E. A. Poe

Přeložil Filip Krajník

Krkavec

V půlnoc jednu, sláb a v chmurách, dumaje sám v nočních můrách,
rozevřené maje svazky v zašlých kůžích vázané,
když jsem klimbal, skoro dřímal, slabý zvuk jsem náhle vnímal,
jak by někdo kliku spínal u mých dveří, budil mne.
„Návštěva to,“ sobě pravím, „u mých dveří budí mne,
jenom to a víc již ne.“

Paměť jindy lživě míjí, tuto noc však nepromíjí:
z ohně duch se na zdi svíjí, hned mře, hned zas zaplane.
Prahl jsem po svitu rána, knihy marná byly brána
k zapomnění té, jež zvána Dagomar, té ztracené
dívky, kterou andělé zvou Dagomar – té ztracené:
jméno měla, zde již ne.

Purpur záclon vítr zvedal, odpověď v nich žádnou nedal,
mořil mne a uvrhával v rmutné děsy podivné.
Abych bázeň v srdci schoval, stále jsem si opakoval:
„Jenom host to stojí vpodál, v prostřed noci neklidné.
Noční host, jenž stojí vpodál, v prostřed noci neklidné.
Jenom to a víc již ne.“

Pocítiv pak sílu v duši, bez váhání, jak se sluší,
„Pane, paní, odpusťte mi,“ znělo moje prosebné.
„Z únavy jsem chvilku dřímal, když jste moji kliku spínal,
stěží jen jsem v spánku vnímal zvuk přes dveře zavřené.
Nechal jsem vás venku čekat.“ – Vržou dveře zavřené:
jenom tma a víc již ne.

Do černoty prázdné hledě, stál jsem, tváře z děsu bledé,
zmítal jsem se v běsných snech, jež cizí duši smrtelné.
Ticho bylo nerušené, temnou sítí opředené,
tolik slůvko, téměř němé, „Dagomar!“ jen zavane.
To jsem vyřkl, ozvěnou pak „Dagomar!“ zas zavane,
tak jen a pak víc již ne.

V pokoj zas jsem otáčel se, cítil, jak se duše třese,
uslyšel jsem chvíli na to zvuky, teď již výrazné.
„Jistě je to cosi dlící,“ řek jsem, „pod mou okenicí.
Pohleďme, co noci spící tajemství je záhadné.
Srdce ztiším, ať zvím, co je tajemství to záhadné.
Vítr snad, nic víc již ne.“

Oknem sotva otevřeným rázně vlétá tělem celým
majestátný krkavec, jenž přilét z doby ztracené.
Pozdravem se nezatíží, panským letem přímo míří,
krkavec se zvolna blíží nad dveře, kde zůstane.
Usazený na Pallady bustě ten pták zůstane.
Sletěl, sednul, víc již ne.

V krkavčím to zvíře zjevu přimělo mne do úsměvu,
jak v svůj dekor mělo vážnost s hrobným klidem spoutané.
„Jak máš pyšné chmýří krátké,“ pravím, „mravy tvé jsou vratké,
sneseš se sem ze tmy sladké, kdy se ti jen zamane?
Pověz, jak se božstvům mrtvých říkat tobě zamane.“
Krkavec dí: „Víckrát ne.“

V údiv, jaký projev snadný svede ten tvor těžkopádný,
strnul jsem, ač věta jeho malý smysl dala mně.
Copak někdy někdo viděl krkavčí pár černých křídel
na soše, an by se styděl, usazený nezvaně?
Pták či stvůra nade dveřmi usazená nezvaně,
ještě zve se „Víckrát ne“?

Krkavec však osamocen na bustě, jak byl by zdrcen
z duše těmi dvěma slovy, které z nitra vyvrhne.
Seděl tam a dál už němý nehnul svými perutěmi,
chvíli na to připadne mi: „Měl jsem hosty pochybné –
zmizí k ránu jak ti druzí, jak mé touhy pochybné.“
Pták pak pravil: „Víckrát ne.“

Polekaný těmi slovy, jež patřila Krkavcovi,
„Jistě,“ pravím, „říká pouze skřeky do něj vložené.
Pán snad jeho v zoufalosti, stižen Sudby ukrutností
opakoval do sytosti věty z chmurů zrozené.
Daly vzniknout elégii, věty z chmurů zrozené,
jež zněly „Víckrát ne.“

Pták ten stále ve svém zjevu ponoukal mne do úsměvu,
přisunul jsem tedy křeslo hojnou řezbou zdobené.
Dříve než bych se byl nadál, chtivě jsem si v duchu spřádal
myšlenky, v kterých jsem hádal, co tím bylo myšlené,
když ten černý netvor krákal, co tím bylo myšlené,
hrozným jeho „Víckrát ne.“

V úvahách jsem smysl lovil, ani slůvka nevyslovil
k ptáku, který na mé srdce hleděl v hrudi schované.
Tak jsem seděl dumající, s hlavou jemně klesající,
v polstrování křesla dlící – svícna svit naň dopadne.
Avšak Ona na ten polstr, na nějž světlo dopadne,
neusedne, víckrát ne.

