Jan Sirkovský

Text není redakčně upravován

Naslouchání

Jsme všichni sví, jenomže nedovedeme
opravdově říci jak.


Nemáš ke komu vzhlížet?
Nemáš pro koho psát?
- pusto.

Ale i v monologu jsi stále ještě básníkem
a proto naslouchej.

I.

Táháš se mezi vzpomínkou a předtuchou…
Jsi hledač významu. Krájíš chleba bez ustání,
ale sousto ti uniká, nebo mu nepřikládáš význam.
Ta chyba je mýdlová bublina co nelze uchopit.
Proto říkám ti povol!
Povol se v sobě a vrať se na začátek.
Že se ti nechce?
A že ti je už d-v-a-c-e-t let?
Chápu - to je mi jasnější než význam zlaťáku…
Ale je lepší teď, než budeš nožem řezat první vrásky šedin.
Každý krok přináší zrození pochybnosti
a když ne, tak si ho už nevážíš.
Navíc jsi skeptik a v těch je vždy trochu Sysifova údělu.
Víš, že Ti něco bylo dáno a proto ty pochybnosti
ani vlastní matce neříkej…

Ten večer z okna volal jsi: „Vezměte si to,
vezměte si všechno kde jsem se vepsal!“

Slabochu říkám!
Ptát se co je důležitější! Jestli to z tebe vyšlo,
nebo jestli to bylo jimi přečteno?
„Nebýt druhých, nebylo by mne, nebýt mne,
nikdo by ty druhé nevnímal,“
a vzácná Ontancie by v tu chvíli jistě odkryla svůj květ.
(něco totiž pluje přirozeně jako mraky)
Jenže ty stejně víš jak chutná den po hostině.
Ano je krásné být naslouchán,
ale ani láska kterou ráno míjíš v zrcadle není ta pravá.
Rozsypali se ti zrna pochybností po světnici
a ty teď voláš na pomoc holuby.
Ptáš se není to hříšné?
Ptá se tak i ten co trhá jabloni její plody?
Ptáš se proč si chceš z básně vzít jen něco,
to něco, po kterém už nechceš víc?
Ptáš se proč ptáme se na sebe přes druhé?

Když ptáš se moc nechtějí tě do skupiny.
Když ptáš se málo nechtějí tě také.
Holý je občas podzim v zimě…

I před tebou se již jednou svlékal anděl ze své čistoty
a ty jsi na něj hleděl zpříma, jakoby všechno bylo zakryto,
ale stejně sis chtěl při tom pohledu zlomit ruku,
abys postihnul víc jeho než sám sebe.
Ale neboj, někteří prý dokonce začali plakat
po přečtení Kanta.
Nakonec to totiž byla realita tvého světa, jenž svázala ti ruce,
aby se dekadence vytratila s jejím prvním výkřikem.
Nejdou ty pravdy z útesů pobrat najednou
a tak se ti popsané listy na polici bez ustání kupí.
Jak hledat společné když se ještě nikdo nepoznal.
Je toho moc!
„ Silencio, silencio, silencio“ opakuješ do ticha,
jenž chce složit píseň, co bude znít.
____________

Při pohledu na loutkoherce
však pochopíš, že se nehraje pro bystré…
Jednou pokusil ses zlomit v půli básně, když ti došly slova.
Nebyly to třeba polomy nesmyslů, spíš obrovská
námaha z plavby proti osmiproudu.
Stává se to nejneochvějnějším. Přečtou si jedno, dvě, tři
a prodají mnohem víc slz. To jim pak jenom říkám:
„To nic, to bylo jenom poznání a lítost z nalezené krásy.“
(Právě ona je nutnou protiváhou rozumu a proto byla tolikrát
oslavována tlučením snopů o zlato)
Navíc - být o krok před ní není lehké.
To máš pak smutek ze smutku, ale oba pálí stejně.

