
čeká na mačetu.
Jsme příliš těžcí na přelet,
příliš křehcí pro život,
jsme příliš staří přátelé,
je příliš mladý lidský rod.
Tušili jsme svět
tam, kde slunce hřálo,
minaret světla v nás,
když světel ubývalo.

Bolí nás životy,
které jsme nežili.
Prožívám to, co ty?
Žiju, však bez síly.
Znásob svůj hlad,
Do naha svlékni stud,
ten kopec nám pomáhá
v tavení dávných rud.
K životu přidej smrt,
ke smrti volný pád
a k dívčím kolenům
vůni, již mívals rád.

VII.

Vcházíme dveřmi podzimu
do svatyně zimy.
Byli jsme upřímní?
Budeme jiní?
Zlacené mince,
stříbrní pavouci,
prstýnek po mamince
zasvitne do noci...

Žádám tě o tanec
dřív, než mě oklameš.
V paměti zůstane
jen ticho po žalmech.

VIII.

Hluboko v nás je zrada,
neúcta k řádu,
stále hlouběj padá,
kdo vyhýbal se pádům.
Máš slova na uzdě?
Ne, ať si jdou.
Některá kazí dech,
jiná voní tmou.

Básníci,
popravčí četo slov,
obojaké květy hlohu,
potomci vesmírného tření,
klauni k pobavení
bohů,
nejsou bez vidění
dětské otázky,
není bez osudu,
co je bez lásky.

IX.

Stoupáme,
samo stoupání stoupá.
Nadnáší nás copánek
naděje.
Trnou tvary poupat.
Nad nejvyšším schodem
je ještě vyšší schod,
pod nejhlubším hrobem
je ještě hlubší hrob.
Tak brodí se bozi
noční krajinou,
tak bohem hrozí neznabozi,
když vavřín moci
v prstech mnou.

Věčnosti,
co zbylo z okamžiků?
Trapnosti zmaru,
slavnosti vzniku?
Místo hudby znění,
místo činů chtění,
místo zbožnosti poblouznění,
místo veršů blábolení?

Zachytil se ve mně
drápkem svět?
Jak tichá je země...
Chtěl bych jí rozumět.

Je noc
bez výsad moci.
Je den
vesmírné noci.

Stoupáme...
V mlze růže zvadly.
Vládneme slovům? Ne,
jsou dětí se švihadly.

Ostatní tvorba Michaela Lorence publikovaná v Divokém víně:
DV 91/2017: 11. září a další
DV 90/2017: Italská noc, Eva a další
DV 89/2017: Fotopast, Okna II a další
DV 88/2017: Proudy, Kiosky a další
DV 87/2017: Čtenářka, Utonulá a další
DV 86/2016: Spřízněni volbou a další
DV 85/2016: Squateři, Jako a další
DV 84/2016: Ukázka z knihy Nikam se k tobě nevejdu
DV 83/2016: Zatmění a další
DV 82/2016: Vhled, Kůlna a další
DV 81/2016: Jízlivosti
DV 78/2015: Měsíc, Hrad a další
DV 77/2015: Brněnské nokturno a další
DV 75/2015: Až, Smutný lampion a další
DV 74/2014: Tam, Ve tmě, Zenit
DV 64/2013: Okna, Nevím a další
DV 62/2012: Karlín, Brzy ráno a další
DV 61/2012: Čisté barvy květin a další
DV 60/2012: Řeka, Předzahrádka a další
DV 59/2012: Kopec nad Berounem a další
DV 58/2012: Výstup, Tma a další
DV 57/2012: Dovídám se, Holandia a další
DV 56/2011: Výlet na Krakovec a další
DV 55/2011: Zpětný pohyb a další
DV 54/2011: Neodpoví, Stmívání II a další
DV 53/2011: Zlatá stoka, Zahraj mi a další
DV 52/2011: Lom, Tam, Stmívání a další
DV 51/2011: Harmonie, Úžasem, Zvídavost
DV 50/2010: Chci víc, Pravá zbožnost a další
DV 49/2010: Barboře, Věk a další
DV 48/2010: Zemánek Jiří, řečený suchoruký a další
DV 47/2010: Možná, Tříšť a další
DV 46/2010: Karle Hynku Mácho a další
DV 45/2010: O původu psa, Zním, Jsi
DV 44/2009: Především, Vize a další
DV 43/2009: Pomalé město a další
DV 40/2009: Šerif, Vykoupu tě a další
DV 39/2009: Uvnitř, Zvon a další
DV 38/2008: Z Úřední desky Magistrátu a další
DV 37/2008: Samuel, Zeď a další
DV 36/2008: Starý Most, Třeboňsko a další
DV 35/2008: Kouzlo, Vidíme a další
DV 33/2008: Znamení, V krajkách a další
DV 32/2007: Život, Kdosi, Komu, Tvé tělo
DV 31/2007: Nedělní odpoledne, Mise, Kvašení a další
DV 30/2007: Mluva, Vzpomínka, Zátiší s živly a další
DV 26/2007: Návrat citu
DV 25/2006: Nokturno, Dívky na vahadlech a další
DV 24/2006: Smíření, Snubní a další
DV 24/2006: Adam, Barevný dialog a další
DV 23/2006: Sychravo, Bratrstvo
DV 23/2006: Věž, Synové a další
DV 22/2006: Ruce
DV 22/2006: (...a pokud se jedná o poezii…), Kde a další
DV 21/2006:
DV 21/2006: Říjen, (V synagogách…) a další
DV 20/2006: Sonet o tichu, Jen pár vět a další
DV 16/2005: Soumrak, Starý muž a další