Michal Černík

NECHTĚJ OBÝVAT VICHRY

Bože,
dej klid mé mysli, abych přijal to, co nemohu změnit,
odvahu, abych změnil to, co změnit mohu,
a moudrost, s níž rozeznám jedno od druhého.
(dávná modlitba)



Bože,
dej mi sílu, abych změnil to, co změnit mohu,
vědomí, abych se nesmířil s tím, co změnit nemohu,
a víru, že jedno i druhé se naplní.
Michal Černík

Ptaní

Kde je ta radost,
která nás vynese vzhůru až k nebesům
a my se nezřítíme?

Kde je to dítě,
které skrze nás jásavě proběhne
a zanechá nás opět průzračné a otevřené jak okno?

Kde je ta ruka,
která se promění v mnohost rukou,
aby zachránila jeden život?

Kde jsou ty hřeby,
které se za nás ohnou bolestí,
když nás dav křižuje svou záští?

Kde je ta cesta,
která se vydá po našich stopách,
aby po ní mohli kráčet i jiní?

Kde je ta zlatá nit,
která nás vyvede z vlastního bludiště,
a přitom nás neuštkne?

Kde jsou ty dýky,
které v nás zemřou
a už nebudou, nebudou k probuzení?

Kde je ta duše,
která v nás dýchá a pracuje,
když už jsme i sebe chtěli vzdát?

Kde jsou ty naše hlavy,
které se zdvihnou jako palcáty
a před nikým se neskloní?

Kde jsou ty pravdy,
které nás přežijí,
i když je včera veřejně setnuli?

Kde je ta naděje,
která odmyká budoucnost
a my do ní bez obav vstoupíme?

Kde je to světlo,
které se stane majákem našich osudů,
majákem dějin, majákem lidstva?

My, pointa života

To my jsme poddaní života.
Bohatství, moc a sláva
se pod jeho dotekem rozpadají
jako hrad z písku.
Nezná žádnou spravedlnost,
když udělí milost nebo odsoudí,
podle zákonů, které si ustanovil.
V jeho službách je
náš rozum, naše smysly a náš um.
On rozhodl, že platidlem mezi živými
je láska, radost, rozkoš,
smutek, bolest i nenávist.
Jeho velikost narostla ze součtu
všech životů všeho živého.
Stal se nepřetržitou smrtelností.
Jeho stínem je smrt.
Co se vymyká jeho pravomoci,
to se vymyká pravomoci smrti.
My to nejsme.
My ho zmnožujeme i utrácíme,
my z něj čerpáme sílu a jsme jím vyčerpáni,
my mu vzdorujeme i poddáváme se,
my na něm spatřujeme krásu
a možná ani krásný není.
Je takový, jaký je.
Milionkrát se ho pokoušíme vyslovit
a pochopit jej.
To on je pánem,
ke kterému s pokorou vzhlížíme
ze svého vzpurného poddanství,
kterého uctíváme, oslavujeme i zatracujeme,

my, jeho pointa.

Dveře

Jsou dveře,

které otevřeš do čtyř stran lidstva,
kterými vejdeš do svého snu,
které jsou masivní a musíš pokorně klepat,
které před tebou budou navždy zavřené,
které musíš rozkopnout, abys vstoupil,
které rozkopneš a za nimi zeje propast,
které mají klíčovou dírku a ty chceš uvidět a uslyšet,
kterými vejdeš dovnitř a nikdy už zpět,
kterými vcházíš do své minulosti,
které se ti otevřou samy a ukloní,
které vržou, aby tě prozradily,
kterými se vbíhá do života jako do ringu,
kterými se předstupuje na jeviště dějin,
kterými se vpochoduje na výsluní slávy a moci,
kterými tě přivážejí do krematoria,
kterými se stoupá do ráje,
z kterých tě vyvážejí nohama napřed,
z kterých tě vykopnou hlavou napřed,
které ti v rukách ponechají svou kliku,
abys jí mohl otvírat všechny poklady světa,
které mají další dveře a další jako nekonečný příběh dveří,
kterými se vstupuje k nejmocnějším anebo na popraviště.
Avšak dveře, kterými poprvé vcházíš do nového bytu,
jsou nejradostnější.
Dveře, kterými našlapuješ do porodnice spatřit své dítě,
jsou nejzázračnější.
A dveře, kterými po daleké cestě vstupuješ domů,
jsou nejkrásnější.