Sám život je ale prý únikem do smrti a nikdo se proti tomu nestaví.
Vždyť konec je až falešně jistý. Být chytrákem po celý život!
Snad jenom tak se dá přežít.
To básníci ví nejlíp a proto ještě neskáčou…
My ale v přemíře všeho řešíme něco z něčeho,
co je historicky šťastné nic.

Víš proč dospělost a dětství mají k sobě blízko?
Obojí je tak trochu pokušení můry, jež bije svými křídly
o rozžhavenou stěnu žárovky.
Chápu že se nesměješ. I já občas nemohu spát…
Rád by ses zítra pohyboval vyrovnaně
a přesto vím, že už teď tě to trápí.
Jsi tygrem v krabičce od zápalek. Chtěl jsi jím být.
Cením si tvé schopnosti (jež je klíčem),
ale cením si tě ještě víc, že neodmykáš brány zbytečně.
Buď moudrý a našlapuj lehounce,
ať tvé drápy neprojedou papírem.

II.

Je to v přelámaných větách.
Je to v pochybnostech kamene
a do zuřivosti pak zaháníš sám sebe,
aby ses ujistil, že ti život nebyl půjčený.
Nikdy jsi však z básní nevymazal
to své věčné JAKO.
Jeden totiž psal a myslel že už JE…
Všichni jsme básníci…
____________

Dřív jsi toužil dokončit alespoň jednu báseň.
Vždyť tak to má být. Kdo se započal, ten někam směřuje.
Ale neobsáhneš sebe ani je.
Už chápeš, že stále odmykáš se v čase
a dokonce chceš zvolat možná to tak není
a odpoví ti ticho, co tě obklopovat musí…
V nelidském se zračí lidskost
a Gauguin až těsně před smrtí chtěl namalovat
ženu pouze pěti tahy.
I on odcházel z pocitem, že nadšení nemusí plodit hrozny
a to bývá pálivé zjištění i pro zvíře v růstu…
Básněním ale rovnou liješ vodu do plátěné tašky.
Prý nabouráváš harmonii ve snaze ujasnit si zmatené,
prý píšeš básně abys napsal báseň,
prý je jeskyně slov vzdálením se sobě samému…
Možná - kdo ale může za sfumato v básni?
Čtoucí, nebo ten co jí psal?
____________

Michelangelův David je nestoudně klidný,
ale i Berniny nám lhal.
Jenže jak by se Platón tvářil, kdyby spatřil,
že z básníka se nakonec stal kameník?
Celé je to chození po vrstevnici bez možnosti
vstoupit do lesa a nebo se vrátit zpět do tepla chalupy.
Říkám ti buď na pozoru, nebo tě to chytí za límec
jako plamen smrkové chrastí.
Sám víš, že básník je spíš mezi někým nežli s někým.
Odtud i jeho lítost, která zastihla Arjunu těsně před bojem.

Vskutku, v Shakespearovi je hodně z člověka,
ale je v člověku hodně z Shakespeara?
Poznal jsem jednoho, co se obnažoval metaforou
a Dostojevskij měl vždy potřebu se oblékat,
když začal pozorovat sám sebe… Už je to tak!
Kdo nesáhnul si do ledvin, ten jakoby se nikdy nespálil.

Než dojdeš na konec potoka tak zjistíš,
že jsi zase u pramene, u možnosti jazyka,
u otázky co je mění, čím má být umění

III.

