na další stranu
Michael Lorenc
Kouzlo
Kluzké jelce
hledám pod kameny,
v peřejích hladké
tělo ženy.
Od moře řečí
vracím se k řece,
to jenom na báseň
půjdu od lesa.
Až vykouzlím rým,
až vytáhnu z klobouku
králíka za uši
psa.
Vidíme
Dárce jsme neviděli,
jelikož pravý dárce
zůstává nepoznán.
Obdarovaného jsme také neviděli,
neboť obdarovaný
žije sám.
Vidíme jen bydla bafuňářů,
nemístnost místo mystiků
a tmu tmářů.
Stanovisko
Běžte se vycpat
s vlastním názorem.
Vytvarujte si těla.
Kupte si návod
na super soulož.
Hlavně levně.
Raděj sto reportáží,
než jeden verš!
Říkejte co chtějí slyšet,
co chceme aby slyšeli.
Pozlatíme svět
i zlatou žílu v prdeli.
Myšlenky mladé ženy
Kdo má smysl pro symbol,
necpe se na pohřbu gulášem,
kdo dobyl můj jižní pól,
nemává na svatbě rubášem.
Kdo má srdce jako zvon
pod hrudní kostí naděje,
nemusí hrát jak Ariston,
postačí, že je.
Vzdálenost
Vzdálenost mezi slovy
je větší,
než mezi mlčením a mlčením.
Zatím,
jak člověk panelový,
jen zním, jen zním, jen zním.
Jemné šrafování myšlenek
čeká marně na podkres.
To jen z mračna milování
prší ještě dnes.
Podivné idoly
Ženy se hřejí v pohledech
mužů z vyšších pater.
Já jsem se však zahleděl
do očí alma mater.
Muži se hřejí v obdivu
ledové královny z Lán.
Já však mrznu v přílivu
vychrtlých manekýn na mola.
Smrt
Okolo
vykotlaných stromů
chodí smrt
a zahřívá se mrazem.
Kolem mého domu
tančí jako blázen.
Má klíče od bytu,
odemkne, vejde a konstatuje:
exitus.
Sami
Jak sladké je
usínat k ránu,
když se tma zvedá
jako opona,
když přátelé
se poztráceli v davu,
když dopili jsme kávu
sami dva,
když vznášíme se v bezčasí
a prostor je
jen prázdná krychle,
a když život utíká
/proč asi?/
tak rychle, tak rychle...
Půlnoční rozhovor
- Jsi šlapka z Brooklynu,
jsi matka zlosynů,
Golfský proud hoře.
- Jsi měsíc v úplňku,
okvětí posunků,
budoár bouře.
Jsme smyslem náhody,
gejzírem svobody,
osudím moře.
Až...
Až se má krev
promění v mízu,
až všechny šťabajzny
pošlu k lizu,
stanu se modřínem,
zatoužím po dešti,
po víně asketů,
poslední neřesti.
Jestli
Jestli někdy
splynu s ohněm,
jestli vyhořím,
jestli se někdy
z moře jisker
vynořím,
jestli ucpu
hubu žvástů
uhlem řeřavým,
získám víc,
než ztratím:
blbcům zavařím.
Amor
Vzbudil živel ohně,
salamandry v něm,
čekal, až se pohne
vesmír nad ohněm,
když vylétly sluky
z dlaní řeřavých,
radil mi jak ukrýt
v černých očích sníh,
vydýchaným bytem
duše chtěl mě vést,
prohodil mě sítem
města na pelest
postele, kde žena
anděl voněla...
Nechtěla mě svést,
chtěla anděla.
|