Obyčejné přání

Léta jsem o něco zápasil,
něčemu vzdoroval,
a přitom jsem zapomínal, že také
mohu něco darovat.

Léta jsem usiloval být šťastný.
Možná jsem i šťastný byl
a jen jsem nevěděl, že štěstí
se nemusí podobat jásotu.

Nečekám nic krásnějšího,
než bylo,
a úzkostlivě střežím, aby slza
nezabila radost.

Život není nádherný

Ptáte se po smyslu života?
Říkám vám:
Život nemá smysl,
pokud vy mu jej nedáte.

A není nádherný,
ale je přirozené, když věříme,
že nádherný je
a umíme se z něj radovat.

Nedá se slavit bez lásky,
ani bez pravdy.
Bez nich jen živoří
jako pták bez křídel.

Potřebujeme někoho blízkého

Neměli byste pro mne
pár laskavých slov?
Nic vám nezůstanu dlužný.
Všechno vám vrátím.

Na strasti i radosti
máme celý život.
Jen potřebujeme někoho blízkého,
abychom na ně nebyli sami.

A stačí pár slov,
která nás vyruší k činu.
Stačí pár slov,
skrze něž nám kdosi podá svou ruku.

Život je dar

Není toho moc,
co potřebujeme k životu,
ale ani takové málo
nebývá každému dopřáno.

Život je dar,
a jen ho musíme umět přijmout.
V mládí jsme o tom nevěděli
a ve stáří si ho už neužijeme.

Na světě je mnohem víc bolesti.
S nikým se o ni nerozdělíme,
každý je na ni sám
jak na svou smrt.

A radost?
Nikdy netrvá dlouho.
Pozvolna dohoří jako oheň,
u kterého jsme si ohřáli prokřehlá srdce.

Manželství

Jsi ta, která se mnou usíná,
se mnou se probouzí.
Jsme ti, kteří spolu prožívají
dobrodružství a slasti těl.

Líbí se mi, jak vypadáš,
a to mne uspokojuje.
Líbí se mi, jak miluješ,
a to mne vzrušuje.

Má bolest tě nebolí,
má radost tě rozradostňuje.
Tak ti ji odkazuji.
Nechci být důvodem k tvému pláči.

Nic zbytečného ti neslibuji.
Neptám se, co nejhoršího
si o mně myslíš
a cos o sobě nikomu neřekla.

Mezi námi se děje
to nejkrásnější,
co se může dít
mezi mužem a ženou.

Vpodstatě si rozumíme.
Tvoje názory se doplňují s mými
jak naše těla.
Naše těla jsou dobře sehraná.

Zbytečné otázky

Některé ženy dělají život
příjemnější a krásnější.
Říkám ti to,
i když to o sobě víš.

A je zbytečné ptát se,
zda mne máš ráda,
zda tě mám rád,
to se hned pozná.

A je zbytečná ptát se,
zda jsi mi byla nevěrná,
zda jsem ti byl nevěrný,
to by nikdo z nás nepřiznal.

Pod jedním jménem
jak pod korouhví žijeme spolu
a milujeme se, jako bychom nikdy
neměli být mrtví.

Milostná báseň o pravdě

Tvá nahota je šatem pravdy
a já, který se pohybuji
pouze mezi tebou a prací,
v balastu hledám pravdu
a hájím ji jako tebe tím, že ji miluji.

Tolik let

S hlavami k sobě usínáme
v tomto pokoji už tolik let.
Už tolik let dýchám tvůj dech
a ty dýcháš můj.

