Tomáš Jirousek

Nevěstinky a trestné komando

Stony Plain, Alberta

Uvázal jsem si kytici bílých leghornek. Držel jsem je sevřenou dlaní za šupinaté pařátky. Kuřata tloukla divoce křídly, vzpínala hlavy, ohlušivě řvala. Brzy svěsila únavou hadí krky a červenými, nabobtnalými hřebínky zviřovala prach betonové podlahy barnu.
Dlouhá budova z překližky. Z nízkého stropu svítí do bílého prachu a stálé tmy nahé žárovky.
Egon z Heidelbergu mi podává další pugét bílé hysterie. Odnáším je řadami klecí. Šílí v nich dvacet tisíc kuřat. Explodující strach, pronikavý zápach mnoha tun hnoje. A dvě kytice bílých leghornek pro ikebanu byznysu.
Venku, ve stínech houstnoucí jarní buše, stojí Kenworth s dlouhým návěsem plným dalších klecí. V nízkém raním slunci šlehne do očí bílá barva nevěstinek. Řidič Kenworthu vysouvá první klec. Vhazuji kuřata proti drátěné podlážce. Prudce, aby se nestačila zvednout. Řidič jediným trhnutím zavře klec. Kuřata, která se zvedla, jsou sťata ocelovými rámy. Hlavičky se válí na borových prknech lešení. Červené hřebínky brzo promodrávají. Lebeční kosti křupají pod nohama farmářských dělníků. Mrtvolky nikdo nevybírá. Hadí krky chvíli tepou krví a barví bílé nevěstinky.

II.
Praha
Ludvík Vaculík vybral lavičku proti vratům kostela. Byla zima. Roztřásl jsem se.
"Vy se bojíte?" zeptal se.
"Ne."
Vaculík se zasmál. "Neexistuje-li institucionální ochrana, potřebujeme silný individualismus. Jde o to, aby výsledek činnosti byl adekvátní možným sankcím. A především jde o to, abyste míru sankcí unesl bez nepříznivých následků. Nepotřebujeme hrdiny, na nichž je nejhrdinštější jméno pro rozsudek. A nepotřebujeme emigranty. Nepotřebujeme, aby nám někdo za hranicemi radil. Většinou někdo, kdo neudělal ani doma dost, aby musel utíkat. Jsou samozřejmě výjimky. Nemám však emigranty rád. Myslel jsem na individualismus ve snášení persekucí, ne individualismus pod pensí.
Projděme se a povídejme si radši," dodal po chvíli s úsměvem.

III.
Egon z Heidelbergu vyhlašuje neoficiální přestávku. Zapaluje si palmalku a vychází před barn. Oslepenýma očima mžourá do buše. Na jejím okraji přelétává drozd stěhovavý. Neklamný příznak kanadského jara. Ještě před týdnem jsem viděl na sněhem zalátaných pláních kolem farmy zbloudilé kojoty.
Pravá strana návěsu je plná nevěstinek. Pár se jich bělá ve vykoupané zeleni buše. Těch, kterým zůstala hlava na krku. Až odejdeme z blízkosti, stanou se kořistí lišek.
Řidič složitým manévrem obrací Kenworth. Farmářští cdělníci najatí na jeden den si nalévají z termosek černou kávu.
"Před dvaceti lety jsem se tady oženil. Má žena je zpoloviny Indiánka, zpoloviny Francouzka. Za nákupy jezdíval její otec do Edmontonu ze své farmy na severu tři týdny. S Marií máme dvě děti," Egonův německý akcent je těžší než dusivý kouř palmalky. "Copak se můžu vrátit?"
Šklebím se na něj a posunkem mu ukazuji něco hodně sprostého. Oba máme vyšisované džínsy potřísněny ptačím trusem. Vracíme se do barnu. Kuřata šílí a zběsile tlučou křídly. Uvazuji si kytici bílých leghornek a čekám na druhou od Egona z Heidelbergu.
IV.
Vídeň si pověsila slunce do vlasů fénu. Binar mačkal spoušť fotoaparátu. Podhrázký se sháněl po vozíčku na kufry. První prohlubuje své postavení spisovatele; druhý svůj postoj beatnika k přiblblému světu. Binar nám předává klíče od bytu. Když se o vás postarají kamarádi, můžete si hodinu po příjezdu připít Gordon ginem s Schwepes tonikem.
"Co je nového za Dunajem?" ptá se Binar.
"Vaculík už zřejmě dopsal knihu. Podle jeho poznámky o pravdivé literatuře to zřejmě bude horké."
"Jak?"
"Vypij sklenici čistého ginu a vylez do zvonice Svatoštěpánského dómu po provaze. Víš, co je pravda. Víš, co je literatura. Víš, co je Vaculík." Šklebíme se na sebe. "Co nového ve Vídni?" ptám se.
"Číšař pááán prochcal prostěradlo," odpovídá Podhrázký.