Vidím putovat studené představy savanou tvého pokoje.
Teď nejsi spokojený sám se sebou.
Teď přemýšlíš, co je ti vlastní a co vnucené.
Vidím, že stále něčemu učíš se.
Vidím, že stále strachuješ se.
Vidím, že pěstuješ tedy…
Jsi jako bonsaj, jenom trochu víc sám,
protože on potřebuje tvojí péči.
Připadáš si nezávislý jako slavík v kleci.
Jsi napnutý mezi trsy vlastní vzdělanosti a svobody.
Věříš, že když na ní budeš závislý, staneš se pak nezávislým.
Co ale dělat když jedno jakoby občas zapíralo druhé?
Ty stále musíš pro chaos hledat formy.
Ty se budeš stále děsit pustého lesa,
lesa o který se nikdo nestará…

Byl to stařec, kdo první v hněvu poslal svému
žákovi krátké psaní:
„Nezapomínej! Tvůj život je ve svém prapůvodu jako křehké
ptáče v dlaních mohutných“ aby hned následující den dostal odpověď:
„Mistře nechci odporovat myšlence skromného.
Dovolil bych si jen malou změnu:
Můj život je jako křehké ptáče v dlaních mohutných,
avšak vždycky v dlaních vlastních, dlaních mých“.
____________

Není lehké hrát s kostkami bez čísel.
Není lehké hladit vzpomínky, co by vyplašily snad i nůž.
Ono, jak nebýt otrokem aniž bys omezoval bližní?
Dřív sis byl jistý - svobodu si musíme vybojovat
za cenu slz prolívaných z hrudi. Teď už ale chápeš,
že cesta zpět do podmíněnosti pocitu vede přes sedmero řek,
jež se ti staví zády…
Nářek druhých se dnes stal vánkem,
co lechtá vlasy slečnám v pasážích.
Ale chlapče!
Přitom ještě teď vidím živě ten krásný letní den,
kdy se stromy pouze z čisté žízně ohýbaly k potoku.
Pozoroval jsi sluneční paprsky pronikající listy jabloně
a jejich stínohru na klidné hladině vaší kůže.
Meditoval jsi nad tím jaké je štěstí barvy a jak zdobený
je asi klíč od cely, do něhož nás zamyká svoboda.

Jsi dál, než ty s chrastím u ohniště
a přesto stále blízko jeskyně.
Naděje a touha mají k sobě blíž než
vlčí dítě s kupou hřejivého listí
Ale okachlíkovaná se nám jeví občas skutečnost.
Člověk od stromu se tlačí do města
a člověk z města se tlačí ke stromu.
____________

Rozechvíváš se nad malichernostmi i když víš, že tě to ničí.
Jenže jakoby právě ony byly detailem života.
Právě od nich musíš k celku,
i když bys básněmi platil za cestu opačnou.
Delacroix a Ingres se nenáviděli úctou.
Člověk si myslí, že přesáhnout se přitakáním druhému
znamená zároveň ztratit sebe sama.
Trénujeme se v souzení druhých

IV.

„ A my jsme si nekladli otázku, k čemu to je,
neboť nás těšilo vědomí, že to není k ničemu.“
____________

Pozoroval jsem tě v původní chvíli:
Noc zrovna odcházela a byla jako úkryt.
Den se objevil a byl výmluvnější než Adam
před spácháním hříchu.
(To byla vteřina, kdy si poprvé uvědomil vlastní výjimečnost)
Ty jsi v tom procesu zrovna stál jednou rukou v ní
a druhou rukou v něm. Ostatně jako vždycky -
částí ještě někde, celkem už skoro tam…


____________

Kdyby jejich láska byla mezi třemi
a to myslím s vyloučením boha, říkali by ještě zachovej si odstup?
Povím ti jednu historku.
Tenkrát, když byla zase jednou slabá zima, jsem se v Ohnilapsích
u piva bavil s chlapem, kterého všichni přezdívali Plech.
Nepřemýšlel, jestli panictví na sklonku života je strachem,
nebo naopak ryzí odvahou…
V tom nebyl jako Akvinský, ale stejně jako on pil hodně.
Jenže alkohol jeho býčí srdce nikdy neprorazil.
(Ještě s jedním dalším mi v dětství říkali: „ Když jí nemáš tak mrazí.
Když jí získáš tak potěší. Když s ní seš tak nudí…“)