A možná si už nikdy neřekneme,
co jsme každý jinak žili.
I jiné ženy jsem mohl mít za manželku.
I jiné muže jsi mohla mít za manžela.

Postel nás smiřuje.

Radost ze tvé radosti

Už už jsme málem věřili,
že žijeme dvakrát,
že jsme odvěcí

a celý den jsem měl radost
ze tvé radosti
a tys měla radost z mé.

Tak krátce, tak krátce.

Bez jara

Dlouho věříme,
že s jarem přichází láska.
Ale po letech
nám už jaro k lásce nestačí.

Najednou chceme
někoho milovat
ještě jednou jako poprvé
tak prostě, tak úplně.

Milovat a být milováni,
vždy stejným dílem brát,
co je z nás bráno,
z života ubírat smrt.

Najednou si všimneme
pusté ulice
a úzkostně hledáme strom,
na který by přiletěli ptáci.

Stárnout se učíme

Kdybychom se rozešli,
nezoufal bych.
I bez tebe
bych se probouzel.

Nikdy ti neřeknu:
Nemohu bez tebe žít.
Ale řeknu ti:
Chci s tebou žít.

A žít spolu
znamená umět spolu
i stárnout.
Stárnout se učíme.

Věčné téma

Čtu milostné verše mrtvých básníků
a žárlím.
Už o tobě řekli všechno,
co jsem chtěl napsat.

Naše slova jsou tisíciletá.
Naše milování je tisícileté.
Jsme kopií všech mužů a žen,
ale milujeme se, jako by právě to
byla naše výsada.

I z nedokonalých těl a pomuchlaných tváří
milostné vzrušení stvoří krásu.

Milostná těla

Tvé ruce?
Hladím se jimi.
Mé ruce?
Sytí se tvým tělem.
Tvé tělo?
Zabydluji se v něm.
Neznám, neznám slastnějšího místa na zemi
než tebe.

Smyslná báseň

Buď nahá, abych věděl,
že vidím.
Mluv a křič, abych věděl,
že slyším.

A líbej,
dokud naše ústa nejsou vykotlanou dutinou,
a miluj,
dokud naše těla nejsou schránkou na bolest,
dokud z nich můžeme vyčerpat rozkoš
podle odvěkých zvyklostí mužů a žen!

Mužské verše

A to že je pohlazení,
když se tře kůže o kůži?
To je pohlazení.
Pod mýma rukama se rodí tvé tělo.

Nech, ať nás obnažuje každý dotek,
ať mne na tobě přitahuje vše,
čím se odlišuji.
Nech, ať nás láska proměňuje v živly,
a pak není mocnější síly.
Nech, ať tvé tělo potřebuji k životu
jako zemi, která dala prostor nebi.
Nech, ať se naše těla k sobě přisávají
jako ústa nemluvněte k tělu matky.
Nech, ať rozkoš vyčerpáme do dna
jako studnu, která se zase naplní.
Nech, ať se svými těly sytíme,
dokud nezapomněla, jak mají milovat!

Milostný zákon

Někdy při milování pomyslím na to,
že naše těla dřív či později skončí,
budou spálena nebo hnít v zemi,
zatímco teď si poskytují vzájemnou rozkoš,
jako bychom si byli navždy souzeni,
či jako by to mělo být naposledy.

Neznám krásnější zákon,
než je zákon o zachování života,
a neznám mocnější síly,
než je síla lásky.

Jsi můj člověk

Když se milujeme,
jsme jedno tělo,
ale některé pohyby
jsou pouze tvoje.

Tvoje rozkoš je tvou rozkoší.
Moje touhy jsou mými touhami.
A možná jsem tvým myšlením
a možná jsi mou řečí.

Téměř přesně rozlišujeme,
co je moje,
co je tvoje
a co je naše.

Náležíme si se všemi chybami.
Chraňme, ať nás nepřerostou.
Jsem pouze tvůj člověk
a ty můj.

Dítě je naše.