Hledáme s Helenou park, kde střílel Hemingway holuby. Vídeň má mnoho parků. Vídeň má mnoho holubů. Svět má jediného Hemingwaye. A já nemám prak.

V.
Jekot kuřat je k nesnesení. Stoupá v příkré vlně. Hrozí roztrhat ušní bubínky. Z chaotického víru bílých těl se zvedá dusivý prach jemného peří. Shýbám se ke kleci. V úzké mezeře mezi plastikovou vodní miskou a drátěnou stěnou visí těsně za hlavou kuře. Oběma tříprstými pařáty se vzpírá proti drátům. Tělo je ještě teplé. Sjíždím prsty po krku. Narážejí na obratle zlomené páteře. Náhoda.
Náhoda se opakuje v dalších čtyřech klecích.
Vytahuji mrtvolky a házím je do nádoby po motorovém oleji firmy Gulf.
Egon škrtá sirkou o šev špinavých džínsů a zapaluje si holandský doutník. Několika kuřatům se podařilo utéct z klece. Schovávají se v mělkém příkopu plném hnoje promíseného z vodou. Než bude čas je vytáhnout, mnohá utonou. Hnůj prokvete bílými lekníny široce roztažených křídel. Podél čelní stěny je narovnáno mnoho nádob po motorovém oleji firmy Gulf.

VI.
Vídeň
Na zvonek domovních dveří odpovídá Landovský. Sdílí s Podhrázkým stejný byt. Zvěsti o jejich konverzačkách jsou metropolitním zákuskem. Svět už zná Keruaca. Škoda.
"Co děláš ve Vídni," ptá se po vzájemném představení.
"S celou rodinou natrvalo.
"Vole!"
"Tobě tam přece zlámali nohu."
"Aspoň jsem stál někomu za zlámanou hnátu."
"Takový cynik nejsi."
"Hovno nejsem. Večer jsem pozval přátele na večeři. Stálo mě to patnáct set šilasů." V nedbale přepásaném froté županu teď posnídal mrkev a americkou cigaretu. V rozhrkané fiatce Podhrázkého mě svezl ukázat divadlo. Zvenku.
"Díky. Já už Burgteátr viděl."
"Dovnitř to stojí třista šilasů. Mě to naštěstí nestojí nic," řekl a zmizel tam, kde ho to stálo občanství.
Naproti na Rathausu vyvěšovali černé vlajky a bourali prvomájové tribuny socialistů. Včera byl spáchán atentát na radního Hanse Nittela. Květnovým ránem vonělo čerstvé dřevo fošen. Kousek dál se tlačili lidé u stánku s hot dogy. Rozhlas vyhlásil odměnu za dopadení vrahů. Začal jsem vydělávat svůj první milion.

VII.
Přichází Manfred. Majitel firmy. Jeho ocelově modré tváře voní drahou kolínskou. Prodal celý chov na jatka. Dvakrát osm tisíc nosných slepic poputuje na stejná jatka příští týden. Čím dál víc jich snáší vlastní vnitřnosti. Krvavý, páchnoucí hrozen střev, jater a ledvin visí z naběhlých rodidel drátěnými podlážkami klecí.
Rodidla a krky slepic jsou už zbavena peří. Peří, stejně jako vejce, obsahuje protein. Nejlepší nosnice jsou nestoudně nahé. Pouze z křídel jim trčí pahýly brků. Nejlepší z nejlepších zrají v hroznech burgundského, které drásají ostrými drápy, než padnou v tichém šoku. S očima pitomě prázdnýma. Prázdnýma a strašně starýma. Příští týden na jatka. Kus za padesát centů. Dřív než Manfredovi dozraje krvavý vinohrad.
Barny se čistí párou, desinfekčními prostředky a stlačeným vzduchem. Do klecí se pak vysypou žluťoučká třídenní kuřátka. Sladká a příjemná na dotyk. S očima přikrytýma ještě blankou.