K ránu, když už netopýři přestali létat nad hospodou mi začal tvrdit,
že se nikdy neptal co je láska, protože šel jednoduše tam,
kam ukazoval jeho zmrzačený palec…
Zeptal se jsem ho jestli někdy nezranil sebe i ji?
Odpověděl mi: „Mně nic nechybí“, a to i když jeho
matka ze šňůry na prádlo prý občas sundává jeho potrhané nervoví.
Bylo hodně smíchu kolem v tu chvíli až tekla pěna od pusy…
„Proč ale pak ten druhý?“ odvětil jsem.
On však náhle vypadal jako když zbledne hlína,
uhnul mi pohledem a nechtěl mi už odpovědět…

Je to tak! Jak by život s ní mohl být láskou bez přiznání.
To je ještě víc pro vlastní blaho než ji milovat…
(A ty chceš, ale bojíš se, že ze sebe nevystoupíš)
Přitom to byla ona, kdo ti říkala:
„Nenaplňuješ mou představu romantického poety.
Jsi drastický! Jsi drastický svým rozumem!“
Vyšlehlo to z ní tenkrát jako když rychle vyrveš
háček z mřenky.
„Kudlu ne tebe. Kudlu na takové jako jsi ty!“
V tu chvíli rázem umřel humor
a ty ses lekl, až bota pískla o lino.
Vztah není hra na to, jak vyhnout se
Přemýšlel jsi už přece o dětech…

Však hlas se přes vás rychle převalil,
hráči jsou v kříži stejní,
jen změnily se role a tobě ještě teď občas běhá mráz po krku,
když vzpomeneš si, co ti z počátku posílala
na lístečku, který voněl po rybách.
“Budete li mnou pohrdat, začnu vás milovat,
budete li však milovat vy mě, začnu vás nenávidět!“

Přemíru náklonnosti k ní jsi tedy tenkrát utápěl v objetí jiné.
Věděl jsi proč tak činíš, zažil jsi pohled do temnoty,
kterou požíral kostižer citu a nepřipadal sis vinným.
Tvé srdce bylo proto otevřené jak mušle, lastury a škeble,
podávané cizím k obědu…
Ano, to bylo dřív, kdy divocí zajíci hopsali
zděšeně do minulosti místo vpřed,
jen aby se nestali otroky svého plánu.
Ty ale znáš i večery kdy si tajemství usmyslí mluvit s nebesy
a to dřív tvrdil jsi mi, že místo pro magické
v tomhle ostrohranném světě není
a že se láska stává láskou
až v našem zapomnění na její linie a tvary.
S hanebným vědomím, že všechno je jenom jednou,
přestal ses jí opájet.

Ale ten poslední den… Byla tu ona
a stála před tvou pýchou úplně nahá
a byla chtivá jako ženy občas za letních nocí bývají.

Nechápala, že je hebčí než saténová předkožka prince z Persie.
Nechápala, že je dnes krásnější než rubíny had.
Nechápala, že tohle je její vrchol a nelze už jít hlouběji.

Zato tys to chápal do vaječné černě a jako zvíře ošálené
zázrakem sis jí tu noc nechtěl vzít…
Přemýšlel jsi o tom ještě dlouho po té, než se noc konečně vryla do rána.
Ale já? Já tě chápal hned.
Jsou to muži jenž posuzují ženy jako celky
a pak se pod peřinou modlí k jejich detailům.
____________

Nezatmívej si…
Tvá láska k ní, byla tak velká právě pro to,
že jsi v jejím pohybu spatřil část sebe.
(Ale ona byla jindy slušná až skoro olizovala lež…)
To však není nemožnost obejmout se, jenž měl mladý Narcis.
Nastavila ti zrcadlo a tys dokreslil špičku plamene.
Od sebelásky k lásce vede cesta bez značek
a byl to slepec kdo jediný doopravdy miloval protiklady…