Banální večer

Nikdo neví přesně, co se u nás děje,
a děje se asi tolik, co v jiných domech.
Je to banální samozřejmost obyčejného večera.
Nepláčeme, nehalekáme, neřečníme,
neubližujeme, nepereme se, neznásilňujeme.
Naše akční slovesa nerozkopnou dveře.

Milujeme se, protože není důvod
proč se nemilovat. Jako by svět
byl vpořádku a zdráv.

Chci ti jen povědět

Tak jako píseň už tolikrát přezpívaná
bude pořád stejně nádhernou písní,
tak slova lásky odvěky už tolikrát vyslovená
budou vždycky vyslovena jako poprvé.

Chci ti jen povědět,
že si bez tebe
mezi lidmi připadám
cizí a sám.

Cosi jako naděje

Kolik nám zbývá lásky -
a pro koho?
Kolik nám zbývá času -
a s kým?

Přitiskni se ke mně, ženo,
ať nemrháme teplem těla!
Ať nás provždy převyšuje
cosi vytrvale rostoucího a živého
jako tráva (ale tráva to není),
jako duše (ale o duši nevím zhola nic),
cosi jako naděje.
A naděje je jako krvácení,
které nezastavíš, dokud je v těle krev.

Nádherná rovina porozumění

Prožili jsme báseň,
v níž jsme se sytili svými těly
a každá vteřina detonovala.
Byla to smyslná báseň.

Erupce lásky jsou za námi
a procházíme nádhernou rovinou porozumění.

Je krásné milovat se s někým,
s kým dovedeme žít.
Je krásné žít s někým,
s kým to dovedeme.

Historie lásky

Už dlouho jsem nenapsal milostnou báseň.
Připadalo mi, že hledám náhradní slova za to,
co si muž a žena mohou říkat jen při milování.
Při milování není žádné slovo navíc.
Navíc je pouze chvíle, kdy se zas oblékáme.

Tak jako my se milujeme,
milují se lidé od počátků.
Zatímco nad jejich osudy se přelévaly krvavé dějiny,
v aktu lásky se nic nezměnilo.
Neúnavně se opakuje jako jaro, jako umírání.
I ta postel je po staletí pořád stejná
a slova mám tě rád se říkají odedávna
a budou se říkat navždycky
a dosud nikomu nepřipadlo, že jsou oříkaná.
Lidé jsou dál v tom nejintimnějším okamžiku
své nahoty trochu směšní ale nádherní,
když se s bezmeznou vroucností
vzájemně zmocňují.
Jak je slastné, když se dorozumíváme těly.

Na dobrou noc

Ženo,
odhrň mi z čela vrásky a chmury,
tak jako rukou uhlazuješ prostěradlo,
když ustýláš tu bílou pláň,
kde se spolu milujeme
a kde každý stárne sám.
Za den tu pláň nepřejdeme,
slovem nezúrodníme,
nepřeletí ji holoubek bílý.
Přemostí ji tvé ruce s mými?
Dobrou noc, řekneme si,
a tak se rozloučíme na celou noc.
Zas budu dýchat tvůj dech a ty můj,
zas budeme otroky svých snů.

Ale uprostřed noci toužebně nahmátnu tvé tělo
a vysvobodím ho ze tmy.

Obrana láskou

Ženo, devět měsíců jsi spala v těle své matky.
Devět měsíců spala v tvém těle naše dcera.
Přestřižením pupeční šňůry se její tělo
stalo svým.

A já teď s pokorou naslouchám životu,
který nikdy docela nepochopím.
Tomu životu jsme se upsali,
stejně jako zemi, lidem a rozumu
a tím, co milujeme,
odoláváme přesile smrti.

Co je to láska

Láska je nádherným projevem sobectví.
Cokoliv milujeme,
milujeme jen kvůli sobě.

Hory proto, že nás uchvacují,
píseň proto, že nás povznáší,
domov proto, že bez něj by se nám dýchalo hůř,
ženu proto, že nás vzrušuje,
děti, že nás prosvětlují.