VIII.
"Vídeň je báječná," říká Helena. "Nemyslíš?"
"Vídeň je jako stará subreta se spoustou zažloutlých fotografií."
"Jsi protivný. Jaká je Vídeň?!
"What is the life, but a memory of assess and cunts you've been into?"
"To je pěkná sprosťárna."
"To je Tennesse Williams."
"Pak je to pěkně sprostý Tennessee Williams."
"Říkají, že je to nejnadannější dramatik dneška."
"Co je mně po tom, co říkají. My jdeme na Kohouta."
Po tropickém dni opalizuje město teď večer jako sklenice vychlazeného aperitivu. Morový sloup na Grabenu se tísní v kondomu sítí a plachet stavební společnosti. Na Kärtner Strasse posedávají mladí lidé poloviny světa. Ulice osciluje erotikou jejich protest songů. Mladí řeší své problémy marihuanou a láskou. Není to lascivní, ale taky to není k ničemu. Jdeme po Anna Gasse, úzké uličce s boutique a vinárnami. Na jejím východním konci se schází česká emigrace.
Místnost se vlní hlasy. Chybí jí vzrušení Kärtner Strasse. Ruce s cigaretami nebo kelímky bílého vína opisují křivky přesvědčivých gest.
"Je to nejúžasnější doplněk československého zákona," směje se Medek. "Definitivně kvalifikuje dělníka jako pitomce a přitom velebí jeho třídní původ. Božský třídní původ. Četl´s to?" ptá se mě.
"Četl," odpovídám. Ve Vídni pořád čtete. Medek nám podává víno a Listy. Usedáme v první řadě. Usedá i Pavel Kohout.
Marie zápasí s anděly.
Pohled autora na posluchače. A potom malinko roztěkaně do rukopisu. Kohout se ztrácí v prostředí, dějích a souvislostech, které ho utvářely. Zapomínám na víno. Dívám se poprvé na exulanta. Čert vem jeho poúnorový lapsus. Alespoň pro tuhle chvíli. Pro chvíli poezie o kázni, obětování, lásce a odvaze.
Kohout zápasí s emigranty.
Končí první dějství. Oba stojíme nad pisoáry v metafyzickém postoji mystiků. Oči mhouříme před kouřem cigaret. Alespoň sem nás svedla stejná potřeba. A emigrace s tím neměla co dělat.
"Nenudím ty lidi?" ptá se mě Kohout.
"Počkejte, až si zapnu poklopec."
Jaké to je?"
Dívám se mu zblízka do tváře. Poprvé v životě se mu dívám zblízka do tváře.
"Jaké to je?" ptá se znovu.
"Je to báječné," říkám. "Pokud vám to ovšem pomůže."
Mlčky mě plácne přes rameno. Mlčky se doprovázíme zpět do místnosti.
Druhé dějství. Mýtus koření v touze po pravdě. Kohout kořenil před skupinou nihilistů. Jeho věty nepáchly potem ambicí.

IX.
Návěs je plný nevěstinek. Čeká je hladovka a potom poslední krmení v dlouhé řadě klecí. Jakmile nevěstinky sklopí hlavy na hadích krcích, zasviští gilotina.
Obrovský Kenworth vyjíždí z farmy širokým obloukem. S Egonem z Heidelbergu usedáme na balíky staré slámy. Zapalujeme si cigaretu. Předloktí máme zjizvena hlubokými krvavými šrámy. Kouříme beze spěchu. Kouříme beze slov.
Zhasínáme světla v barnu. Vybavujeme se dlouhými úzkými háky a baterkami. Vstupujeme do absolutní tmy. Páchnoucí, tiché tmy. V kuželech světla se objevují kuřata. Sedí oslepena v betonovém řečišti řídkého hnoje. Háky zaklesáváme kuřatům za nohy. Jediné trhnutí zbavuje nevěstinku iluzorní svobody. Tmu prořezávají skřeky hrůzy. Nevěstinky se probouzejí z letargie. S plácajícími křídly unikají z dosahu světla. Kuřata, která se snaží dostat za naše záda, srážíme ranou háku. Světla tlačí oběti k čelní stěně. Pochytané nevěstinky házíme do klecí.
Rozsvěcíme světla. Postupujeme řadami. Otvírám první klec. Vytahuji kuře. Tiše pípá. Drobné srdíčko divoce buší proti mým sevřeným prstům. Černé korálky očí na mně visí jako prosba.
"Kill it," říká mi Egon.
"See those eyes? I can't."
"Fucking eyes. Kill it! Kill it! Kill it!"
Svírám kuře za hlavou mezi ukazovákem a prostředníkem. Kuře bezmocně visí a vyprazdňuje se v divokých křečích. Prudkým pohybem roztáčím bílou nevěstinku. Mezi prsty cítím suché křupnutí. Házím kuře zpět do klece. Křídla bijí do drátů. Zelektrizované pařáty se odrážejí od podlážky. Hlavička na hadím krku plachtí v nesouměrných křivkách. Jen zobák se ještě dvakrát otevře zalknutým výkřikem.
Další nevěstinky popravuji rychle za sebou. Bez jakýchkoli pocitů.
Modré nádoby po motorovém oleji firmy Gulf jsou plné teplých těl. S Egonem z Heidelbergu je odnášíme k hluboké jámě v buši.
Barn je dokonale prázdný, dokonale tichý.
Zhasínáme světla.

