na další stranu
Michael Lorenc
Uvnitř
Uvnitř duté
formy strachu
stárnu v sochu,
odlitek.
Jak peří mi začaly
myšlenky růst,
jak hlíza se dere
ke slunci skřek.
Co zemřelo s láskou,
ožívá v písních.
Vše ostatní
je drek.
Zvon
Strach hadrových panen
a oslíků ze dřeva,
když bere za kliku
houpací kůň.
Strach subtilních ramen
z obludných pomníků,
z tmy, kterou vítr svál
v bezednou tůň.
Strach jako pramen slov
prokletých básníků,
zvon, který odléváš
z šepotů.
Podzimní láska
Ženo v jabloni,
jabloni v ženě,
uroníš jablka,
slzy zadržené?
Pěšky jako za vozem,
v kapse tupý nůž,
sestupuji úvozem
v tvou galvanickou zdrž.
Ženo v jabloni,
jabloni v ženě,
v mých nenasytných
dlaních taje sníh...
Zadrženě.
Nepozornost
Muž
obvykle nepozná,
že jeho život
je jedna velká prohra.
Žena
si mnohdy neuvědomí,
že k plné lahvi
patří prázdný pohár.
Dítě
si většinou nevšimne,
že pravověrným
chybí levá noha.
To jen člověk,
kterým se chceš stát,
ví, proč stojí v předpokoji
boha.
Vidění
Stoh slámy,
sloupy vysokého napětí
a rovina jak víko krypty.
Stoh s lámy,
stopy ptáků ve sněhu
/piktogramy ticha?/
a jíním naježené kytky.
A konformista.
Nemrtvé poprsí,
neživá busta.
|