Myslím na ty,
kteří jsou silní láskou
a milují víc než sebe
a obětují se.

Plné vědomí noci

Dokázali jsme diskutovat celou noc
a řeč nám hořela
jako oheň.

Dokázali jsme milovat celou noc
a milování nás stravovalo
jako oheň.

Dokázali jsme pracovat celou noc
a práce spalovala tmu
jako oheň.

A není nikdo, kdo by nemyslel na milování,
a není nikdo, kdo by nemyslel na smrt,
a není nikdo, kdo by mohl žít beze snů,

a tma pro nás bude provždy znamenat,
že někde jinde je světlo,
pod kterým kdosi za nás bdí.

Hluboký dotek

Jak to zní vroucně, když řeknu:
Uchopíš mou ruku
a dotkneš se mého srdce.

Ale srdce je znavené.
Došlo až na konec světa.
Vešla se do něj veškerá láska
a teď se uzamklo v pěst
a svírá v ní veškerou úzkost.

Rozečtený život

Toužil jsem zasadit myšlenku jako strom,
který překáží větru,
a napsat knihu jako dům,
který vidí, slyší a volá.

A hle, na zahradě se košatí stromy
a dům je zalidněn.
Co si lze ještě přát?
Večer se zaklapnu jako kniha
a budu to já sám,
kdo se musí dočíst až do konce.

Zbytečné klíče

Hned za dveřmi visí na skobě
svazek starých klíčů
ke kufrům, které už shořely,
ke dveřím, které už nejsou,
ke vratům, které shnily.
Některý den pak vezmu klíče,
a než skončí v popelnici,
tak je pro jistotu jeden po druhém vyzkouším
do všech zámků.
Každý bude zmýlený.
Mohou odemykat leda minulost.
Jen trochu zacinkají,
jako když na zem vyklouzne zlatý peníz
tak zlatý a dávný.
Shýbnu se pro to zacinkání.

Po ránu

Dříve než se ptáci úplně rozední,
to je ta chvíle.
A je těžké ji uchopit veršem přesným
jako váhy na život.
Najednou se ve mně jitro zajíkne
a vím, že už neusnu.
Tichounce vstanu,
v kuchyni postavím vodu na čaj.
Ani k pasu bych se neuhádl.
Podívám se do zrcadla
a opět uvidím tu starou známou tvář.
Ještě mne neomrzela.
Rukama z čela setřu zbytek noci
a na vrásky ze své tváře zabrnkám.
Jen tak, jen tak.

Zlatá nit

Brzy ráno se pootevřenými dveřmi
k tobě do pokoje protáhne koťátko.
Pohladíš ho, jako bys mu uděloval milost,
a ono tiše rozpřede zlatou nit
a cosi čistého
a příliš křehkého proti osudu
z tebe vystoupí na povrch.
Jako bys už nikdy neuměl ublížit
a přestal se ostýchat i za něhu.

To křehké

Ve vitríně máme za sklem čajové šálky,
které žena zdědila po své prababičce.
Po okrajích jsou olíbané dávno zemřelými.
Přetrvaly války, revoluce, režimy
a teď mají podobu zděděného ticha.
Pít se z nich neodvážíme.
Bojíme se jejich křehké smrtelnosti.
Zbavili jsme je původního smyslu,
avšak ponechali jim nádhernou schopnost
zdůvěrňovat prostor pokoje svou krásou.
Někdy je žena bere opatrně do ruky,
utírá z nich prach
a teplem dlaní si je zpřítomňuje.
Dávný tvůrce čajových šálků dosáhl svého.
Vytvořil dílo mistrovsky dokonalé a tak křehké,
aby ho jiní museli ochraňovat a ono přetrvalo.
A my šálky ochraňujeme a s námi znovu stárnou.

Stůl

Jen tahle rovina může být bez polí.
Drobečky chleba ji zúrodňují každý den.
A nevyzpívá ji skřivan
a vítr nepřevěje.