Mojžíš

Osadu, která se krčila v širokém údolí středního Yukonu, svíral arktický mráz. Koncem druhého týdne pociťovali vesničané nedostatek dřeva a masa. Kratičké dny tonuly v přízračné mlze.
Samuel očekával rozhodnutí starších s ubývající trpělivostí. Přecházel místnost svého srubu, bezmyšlenkovitě před sebou ždímal kojotí čepici a vyhlížel z okna. Znal odpověď, zápasil však s hluboce vrostlou úctou k tradici. Chybělo mu pět krátkých let k pozvání do rady. Pět proti teplotám k šedesáti pod nulou.
"Musí mít důvod," Samuel se přesvědčoval v rostoucím zoufalství. Znovu vyhlédnul z okna. Vyšisovaná obloha, růžový obzor, slunce velikosti mince. Neklamné známky trvajícího mrazu. Dá se mu přece utéct.
Přes ubývající světlo spatřil za řekou vysoko na kopci býka caribou.
Samuel nikdy netíhnul k mysticismu. Žil ze země, a žil dobře. Byl zvědav, zdali si ostatní všimli caribou. Býk odhrnoval předníma sníh a pásl se na lišejníku. Vrozený klid zvířete kontrastoval se Samuelovou nerozhodností.
"Dost," naposled ztrestal kojotí kožežinu, posadil si čepici na hlavu a vyrazil ze srubu. Mráz bolestivě stiskl nozdry a zrychlil krok.
Náčelník seděl na dřevěné židli u vychladlých kamen. Samuelova příchodu si sotva všimnul.
"Pět let," začal Samuel a dýchal si do misky dlaní, "je dlouhé čekání."
Stařec odpověděl bezvýrazným profilem.
"Dá se naplnit výchovou vnoučat, tancem na potlucku." Samuel pozoroval starcovu tvář. Nehnula se v ní vráska.
"Lidé začnou brzy umírat!" poznamenal Samuel.
Náčelník se k němu obrátil. Jeho oči na okamžik zkonkrétněly. "Říkáš pravdu."
Samuel se nutil k trpělivosti. Stařec po něm sklouznul pohledem a dodal: "Ale nic víc."
Osudovost starcovy poznámky Samuela rozzuřila. Zakusil mnoho podob pravdy, a věděl dobře, jak ošidit tu, která ho ohrožovala. Obloha se na něj nikdy nezřítila, tak jakou ta pravda měla váhu?
"Čím výš, tím tepleji." Samuel mávl rukou ve směru kopce. "Je tam vysoká."
"To přece vím," řekl náčelník, ale zůstal vkořeněn do své rezignace.
"Tak přikaž lidem, ať mě následují," Samuel zvýšil hlas a pocítil osvobozující úlevu.
"Uvidí tě," odsekl stařec a odvrátil se.
"A ty?"
"Zemřela mi žena. Je v kůlně."
Samuel, křtěný katolík, se pokřižoval. Čekal a pozoroval starce před sebou. Jakoby vrůstal do houstnoucího stínu pod nízkým stropem.
Doma stáhl dvě přikrývky koženými pruhy, bandalír a ručnici si zavěsil přes rameno, zabušil na pár dveří sousedních dřevěnek a bez čekání vyrazil k řece a do kopce.
Býka zastřelil s prvním ranním světlem. Vesničané se k němu přidali dřív, než upekl hlavu nad nízkým ohněm.
Když mrazy konečně povolily, našli náčelníka na dřevěné židli v kůlně vedle jeho ženy.