na další stranu
Helena Andresová
Faktor X
Táhly saze
Táhly ode zdi ke zdi
Vražedná barva
Nevěstila nic dobrého
Prstem podél těchto zdí
Čarami omotaná
Tvými bílými zuby
Tak něžně něžně
Do kruhu okousaná
Omaštěni černým tukem noci
Ach
Ještě jednou
Moci
Tanec
Vždycky jsem si myslela, že nejškaredší holky jsou na matematice. Kdybyste se v mém mládí zúčastnili plesu přírodovědců, pochopili byste, proč kluci hledí ke hvězdám. Asi jsem stará, protože se mi čím dál tím víc líbí všichni mladí lidé a obávám se, že tohle je jedním ze znaků stejnosti. Jako když si denně obouváte různé boty.
Některý národ je plašen číslem osm na konci letopočtu. Já ze stojatých osmiček už kdysi dávno udělala ležaté a s klidem čekám na tu poslední. Mně, milovnici antiky, připadla mou rukou vytažená otázka "Rok 1948 v českých dějinách". A jako když děvčeti řeknete, že bude muset nosit brýle, rozplakala jsem se. Profesor dějepisu přišel ke mně a řekl: "Kdybych musel znárodnit vše, vás bych si nechal v soukromém vlastnictví." Hysterii zarazil momentem překvapení.
Bylo mi teprve pár stop a už jsem sahala na rozpálená kamna, a tímto činem uváděla v nelibost babiččiny pocity. Ta, protože byla ženou, vyřešila problém systémem: "Naprav se tam, kde jsi se pokazil." Pocit spálené ručky si ne a ne vybavit. Právě proto vím, proč otci zůstalo v cizině srdce na pravém místě, i když pouhým okem neviditelné.
Jen žena pochopí a řeholník, co znamená oblékat si dlouhé šaty. Zavazují. Ženu k ženskosti a řeholníka k řeholnictví. Jako když se zhasne a tma zvýrazní hvězdám podstatné, okraje i střed. Někdy se stane, že se vše tak rozrejdí, až někdo žuchne a sjede pod stůl, jako naše spolužačka na prodloužené v tanečních. Velice silná postava oděna v bleděmodrý brokátový kalhotový kostým, kroužila a kroužila a kroužila parketem, až ji tanečník neudržel, pustil a ona klouzavě jela dlouho po parketu až pod stoly. Tam, zaražena o židli, chvíli ležela, pak se posadila a rozesmála. Nevím, co bych udělala já, která se bála přejít parket, protože jsem si, bláhová, myslela, že se na mě všichni dívají. V tomto pocitu byla touha, aby se všichni dívali, protože já jsem v tom věku tanečních tak toužila být krásná, až jsem zapomněla, že krásná jsem.
Někdy si přejete stát až vysoko nad městem na místě, kde se nestává tak často, na místě, kde když stojíte vy, tak se už nikdo jiný nikdy po vás nepostaví. Vysoko nad městem, sami a pak už zase zpátky. Ale to nejde, jako nejde znovu zakopat čížka, který zemřel dědečkovi brzy po tom, co šel děda do důchodu a nefáral a čížek s ním. Udělala jsem malou díru pod bezem, co děda zasadil, a tam jsem ptáčka položila. Nebrečela jsem, protože děda ho miloval víc a já mu dala přednost.
Většinou to tak bývá, že jeden miluje víc. Nevím, kde se nachází ten kousek, který chybívá tomu druhému. Ale je to tak a moc se s tím dělat nedá.
|