Po večeři žena do hrnků
dolije zbytek řeči.
Z talířů vysvitnou čisté luny.
Zašustím novinami, jako bych liják spouštěl
na desku právě sklizeného stolu.

Tři kapky krve

Při krájení zeleniny ses říznul do prstu
a o podlahu se roztříštily tři kapky krve.
Bylo to nezfalšovatelné svědectví, že ještě žiješ,
zatímco ony jsou už mrtvé.

Pendlovky

Pendlovky na stěně v pokoji každou hodinu
odbíjejí další hodinu tvého života.
Jejich tikot zašívá protržené ticho,
a je tak konejšivý,
že v tobě hojí propasti,
zaobluje hrany kamenů a otupuje ostří dýk.
Připadá ti, že všechno přetrvá až do skonání světa.
Přijímáš ten slastný klam, protože chceš.

Domácí nokturno

Ticho mne modeluje skloněného nad stolem
u lampy, která můj krevní oběh
napájí světlem.
Srdce je na dosah ruky.
Jako když se tonoucí chytá stébla.

Když se pohnu,
pod nohama se mi vrzavě protáhne prkenná podlaha.
Když fouká vítr,
stromy na zahradě mu odpovídají všemi listy.
Když prší,
odpovídá mu zurčení vody v okapu.
Tikotu pendlovek odpovídá tlukot mého srdce.
To je řeč, kterou se pokouším přeložit.
Krok za krokem zde chodím ke slovu.

Rozměr

Když se podívám z okna do zahrady,
neuvidím, jak se mění svět.
Jen spatřuji život.
Poletuje ze stromu na strom a švitoří.
Právě tak soupeří nesmrtelnost se smrtí.

A vždycky se najdou kapky deště,
které už nepotřebují žít
a dopadnou na zem.
Zabijí se, aby jiným daly pít.

Prostor k životu

Na naší zahradě rostla statná letní hrušeň.
Okolním stromům brala světlo
a stromy se křivily,
brala vláhu trávě
a tráva kolem nerostla.
Jednou jsem ji pokácel.
Zbavil jsem zahradu majestátu
a zůstal velký nezhojený prostor,
který si chtivě rozebraly okolní stromky.
A tak i v lidském životě padají velikáni,
aby se o jejich prostor podělilo množství malých.

Corpus delicti

Jak láskyplné je okno,
které pozdě večer svítí jen pro tebe.
V kapse ti zacinkají klíče ke dveřím,
kterými se vchází domů.

Na každém předmětu zde zanecháváš otisky prstů.
Kdo ti je sejme a usvědčí tě?
Podlahu pečetíš svými kroky.
Kdo půjde po tvé stopě a najde tě?
Na jídelní stůl v kuchyni odložíš své ruce.
Kdo je stiskne svýma rukama?
Ložnici zateplíš svým tělem.
Kdo se k tobě přidá?
Beze spěchu necháváš dozrát svá slova.
Kdo si je vezeme do svých úst a promluví?
To je tvůj člověk. Patříš mu.

Právo na zázrak

Když se narodí člověk,
jeho prvním projevem je křik.
Ale jak nádherný ten křik je!
To jsou chvíle, které si nás přivlastní,
a my z nich provždy žijeme.
Tehdy i miminko rozumí slovům,
která říkají - mám tě rád,
i hluchý slyší slova,
která říkají - mám tě rád,
i slepý vidí tvář,
která říká - mám tě rád,
i němý umí povědět slova,
která říkají - mám tě rád.

A tehdy uvěříme, že máme právo na zázrak.

Krtek

Copak krtek,
ten si spokojeně žije v zemi
mezi všemi mrtvými,
mezi vším tlením a slizkými červy.
Taura europea, savec z řádu hmyzožravců,
celkem roztomilé zvířátko se sametovou srstí.
Zavrhl světlo a podřídil se tmě.
Jeho nebem je hlína, kterou rozhrnuje.
Ale na jaře hlínu vyklopí
jako čerstvý velikonoční bochánek.
Jak opojně voní ta hlína!
Co bylo odsouzeno ke zmaru,
co v zemi odporně tlelo,
přechází do barev květů, do vůně,
do zeleně trav a stromů,
promění se v chutné dužiny plodů
i v čirou studniční vodu
a dál slouží životu a posiluje ho.
Vidíte, i když je život jen přechodný stav,
má ohromné privilegium zmocnit se krásy,
a tak se zdůvodnit.