Vzduch byl cítit náhlou tíží, z kadidla jak dým když šíří
Sefafín, jenž zlehka kráčí po podlaze leštěné.
„Ubohý,“ dím, „Bůh tě slyší, andělé teď k tobě spíší
s lékem, který bolest tiší, všechen rmut teď ustane!
Pij, jen pij, ať všechna bolest pro Dagomar ustane!“
Krkavec dí: „Víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „z ďábla vzešlý, prorok jsi, tak pověz, chceš-li,
v Gilead zda balzám mají, jenž by zbavil hoří mne.
V tuto noc již jedno je mi, zlo zda svými peřejemi
přivleklo tě, ptáku němý, rozřeš zkazky tázané.
Odpověz mi v domě hrůzy na otázky tázané.“
Krkavec dí: „Víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „z ďábla vzešlý, prorok jsi, tak pověz, chceš-li,
při Nebi i při Bohu a při vší vodě svěcené:
pověz trudné duši mojí, zda se v Nebi s zářnou spojí
Dagomar, o kterou stojí, zda pak truchlit přestane.
Zda se setká s Dagomar a zda pak truchlit přestane.“
Krkavec dí: „Víckrát ne.“

„Toť je naše rozloučení, ptáku,“ křičím v rozhořčení,
„kliď se ven v plutónskou bouři, nechť tě vichrem odvane!
Ať tu ani pírko tmavé nesvědčí o řeči lhavé!
Nech mě v samotě mé pravé, slétni z sochy, Satane!
Vyjmi zoban z mého srdce, opusť můj práh, Satane!“
Krkavec dí: „Víckrát ne.“

A ten pták jen stroze hledí, stále sedí, stále sedí,
v dráp svůj černý bílou svírá líci Pallas bezbranné.
Pohled jeho rudodivý zírá jako démon snivý,
svícna svit pak prchný, mdlivý vrhá stín, jenž k zemi lne.
A má duše krkavčí ten temný stín, jenž k zemi lne,
nesetřese – víckrát ne.

Laskavému čtenáři:

Nejnovější český překlad Poeova Havrana si nečiní ambice stát se nejlepším českým překladem ani stavět se po bok velikým pánům Vrchlickým, Nezvalům, Nevrlům, Bejblíkům a mnohým jiným. Vznikl pouze z nadšení a mojí touhy změřit si své síly na Poeově poetice a metru. Jak úspěšně, nechť čtenář posoudí sám.

Otevřeně přiznávám tyto inspirace: Jar. Vrchlický – upřednostnil formu, zvučnost a spád před věrným přebásněním, stejně jako já (jeho ostrým slovům se však má těžkopádná verze zdaleka nevyrovná); V. Nezval – jeho refrén „Víckrát ne“ je zatím nejlepším kompromisem mezi významem a zvukem slovíčka „Nevermore“; Fr. Nevrla – jeho Dagomar byla zavržena, já ji jako poklonu jemu znovu oživuji; M. Macek – měl jako první odvahu překřtít zažitého havrana na správného krkavce, já jsem šel v jeho šlépějích (The Raven však navždy zůstane Havranem).

Tento překlad s díkem dedikuji svým rodičům.

F.K.
(written in the bleak December)

(Rodičům, prosinec 2004)

Robert Browning

Přeložil Filip Krajník

Milenec Porfýrie

Rmut noci skrápěl raný déšť,
když nečas vichru zrodit dal,
ten větve stromů měnil v třešť
a klidné vody sužoval –
mně v srdci zavlád krutý žal...
Když vplula dovnitř, nechala
tu bouři s větrem venku stát,
má Porfýrie zahnala
v ráz žárem v krbu všechen chlad.
Déšť znectil její skvostný šat,
tak sňala plášť a vlhký šál
a klobouk, který hamižně
zář jejích vlasů ukrýval.
Pak řekla jméno, já však ne
a ona, teď již vedle mě,
mou rukou svůj pas objala
a z ramen bílých jako sníh
své vlasy spadnout nechala
a moje tvář na jednom z nich
pak ulehla. A jako hřích
mi svoji lásku svěřila –
tak slabá, aby hrdosti
nad vášní triumf zhatila
a oddala se radosti
pro malý střípek věčnosti.
Však vášeň může zvítězit
a dnešní slavné veselí
jen stěží svede zcela vzít
té lásce, která v duši dlí,
i vůli konat, má-li ji...
Tak spatřil jsem jí v očích lesk
a konečně si jistý byl,
že zbožňuje mě – všechen stesk
se rázem jak dým rozptýlil.
Snad šťastný, dál jsem neměl sil.
Má byla pro ten okamžik,
tak čistá, krásná... potom dál
jsem, abych snesl lásce dík,
tu její kadeř něžně vzal
a třikrát jí krk obmotal
a zatáhl. Ne, jsem si jist,
že netrpěla, jistě ne –
jen lehce, jako růže list
jsem odhrnul ta víčka dvě...
V modř jejích očí zasněně
jsem pohlédl, jak smála se,
a jeden letmý dotyk rtů
jí ještě přidal na kráse
a její hlava, prosta snů,
se snesla k mému ramenu –
tak šťastná, že se zbavila
pout strachu, která, ukrutná,
vší svobodu v ní dusila,
a konečně že radost zná
dík lásce, kterou ve mně má.
Své Porfýrii jediné
bych vyhovět sved stěží víc.
Teď celou noc tu sedíme,
má, její nepohne se líc.
A Bůh? Ten mlčel – neřek nic.

(Janě, září 2005)