(I básnici se bojí zrcadel.
Jenže nad pracovním vystřihnutím pološera,
nad metajazykem obrů, nad mydlinami lidského pohybu,
měla po celou tu dobu dohled ta Jiná - Šukana.
Vlhká až ses chvěl
Voňavá až čpěla uschlinou
Zjevená až nemluvit…)

„Jsem těžkomyslný,“ říkal jsi pak její matce,
když jsi měl vyložit na porfyrovou desku důkazu
všechny své nedostatky.
„To snad ale není špatná vlastnost,“ odvětila.
Asi ještě nevěděla, že i vřelá touha bez odezvy
stává se po chvíli překážkou…

Ještě ten den ale klín její dcery nasával zimu a vydechoval žár.
Okusoval jsi tedy kůru jejího těla až do nepocení.
Zvláštní chvíle pomyslel sis pak. Jakoby se tajemství
protáhlo v údivu a dětská touha se vrátila složitější oklikou
na blanky mezi prsty její ruky.
Jenže muž při souloži? Marná snaha kladiva…
Vždyť podruhé se do lůna už nikdy celý neschoulí.
____________

Jednou upustil jsi dlouho hledané jistoty pro
malý drahokam vlastního ztracena.
Když jsi neměl nic, začal ses ptát jestli je nejprve
život a až pak to samostatné láska?
Já ti neumím odpovědět, ale znal jsem jednoho člověka,
co se s druhým rozchází až v souznění.
Žena nebo muž?
Nevím, ale první si v slzopádu pálí před zrcadlem vlasy,
a druhý ho pak utěšuje úsměvem v odchodu…
____________

„Ženské podvazky,
první ve vzpomínce, poslední v pekle“

Ona žárlila už pro to, že nemuset má pro přítomnost
dalšího vždy blízko k muset…

Tvá maminka ti však často říkala
básničku o dvou zamilovaných.

Byli naivní a slepí
jako právě narozená koťata
Láskou omámení celí
nevěděli, kde je míra

Navzájem si chtěli dát
lásky stejným dílem
Nemůžou se pouze smát,
když se srdce míjí s cílem

To jsi ještě nevěděl, že jeden musí dát vždycky víc
____________

Pamatuješ si dobře na tu křehkou dívenku,
co tak láskyplně hladila kentaura nad kopytem.
V tu chvíli sis říkal, že protiklady se přitahují už proto,
aby se mohli po chvíli mohli začít odpuzovat.
Nevěra - je nám tak blízko…
Snad i v opojení, když už ležíme nazí v objetí vůně
na dně čajové konvice.
Teď jsi to ty,
kdo by chtěl namalovat ženu pěti tahy uvězněnou v její barokní póze,
kdy vědomí, že nesmíš brát pálí
a odstup vytváří napětí, co dělá nebe do kosti
Nevěra - je nám tak blízko…
Snad i když zrovna pouze polykáme vzduch.

V.

Pochybovat je výsostná zrada předem zrazeného.
Splyň s přírodou nebo se z ní vymaň!
Ale pokaždé budeš trestat i ty vedle sebe.
Možná je tvým úkolem narodit se a zemřít.
Nic víc mezi tím. Vždyť stejně váháš jestli běžet pomalu a vnímat,
nebo uhánět a doufat, že je někde cíl a že bude blažený…
Bolest z vědomí konce je snesitelnější než bolest navždy
a myslím, že nemusíme válčit abychom mohli tvrdit, že život je boj.
Sám jsi rozkročmo mezi předurčením faktu
a rozumem jenž ho popírá - jako Konfucius, když zapřel otce,
protože pil a mlátil jeho matku.

„Kéž mohli bychom na ducha se dostat a neporanit tělo!“
Tak moc chceme a proto tak moc musíme být bržděni.
Ty hodláš být jistě ten, co uvidí za žulový kmen přítomnosti.
Jenže jak, když hned za ním zakopáváš o záda vlastní empirie?
Vzlétáme ve strachu a když se máme vrátit tak jseme zarmouceni.
To němé svědectví činů nás usvědčuje
ještě před prvním pohybem…
____________

Říkali mi v dětství „ Třpytí se nám všem,
třpytí se nám všem!“, ale jenom někdy
a to někdy je asi údělem člověka.