Jediný zákon

Když měla naše kočka mladé,
vnikl do domu kocour
a sežral jí jedno z koťat.
Nám to připadá kruté a zrůdné.
Příroda však nezná krutost.
Nezná ani dobro, ani zlo,
ani ošklivost, pýchu, ctižádostivost, zbožňování,
neumí týrat, vraždit, nenávidět,
jen vůli k přežití přikazuje
všemu živému jako jediný zákon,
zatímco člověk musel vytvořit stovky zákonů,
aby se ochránil před sebou samým.

Dva králové zpěvného ptactva

Na soutěži kanárčího zpěvu
se chovatelé přeli, zda je krásnější
zpěv slavíka či kanárka.
Proč řešit takový spor?
Kanárek čeká na spasitelnou ruku se zobem
a zpívá jen za světla po ochranou klece.
Slavík v kleci zpívat neumí.
Jeho zpěv potřebuje volnost a tmu.
A kanárek zase ve tmě mlčí.
K umlčení stačí deka hozená přes klec.
Když se klec otevře, kanárek vyletí
a zahubí ho závrať ze svobody.

Plot

Celou sobotu jsem pracoval na zahradě.
Vedle pracoval soused.
Řekli jsme si dobrý den
a já stál za plaňkovým plotem jako za mříží
a on stál na druhé straně jako za mříží
a náš malý svět byl rozdělený
a plaňky měly špice.
Možná to byla pravda,
kterou jsem cítil pouze já,
když jsme si řekli dobrý den
skrze ten plot, který kategoricky odděloval
jeho pět arů země od mých.

Místo pro jabloně

Počátkem jara z domu vynesu
květy jabloní zpátky do naší zahrady.
Mnoho veršů jsem napsal o jabloních.
Provoněly se mým dětstvím až do dnešních dnů,
a kdybych je zbavil zahrady,
zůstane mi po nich prázdné místo
jako po někom, kdo se zakořenil do našeho života
a my jsme mu naslouchali.

Stigmata

Pamatuji ty sny,
které jsem vypaloval do svého nebe.
Pamatuji to světlo,
které do mne vypalovalo slova.

A sebe pamatuji,
jak otec vstoupil do mé chůze.
A jak se jeho stín stal mým stínem,
když zemřel.

Dva kohoutci

Dva kohoutci na jednom dvorku to je moc.
V sobotu ráno rozhodneme,
že jeden půjde na pekáč
a vůbec nezáleží který.

Tak sami, tak sami před osudem.

Ostatní tvorba Michala Černíka publikovaná v Divokém víně:
DV 88/2017: Závrať, Prameny zpěvu a další
DV 87/2017: Lidské světlo a další
DV 86/2016: Stačí i málo, Šumění a další
DV 83/2016: Právo trávy, Vykoupení a další
DV 77/2015: Dobrý den!
DV 75/2015: Večeře, Píseň o duši a další
DV 73/2014: Mizérie, Přemožen životem a další
DV 72/2014: Samozřejmá země a další
DV 69/2014: Vůle k životu, Poddanství a další
DV 68/2013: Verše zimní a vánoční
DV 65/2013: Kam chodí cesty, Čechy a další
DV 58/2012: Trochu jako modlitba a další
DV 57/2012: Čtvero ročních období a další
DV 55/2011: Čechy, Polabí a další
DV 52/2011: Čtvero ročních období a další
DV 50/2010: Kdyby všechno štěstí a další
DV 46/2010: Tajemství, Milenecké poučení a další
DV 43/2009: Do čtyř světových stran a další
DV 37/2008: Kniha lidských přání, Přípitek a další