Nevyslovené však zůstává v člověku jak písek mezi zuby.
Bůh ti nabídnul jen hrstku a i z ní je blízko k zbláznění.
Proto ptáš se hříšně, kdo za to může?
Ten který nabízel, nebo ten který si vzal?
Vidím do tebe lépe jak orel do studnice.
Býváš občas dotčený, že ti nepomáhá při zlomování.
To jest ve chvílích, kdy se ti bezdůvodně drolí chleba jistoty.

Jenže i ryba se učila plavat...
____________

Stál jsi čelem ke zdi a křičel si na ni,
aby odvolala své bláhové tvrzení, že život je jen náhoda…
To ty která jsi vrostla mezi nás,
to ty která skrýváš hříchy jeptišek, to ty která chráníš křtitelnici
a přitom polykáš moč notorů mi tohle budeš tvrdit!
Nech si to ke klavíru a ospalé lahvi vína, kolem které se
všichni náhodně scházejí…

Viděl jsem pak tvůj pocit.
Mělo to k sobě blíž než pokora a strach.

Mělo to k sobě blíž než pokora a strach
a ty ses z principu musel nějak rozhodnout.
Prošeptává se existence dobra a zla, ale věříš,
že se dají pojmenovat i ve fialových odstínech dneška,
kdy se vše odráží od skleněných kantýn zaměnitelnosti.
Jenže co je pokora a co už strach?
Rozeznat hranici na hraničním území je složitější než
volit přechod na neoznačeném…

Sám si nedokážeš odpovědět, jak velký je
rozdíl mezi prorokem na výsluní a prorokem v ústraní.
V přítomnosti možná ano, ale v čase?
Chceme naplnit urvanou šlachu lidské podstaty ve svém právě teď.
Čas dává lidem různě za pravdu.
Přesto věz, že těžko se mi teď soudí Jonáš v břiše velryby
a těžko se mi soudí i Jidáš bez ucha.

VI.

Četli tvoje verše a říkali si, že jsi vědrem plným smutku.
Jednoho dne tě poznali a připadali si podvedení,
protože ses zrovna smál.
Řešíš i spadané hvězdy, ale stejně již chápeš,
že po noci musí přijít den.
Oni chtěli by tě celého a ty chtěl by ses vydat
a přesto jenom báseň…
Vidina spokojenosti je pro tebe ale stále iluzí zlatokopa
Tobě nestačí , nezahřeje.

Už odpustil jsem ti, že byl jsi kamenný vůči těm,
co brali život jako samozřejmost.
Odpustil jsem ti, i když tě svými sny v náručí chovali.
Ale šklebit se na druhé pro pomoc sobě?
Ne, nechceš být cynikem…
Jako ten co měl na hrobu vyryto
Věnoval jsem vám
spousty šílených ejakulací
a to vše pro život,
pro lásku,
pravdu jmen
z kamenných náhrobků !

Už proto, že ti říkají „Ty jsi stále jakoby slepý“,
můžeš si být jist, že ti bylo dáno vidět…
Hodláš-li být básníkem bez ústupků,
hodláš-li být tím sobcem, jenž se otáčí na věčnost
a přitom nechce ztratit blízké, tak buď na dvou místech zároveň.
Važ vše pečlivě, protože báseň pro ně není důkazem,
protože oni si myslí, že psát je jak posílat javorové listy po řece
a to tě chlebem nenasytí.
Vždy jsi byl zraňován otázkou, jak daleko je mezi blízkými…
Prý okusuješ kůrku chleba zbytečně.
Říkají: „Píšeš z bláznivosti mládí“ a ty odpovídáš:
„Když mně se ještě nechce vůbec usnout…“